Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 26. část

13.07.2010 (09:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3768×

26. část

„Bello... No tak... Probuď se...“

Někdo se mnou lehce zatřepal. Něco studeného jsem měla na čele a na spáncích. Nesouhlasně jsem zamručela. Bylo mi blbě, bolela mě hlava a někdo mě probouzel.

„Slyšíš mě, Bello?“

Znovu jsem zamručela, nechtělo se mi mluvit.

„Zkus pomalu otevřít oči...“

Poslechla jsem. Nad sebou jsem spatřila Martina, který na mě celou dobu potichu mluvil a Edwarda, který chladil moji hlavu. Když viděli moje oči otevřené, oba si oddechli.

„Jak ti je, lásko?“ zeptal se Edward, který měl vrásku mezi obočím. Lehce mě pohladil po tváři a já se musela pousmát.

„Mohlo by to být i lepší...“ přiznala jsem a porozhlédla se kolem sebe. Ležela jsem na posteli ve svém pokoji, hlavu v Edwardově klíně, Martin seděl vedle mě. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo... Pozvání na párty, párty, bolest hlavy, sprcha, oběd, zvonek, moje matka... Cítila jsem, jak mi po tváři stekla slza.

„Bolí tě něco, Bello? Břicho, podbřišek...“ začal se rychle vyptávat Martin. Zavrtěla jsem hlavou.

„Odpusť mi, Edwarde… Byla jsem tak blbá...“ poprosila jsem ho tiše a on se na mě nechápavě podíval.

„Nechápu, srdíčko... Nemám ti co odpouštět...“

„Ale máš! Prosím, odpusť mi to... Udělala jsem chybu... Já...“ Věděla jsem, že mu jednou budu muset říct pravdu a čím dřív, tím líp. A věděla jsem, že budu mít jistotu, že ve stavu, v jakém jsem, na mě aspoň nebude křičet...

„Napsala mi jedna moje dávná nejlepší kamaráda... Zvala mě na jednu párty... A já řekla jo... Ale přísahám, že jsem nic nepila...“ začala jsem mu šeptem vysvětlovat a dívala se do stropu. Neměla jsem tu odvahu se mu podívat do obličeje. Už tak jsem cítila, jak ztuhnul...

„Jen jsem se bavila... A pak, když jsem se ráno probudila, mě strašně bolela hlava... Věděla jsem, že si nic nemohu vzít... Ublížila bych malému...“ Pohladila jsem se po břiše a prcek mě kopul. Usmála jsem se.

„Vážně jsem blbá, Edwarde... Odpusť mi to... Vím, že se na mě zlobíš...“ Po tváři mi stekla další slza. Zavřela jsem oči a snažila se trochu uklidnit.

„Hlavně žádné slzy, lásko...“ uklidňoval mě rychle Ed a pak mě opatrně vzal do své náruče. Jednu dlaň položil na moji tvář a donutil mě, abych nastavila svoji tvá proti té své... Tedy aspoň myslím... Stále jsem měla zavřené oči, ale moje paže objímaly pevně Edův krk.

„Bolí tě ta hlava hodně?“ zeptal se tiše.

„Už to není tak strašné...“ zamumlala jsem neurčitě.

„Zavolám Carlisleovi, jestli je nějaký prášek, který si Bella může vzít,“ ozval se Martin.

„Děkuji,“ zašeptali jsme oba najednou a oba se zasmáli. Pomalu jsem otevřela oči.

„Odpouštím ti, Bello... Ani vlastně nebylo za co... Ale naštvaný trochu jsem.“

„To beru... Hlavně, že jsi mi odpustil...“ zamumlala jsem a schovala si hlavu pod tu jeho. Tiše se zasmál a pohladil mě po vlasech a po zádech. Hlavu jsem natiskla k jeho krku a chladila si tak čelo.

„Co se mi vlastně stalo?“

„Omdlela si... Bylo toho na tebe moc... Díky bohu to Alice viděla včas...“

„Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Něco málo přes deset minut... Už jsem se vážně bál, že se ti něco stalo... Nebo našemu malému...“

„Je v pořádku – před chvílí mě koplo,“ ujistila jsem ho s úsměvem.

Vzpomněla jsem si na osobu, kterou jsem spatřila, když jsem otevřela dveře. Úsměv z mé tváře hned zmizel.

„Moje matka?“

„Je v obýváku... Alice s Jasperem ji dělají společnost...“

„Ona je tady?“ vydechla jsem překvapeně a zároveň naštvaně.

„Ano, chce si s tebou promluvit,“ přikývl Edward a já si povzdechla.

„Ale já s ní ne.“

„Je to tvoje matka, Bello.“

„A ty jsi můj snoubenec, Alice moje budoucí švagrová a Martin s Jasperem budoucí švagři…“ zasyčela jsem, „pojem moje matka mě nezajímá, jasné?“

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí.

„Můžeš být ráda, že nějakou matku máš...“

Ach, co jsem to udělala? Musela jsem vypadat jako sobec a blbec zároveň!

„Ede, promiň... Ale už tvoji matku miluji víc, než tu svoji... Víš proč? Protože díky ní jsi tady ty...“ Pousmála jsem se a pohladila ho po tváři, která se hned usmála.

„Měla by sis s ní i přes to promluvit...“

Povzdechla jsem si. Možná měl pravdu. Měla bych zjistit, co chce.

„Máš pravdu... Vyhodit ji přeci můžu kdykoliv.“ Sledovala jsem jeho tvář a skvěle se bavila. Prve radostná, že jsem přeci jen dostala rozum, pak šokovaná nad mou druhou větou. Krátce jsem se zasmála.

„Tak pojď... Ať to máme za sebou,“ znovu jsem si povzdechla a pak se pomalu zvedla. Ed mi samozřejmě hned pomáhal.

Ve dveřích jsme potkali Martina, který nesl sklenici vodu a jakýsi bílý prášek.

„Carlisle říká, že tohle si můžeš vzít, aniž bys ublížila malému... Bylo od něj chytré, že nám dal prášky, které tobě ani malému neublíží,“ usmál se na mě.

„Budu mu muset poděkovat,“ hlesla jsem, dala prášek do pusy a pak ho zapila.

Pak se zhluboka nadechla a vydechla a vyšla vpřed. Moje matka seděla v křesle, ve kterém seděl nedávno táta, Jasper s Alicí seděli na gauči a bylo na nich vidět, jak jsou oba nervózní. Když jsem vešla do pokoje, bylo to pro ty dva osvobození.

„Už je ti lépe, Bello?“ zeptala se starostlivě Alice a rychle se zvedla, aby mě mohla lehce obejmout.

„Jo, díky,“ přikývla jsem. Otočila jsem se na matku.

„Takže s Alicí a Jasperem se už znáš. Tohle je Martin a Edward, můj snoubenec,“ kývla jsem směrem ke své stráži, kterou jsem za sebou měla. Máma při slově snoubenec ztuhla.

„Tvůj co?“

„Snoubenec.“ Vykouzlila jsem ten nejmilejší úsměv, který ji vždy rozčiloval.

„Možná bude lepší, když mě, Edwarda a mámu necháte o samotě, prosím,“ požádala jsem Alici, Jaspera a Martina. Ti přikývli a odešli z pokoje.

„Můžeme vám něco nabídnout, paní Swanová?“ zeptal se zdvořile Edward mojí matky, ta však zavrtěla hlavou.

„Já si dám sklenici mléka, prosím,“ poprosila jsem. Ed se usmál a lehce mě políbil na čelo. Sedla jsem si na místo, kde ještě před chvílí seděla Alice. Slyšela jsem, jak bouchly dveře. Odešli a já tu zůstala s Edwardem a s matkou.

„Nebudeme dlouho chodit kolem horké kaše... Takže... Proč jsi tady?“ zeptala jsem se narovinu své matky. Zamračila se na mě ještě víc.

„Sis myslela, že si nevšimnu toho, jak Charlie pořád někam mizí,“ zasyčela na mě a já zalapala po dechu.

„Ty nevěříš tátovi?“

„Samozřejmě, že věřím!“

„Kdyby jo, nebyla bys teď tady!“ Nastalo ticho. Dívala jsem se na matku, která najednou neměla co říct. Ed se najednou objevil vedle mě a podával mi sklenici mléka. Vděčně jsem se na něj usmála a lehce ho políbila. I on se usmál a jedna jeho ruka se objevila na mém pase.

„Čím vám vyhrožovala, že si ji berete?“ zeptala se jízlivě mého snoubence. Měla jsem chuť vraždit... Respektive zabít ji. Ed se však, k mému překvapení, krátce zasmál.

„Ničím, madam... Beru si ji dobrovolně a rád.“ Natočila jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Už jsem ho znala dobře, abych poznala, že ani on není nadšený z této návštěvy. Ale na rozdíl ode mě se umí chovat. Napila jsem se a sklenici položila na stolek. Opět jsem se podívala na matku, která nyní zírala na moje vystouplé břicho.

„To si nečekala, co? Koho tu najdeš a v jakém bude stavu,“ ušklíbla jsem se.

„Hlavně, že se skvěle bavíš... Však on tě ten smích přejde, až se ti ten parchant narodí.“ Cítila jsem, jak se Edward při slově parchant napnul, celý ztuhl a jeho záda se narovnala.

„Neboj se, mě se nenarodí Jacob,“ řekla jsem rychle, protože jsem měla pocit, že by jinak řekl něco Ed a jeho vychovanost by šla stranou. Matka po mě šlehla ledový pohled.

„Jak se vlastně má můj milovaný bratr?“

„Řekla bych, že lépe než ty... Kazíš si život ještě víc, než ho máš zkažený! Ani se nedivím, že Charlie tě neposlal na potrat. Vždy si byla jeho oblíbenkyně. A už vůbec bych se nedivila, kdyby tě v tom podporoval! Máš ty vůbec rozum? Vy dva vůbec netušíte, jaké je to se starat o dítě! Budete si to vyčítat, pamatujte na moje slova!“

Matku zase chytil amok. Já jsem byla zvyklá na to, že na mě takhle řve, ale Ed ne. Nevím, jak se to vlastně stalo, ale najednou Edward krátce zavrčel a pak už neseděl vedle mě, ale stál. Překvapeně jsem zamrkala, to bylo ale jediné, co jsem stihla, protože Edward se pak chopil slova.

„Nevím, jak Bella, ale já si to nikdy nebudu vyčítat, paní Swanová! Možná máte pravdu a my dva nevíme, jaké to je starat se o dítě, ale moje rodina je z toho nadšená a rádi nám pomůžou!“

„No tak jistě... Postavili jste je před hotovou věc, tak a starejte se, rodičové! Nebo jak to myslíš, chlapče! Ale říkám ti předem, jestli tuhle holku uvidím na prahu svého bytu a bude žádat o finanční pomoc, tak ji vyhodím!“

„Táta...“ začala jsem, ale nebylo mi dopřáno to dopovědět. Do řeči mi skočil Edward. Nikdy jsem ho neviděla takhle rozzlobeného.

„Myslím, že tahle holka je vaše dcera a že má jméno!“

„Ede,“ zašeptala jsem prosebně. Bylo něco jiného, když jsem se hádala s mámou já, a když se s ní hádal on. Chytla jsem ho za ruku, ale on tu svoji vyprostil.

„Mám pět nevlastních sourozenců, madam. Co si asi myslíte, že to bude znamenat? Moje adoptivní matka je neplodná a strašně se těší na to, jak bude babičkou, a že konečně bude mít možnost být u dospívání dítěte! A jestli jde vám o peníze... Moje rodina je dost bohatá...“

Nemohla jsem to dál poslouchat. Sice bylo hezké, že se mě Edward zastával, ale tohle bylo až moc...

„Edwarde!“ okřikla jsem ho a on se konečně po dlouhé době podíval na mě. Dýchal zhluboka a oči mu začaly černat.

Moje shrnutí

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 26. část: