Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 42. část

12.05.2011 (11:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2891×

42. část

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohádka své účely splnila. Hned, jak Edward začal vyprávět příběh o Popelce, na který si vzpomněl jako první, jsem usnula. Spala jsem krátce, ale i tak jsem si krásně odpočinula.

Ed si zřejmě přikázal, že se o mě po zbytek dne bude starat, takže mi zakázal vylézat z postele (tedy jedině, že by se mi chtělo na záchod).

Zbytek dne jsem tedy strávila v posteli.

Emmett s pomocí Jaspera a Martina do našeho pokoje přinesli televizi a DVD přehrávač, který pak společně zapojili, a Rose s Alicí nám přinesly různé romantické a vtipné filmy. Carlisle mě i moji dcerku rychle vyšetřil, abychom zjistili, jestli jsme obě v pořádku, a jeho žena mi přinesla několik druhů pečiva, piškoty a všelijaké potraviny, abych zaplnila svůj prázdný žaludek.

Zapojila se teda celá rodina.

Musela jsem se usmívat, když jsem to všechno sledovala a hřálo mě to u srdce. Bylo až roztomilé, jak se o mě a naši malou starali. Vhánělo mi to slzy do očí...

Které, hned, jak Esme za sebou zavřela dveře, musely vyjít na povrch, tak jsem zabořila obličej do Edovi hrudi a tiše se rozplakala.

Můj milovaný hned ztuhnul. „Děje se něco, Bello? Bolí tě něco? Je ti dobře?“ vyptával se hned a hladil mě lehce po zádech.

„Je... je mi f-fajn,“ dostala jsem ze sebe a popotáhla.

„Tak co se děje?“ ptal se dál, jeden prst mi dal pod bradu a snažil se mi zvednout obličej, aby se mi mohl podívat do očí a zjistit tak pravdu.

„Jen nemůžu uvěřit, že se tohle děje,“ vysvětlila jsem mu a dívala se, jak z jeho tváře pomalu mizí strach a objevuje se v něm nechápavost. „To, jak se o mě staráte, je tak... tak...“ snažila jsem se najít vhodná slova, místo toho jsem se však znovu rozplakala.

Hned, co Edward slyšel tyhle slova, se uvolnil a krátce zasmál. Ještě víc si mě k sobě přitáhl, naše obličeje byly od sebe sotva pár centimetrů.

Chvíli jsme se v tichosti dívali vzájemně do očí, můj drahý měl na tváři nádherný úsměv, který mi málem vyrážel dech.

„To, jak se o tebe staráme, děláme rádi. Probudila jsi k životu nejen mě, ale i celou tuhle rodinu... Jsi moje všechno, Bells. Udělám pro tebe úplně vše, klidně ti snesu i modré z nebe, když si to budeš přát,“ slíbil mi a já se musela pousmát, když jsem tyhle nádherné věty slyšela. „Všichni v tomto domě udělají vše, aby ses tu měla skvěle a nic ti nechybělo. Všichni tady tě mají rádi. Hlavně já.“

„Miluješ mě?“ zeptala jsem se tiše a lehce ho pohladila po tváři, která se neustále usmívala.

„Navždy,“ přikývl a lehce mě políbil.

„Slib mi, že mě nikdy neopustíš,“ poprosila jsem tiše, když jsem polibek přerušila.

„Slibuji,“ přikývl znovu a já se usmála. Opět nastala chvíle ticha, slova vlastně ani nebyla potřeba...

Po malé chvíli, kdy jsem se konečně odhodlala náš oční kontakt přerušit s myšlenkou, že ty oči uvidím ještě mnohokrát, jsem se popadla dálkový ovladač a stiskla tlačítko Play.

Hlavu jsem opět položila na Edwardovu hruď, objala ho kolem pasu a užívala si té společné chvilky.

Listopad se přehoupl v prosinec. V můj nejoblíbenější měsíc v roce. Milovala jsem zimu. Tolik sněhu jsem nikdy nezažila. New Yorku toho zrovna moc nenapadalo.

Edward se vyhýbal Edwardovi a naopak. Zřejmě oběma stačil ten jejich minulý rozhovor, který skončil rvačkou. Tedy aspoň myslím, že už spolu nemluvili – Ed nemusí tolik spát, někdy prý nespí vůbec, takže si v noci klidně mohl s otcem promluvit. Jestli to tak opravdu bylo, nevím, nic mi neřekl a já se ho ani neptala.

Pan Cesar už měl oči jen zlatavé jako ostatní. Demetri byl neustále mimo, oči měl na pokrajích už zlatavé.

A já jsem přibrala a krásně se zakulatila. Kdykoli si všimli, že jsem zase o něco širší, hned mě museli vyfotit. Prostě to museli zdokumentovat!

Na mém pravém prsteníčku se postupem času objevil nádherný zásnubní prsten. Vydržela jsem celé hodiny se dívat na ten prst a na ten kousek diamantu. Prstýnek byl sice nový, ale byl udělaný ve starém stylu. Přesně v takovém, v jakém jsem si Edwarda dokázala představit.

Edward mě téměř vůbec neopouštěl. Jen když musel na lov. Jen jednou jel s Esme a Carlisleem do Seattleu. Když jsem spatřila ten prsten, tak jsem pochopila proč.

Já jsem dům neopouštěla. Jen párkrát jsem si vydupala krátkou procházku kolem domu. Být neustále schovaná v domě mi pomalu lezlo na mozek. Začala jsem závidět Alici, Rosalii, Irině a Kate, které neustále jezdily buď do zmiňovaného Seattleu, nebo do Olympie. Chtěla jsem jet s nimi.

Jenže když jsem tohle téma nadhodila, Ed to hned zamítl. Přiznám se, že jsem se s ním kvůli tomuhle párkrát pěkně rafla... Ale buďte v klidu – sotva jsem viděla jeho smutné oči a ten úsměv, bylo všechno zase okej.

Nejlepší a nejúžasnější věc, která se stala, byla ta, že obyvatelé tohoto domu konečně slyšeli tlukot naší maličké. Byla to nejskvělejší zpráva, jakou jsem za poslední týdny slyšela.

Lidskou krev jsem zatím nepotřebovala. Zjistili jsme, že mi stačí velmi dobře propečený hodně krvavý steaky. Byla jsem ráda. Neustále se mi dělalo blbě, když jsem jen pomyslela, jak piju lidskou krev...

Zažila jsem ale i šoky.

A jaký?

Třeba to, když jsem zjistila, že Edovi povyrostly vlasy a když jsem ucítila, že na jeho tváři je nepatrné strniště. Tohle jsem tedy vůbec nečekala.

Bylo mi řečeno, že Edward už nestárne a neroste!

Ed mi vše vysvětlil – ano, neroste a nestárne, ale vlasy mu poslední půl století rostou velmi pomalu. Stříhat se prý nechává jednou za čtyři roky. Holit se prý musí častěji – jednou nebo dvakrát do roka. Přinutila jsem ho, aby se tentokrát neholil. Přeci jen mu to strniště slušelo. Vypadal tak sexy!

A právě proto, že Edovi povyrostly vlasy, chtěl jet znovu do Seattleu. Se smíchem jsem sledovala, jak se hádá s Alicí, která se nabízela, že ho klidně ostříhá doma a že ho to bude stát jen jedna kreditní karta. Můj snoubenec se však nedal a radši si naplánoval cestu Seattleu.

A já jsem tolik chtěla jet s ním!

Proto jsem řekla Esme, Alici a Rosalie, ať se u Edwarda přimluví a vezme mě sebou. Po dlouhé době jsem si chtěla sama koupit oblečení, které budu nosit. A taky jsem chtěla pomalu pořizovat dárky na Vánoce, na které jsem se strašně těšila.

„Nevypadáš nadšeně,“ řekla jsem mu, když jsem si sedla na místo spolujezdce do jeho stříbrného Volva. „Nejsi rád, že jedu taky?“

„Jsem rád,“ zavrtěl hlavou, „ale co když se ti udělá špatně, nebo...“

Krátce jsem se zasmála. Byl stále stejně starostlivý, možná ještě víc. „S námi ještě jede Alice, Jasper, Rose a Emmett. Budu v pořádku,“ uklidnila jsem ho, nahnula se a políbila ho na tvář.

Byla jsem nadšená, že nakonec svolil, že můžu jet taky! A on mi to kazí!

„Jsem ráda, že jedu. Ani nevíš jak. Nebaví mě být neustále zavřená doma,“ vysvětlovala jsem mu tiše, když mi pomáhal se připoutat bezpečnostním pásem.

Usmál se na mě, pohladil mě po tváři a pak nastartoval. Jeli jsme sami, Alice s Jasperem měli jet s Emmett a jeho manželkou.

Celou cestu se mě neustále ptal, jak mi je a jestli nejede moc rychle. Rychlou jízdu jsem si přeci jen stále neoblíbila a myslím, že teď by mi vadila ještě víc, než kdy dřív. Ale Ed jel rychlostí šneka. Emmett za námi musel šílet!

Divila jsem se, že to šlo, ale moje nadšení vzrostlo, když jsem vystoupila v podzemních garáží jednoho velkého obchodního domu v Seattleu.

Edward se usmál, když spatřil moji tvář. Přitáhl si mě do náruče a přivlastnil si mé rty.

„Ale no ták! To jsem klidně mohl zůstat doma, jestli jsem se chtěl dívat na vás dva, jak se samou láskou jíte,“ ozvalo se za námi Emmettův veselý hlas.

Povzdechla jsem si a rychle objala Eda kolem krku, kdyby ho náhodou napadlo se odtrhnout. Jen ať se dívá. Já když nemůžu večer nemůžu spát, protože jsem prospala celý den, tak slyším, jak... No, domyslete si to sami. A moje hormony vždy šílí...

Cítila jsem, jak se Edward usmál.

„Jsme tu, abychom nakupovali, ne?“ pokračoval, když si všiml, že nehodláme skončit, ani přes jeho protesty.

„Přesně tak... Tohle můžete dělat i doma. Kvůli tomu jsme se opravdu nejeli,“ přidala se k němu Alice.

Znovu jsem si povzdechla, odtrhla jsem se od svého milovaného a koukla na naše společníky. „Máš pravdu,“ přikývla jsem neochotně a pak se otočila zpátky na Edwarda, který se na mě znovu široce usmál a objal mě kolem pasu.

První obchod, do kterého jsme zamířili, bylo kadeřnictví. Nebyla jsem moc nadšená, když jsem tam spatřila samé mladé a hezké dívky, které si na mého milovaného brousily zuby, hned jak vešel.

K mé velké smůle se Eda ujala ta největší slepice – blbá odbarvená blondýna, která se na něj pořád usmívala jako filmová hvězda a pořád mu něco říkala. Ani si nesedl na to blbý křeslo a už ho balila! Měla jsem chuť tu ženskou zabít!

Můj snoubenec si všiml v zrcadle, jak se tvářím, usmál se na mě a když se ho kadeřnice ptala, jak si to přeje, otočil hlavu mým směrem: „Jak by sis to představovala, lásko?“

Tohle gesto mi pomohlo vrátit se do normální nálady, takže jsem se na něj usmála, zvedla se a udělala těch pár kroků k němu. Položila jsem si hlavu na tu jeho a dívala se na jeho odraz v zrcadle. „Nechám to na tobě, pro mě budeš ten nejkrásnější,“ mrkla jsem na něj a pak ho políbila do vlasů.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že když už jsem tady, tak si taky nechám něco udělat s vlasy, které už mi sahaly do poloviny stehen. „Co by jsi říkal na to, že bych si je taky nechala zkrátit?“ zeptala jsem se ho a prohlédla se v zrcadle.

„Mám rád brunety s dlouhými vlasy,“ usmál se na mě.

„To tě šlechtí,“ pochválila jsem ho, ale i přes jeho slova jsem si sedla do vedlejšího křesla a čekala, až si mě někdo ujme. Nemusela jsem čekat dlouho. Nechala jsem si vlasy zkrátit o dobrých dvacet centimetrů a trochu prostříhat a sestříhat...

Mimochodem – ta holka, co stříhala Eda, pak od našeho malého divadélka ani necekla a poslušně stříhala.

„Vypadáš nádherně,“ zašeptal mi do ucha kompliment, když jsem se prohlížela v zrcadle zatím co Edwarda platil. Otočila jsem se na něj, koutkem oka zkontrolovala, že se ta pinda dívá, a přímo tam v kadeřnictví, ho políbila.

„Ty taky,“ mrkla jsem na něj. „Můžeme jít?“

Hned, jak jsme vyšli z kadeřnictví, jsme se rozesmáli na celé kolo, až se po nás pár kolemjdoucích podívalo. Ale my se museli smát, protože výraz té pipky fakt stál za to!

