Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 5. část

20.11.2009 (19:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4643×

5. část

Ne!

Ne!

To není možné!

Uběhla další hodina, já seděla schoulená, zády natisknutá ke zdi na posteli, oči červené od pláče a tupě zírala na ty dva pitomé testy – oba pozitivní.

V hlavě jsem měla úplně prázdno, cítila jsem se mizerně, ale zároveň i šťastně z toho, že budu mít mimčo. Byla jsem zmatená ze svých pocitů, které ve mně vládly. Mimčo…

Mimčo…

Ale čí vlastně je?

Ještě víc jsem ztuhla…

V hlavě jsem si začala projíždět každou noc za poslední měsíce…

Každou…

Až jsem narazila na tu s Edwardem…

Projížděla jsem ji sekundu po sekundě, dotyk po dotyku, polibek po polibku… Až…

Schovala tvář do dlaní…

Ale ne…

Žádná ochrana, kondom, nic…

To dítě je Edwardovo… Když jsem si tohle pomyslela, ucítila jsem malé šťouchnutí v břiše…

Moje ruce se z tváře přesunuly na moje břicho a vykulila jsem oči. Ale vždyť jsem tak hubená… To není možné…

Ale vyvrátilo mi to další šťouchnutí od toho malého. Pousmála jsem se.

„Neboj… Vím, že jsi tady,“ zamumlala jsem. Pomalu se zvedala a hledala mobil. Na tohle nebudu stačit sama… Potřebuji někoho, kdo mi pomůže… Protože tohle dítě není normální… Je polovičního upíra…

Mobil jsem našla v kuchyni, ještě stále jsem tam měla najetý časovač. V seznamu jsem našla Martinovo číslo. Přiložila telefon k uchu a čekala, až hovor přijme. To se stalo za chvíli.

„Ano?“ ozval se jeho příjemný hlas.

„Martine?“

„Bello! Co se děje?“

„Musíš přijet,“ nic víc jsem ze sebe nedostala.

„Děje se něco?“ jeho hlas byl starostlivý.

„Jo… stalo…,“ vydechla jsem.

„Bello! Co se děje!“

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

„Jsem těhotná,“ špitla jsem, ale věděla jsem, že mě slyšel. Když jsem to vyslovila, opět do mě někdo šťouchl. I přes situaci, ve které jsem byla, jsem se pousmála.

„Gratuluji…,“ začala, ale já mu skočila do řeči.

„To dítě je Edwardovo.“

Na druhé straně se ozvalo hrobové ticho. Když jsem neslyšela žádnou odpověď, dodala jsem: „A přísahám, že se ve mně něco třikrát pohnulo… omyl, čtyřikrát…“

To malé asi tušilo, že se povídáme o něm.

„Kde bydlíš?“ ozval se po chvíli. Nadiktovala jsem mu adresu.

„Hned jsem tam.“ Po těchto slovech hovor ukončil. Koukla jsem se na mobil.

Páni… Netušila jsem, že je tolik hodin. Tři čtvrtě na deset. A pak se stalo něco podivného…

Dostala jsem sama od sebe chuť na něco dobrého…

Položila jsem mobil na stůl a vydala se najít něco dobrého.

...

Zrovna jsem si na stůl dávala talíř se šťavnatými steaky, když někdo zazvonil. Smutně jsem se koukla na svoji pozdní večeři, oblékla si mikinu a vydala se dolů mu odemknout.

Emily říkala, že po desáté se zamykají. Seběhla jsem schody, odemkla jsem dveře a otevřela je. Spatřila jsem Martina, který vypadala ustaraně a ve tváři měl strach. Já oproti němu jsem se usmívala.

„Ahoj Bello!“ pozdravil mě a než jsem se nadála, drtil mě ve své náručí. Bylo ledové a pevné.

„Zdravím Martine… Ale nemůžeme tu takhle stát donekonečna… Ty možná můžeš, ale já ne… K tomu všemu mi stydne večeře.“

Krátce se zasmál, ale nevypadal, že by se dobře bavil.

„Jak ti je?“

„Dobře,“ pokrčila jsem rameny, zavřela dveře a zamkla je. Zamířili jsme do mého bytu, Martin mě celou dobu sledoval. Posadila jsem ho ke stolu, ale já sama jsem zamířila do pokoje. Na posteli se stále válely moje těhotenské testy. Popadla jsem je a vrátila se do kuchyně.

Sedla jsem si ke stolu a pustila se do jídla. Martin mě chvíli znechuceně sledoval (no jo, on vlastně jídlo nejí, on pije jen zvířecí krev), pak se koukl na testy.

„To není možné,“ zamumlal si pro sebe.

„A proš ne?“ zahuhlala jsem s plnou pusou. Znechuceně se na mě koukl a já se zazubila. Protočil oči.

„Nevypadáš na to, že by v tobě něco bylo,“ konstatoval. Nevím, jestli chtěl odpověď, ale já mu odpověděla.

„Poslední dny jsem hodně zvracela a jedla jen suchý rohlík… Že mě to nenapadlo dřív… Přes ty nevolnosti jsem si ani nevšimla, že nepřijela teta,“ vysvětlila jsem a on se zamračil.

„Teta?“ Polkla jsem sousto, které jsem si dala do pusy.

„Jo, teta z Červený Lhoty*,“ přikývla jsem, ale Martin se ještě víc zamračil. A jo, on ten výraz nezná… Nebo spíš nezná naše krycí jména…

„Myslím menstruaci… Kamarádky sestřenice to kdysi dávno vymyslela,“ vysvětlím a on se krátce zasměje. Ukrojila jsem další kousek steaku.

