Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 27. část

30.07.2010 (08:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3662×

27. část

Vyděšeně jsem se dívala do těch černajících očí.

Bylo to snad poprvé, co jsem se ho bála. Nikdy jsem nezažila, že by jeho oči zčernaly rozzuřením, jen touhou a vášní.

Aniž bych si to uvědomila, stála jsem na nohou, ale jak jsem se mu přímo podívala do očí, udělala jsem malý krok dozadu a já žuchla zpátky na sedačku. Sledoval mě, jeho v očích rozčilení, které však nahrazovaly jiné pocity – vina, strach.

Rychle si sedl vedle mě, ale já byla tím pohybem tak překvapená a vystrašená, že jsem se o kousek posunula, aniž bych si to nějak uvědomovala. Na malou chvíli jsem odtrhla pohled od jeho očí. Nemohla jsem se na ně dívat, stále v nich byla špetka vzteku.

„Jdi pryč,“ zašeptala jsem tiše, tak tiše, že to matka možná ani neslyšela, ale věděla jsem, že on ano. „Prosím,“ dodala jsem.

K pocitům v jeho očích se přidala bolest. Nadechl se, chtěl něco říct, pak však vydechl, pomalu – velmi pomalu, i na člověka to byl pomalý pohyb – se zvedl. Ruka mu podivně cukla, možná mě chtěl pohladit po tváři, ale nakonec si to rozmyslel. Otočil se a odešel z pokoje, po chvíli jsem slyšela, jak bouchly i dveře do bytu.

Hned, jak jsem tento zvuk uslyšela, jsem vydechla a moje matka si sedla zpátky do křesla.

„Tvůj snoubenec je trochu výbušný...“ poznamenala kysele, vůbec nebyla rozhozená z té hádky jako já. Jemně jsem se zamračila.

„Jen mě brání... Mě a naše dítě,“ zastala jsem se Edwarda.

Natáhla jsem se pro sklenici, ve kterém bylo mléko, které mezitím zteplalo, a dopila. Zvedla jsem se a zamířila ke kuchyňskému koutu, abych si mohla nalít další sklenici mléka.

„Horší místo na bydlení sis vybrat nemohla, jen co je pravda,“ poznamenala matka, která mezitím svým pohledem rentgenovala pokoj.

„Není to zas tak špatné... Je to lepší, než to, kde jsem bydlela před pár lety.“ Matka se zamračila, já si toho nevšímala a pokračovala. „Stejně tady teď nebydlím... Bydlím u Edwarda a jeho rodiny ve Forks,“ pokrčila jsem rameny.

„Kde?“

„To je jedno,“ mávla jsem rukou. Nechtěla jsem, aby věděla, kde to je. Ne, že by mě chtěla navštívit, to pochybuji, vždyť tohle byla nechtěná návštěva, kdyby věděla, že jde o mě, nešla by sem, ale jistota je jistota a já ji radši neříkala nic konkrétního.

„Tak proč jsi tady?“

Měla jsem chuť jí říct, „co je ti do toho?“ ale ovládla jsem se. „Chtěla jsem se na pár dní vrátit do New Yorku, pokud ještě můžu bez problémů létat... Postupem času to nebude tak lehké,“ vysvětlila jsem, snažíc se o klidný a trpělivý tón.

Byl problém takhle s matkou mluvit, v minulosti jsme se spolu nebavily, a když ano, tak jsme na sebe křičely.

Na chvíli nastalo ticho.

„Co sis myslela, že tu najdeš?“ zeptala jsem se jí, nemohla jsem uvěřit tomu, že mému otci nevěří, že nevěří vlastnímu manželovi. Kdyby táta nevěřil ji, neřeknu, máma je schopná všeho, ale ona jemu? Nemožné, táta má srdce na pravém místě...

„Prosím?“ nechápala, na co se ptám.

„To sis vážně myslela, že tě táta podvádí?“ Matka párkrát otevřela naprázdno pusu, nic ze sebe nedostala, vypadala jako ryba na suchu. Nebýt v této situaci, od srdce bych se jí nahlas vysmála.

Nakonec se zmohla na odpověď. „Poslední dobou jsem nevěděla, co si mám myslet! Byl... divný, ale zdál se být šťastný...“

„A tak ses rozhodla, že zjistíš důvod, proč je takový... Stálo ti to za to? Vážně jsi potřebovala vědět, proč takový je?“

„Tohle pochopíš, až budeš vdaná tak dlouho, jako já a tvůj otec.“

„Pochybuji... Já Edwardovi budu vždy věřit,“ zavrtěla jsem hlavou. Matka naštvaně vydechla.

„Já tvému otci věřím!“

„To bys pak nebyla tady! Tohle nemá cenu, tenhle rozhovor nemá cenu! Takže ti to řeknu hezky, rychle a v kostce – jsem zasnoubená a těhotná, dítě si hodlám nechat a hodlám s Edwardem žít, táta to ví, podporuje mě v tom a slíbil mi finanční pomoc, tak a to je všechno. Zazvonil zvonec a příběhu je konec. Můžeš jít!“

Málem jsem křičela, už jsem neseděla, ale stála na nohou, rukou jsem ukazovala ke dveřím a upřímně jsem se dívala matce do očí. Táta mi vždy říkal, abych se lidem dívala do očí, když s nimi mluvím... Matka při mých slovech ztuhla.

„Charlie ti slíbil finanční pomoc?“ vyprskla tu větu, jako by to bylo nějaké zlé kouzlo, které jí má udělat kdo ví co.

„Ano, slíbil a jsem ráda, že to tak vzal... A teď bych byla ráda, kdybys šla,“ přikývla jsem a čekala. Chvíli jsme se dívaly vzájemně do očí, já do šedých, které jsem díky bohu nezdědila.

Nakonec se matka pomalu zvedla, popadla svůj kabát a vydala se do chodby.

„Hodně jsi mě zklamala, Isabello. Myslela jsem si, že jsem tě vychovala líp,“ otočila se na mě.

„Ty jsi mě nevychovala. Byl to táta, takže můžeš být v klidu,“ odfrkla jsem si.

„Buď tak laskava a udělej konečně něco, co chci já... Odejdi...,“ požádala jsem ji tiše a sklonila hlavu. Nevím proč, ale nechtěla jsem se dívat do jejích očí, už mě to svým způsobem unavovalo. Zavřela jsem oči a čekala.

Slyšela jsem, jak otevřela dveře. Udělala pár kroků, pak se však zastavila, zřejmě se otočila a nadechla se.

Otevřela jsem oči a pomalu jsem zvedla hlavu. Můj pohled se opět setkal s tím jejím.

„Doufám, že se tobě nebo tomu tvému dítěti něco stane,“ řekla pevným hlasem. I když jsem ji neměla ráda, nechápala jsem, jak mi to může říct. Do očí mi vyhrkly slzy.

„Jak... Jak to můžeš říct?“

„Jak? Normálně,“ pokrčila rameny.

„Jsem přeci tvoje dcera!“ křikla jsem.

„Ne, nejsi... Jsi osoba, která pro mě nic neznamená,“ řekla a bouchla za sebou dveřmi.

A já po druhé ten den omdlela...