Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 40. část

23.04.2011 (10:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2836×

40. část

Probudily mě lehké dotyky, které mě šimraly na zádech.

Hlavu jsem měla položenou na něčem tvrdém, studeném, ale zároveň pohodlném. Divný polštář, proletěla mi hlavou první myšlenka.

Zamručela jsem, protože na zádech mě něco dál šimralo a já jsem chtěla ještě spát. Proto jsem se přetočila na druhý bok. Podivný polštář pod mou hlavou zmizel. A někdo nade mnou se tiše zasmál.

Zamračila jsem se a konečně otevřela oči.

A já tak spatřila Eda, který se na mě zářivě usmíval. „Dobré ráno, lásko. Jak ses vyspala?“

Než jsem mu odpověděla, promnula jsem si oči a protáhla si ruce. „Skvěle,“ zavrněla jsem, zase jsem se otočila na druhý bok a přitulila ke svému milovanému. „A ty?“

„Nádherně, protože jsi tu se mnou,“ zašeptal mi do ouška, které pak i políbil. Jo, tak to bych si nechala líbit. Nastavila jsem mu svoji tvář, aby mě políbil. Chvíli se na mě díval z takové blízkosti, že se naše nosy dotýkaly.

Můj tep se zrychlil, stejně jako dech. Napjatě jsem čekala, až spojí naše rty...

Jenže on mě místo na rty začal líbat všude možně – na tváře, čelo, nos, čelist, tu a tam zabloudil na krk.

Stiskla jsem zuby k sobě a znovu se zamračila. „Edwarde, neštvi!“ pohrozila jsem mu.

Jak se zasmál, cítila jsem jeho studený dech na svém krku, pak zvedl hlavu a znovu se mi podíval do očí. „Nebo?“ Pozvedl jedno obočí a sledoval mě pobaveným výrazem.

Zvedla jsem své ruce, položila mu je na hruď a strčila do něj tak moc, že se přetočil na záda. Rychle jsem se zvedla a sedla si mu obkročmo na nohy. „Budeš trpět,“ oznámila jsem mu tiše a lehce ho pohladila po tváři.

Můj snoubenec mě chvíli pobaveně sledoval, pak si sedl a objal mě kolem pasu. Svou tvář zabořil mezi krk a rameno a hluboce dýchal, aby si vychutnal moji vůni.

„Tak mě neopouštěj...“ požádal mě tiše.

„Byly to jen dva dny, Ede,“ připomněla jsem mu, když jsem ho začala vískat ve vlasech. Měla jsem touhu protočit oči, ale na druhou stranu... mě to těšilo, takže jsem se místo toho usmála. Byla jsem ráda, že nejsem jediná, kdo je tu závislý.

„To však neznamená, že jsem to nevnímal jako věčnost,“ řekl a zvedl hlavu. Chtěl mě konečně políbit, ale to jsem mu nedovolila. Místo polibku jsem se zvedla, mrkla na něj a vydala se do koupelny, abych si opláchla obličej a celkově se dala do kupy.

„Tohle se dělá?“ zeptal se mě, když jsem vyšla z koupelny a vydala se k velké šatně.

„Já ti říkala, že budeš trpět.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a otevřela dveře do místnosti, která klidně mohla být další pokoj a ne šatna.

Všimla jsem si, že zatímco jsem byla v New Yorku, pár věcí se změnilo. V domě bylo všude více chlupatých koberců, bílé či béžové stěny nyní byly natřeny na veselejší barvy, v obývacím pokoji zmizela moderní bílá sedačka a nahradila ji větší, stále moderní, která na rozdíl od její předchůdkyně vypadala pohodlně.

Měla jsem pocit, jako by tu vše díky mně ožilo.

I Edwardův pokoj se změnil – až teď jsem si všimla, že na posteli je více polštářů různých barev, že postel má oranžovožluté peřiny a oranžový přehoz. Pokoj byl laděn do oranžové a žluté, nábytek do tmavého dřeva.

Zřejmě chtěli, abych byla v barevnějším prostředí a abych se tu více cítila jako doma. Ale já jsem přeci byla doma...

I šatna byla jiná. Měla jsem pocit, že tu je jen moje oblečení v různých velikostech a opět barev. Na rozdíl od nábytku v pokoji a jinde v domě, zde bylo vše bílé, šedé a dřevo bylo světlé.

„Téda!“ vydechla jsem úžasem a vešla dovnitř. Natáhla jsem ruce, abych mohla konečky prstů klouzat po zavěšeném oblečení. Cítila jsem lehké, bavlněné, pletené, sametové látky.

„Líbí?“ ozvalo se za mými zády a já se otočila na svou společnost.

„Tolik změn za tak krátkou dobu,“ žasla jsem dál a znovu se porozhlédla po místnosti.

„Chtěli jsme, aby ses tu cítila jako doma... A Esme byla ráda, že mohla opět náš dům poupravit,“ pokrčil rameny a já se na něj znovu podívala a usmála se na něj. Pomalým krokem jsem k němu došla a objala ho kolem krku.

„Ale já jsem doma,“ řekla jsem a sledovala, jak se jeho úsměv rozšiřuje. Ještě chvíli jsme si vzájemně dívali do očí, pak jsme se konečně poprvé za to ráno políbili.

Jeho ruce zamířily na moje bříško. Hned, jak malá ucítila, že je tatínek blízko ní, tak se ozvala a oběma nám tak vyčarovala na rtech úsměvy.

Když náš polibek po chvíli ukončil, opřel si své čelo o to mé. A mě něco napadlo...

Překvapilo mě, že jsme se o tom nebavili už dřív, že tohle téma ještě nevytáhl! I když, možná bylo ještě trochu brzo. Ale i tak jsem se musela zeptat.

„Ede, lásko?“

„Ano?“

„Už jsi přemýšlel nad jménem?“

Nečekal tuhle otázku. Překvapeně zamrkal, narovnal se a udělal dva kroky dozadu. Chvíli se na mě díval, jako telátko na nová vrátka. Nakonec zavrtěl hlavou.

Pousmála jsem se, hlavu mu zabořila do hrudi. Zavřela jsem oči a hluboce jsem dýchala, abych vnímala jeho vůni. On mi taky voněl – jeho vůně byla mužná, elegantní, zároveň jsem však cítila, že je šelma... Voněl nádherně.

„Já taky ne, ale jedno už mám v hlavě delší dobu,“ přiznala jsem mu tiše. Až teď jsem si uvědomila, že se stihl převléknout. Měl na sobě tmavě modrou košili, která mu dokonale padla, a černé rifle. Jako vždy, skvěle sladěn.

„A prozradíš mi jej?“ zeptal se.

„Mám ráda staromódní jména, tak jsem si říkala... Co třeba Elizabeth?“ nadhodila jsem a napjatě čekala na jeho reakci. A nemusela jsem čekat dlouho.

Než jsem se nadála, Ed mě pevně objímal kolem pasu, nadzvedl mě (jako bych byla peříčko a ne těhotná žena) tak, že jsem se nohama nedotýkala podlahy. Jednou se s námi otočil, držel mě však dál. Zasmála jsem se a nohy skrčila v kolenou a užívala si jeho nadšení.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle byli, ale upřímně – bylo mi to jedno. Byla jsem s Edem, on byl šťastný a já taky. Nic víc jsem si nepřála a v tu chvíli ani nechtěla.

Nakonec mě přeci jen postavil na zem a vzal si moje tvář do dlaní. V jeho obličeji bylo tolik emocí – byl šťastný, nadšený, široce se usmíval a já neodolala a úsměv mu oplatila.

„Myslíš to vážně?“ ověřoval si.

Měla jsem chuť si s ním trochu pohrát, tak jsem nadhodila smutný kukuč. „Nelíbí se ti?“

„Blázníš? Já... já... já nevím, jak ti poděkovat! Nikdy by mě nenapadlo, že tak budeš chtít naši malou pojmenovat!“ Byl tak dojat, že se i zadrhával! No není roztomilý?

„Tvoje matka byla podle všeho silná a statečná žena. A hodně ji dlužím, neboť mi dala tebe.“

„Nezasloužím si tě. Jsi až moc dokonalá. Dáváš mi víc, než bych si kdy mohl přát!“

„To přesně si myslím i já,“ přiznala jsem mu a on se zatvářil zděšeně a překvapeně.

„Proč, proboha?“

„Tak se na sebe koukni,“ řekla jsem a mávla rukou na jeho postavu, „jsi nádherný, dokonalý, slušně vychovaný, gentleman, jsi vzdělaný, určitě máš za sebou nejen střední, ale i vysokou... Ale já?“ zavrtěla jsem hlavou, vymanila se z jeho dlaní a sedla si na malé šedé křesílko, které tu bylo. „Nedává to smysl,“ zamumlala jsem si, schovala tvář do dlaní a ucítila jsem, jak mi pomalu začaly téct slzy.

Na to, že jsem během těhotenství přibírala a tloustla téměř každý den, jsem si zvykla, ale na ty výkyvy nálad, to byl pro mě velmi silný šálek kávy, který jsem prostě musela pít a vypít, protože nic jiného jsem na pití neměla.