Jen co jsem popadla dech, jsme zamířili do butiku, kde na nás čekali ostatní. Tu a tam jsme se s Edwardem odpojili a šli se podívat do knihkupectví, povedlo se mi ho zatáhnout do hračkářství, kde jsem si vybrala nádherného plyšového medvídka a kde jsme se tak nějak podívali na hračky pro malé děti.

A Ed mě zas zatáhnul do jednoho velmi drahého zlatnictví. Odhadovala jsem, že právě v tomto obchodě koupil zásnubní prsten, neboť ho prodavačka za pultem znala. Na tuhle jsem žárlit nemusela – odhadovala jsem ji na pětapadesát a celá se rozplývala nad naším vztahem.

Ed mě nutil se dívat na různé náramky, náušnice nebo řetízky, zatím co on se na něčem domlouval s tou ženou. Něco jí ukazoval na papírku, dokonce si sundal i kožený pásek, na kterém měl erb rodiny Cullenů. Každý měl způsob, jak ho nosit a mě se to strašně líbilo – Emmett, Jasper a Martin měli to samé, co Ed, Esme měla nádherný stylový náramek, Carlisle prsten, Rosalie velmi výrazný řetízek a Alice ho měla pověšený na černé pentli.

Dávali tím najevo, že jsou jedna rodina.

„Nebojte se, pane Cullene, vše bude tak, jak si přejete,“ ujistila ho prodavačka, která měla milý a sympatický hlas. Pak se otočila na mě a usmála se na mě. „Vybrala jste si něco, slečno?“

„Vše je nádherné, ale já bych se chtěla podívat na trochu jiné zboží.“

„Jen povídejte,“ pobídla mě.

„Chtěla bych se podívat na snubní prsteny,“ poprosila jsem ji.

„Ale jistě... Chtěla byste zlaté nebo radši bílé zlato?“ zeptala se celá nadšená.

Koukla jsem se na Eda, který vypadal překvapeně mojí prosbou. Tiše a velmi krátce jsem se zasmála, což ho jako by probudilo. „Co myslíš? Já radši to bílé zlato.“

„Jak chceš ty,“ mrkl na mě a došel ke mě, aby mě mohl obejmout kolem pasu a políbit do vlasů.

„Dobře tedy, nějaké z toho bílého zlata,“ poprosila jsem paní prodavačku, která přikývla, naznačila, ať chvilku počkáme a odešla někam dozadu.

„Myslíš to vážně?“ zeptal se tiše Ed a odhrnul mi vlasy, aby mě mohl laskat na oušku.

„Neříkám, že je musíme hned kupovat... Jen se chci podívat,“ upozorňovala jsem ho a užívala si tuhle chvilku.

„Já vím. Nemůžu uvěřit, že jsi mě vezmeš,“ žasl a přemístil se k druhému uchu.

„To jsme dva,“ ujistila jsem ho, „ještě před pár lety bylo pro mě slovo svatba sprosté slovo.“

Teď to byl on, kdo se tiše zasmál. Naposledy políbil mé oušku a pak se narovnal.

Hned na to se opět objevila prodavačka, která nesla několik plat plné snubních prstenů. Všechny byly nádherné a já si uvědomila, jak moc těžké bude nějaký vybrat... Ale díky bohu jsme s Edwardem měli stejný vkus, většinou se nám líbily stejné prsteny.

Když jsem o půl hodiny později vycházeli z obchodu, měla jsem už několik favoritů, které by se v budoucnosti mohli stát mým snubním prstenem.

Vydali jsme se do jedné zdejších restaurací na oběd, protože jsem už vážně měla (zase) hlad. Po obědě jsme se připojili k Edwardovým sourozencům. Všichni nesli několik tašek s logem obchodu a všechny loga patřila luxusním značkám.

A neboť jsem zatím měla jen jedno triko a plyšového medvídka, tak jsem si řekla, že tentokrát s nimi zamíříme do dalšího obchodu s oblečením. Obchod byl, jak jinak, než opět luxusní a pekelně drahý.

Kdyby mi Edward pořád nepřipomínal, že mi koupí cokoliv, co se mi bude líbit a kdyby mi Alice pořád něco nepodávala, zřejmě bych si tam ani nic nevybrala. Nakonec jsem ale pochopila, že buď si to vyberu sama, nebo Alice.

Zvolila jsem tu první možnost.

Takže jsem vypnula mozek a jen se dívala na modely kolem sebe. Zahlédla jsem i otrávené pohledy Emmetta, Jaspera a Martina, kteří si povídali s Alicí a Rose, které nakonec na něco kývly, a tak Emmett zamířil k nám... tedy přesněji k Edovi.

„Jdeme se podívat na tu výstavu těch sporťáků do přízemí. Jdeš s námi?“ navrhl mu Emmett, ale říkal to takovým tónem, že vlastně Ed neměl na vybranou. A měla jsem pravdu.

Protože hned, jak se Edward nadechoval na odpověď, mu jeho bratr skočil do řeči. „Já jsem to blbě řekl. To nebyla tázací věta, ale oznamovací,“ opravil se rychle a ještě rychleji dodal: „Holky se o Bellu postarají.“

„Já se o sebe postarám sama,“ bránila jsem se.

Emmett se na mě chvíli díval a měřil si mě od hlavy až k patě. Pak nenápadně zavrtěl hlavou a podíval se na svého bratra. „Tak jdeme,“ kývl hlavou k východu a sám tam zamířil.

„Jen jdi... Mají tu hezký věci, trochu se tu zdržím, jen by ses tu nudil,“ kývla jsem, lehce ho pohladila po tváři a pak i políbila. „A Emmett má pravdu – jsou tu holky.“

„Vážně? Já tu klidně budu,“ ujišťoval se a já se mírně zamračila.

„Padej!“ přikázala jsem mu se smíchem, ještě jednou ho políbila. I on se zasmál, políbil mě na čelo i do vlasů a vydal se za svými bratry. Když byl u východu, otočil se a já mu zamávala a naznačila, ať už opravdu jde.

„Konečně dámská jízda!“ zaradovala se Alice, která najednou stála za mnou. Díky bohu jsem si na tohle už zvykla, takže jsem se už tolik nelekala, když mi tohle udělali.

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Támhle je oblečení pro těhulky, tam se tam půjdu podívat. Ty zatím, Alice, moc prosím, vyber něco Edovi. Jeho velikost v hlavě nemám na rozdíl od tebe.“

„Jasně, Bello. Kdyby cokoli, křič jako by tě na nože brali,“ zasmála se Alice a vydala se směrem k pánskému oblečení. Já se vydala k těhotenskému oblečení.

Vážně tu měli velký a hezký výběr. Vybrala jsem si krásnou modrou tuniku, šedé rifle, krásný pletený bílý svetr, triko s dlouhým rukávem a nápisem na prsou Coming soon. Hlavně u něj jsem se rozplývala. Přišlo mi to roztomilý.

S těmihle všemi kousky jsem zamířila do kabinky.

Kabelku jsem hodila na křesílko, které tu bylo, věci pověsila na věšák a pustila se do převlékání.

Myšlenkami jsem byla mimo – myslela jsem na prstýnky, na svatbu, na datum...

Sundala jsem si bundu, kterou jsem hodila ke kabelce, a pak i černý rolák. Venku přeci jen už byla zima...

Najednou mě něčí ruce objaly kolem pasu.

Blázen jeden, pomyslela jsem si a usmála jsem se.

Smích mě přešel, když jsem místo Edwardova krásného sametového hlasu, uslyšela chraplavý a starý hlas.

„Až se toho parchanta zbavíš, tak bych tě rád viděl... Chybíš mi, víš.“

Celá jsem ztuhla. Můj dech se najednou zrychlil.

„Nechte mě, nebo...“ vzpamatovala jsem se, ale zastavil mě – jednu svoji ruku mi dal na pusu.

Začala jsem sebou škubat, aby mě pustil, ale neznámý mě držel pevně.

Nebo aspoň jsem si myslela, že je to neznámý muž.

„Copak ty si nepamatuješ? To já jsem, David, Is, kotě. Kampak jsi to zmizela?“ šeptal mi do ucha. Hnusilo se mi to. Znovu jsem sebou škubla. A znovu nic.

V hlavě se mi rozsvítila žárovička – David Green, jeden z mých bývalých zákazníků.

Cítila jsem, jak mi po tváři stekla slza... a jak mi David rozepínal rifle.

„Teď už přeci nemůžeme nic zkazit, ne?“

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 42. část: