Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 38. část

15.04.2011 (22:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2629×

38. část

Při pomyšlení, že mi balí upír psychicky mimo nebo Edwardův otec, mi nebylo zrovna do jásání, proto jsem jejich pomoc odmítla a začala rychle balit. Mezi házením oblečení do kufru jsem se stihla učesat a převléknout do lehkého černého svetříku a riflových kraťasů.

Bylo to snad poprvé a určitě i naposledy, co jsem měla sbaleno za půl hodiny.

Když jsem popáté zkontrolovala, jestli mám opravdu všechno, podala jsem svoje tašky Edwardovi a poprosila je, aby počkali venku. (Stejně si myslím, že mě Demetri neslyšel a vlastně ani neposlouchal a myslím si, že kdybych mu podala jednu ze svých tašek a poprosila ho, ať to vezme, že by asi ani nezaregistroval, že jsem mu něco řekla.)

Před domem stálo nádherné auto černé barvy a černými skly. Už jsem si pomalu začala zvykat, že všichni kolem mě vedou takovéhle auta.

Zatímco pan Cesar dával moje zavazadla do kufru auta, chtěla jsem si sednout na zadní sedadlo, ale on mě zastavil. „Demetri si rád sedne dozadu, viď, Demetri?“ oslovil svého upírského kamaráda a opět se na něj podíval upřeným pohledem skrz řasy.

Ten se ještě malou chvíli díval na Edwarda, jako by se snažil pochopit, co mu to vlastně řekl, pak jemně naklonil hlavu na pravou stranu a nakonec přikývl a usmál se, a tak odhalil svoje dokonale rovné a bílé zuby.

Čím déle jsem s ním byla, tím více jsem měla pocit, že ten chudák kluk je psychicky narušený. Ale on za to zřejmě nemohl, byl omámen a pod vlivem Edwardova daru.

Pak prošel kolem mě, obešel auto a opravdu si sedl dozadu. Nepatrně jsem nevěřícně zavrtěla hlavou a sedla si dopředu na místo spolujezdce.

Než jsem se nadála, pan Cesar seděl vedle mě a startoval.

„Můžu na něj mluvit?“ zeptala jsem se po chvíli ticha a koutkem oka se podívala na Demetriho, který si opět sundal sluneční brýle. Tentokrát jsem se barvy jeho očí nelekla.

Edward se pousmál. „Můžete.“

„A bude on mluvit se mnou?“ položila jsem mu další otázku.

„Když budete chtít,“ tentokrát se usmál tak, že odhalil i zuby, „tak se to dá zařídit.“

Jen jsem povytáhla obočí a ptala se dál. „Jak ten váš dar funguje? Stačí na lidi promluvit, aby hned dělali to, co chcete, nebo je v tom něco víc?“

Jeho dar mě fascinoval, ostatně jako všechny dary, se kterými jsem se poznala. Edwardovo čtení myšlenek mi přišlo vtipné, možná proto, že mě je nečetl, ale pro něj to muselo být otravné. Nebo dar vidění do budoucnosti, který měla Alice, muselo být svým způsobem super a určitě se to dalo i velmi šikovně využít. Nebo Jasperovo ovládání emocí...

Z mého přemýšlení mě vytrhl Edward, který se, stejně jako já, na chvíli zamyslel.

„Pokud tu osobu ovlivňuji dlouho, pak ano. Ale na poprvé potřebuji, aby se mi dotyčná osoba dívala do očí. Pak už to jde samo,“ odpověděl mi tiše na moji otázku.

„Použil jste někdy ten dar na Elizabeth?“

Všimla jsem si, jak ztuhnul a jak mu úsměv zmizel ze tváře. Jeho dlaně pevněji uchopily volant, klouby na prstech mu zbělely (chvilkami jsem se bála, že volant rozdrtí) a čelist napnul.

Tuhle otázku nečekal.

Pak, nečekaně, jako mávnutím kouzelného proutku, se uvolnil a znovu se na mě podíval.

„Jen jednou... A po zbytek věčnosti si to budu vyčítat,“ zašeptal a jeho hlas byl plný bolesti, až jsem skoro dostala chuť ho pohladit po rameni a aspoň trochu ho utěšit.

„Omlouvám se,“ sklonila jsem hlavu a zadívala se na svoje ruce, „nechtěla jsem vás rozrušit nebo nějak ranit.“

Teď se vedle mě ozval krátký smích. „To je v pořádku. Máte jen otázky, které mi nikdo ještě nepoložil. Jste zajímavá a velmi všímavá dívka,“ znovu se na mě pousmál.

„Děkuji, pane.“ Zvedla jsem hlavu a úsměv jsem mu oplatila.

Auto zastavilo a já se podívala skrz černé okýnka ven. Překvapeně jsem zjistila, že naše auto stojí před letištní budovou. Samým překvapením jsem vydechla.

Pan Cesar se tomuto zvuku zasmál a jedním velmi ladným pohybem vystoupil z auta. Hned po něm Demetri, který, jak jsem zjistila až teď, se na mě celou dobu díval. Což byla další věc, která mě překvapila. Ale co mě šokovalo bylo, že se u toho netvářil jak blbec, vypadal, jako by byl sám sebou...

Za půl hodiny jsem už seděla na pohodlných sedačkách, které se nacházely v první třídě. Vedle mě bylo volné místo, Edward si pro jistotu sedl hned za mě vedle Demetriho. Nechtěl nic riskovat, za což jsem byla ráda.

Let měl trvat necelé dvě hodiny a já jsem byla opravdu už unavená, proto jsem letušku poprosila, jestli by mi nemohla přinést nějaké polštářek a deku, aby mi nebyla zima. Letuška se na mě mile usmála a šeptem mě ujistila, že hned, jak vzlétneme, mi vše přinese.

Když mi letuška vše potřebné pro můj spánek přinesla, tak digitální hodiny s červenými čísly hlásily pár minut po půl dvanácté. Tiše jsem si povzdechla, poupravila si polštář pod hlavou a hned, jak jsem zavřela oči, jsem usnula.

Aro pochodoval po velkém kamenném sále jako lev v kleci. Nelíbilo se mu, do jaké situace se to dostali. Zároveň ho to však fascinovalo. Dítě, které je upír a člověk zároveň. Dítě, které roste, ale i tak je dále nesmrtelné.

Nejdříve si myslel, že Tanya, ta půvabná upírka se zlatými oči, lže, když spatřil v jejích myšlenkách svého dlouholetého přítele Edwarda Cesara, který už po několik desetiletí experimentoval se svou potravou.

Pak mu však Tanya dala v myšlenkách vysvětlení – to nebyl jeho přítel! Byl to přítelův syn! Syn upíra a člověčiny. Neuvěřitelné!

Sledoval příběh toho podivného dítěte.

Byl šokován, když spatřil Carlislea, další z jeho dlouholetých přátel, který se o něj postaral. Ten podivný kluk, kterého Carlisle pojmenoval Edward, neboť si to přála ta lidská matka, během svého krátkého dospívání nikomu neublížil. Carlisle na něj dával velmi dobrý pozor. K tomu všemu byl ten chlapec velmi talentovaný – čtenář myšlenek, aniž by potřeboval přímý dotyk s osobou! Jak zajímavé, fascinující!

Edward Cullen byl zajímavý a zřejmě i jedinečný, nikdy neviděl a ani nepotkal někoho takového, jako je on. Nezdál se mu nebezpečný...

Pak mu Tanya ukázala dívku, kterou si Edward mladší našel. Svým lidským způsobem byla krásná. Měla velké oříškové oči, které byly něžné a laskavé a hluboké, dlouhé kaštanové vlasy sahajíc jí až pod zadek, pěkně tvarované rty, menší postava, která se pomalu zakulacovala...

Tahle dívka čekala dítě Edwarda juniora.

Aro nestačil žasnout.

Dítě lidské dívky a polovičního upíra? Je to vůbec možné?

Jak moc to dítě bude lidské po matce? Kolik upírství bude v mít v sobě po otci? Co se dá od něj očekávat? Bude stejně klidný, jako otec, když vyrůstal, nebo se v něm bude probouzet moc nesmrtelnosti a smrti?

„Co budeme dělat, bratře?“ zeptal se jeden mladík, který seděl na jednom ze tří trůnů. Stejně jako všichni v této místnosti, byl (svým způsobem) nádherný. Měl velké rudé oči nahánějící hrůzu a dlouhé blonďaté vlasy, které byly skoro bílé a byl oblečen do přesně padnoucího černého roláku a obleku. Jako by to vše bylo šito na něm. Což možná taky bylo.

Aro se zastavil a podíval se po svém bratrovi. „Pár týdnů počkáme. Do Forks se vydáme, až ta dívka porodí. Až pak budeme moci usoudit, jak moc to dítě je nebezpečné. A nejen ono, ale i jeho otec. Tanya tvrdí, že matka Edward juniora zemřela při porodu, takže můžeme předpokládat, že ta dívka umře.“

„Ale co když porod přežije?“ namítl jeho druhý bratr, který byl nejméně atraktivní z těch tří, tedy někteří tak tvrdili, a který seděl na druhé trůně. I přes situaci, ve které byli, vypadal znuděně. Z těch tří měl nejkratší vlasy – jeho hnědé vlasy mu sotva sahaly po ramena. A stejně jako ti dva měl rudé oči. „Třeba najdou způsob, jak ji udržet při životě. Přeci jen to bude Carlisleův druhý porod, tenhle možná nebude ani tak nebezpečný a pochybuji, že se ten poloviční mladík vzdá té dívky.“

„Nemyslím si, že ta dívka přežije. Copak jsi neslyšel Ara, Marcusi? Ta žena nepřežila, pochybuji, že ta dívka ano... Ale pokud ano, budeme se muset podívat na zoubek i jí... A nejen jí, ale celé té jejich famílii!“ ohradil se druhý blonďatý a pak se podíval na Ara. „Varoval jsem tě před Carlisleem. Byla hloupost ho tenkrát nechat jít vlastní cestou!“

„Carlisle má jen velké srdce, Caiusi,“ namítl Aro a velmi tiše si povzdechl.