„Odkdy jsi tedy dostala chuť k jídlu?“

„Až po  našem hovoru.“

„To je steak?“ Nemohla jsem odpovědět, protože jsem měla plnou pusu (zase) a tak jsem jen přikývla.

„Hodně krvavý?“

„I jo.“

Martin se narovnal.

„Nevím, co z toho bude, otec poloupír, matka člověk… Je možné, že tě to zabije…“

Naštvaně jsem polkla sousto.

„Tak hele! Je mi jedno, co to dítě je, ale není to věc, jasné?“ Ukazovala jsem na něj vidličkou, v očích naštvaný výraz. Jak si dovoluje říkat mému dítěti to? Jemně se zamračil, ale přikývl.

„Musí pryč,“ zašeptal, že jsem to sotva slyšela.

„Kdo?“

„To dítě,“ odpověděl mi. Teď jsem se narovnala já.

„Ne,“ řekla jsem pevně a moje čelist se napjala.

„Bello,“ říkal to tónem, kterým se domlouvá pětiletému dítěti.

„Ne,“ zopakovala jsem. Martin zhluboka vydechl.

„Bello,“ začal, ale já ho utnula hned na začátku.

„Jak můžeš zabít něco, co do mě kope?“ rozčílila jsem se.

„Kdo ví, co to je!“

„To to, se mi tam nelíbí, Martine,“ připomněla jsem mu.

„Dobře, no,“ protočil oči. „Ale dovol mi aspoň tě vzít za Carlislem.“

„Za kým?“

„Carlisle… Je to doktor.“

„Ví o upírech?“

„Je sám upír.“

„Co-cože? Upír a je doktor?“

„Carlisle má dar… nevnímá lidskou krev, je proti ni imunní,“ vysvětlil mi a já přikývla.

„Dobře tedy… Na jak dlouho se zdržíme?“ zeptala jsem se.

„Do té doby, než porodíš, řekl bych…,“ zamyslel se a já vyvalila oči.

„Cože? Proč tak dlouho?“

„Pochop, Carlisle je doktor, kdyby nastaly komplikace, tak ti pomůže… A budeme tě chtít mít pod dohledem.“

Zvedla jsem se, vzala talíř a šla ho umýt.

„Momentálně bydlí ve Forks, to je několik kilometrů na jih od Seattleu, se svou rodinou… Někdy se k nim připojím a hraji si na Edwardova bratra.“

Talíř, který jsem držela v ruce, mi vypadl a dopadl na zem, kde se rozbil na několik kousků. Bylo mi to jedno.

„Edward?“

„No víš… Carlisle je hlava rodiny. Celkem jich je sedm… A protože jsme si s Edwardem hodně podobní a taky vlastně příbuzní, někdy se k nim rád připojím,“ vysvětlí mi a já se musím opřít o linku. Martin vstane svou upíří rychlostí a než se naději, jsou všechny střepy poklizeny.

„Příbuzní?“ zopakovala jsem a on přikývl.

„Jsem Edwardův vzdálený bratranec.“ Na chvíli bylo ticho.

Přemýšlela jsem.

„Ne,“ zašeptala jsem.

„Co ne?“

„Nikam neletím… Sotva jsem se sem přistěhovala a už mám zase mizet?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem doma,“ zašeptala jsem.

„Ale jsi tady v nebezpečí… Já… já ti nedokážu tolik pomoci, jako Carlisle… A když dáme hlavy dohromady, budeme vědět víc o tom… tvém dítěti,“ přemlouval mě Martin a otočil si mě, abych mu viděla do zlatých očí.

Tolik mi připomněl Edwarda…

Odtrhla jsem svůj pohled od jeho očí.

„Prosím, Bello… Až bude jisté, že jsi ty… i dítě v pořádku, pustíme tě na pár dní sem do New Yorku,“ slíbil Martin.

„Proč to vlastně děláš? Proč mi pomáháš?“

„Chci ti pomoct… Edward by mě zabil, kdyby zjistil, že tu jsem s tebou a nesnažím se ti pomoct,“ vysvětlil.

Při jeho jméně jsem sebou jemně trhla a opět do mě něco šťouchlo. Pousmála jsem se.

Neopověděla jsem, vzala jsem jeho ruku do svých dlaní a přiložila si je na ploché bříško. Pozoroval mě, ale už se usmíval.

„Dobře tedy… Kdy odlétáme?“ vydechla jsem a koukla se do jeho očí.

„Pokusím se sehnat letenky na zítřek… Měla by ses jít vyspat, vypadáš unaveně.“ Někdo však zaprotestoval.

Protože stále měl ruku na mém bříšku, tak to cítil a usmál se ještě víc.

„Měly byste se vyspat,“ opravil se a já se krátce zasmála…

...

Martin už byl pryč, šel si sbalit pár věcí, sehnat letenky a taky mi chtěl nechat chvíli soukromí. Sice jsem ho musela neustále přemlouvat, že budu v pořádku, ale i tak.

Právě jsem se osprchovala, čistá a voňavá jsem zalezla do postele. Chvíli jsem se dívala do stropu a hladila si bříško.

Dnes byl fakt den. Zjistím, že jsou upíři, že jsem těhotná a že ten drobeček už kope. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Jsem necelý měsíc těhotná a ten drobeček už o sobě dává najevo… Pak jsem si uvědomila tu podstatnou věc…

Budu máma…

Já budu máma. Je mi sotva osmnáct a už budu máma.

Před půl rokem bych se otřásla odporem, teď jsem se musela usmát. Děti jsem nikdy moc nemusela, ale teď se mi ta myšlenka zalíbila.

Vždyť je moje… a Edwardovo.

Ani jsem radši nepřemýšlela, jak by mohl reagovat. Nepřemýšlela jsem nad nikým, jen nad svým malým pokladem. Při těchto myšlenkách jsem usnula…