„Bello!“ zhrozil se Ed a než jsem se nadála, držel mě pevně kolem zápěstí a chtěl odkrýt obličej. Ale já se nedala. Chvíli jsme se prali, nakonec to vzdal a jeho ruce na malý moment zmizely.

Zřejmě uznal, že prát se se mnou v tomhle stavu nemá cenu, a tak mě radši objal a začal houpat jako malé dítě.

„Ššš, Bellinko, no tak,“ snažil se mě uklidnit, ale já nedokázala svůj pláč dostat pod kontrolu. Dlaně z obličeje sundala, radši ho objala kolem krku a hlavu mu zabořila pod tu jeho.

„Č-čím jsem... jsem t-tě o-kouzlila?“ zamumlala jsem mu do ramene.

Velmi tiše se zasmál. „Protože jsi dokonalá, jsi nádherná, milá, sympatická... Když jsem tě poprvé viděl, myslel jsem si, že tě vidím anděla – malá dívka s nádherným srdcovitým obličejem, nádherně tvarované a plné rty, které mě hned lákaly k polibkům, a díky očím mám pocit, že se propadám do té nejhlubší propasti... Jsi ta nejdokonalejší bytost, jakou jsem kdy potkal a nemohu uvěřit, že sis vybrala mě, že jsi ochotna mi dát dítě.“

Tiše jsem ho poslouchala, jen tu a tam jsem škytla, nebo popotáhla. „Stejně to nechápu,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Já zas nechápu, proč sis ty vybrala mě.“ Pokrčil rameny. Teď jsem to byla já, kdo se musel zasmát. Už jsem byla v pohodě, jen jsem ještě trochu popotahovala.

„Pamatuji si, jak se před barem ozval strašný křik a pak rána... Slyšela jsem to i přes tu hlasitou hudbu. Ale ignorovala jsem to. Ten večer jsem měla být celý večer za barem, protože jsem pracovala minulou noc. Byla jsem k baru zády, když jsem uslyšela žuchnutí, jenže když jsem se otočila, nikoho jsem tam neviděla, ale když jsem se nahnula přes bar, ležel tam padlý anděl,“ začala jsem vzpomínat a pak jsme se naráz oba zasmáli.

Chvíli jsme tam byli v tichosti a já jsem si teď uvědomila, že mě pořád houpe. „A dál?“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Nevnímala jsem, že musím mít po pláči opuchlý obličej, že musím vypadat hrozně. Pak jsem se usmála, zvedla se, abych mu umožnila si sednout, měla jsem chuť se mu schoulit v náručí. Pochopil mě a hned, jak si sedl, si mě přitáhl na klín a objal kolem pasu. A já si spokojeně opřela hlavu o jeho rameno.

„Dalo nám hodně práce tě dostat do mého pokoje. Jsi neuvěřitelně těžký. Musím přiznat, že na poprvé jsi mě moc neokouzlil,“ přiznala jsem zahanbeně, „ale nediv se, neuvěřitelně ses podobal těm rozmazleným frajírkům, těm, které jsem nikdy neměla v lásce.“

„Kdy jsem tě okouzlil?“ zeptal se zvědavě a hladil mě jemně po zádech.

„Když jsem mě poprvé políbil. Nemohla jsem uvěřit, že jsem tvoje první. Jsi tak skvělý milenec... Někteří chlapi se musí učit, ale ty...“ Povzdechla jsem si a cítila jsem, jak jsem se začervenala.

„Co já?“

„V posteli nejsi vůbec žádný dřevo,“ zamumlala jsem. Nevím, co to se mnou bylo. Před muži jsem se vážně nikdy nečervenala, ale hned, jak přišel Edward, se to změnilo. Stejně jako to, že se mi těžce mluvilo o milování.

„Díky,“ zasmál se.

„Já to myslím vážně! Víš, kolik dřeva mi prošlo postelí? Bych z toho mohla postavit slušný plot!“

„Na tohle bych raději nemyslel a radši ani nechci vědět, kolik jich bylo,“ pronesl tiše, v jeho hlase jsem slyšela bolest.

„Promiň, zlato. Taky mě to štve, že jsem byla děvka a že jsem se tím živila, ale...“ Nenechal mě to dopovědět.

„Je to minulost, ne? Každý nějakou máme.“ Pokrčil rameny, snažil se znít lhostejně, ale já jsem věděla, že to tak není, že pomyšlení mé osoby s někým jiným ho bolí.

Zvedla jsem hlavu a tentokrát jsem to byla já, kdo si vzal jeho obličej do dlaní a donutila ho tak, aby se na mě podíval. „Jsi jediný muž, na kterém mi záleží, kterého opravdu z celého srdce miluji. Jsi jediný, kdo si mě může vzít, kde chce a kdy chce, aniž by musel čekat na moje svolení. Ty jej, lásko, budeš mít vždy.“

Než by stačil něco říct, tak jsem ho jemně políbila. „Pokračování příště, ano?“ zašeptala jsem, když jsem polibek ukončila. „Máme hlad,“ vysvětlila jsem svému milovanému, který se už zase usmíval a po jeho bolesti už nebyly žádné stopy.

„Přeji hezký den,“ pozdravila jsem, když jsem společně s Edem sešla schody.

„Dobré ráno, zlatíčko,“ usmála se na mě Esme, která seděla u velkých výkresů a mnoha papírů. Přes rameno se jí díval její manžel a Alice s Rose jí radily. Jako by Esme opět něco navrhovala.

„Bello, moc se omlouváme za to, co udělala Tanya,“ promluvila na mě Irina a já se na ni překvapeně podívala, „vůbec jsme netušili, že...“

„Není to vaše chyba,“ uklidnila jsem ji a usmála se.

„Rád bych tě po snídani vyšetřil, Bello,“ ozval se Carlisle, který se připojil k Alici a Rose a své ženě radil a ukazoval, jak by to zřejmě viděl on.

„Klidně, budu ráda.“ Pokrčila jsem rameny, popadla Eda za ruku a vydala se do kuchyně, kde jsem si sedla s jeho pomocí sedla na linku. „Uvaříš mi? Miluji, když vaříš,“ poprosila jsem ho. Jednou mi řekl, že ho vaření baví a že miluje pocit, když mi může udělat něco dobrého k snědku.

„Jistě, madam,“ přikývl a uklonil se, až jsem měla pocit, že jsem se objevila v době, kde se narodil a kdy byl vychován! Podobné gesto jsem viděla ve filmu Pýcha a předsudek... „Co byste si přála?“

Na chvíli jsem se zamyslela. „Něco sladkého? Třeba palačinky nebo lívance.“

Ed vzal jednu moji ruku do své dlaně a lehce mě políbil na hřbet ruky. „Vaše přání je mi rozkazem, slečno Swanová. Pro vaše oči cokoli.“

Musela jsem se zasmát a rozhodla jsem se, že přistoupím na jeho hru. „Vy jste ale lichotník, pane Cullene. Ještě jedno slovo a přísahám bohu, budu se červenat!“ varovala jsem ho a sledovala, jak si chystá vše potřebné a jak se usmívá. I on se bavil touhle hrou.

„Budete si muset zvykat, má milovaná, neboť plánuji, že vám budu každičký den říkat tolik lichotek a komplimentů, až budete vypadat jako rajské jablíčko. Máte velké štěstí, že miluji, když se vaše líčka začervenají!“

„Buďte ke mně upřímný, milý pane... Co se takhle tenkrát vážně mluvilo? Jestli ano, budu děkovat bohu za to, že jsem se narodila v této době!“

Edward se zasmál a pak přikývl. „Takhle se vážně mluvilo, ale bylo to fajn. Lidé aspoň mysleli, než něco řekli.“

„To bych toho moc neřekla,“ uvědomila jsem se a schytala jsem od Eda jeden nesouhlasný pohled.

„Jsi chytrá dívka, Bello,“ nesouhlasil se mnou.

„A proto jsem nikdy nedodělala střední... Jo, to bude ono!“ souhlasila jsem s ním, v hlase velkou dávku ironie.

„Nedodělala jsi ji, protože jsi utekla z domu. Jinak bys určitě měla na konci střední vyznamenání a všechny vysoké školy by chtěly, abys byla jejich studentka,“ mrkl na mě.

Neměla jsem náladu se tu s ním kočkovat a tak jsem ho při této myšlence nechala. Za necelých dvacet minut už jsem seděla v jídelně, v čele toho velkého a dlouhého stolu, a jedla vynikající lívance. Ed opět neodolal a musel mě krmit.

Za to jsem mu pomohla s úklidem nádobí, i přes jeho nesouhlasné pohledy a přes jeho řečičky, že tohle vážně dělat nemusím. Ale já jsem chtěla, takže to měl, hošánek, blbý. Já když něco chci, tak toho většinou dosáhnu.

„Můžu s tebou mluvit, Edwarde?“ ozvalo se za námi, když jsem Eda zrovna mlátila mokrou utěrkou. Jestli si ze mě bude utahovat, tak uvidí. Má v hlavě trochu nepořádek – jednu chvíli samé lichotky, v druhé chvíli si za mě dělá srandu. Ale i tak ho mám ráda.

V tu chvíli jsem ho přestala mlátit a oba se naráz otočili na pana Cesara, který stál ve dveřích do jídelny, usmíval se a díval se na svého syna.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 40. část: