Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 25. část

26.06.2010 (18:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3536×

25. část

„No ne, kdo se tu objevil! Bells, ségra! Tebe jsem tak dlouho neviděla!“ zvolala Joan, když se otočila, a tak mě spatřila. Oplatila jsem jí úsměv a vyšla jí vstříc.

Bylo to o hodinu a půl později, co jsem se s Joan domlouvala. Měly jsme sraz u mé bývalé školy, Joan byla stále její studentkou.

„Sekne ti to, zlato,“ mrkla na mě ještě předtím, než mě objala. Byla jsem sama se sebou spokojená. Pokud Joan nepoznala, že jsem těhotná, tak to nepozná už nikdo. Joan byla až moc všímavá a všimla si všeho, co bylo jen trochu jinak. Třeba i křivého vlásku.

Možná za to mohlo to oblečení, které jsem měla. Modré tílko s flitry, které bylo volné a tak krylo moje vystouplé bříško, k tomu světlé otrhané rifle, které jsem kupodivu oblékla v pase, černé botasky a černou koženou bundu, kterou jsem už však nezapnula.

„Díky… Tobě taky,“ pochválila jsem jí. Ono to jinak nešlo. Ty bílé mini šatičky jí vážně sekly.  Rošťácky se na mě usmála a pak mě objala… A zasekla se.

Přišla na to, prolétlo mi hlavou. Pak mě od sebe prudce odstrčila, její ruce však svíraly pevně moje ramena. Zkoumavě se na mě dívala, prve do tváře, pak na moje břicho a zpět k tváři.

„Bello? Nechceš mi něco říct?“ Nervózně jsem se podrbala ve vlasech, které jsem měla rozpuštěné a které jsem si trochu zvlnila, a podívala se jí do očí.

„Víš, Joan… Někdy se stane něco, co prostě neplánuješ a vlastně ani nechceš… Ale pak toho ani nelituješ…“ začala jsem, ale podle jejího pohledu jsem jasně pochopila, že tohle mám přeskočit.

„No dobře… Jsem těhotná,“ přiznala jsem jí a Joan padla brada úžasem. I když to asi čekala, byla překvapená.

„To jako fakt?“ Protočila jsem oči.

„Ano, to jako fakt... Budeš teta, Joan,“ oznámila jsem jí a ta se na chvíli zhrozila.

„Na tetu jsem mladá, Is!“ Krátce jsem se zasmála.

„A ty se tomu ještě směješ! Bože, co jsi to dělala?“

„Neříkej, že ti musím říkat, jak se dělají děti,“ zasmála jsem se a ona mě lehce plácla po rameni.

„Vážně vtipné, Swanová! Tak pojď, půjdeme oslavit toho tvého haranta!“ zasmála se se mnou. Rychle jsem ji zastavila.

„Varuji tě předem – dnes večer nepiji žádný alkohol! Jasné?“ varovala jsem ji a ona otráveně protočila oči.

„Jasné, ségra! Tak pojď!“ čapla mě za ruku a už mě táhla a slibovala, kolik srandy si dnes večer užijeme.

...

U Clinta to žilo. A to pořádně. Jak v domě, tak venku před a za domem. Všude šla slyšet hlasitá rytmická hudba, všude mnoho aut a prázdných plastových kelímků.

Joan mě zatáhla do domu, popadla dva červené kelímky a jeden mi dala. Věděla jsem, co se musí udělat teď – najít něco k pití. Proto jsme začaly procházet všechny místnosti. V obývacím pokoji, který byl asi tak veliký, jako celý můj byt, možná i větší, jsme sice pití našly, ale byl v tom alkohol, což jsem já nemohla.

„Jdu se mrknout do kuchyně,“ křikla jsem Joan do ucha, jinak by mě asi ani neslyšela. Jen kývla hlavou, protože jsi všimla nějakého kluka v rohu pokoje a jak jsem ji znala, dala si za úkol ho dnes dostat...

Taky jsem byla taková, jenže to už mě dávno přešlo. A teď mám stejně Edwarda. Vydala jsem se hledat kuchyni. Cestou jsem potkávala lidi, které jsem nikdy neviděla. Nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem tady. Po dlouhé době jsem si přidala jako normální puberťák.

Kuchyň jsem nakonec našla. Podivné bylo, že tu téměř nikdo nebyl. Jen jeden kluk, který měl hlavu vraženou v ledničce.

„Pustíš mě tam, nebo tam plánuješ spát?“ zeptala jsme se ho, když se stále nehýbal a přehraboval se v ledničce. Kluk se zvednul a já v něm poznala svého dávného nejlepšího přítele.

„Robe?“

„Bello? Co ty tady?“ Rob se rychle narovnal, aby si mě mohl prohlédnout od hlavy až k patě.

„Jsem tady s Joan... Když zjistila, že jsem zpátky v New Yorku, tak se rozhodla mě vytáhnout na pařbu...“ vysvětlila jsem mu a stejně jako on mě, jsem si měřila já jeho.  Vůbec se nezměnil, jen na pravém předloktí měl nové tetování.

„Tak rád tě zase vidím!“ objal mě, když dokončil svoji prohlídku a stejně jako Jo, se pak zasekl. Když naše krátké objetí skončilo, hned se mi podíval na břicho, následovaly má tvář, která se mírně usmívala.

„Ty jsi...“ vydechl a ukázal na moje břicho ukazováčkem.

„Těhotná, jo...“ dořekla jsem za něj.

„Téda! Takový šoky! Ale jako gratuluji!“ Znovu mě objal, tentokrát delší dobu, než předtím. Roba jsem měla vždy nejradši. Měl pro mě pochopení a vždy se radoval společně se mnou – stejně jako teď. A jako jediný z party nepil, za což jsem teď byla ráda.

Pomohl si sednout na kuchyňskou linku, do kelímku mi nalil kolu a povídali si, co se za ty dobu, co jsme se neviděli, změnilo, co je nového, o mě, o něm... Rob byl možná tak super kamarád hlavně proto, že byl gay. Mohla jsem mu říct cokoliv, co se týkalo kluků, protože mi rozuměl. Proto jsem mu (s jeho slibem, že to nikomu neřekne, ani Joan) o Edwardovi.

O tom, jak jsme spolu, že to dítě je jeho. Neřekla jsem mu však, že se budu vdávat. Nevěděla jsem, jak by tohle přijal. Do té doby, než jsem poznala Edwarda, jsem totiž na slovo svatba byla dosti alergická a měla jsem v plánu se nikdy nevdat... Ed moje plány trochu pozměnil...

Najednou se do kuchyně vřítila jako velká voda Joan.

„No kde s... Roberte! Co ty tady?“ Objala ho a pak se na nás podívala.

„Co tu sedíte, jak zmoklé slepice? Jde se pařit!“ Poslední větu zakřičela, popadla mě opět za ruku a táhla mě do vedlejší místnosti, která byla narvaná ještě víc, než před tím. Moje kamarádka zmizela a já opět zůstala s Robem.

„Tak pojď... Užijeme si to,“ usmál se na mě a společně jsme se začali rvát do toho velkého hloučku...

...

Pomalu jsem otevřela oči. Moje hlava třeštěla. A bolelo mě celé moje tělo. Zhluboka jsme se nadechla a pak vydechla a snažila se zvednout. To se mi podařilo. Měla jsem pocit, jako bych se včera opila jak doga, ale já pila jen tu pitomou kolu. Pomalu jsem se zvedla z postele.

Tak jsem zjistila, že mám stále na sobě to oblečení, které jsem měla včera. Ani jsem se nepřevlíkla. Znovu jsem vydechla. Popadla jsem nějaké oblečení, které mi padlo pod ruce a šnečím tempem jsem se vydala do koupelny.

Dopřála jsem si ledovou sprchu, protože ta mi vždy pomohla se aspoň trochu probudit. Nezbavila mě však bolesti hlavy. Věděla jsem, že si nemůžu vzít žádný prášek, protože by to mohlo ublížit mému malému zlatíčku. Začala jsem si vyčítat, že jsem někam vůbec včera šla.

Po sprše jsem se opatrně oblékla, bála jsem se udělat jakýkoliv prudký pohyb. Vydala jsem se do kuchyně, abych si něco vzala na snídani... No, vlastně na oběd. Nemohla jsem uvěřit, kolik je hodin – půl jedné.

V ledničce jsem našla steak a tak jsem se rozhodla, že si udělám pořádný oběd. Až když jsem spolkla první sousto, uvědomila jsem si, že poslední, co jsem jedla, byl včerejší oběd. Ed by mi dal...

A sakra... Jestli Alice viděla moje včerejší rozhodnutí, budu mít problém. Ale uklidňující hlásek v mé hlavě mi říkal, že by tu Edward byl, kdyby tohle Alice viděla.

Spokojená, že tohle vážně Ed neviděl a že se tohle zřejmě nikdy nedozví, jsem dojedla zbytek svého vynikajícího steaku, který byl krásně krvavý a tak byl spokojený i zlatíčko. Spokojeně mě šťouchlo a já se spokojeně usmála a moje ruka pohladila mé vystouplé bříško. Nedivila bych se, kdyby zase trochu povyrostlo. Bolest hlavy jsem nakonec moc nevnímala.

Když jsem umývala nádobí, které jsem tu včera nechala, zazvonil zdlouhavě zvonek. Sykla jsem při tom zvuku – moje hlava na to nebyla připravená.

Jestli to zase bude ta otravná sousedka, tak uvidí… Vždyť jsem celou dobu zticha...

Utřela jsem si ruce do utěrky a vydala se otevřít. Cestou jsem vymýšlela, co ji řeknu. Moje plánování však bylo na nic.

Když jsem prudce otevřela dveře, zalapala jsem po dechu. Překvapeně jsem zamrkala. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Mami?“ vydechla jsem a pak jsem upadla do černočerné tmy...

Moje shrnutí

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 25. část: