Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 28. část

16.08.2010 (14:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3308×

28. část

Měla jsem sen...

O malé dívence. Byla nádherná, dlouhé bronzové vlásky měla dlouhé, velké kulaté oči hnědé barvy. Měla krásný smích a krásný sametový hlásek. Na sobě měla nádherné modré šatičky, které krásně ladily k její bledé pokožce.

Dítko běželo po rozkvetlé louce, na které svítilo sluníčko a běželo naproti mě. Někdo mě objal kolem ramen. Podívala jsem se na tu osobu – byl to Edward. Usmála jsem se na něj a pak na holčičku.

Edward se sklonil a chytil malou do náruče. Byli si tak podobní. Dívenka měla Edwardovy rysy, přes to byly tak dívčí... Dívenka objala Edwarda kolem krku a dala mu malou pusu na tvář. Musela jsem se usmát, když jsem to viděla...

Edward ke mě natáhl svoji druhou ruku a přitáhl si mě k sobě, aby i mě mohl obejmout a políbit do vlasů...

...

Něco studeného mě hladilo po tváři a po vlasech. Zamručela jsem a povzdechla jsem si. Bylo to příjemné.

„Bells? Lásko?“ zašeptal někdo nade mnou a já pomalu otevřela oči. Ten někdo byl Edward.

„Jak se cítíš?“ zeptal se ustaraně, hlas stále tichý.

„Unaveně,“ vydechla jsem a zavřela opět oči. „Kdy ses vrátil?“ zeptala jsem se ho chraplavým hlasem.

„Hned, co jsem viděl tvoji matku vyjít z domu,“ zašeptal. Pousmála jsem se a snažila se polknout. Byla jsem překvapena, když jsem zjistila, že je to pro mě najednou příliš těžký úkol – měla jsem vyschlo v krku.

„Mám žízeň,“ zamručela jsem překvapeně. Edward se tiše zasmál.

„Alice?“ požádal tiše svoji sestru.

„Ona je tady?“

„Ano... Alice tě opět viděla omdlít, přišli chvíli po mě,“ přikývl Ed, který mi pomohl si sednout. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila tak Alici, která mi podávala sklenici vody. Vděčně jsem se na ni usmála a vzala si sklenici opatrně do svých rukou.

Vzpomněla jsem si na svůj sen – a mě došlo, co jsem viděla. Viděla jsem naši dcerku, naše malé zlatíčko!

Ach bože! Já budu mít holčičku! Byla jsem tak nadšená.

Bylo mi jedno, jestli to bude holčička nebo kluk, pro mě bylo hlavní, aby bylo zdravé, ale co si tu budeme nalhávat. Snad každá holka sní o tom, že jednou bude mít dcerku... A já ji budu mít!

Božínku, byla tak kouzelná! Nedalo se popřít, že je Edwardova...

Edward! Co když on chce kluka? Co když bude zklamaný, že jsem mu nedala syna?

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptala se nejistě Alice a já sebou trhla. Až moc jsem se nechala unést svými myšlenkami.

„Jasně, jsem v pohodě,“ přikývla jsem a podala ji prázdnou sklenici. „Ede?“ oslovila jsem svého snoubence.

„Ano, srdíčko?“

„Co si přeješ?“ Nechápal moji otázku, odpověděl jinak, než jsem chtěla.

„Být s tebou a s maličkým navždy,“ zašeptal a líbnul mě do vlasů.

„Tak jsem to nemyslela... Já se ptám, jestli chceš holčičku nebo chlapečka.“ Krátce se zasmál, když pochopil, na co se ho ptám.

„To je mi jedno, Bells... Hlavně, ať jste oba v pořádku,“ usmál se Ed a vzal si mě do náruče. Objala jsem ho kolem krku a hlavu mu položila na rameno.

„Takže ti nebude vadit, když ti nedám syna?“

„Samozřejmě, že ne, Bells... Proč se na to ptáš?“ zeptal se, zmatený mými otázkami.

„Viděla jsem ji... V mém snu... Je nádherná,“ špitla jsem. Koutkem oka jsem si všimla, jak se Ed podíval na Alici, ta však jen pokrčila rameny.

„Koho jsi viděla?“ zeptal se mě tiše a jednou rukou mi šáhl na čelo – možná, aby zjistil, jestli nemám náhodou horečku.

„Naši dceru, přeci,“ kuňkla jsem a zvedla hlavu, abych se mu mohla podívat na tváře.

„Dceru?“ opakoval po mě. Ach, takže mu to přeci jen vadí.

„Ano... Vadí ti to,“ konstatovala jsem tiše. Moji duši a tělo ovládl smutek. Zklamaně jsem sklonila hlavu a velmi těžko jsem potlačovala slzy.

„Ne, Bells, ne, ne, ne! Nevadí mi to, lásko, podívej se na mě,“ chrlil rychle ze sebe a prstem mi zvedl hlavu. „Vůbec nejsem zklamaný, vůbec mi to nevadí. Jak by mohlo? Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl být otcem, myslel jsem si, že je to nemožné... A teď jím budu a jsem nesmírně šťastný, že to dítě bude naše... moje a tvoje! Nechápu, jak sis mohla myslet, že mi to vadí!“

Usmíval se na mě a já mu úsměv oplatila. Slza si však cestu našla a stekla mi po tváři.

„Miluji tě,“ špitla jsem a pevně jsem ho objala kolem krku.

„Já tebe... Řekni mi jedno, Bells... Jak jsi ji viděla?“

„Byla v mém snu... Byla tam se mnou a s tebou. Byli jsme na louce...“ mumlala jsem a vzpomínala na sen, který byl nejnádhernější v mém životě.

„To je skvělé! Vy budete mít dceru! To je fantastické!“ rozplývala se Alice, na kterou jsem úplně zapomněla. „Moment! Jak to, že ty jsi ji viděla a já ne?“

„Obě moje holky jsou samá překvapení...“ pokrčil rameny Ed a já se na něj usmála. „Jak vypadala?“ zeptal se tiše.

Nadechovala jsem se, abych mu odpověděla, ale do pokoje se přiřítil Martin a za ním Jasper.

„Už je ti lépe, Bello?“

„Kušuj, Martine! Bella nám právě chce říct, jak vypadá jejich dcera,“ plácla Alice Martina, aby nerušil.

„Dcera? Vypadat? Cože?“ vykoktal překvapeně. Tiše jsem se zasmála.

„Bella měla sen a v tom snu viděla svoji dceru, chápeš?“ Martin nakonec přikývl a Alice se usmála. „Super, tak buď zticha a ty, Bello, povídej!“ pobídla mě a sedla si na kraj postele.

„Byla rozkošná, jako andílek,“ opět jsem se objevila ve svém snu, „byla nádherná! Dlouhé bronzové vlásky, sametový hlásek, hnědé oči, bleďounká, měla Edwardovy rysy.“ Zadívala jsem se na Edwarda a lehce ho pohladila po tváři. „Naše dcera je nejkrásnější na světě,“ dodala jsem šeptem.

Edward mi úsměv oplatil, ještě pevněji mě objal a pak mě lehce políbil na rty. Klížily se mi oči a Ed si toho všiml.

„Měla by jsi spát.“ Pomalu jsem přikývla a pohodlněji jsem si lehla do jeho náruče. Ještě, než jsem zavřela oči, jsem si stihla všimnout, jak se Ed dívá na Martina a on zase na něj. Můj snoubenec pak pokrčil rameny a přikývl.

„Spinkej má lásko,“ zapěl mi Edward do ucha. Pousmála jsem se a pak jsem usnula.

...

Když jsem se probudila, nikdo u mě nebyl. Tentokrát jsem žádný sen neměla. Moje tělo se cítilo odpočaté, stejně jako moje duše. Protáhla jsem se a vydala se do kuchyně. Tam už na mě čekal Ed, který se opět motal v kuchyňském koutu.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se s úsměvem a políbil mě do vlasů.

„Velmi dobře... Kolik je vlastně hodin?“ zamračila jsem se, když jsem za oknem viděla šero.

„Bude sedm.“

„Cože?“

„Uklidni se, Bells, potřebovala jsi se pořádně vyspat,“ usmál se na mě a dovedl mě ke stolku, kde mi pomohl si sednout.

„Možná máš pravdu. Bylo toho dneska na mě nějak moc.“ Slova, která mi matka řekla před tím, než odešla, mě stále bolela. Edward zřejmě vycítil, že se o tom bavit nechci, aspoň ne teď a tak se neptal.

„Přeji dobrou chuť,“ popřál mi, když přede mě položil talíř, na němž byly zapečené těstoviny.

„Miluji, když vaříš,“ přiznala jsem se a anděl naproti mě se zasmál. „Alice s Jasperem a Martinem odešli?“ zeptala jsem se po pár soustech, když jsem si všimla, že je tu až moc velký klid.

„Ano, chvíli před tím, než ses probudila,“ přikývl. Až teď jsem si všimla, že jeho oči nejsou zlatavé, jak jsem očekávala, ale s hnědým nádechem.

„Budeš muset zase odjet?“ zeptala jsem se tiše a zklamaně. Byla to moje chyba, kdybych neomdlela, byl by teď možná ještě na lovu, nebo by se pomalu vraceli.

„Ano, ale tentokrát to uděláme mnohem lépe... Zůstane s tebou Alice,“ přikývl.

„Kdy?“

„Příští týden.“ Vydechla jsem, jak jsem byla ráda. Bála jsem se, že bude muset odjet zítra, nebo nedej bože už dnes. Edovi však ani tahle reakce neušla a zasmál se. Někdy mě to opravdu rozčilovalo, když slyšel víc, než jsem chtěla. Děkovala jsem bohu aspoň za to, že jsem divná a tak mi nemůže číst myšlenky.

Když jsem spolu mývali nádobí, což se moc nestává, protože mi nechce nic dovolit, jsme přemýšleli, co budeme dělat zítra. On chtěl, abych dál odpočívala. Já chtěla vyrazit opět do města na jednu výstavu, na kterou mě zvala Joan.

„No tak, Edwarde! Zítra bude poslední den!“ prosila jsem jako pětileté dítě, kterému rodiče nechtějí koupit hračku, která se mu zalíbila v obchodě a prostě ji musel mít.

Podívala se mu do očí a udělala smutný kukuč, podobajíc se pohledu opuštěného štěněte. Chvíli jsem si vzájemně dívali do očí...

Ed poraženě vydechl. „Dobře tedy, zítra jdeme na výstavu.“ Usmála jsem se a objala ho kolem krku.

Koho by v tu chvíli napadlo, že ta jedna výstava nám změní život... a vlastně i nám ho i zachrání...