„Přesně tak. Všichni tu víme, jak Carlisle má potřebu zachraňovat lidi, kteří umírají – jeho družka, pak ta blondýna Rosalie a její manžel... Říkám vám, že ta dívka přežije,“ stál si za svým Marcus.

„To neznamená, že bude žít dlouho!“ zasyčel Caius.

„Važ slov, bratře. Tanya ve svých myšlenkách naznačila, že ta dívka má velmi zajímavý dar projevující se už za lidského života. Jen si představ, jak mocný její dar bude, kdyby třeba byla jako my. Představ si, že by byla členem naší rodiny,“ lákal ho Aro, který svoje prsty proplétal a zase rozplétal. Momentálně stál zády k bratrům.

Caiusovi v očích proběhl záblesk. „Chceš s nimi obchodovat?“

„S nimi? Vůbec ne! Jen s ní. Pokud má toho polovičního Edwarda tak moc ráda, jak naznačily myšlenky naší drahé přítelkyně, tak určitě nebude chtít, aby se mu něco stalo. A určitě ne jejich dítěti!“ Znovu se podíval na své bratry a tentokrát se usmál. „Proto s námi určitě ráda uzavře jistou dohodu – těm dvě se nic nestane, pokud ona půjde s námi a stane se členem naší rodiny.“

„Bello, vstávejte, za chvíli přistáváme,“ probudil mě tiše jemný hlas, ale já se ještě více schoulila a zamručela jsem. Tak nádherně se mi spalo, nechtěla jsem vstávat. Ten hlas se tiše zasmál... A mě to připomněl hlas Edwarda.

Rychle jsem otevřela oči a začala ho hledat očima. Jenže místo Edwarda jsem spatřila jeho otce. Tiše jsem si povzdechla a pan Cesar se ještě víc usmál a pak si sedl zpátky na svoje místo.

Narovnala jsem se a protáhla se. Když si letuška všimla, že už jsem se probudila, přicupitala ke mně a jak polštář, tak deku si ode mě vzala. Úsměvem jsem ji poděkovala a pak se koukla na hodiny. Byli jsme v jiném pásmu, vrátili jsme se o čtyři hodiny zpět, takže bylo půl osmé večer.

Po chvíli se rozsvítil nápis Připoutejte se, prosím, a tak jsem tak učinila.

Za půl hodiny jsem už seděla v autě, které bylo opět černé drahé a opět mělo černé skla. Demetri si opět sedl dozadu, opět měl na očích černé brýle. V letadle předstíral, že spí, takže si brýle mohl sundat.

Já si tedy zase sedla dopředu, trochu jsem si poupravila sedačku a opěrátko na hlavu, zapnula si bezpečnostní pás a zavřela oči. Do Forks to je necelou hodinu a já jsem si chtěla ještě chvilku prospat.

„Nebude vám vadit, když...“

Pan Cesar mě ani nenechal dopovědět, zasmál se a přikývl. „Jistě, jen spěte.“

„Děkuji,“ zamumlala jsem ještě a za pár minut jsem opět usnula.

Stejně jako v letadle, i teď v autě mě probudil Edward. Omlouval se mi, že mě budí, ale prý jsme ve Forks a on potřebuje navádět cestu ke Cullenovým.

Překvapeně jsem se koukla ven z černého bočního okénka. Měl pravdu. Právě jsme projížděli kolem stanici místní policie. „Téda,“ vydechla jsem a koukla se na displej, který tu byl zabudován v palubní desce. Jak jsem říkala – byli jsme tu za padesát pět minut. Rychlá jízda mi sice vadila, ale když jsem spala, bylo mi všechno jedno.

Edward se opět krátce zasmál. Smál se stejně jako Ed. A stejně jako můj snoubenec se neustále usmíval a smál. Ed si myslel, že je spíš po matce, že jediné, co má po otci je vzhled, jenže čím více jsem byla s panem Cesarem, tím víc jsem si myslela, že Edward je celý otec. I když, kdybych měla možnost se s Elizabeth seznámit, potkat ji, určitě bych našla nějaké vlastnosti, které má Edward po ní.

Nikdy jsem nikomu nic neuměla vysvětlit, ale pan Cesar mě kupodivu chápal, a tak jsme za chvíli byli před tím nádherným domem.

Široce jsem se usmála, rychle jsem si odepnula pás a vystoupila z auta. Kochala jsem se pohledem na tu nádheru. Byla jsem konečně doma.

Najednou se v hlavních dveřích objevil můj snoubenec. Divila jsem se, že to ještě vůbec šlo, ale ještě více jsem se usmála.

„Edwarde,“ vydechla jsem a vydala se k němu. I on se usmíval a ve tváři měl výraz, jako by nemohl uvěřit tomu, že tu opravdu jsem. Rozběhl se ke mně, jenže v půli cestě se zastavil, ztuhnul, a než jsem se nadála, tak můj snoubenec byl přede mnou, stál tak, aby na mě zepředu nikdo neviděl, a výhružně vrčel na svého otce a Demetriho, kteří právě vystoupili z auta.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 38. část: