Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 24. část

04.06.2010 (08:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3567×

24. část

Martin zavřel kufr u auta a otočil se na svého vzdáleného příbuzného.

„Jedeš taky?“ zeptal se ho, protože naše loučení trvalo něco málo přes půl hodiny. Začal se nadechovat pro odpověď, která by určitě zněla „ne“ a tak jsem ho předběhla.

„Už jde,“ usmála jsem se na Martina, který mi úsměv oplatil. Ed se naopak mračil.

„Proč mě pořád posíláš pryč?“ zeptal se tiše a sklonil se ke mně.

„Potřebuješ ten lov.“

„Ne tolik, jako tebe, Bells… Lásko, vážně nemusím jezdit,“ začal znovu, ale já jsem ho ihned utnula.

„Vážně milé…“ Pohladila jsem ho po tváři a pak spojila naše rty. „Užij si to,“ popřála jsem mu, když se naše rty od sebe odtrhly.

Bolestně se na mě podíval. Nerad mě opouštěl, to mi bylo jasné. Taky jsem zrovna dvakrát nejásala radostí, že bude pryč, ale on to potřeboval. Chvílemi jsem měla touhu mu říct, ať nikam nejezdí (hormony, však to znáte, ne?), ale pak jsem si uvědomila, kolik úsilí nás stálo ho přemluvit.

Znovu povzdechl, pohladil mě po bříšku, které zase vyrostlo, a pak mě naposledy políbil. Ještě jsem se rozloučila s Alicí, Martinem a Jasperem.

Naposledy jsem zopakovala, co všechno budu dělat a co všechno nebudu dělat, opět jsem slíbila, že budu pravidelně volat a tak dále. Už mě z toho bolela pusa.

Nakonec všichni nasedli do auta, Martin, který řídil, nastartoval a sešlápl plyn. Než jsem se nadála, tak černé auto zmizelo v zácpě. Povzdechla jsem si a zamířila zpátky do svého bytu.

Měla jsem hned několik možností. Ta jedna byla, že se vrátím do postele, protože bylo celkem ještě brzo. Ale věděla jsem, že bych neusnula a být sama v posteli se mi nechtělo být. Byla jsem zvyklá, že je se mnou Edward. Proto jsem se rozhodla, že tu trochu poklidím.

Díky nákupům jsem měla mnoho nového oblečení, které jsem neměla kam dát a tak jsem si řekla, že bych starší oblečení mohla vyřadit a dát je opět na charitu, jak jsem to dělávala. Proto jsem si udělala čaj, zapnula jsem si notebook a zalezla do pokoje, sedla si před otevřenou skříň, pustila jsem si svoje oblíbené písničky a začala třídit.

Nemohla jsem uvěřit, co všechno jsem tu našla. Do rukou se mi dostalo krátké bílé tílko. To tílko, které jsem měla tenkrát, když se v klubu objevil Edward. Usmála jsem se. Tohle jsem si prostě musela nechat.

Proto jsem je hodila na hromadu oblečení, které jsem si nechávala. Celkem jsem měla čtyři takové hromady. První hromada oblečení šla na charitu, u druhé se ještě budu rozhodovat, třetí ano a čtvrtá ano, ale vyprat. Tohle tílko letělo na poslední hromadu.

Na notebooku právě naskočila další písnička, jedna z mých oblíbených, a tak jsem si ji začala zpívat. Ještě víc jsem to zesílila, abych to slyšela i v koupelně, kam jsem pak zamířila, protože jsem chtěla dát prát první várku.

Když jsem pračku zapnula, šla jsem na svůj vlastní lov do kuchyně. Včera jsem s Edwardem a Alicí byla nakupovat potraviny a bylo toho tolik, že by mi to vystačilo snad na celý týden. Ed však nesouhlasil. Nechtěl totiž, abych byla sama na nákupu. Přeci bych nemohla tahat ten těžký nákup sama. Musela jsem včera protočit oči, když jsem to slyšela.

Až moc se o mě bojí a až moc má o mě starost. Ale on to vlastně dělá proto, že mě miluje… A já jeho taky, blázínka jednoho…

...

Už jsem byla i po obědě, oblečení jsem však ještě roztříděné neměla. Možná za to mohl ten půl hodinový hovor s Edwardem.

Právě jsem pověšela prádlo na sušák, televize jsem měla zapnutou, naladěno nějakou hudební stanici a poslouchala jsem, když se ozval zvonek.

Zamračila jsem se, televizi ztlumila a šla se podívat, kdo mě teď otravuje. Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem před sebou postarší ženu, která začínala mít šedé vlasy. Překvapeně jsem zamrkala.

„Ehm… Dobrý den,“ pozdravila jsem ženu zmateně. Ale pak mi to došlo. Ona si spletla dveře. Hned jsem se mileji usmála. „Promiňte, hledáte někoho?“ zeptala jsem se vlídně a ještě víc jsem se usmála.

„Ano, hledám vás,“ vyštěkla na mě ta ženská, aniž by mě pozdravila. Znovu jsem zamrkala.

„Pardon… Cože?“

„No nedělej, že nevíš, o čem mluvím, děvenko!“

„Ale já vážně netuším,“ bránila jsem se a bezradně pokrčila rameny.

„Celej den tady z tvého bytu vyřvává nějaká hudba! Uvědom si, holčičko, že tu nejsi sama! Já tu chci mít na stará kolena klid! A pak se sem přistěhuješ ty a hned je tu bordel! Taháš si sem kdoví koho a děláš z toho tady holubník!“

Možná by na mě řvala dál, kdyby z vedlejšího bytu nevyšla mladá žena, s dítětem v náručí.

„Musíte tu tak řvát, paní Moniko? Malého jsem před chvíli uspala a teď se mi vzbudil!“ šeptala na ni rozzuřeně, dítě v její náruči sebou vrtělo. Mohlo mu být tak rok. Musela jsem se usmát, když jsem spatřila ten uzlíček. Líbila se mi představa, že brzy budu mít taky takový.

„Já? Já tu neřvu, slečinko! A do tohohle se nemotejte a běžte si uklidnit toho vašeho haranta, než tu zase začne řvát!“ otočila se ta stařena, která, jak jsem teď zjistila, se jmenovala Monika.

Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem se sem stěhovala a na slova Emily, která mi krátce představila mé sousedy. Tahle stařena musela být ta ženská, na kterou jsem si měla dát pozor a ta mladá zase ta žena s dítětem.

„Michael bude zase brečet jenom proto, že tu zase řvete! Můžete mi vlastně říct, proč tady tak vyvádíte?“

„Já ne! To tady ta…“ Ukázala na mě a zřejmě hledala vhodný výraz na moji osobu.

„Můžete mi říct, co vám udělala? A copak nevidíte, v jakém je stavu? Nemůžete tu na ni jen tak křičet!“ začala mě bránit ta žena a já vyvalila oči a pak se podívala na svoje bříško, kterého si nešlo nevšimnout.

„Dělala tu bordel!“

„A že jsem nic neslyšela! A to bydlím hned vedle ní! Takže tu zase nepřehánějte, ano?“

Stařena neboli Monika, se nadechla a chtěla něco namítnout, ale na nic se zřejmě nezmohla. Proto se otočila na patě a odšourala se do svého bytu.

„Díky za záchranu,“ usmála jsem se vděčna na svoji sousedku.

„V pohodě… Ráda jsem pomohla… Jsem Amy a tohle je můj syn Michael,“ představila jak sebe, tak to roztomilé dítě.

„Já jsem Bella… Můžu?“ zeptala jsem se a můj pohled se zasekl na jejím synovi.

Amy se usmála a přikývla. Natáhla jsem ruce a vzala si toho malého klučinu do náruče. Zadívala jsem se mu do tváře, stejně jako on. Chvíli se na mě mračil, pak se však usmál a začal ke mně natahovat své baculaté ručičky.

Musela jsem se krátce zasmát. Byl tak roztomilý. Nikdy jsem do té doby nepřemýšlela, co bych chtěla více – jestli holčičku, nebo chlapečka, ale jak jsem se dívala na Michaela, říkala jsem si, že kluk by nebyl špatný a taky… Taky bych dala Edwardovi syna. To přeci v minulosti znamenalo hodně, když se narodil chlapeček. Byl to dar z nebe, protože holka bývala často na obtíž.

„Bude z tebe dobrá matka,“ pronesla Amy, která se na nás celou dobu dívala.

„Vážně?“ zeptala jsem se nejistě a podívala se na ní.

„Myslím si, že ano… Máš přítele nebo jsi tu sama? Nikdy jsem tě tu nepotkala a ani neviděla…“

„Mám přítele… Lépe řečeno snoubence…“ usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.

„Tak vidíš… Budete na to dva… Já na to byla sama… Tedy kromě rodičů, ti mi pomáhali, jak mohli.“

„To je mi…“ začala jsem, ale nenechala mě to dopovědět.

„Líto? Nemusí… Teď mám Davida, můj přítel. Miluji ho stejně jako Michaela...“ Zavrtěla hlavou a pak se na mě podívala. „Nechceš dál?“ nabídla mi a já s úsměvem přikývla. Volnou rukou jsem rychle zamknula dveře od bytu a zamířila jsem k Amy.

...

U Amy jsem byla něco přes hodinu. Michael mi po pár minutách kolíbání usnul, tak jsem ho uložila do jeho postýlky a mezitím, co Amy v kuchyni dělala čaj, jsem se na něj dívala.

Dívala jsem se na něj a představovala jsem si, jak by mohlo vypadat naše miminko. Představovala jsem si ho jako Edwarda. Edwardovy rysy ve tváři, jeho smaragdové oči a jeho bronzové vlásky… Tak nějak jsem doufala, že bude více po Edovi a ne po mně.

Když Amy dodělala čaj, sedly jsme si v kuchyni ke stolku a povídali si o všem možném. Zjistila jsem, že je o dva roky starší že já, ale Michaela čekala už v devatenácti. Otec Michaela nechtěl, aby si to nechala, ale prý bylo pozdě na to, aby si to nechala vzít. Konečně jsem měla pocit, že mluvím s někým, kdo mi rozumí. Kdo si prožívá téměř to stejné, jako já.

S krásným pocitem jsem odemykala dveře od bytu, kde mě čekalo hodně práce. Prádlo na sušáku skoro uschlo, ale na sundání to ještě nebylo. Oblečení, které jsem chtěla dát na charitu, jsem ještě nestihla vyprat a tak jsem jako první věc udělala tuto.

Byla jsem už zvyklá, že se moje nálady a pocity měnily rychle, takže jsem se ani nedivila, když jsem náhle dostala hlad. Proto jsem zapnula pračku a rychle se vydala do kuchyně, abych si něco dobrého udělala. V ledničce jsem měla všechno, na co jsem si vzpomněla a tak jsem si řekla, že už jsem dlouho neměla krvavý steak.

Moc jsem se s tím nedělala, měla jsem hlad a to pro mě bylo nejdůležitější. Měla jsem to snědené dřív, než jsem si myslela.

I když jsem téměř nic neudělala (ale měla jsem pocit, že Ed by měl trochu jiný názor), jsem byla unavená a tak jsem se rozhodla se natáhnout k televizi, podívat se na nějaký film a u toho být ještě na notebooku.

Ten jsem stále měla ještě u sebe v pokoji a k mému velkému překvapení byl stále zapnutý.

Jenže mě čekalo další překvapení. Překvapení, které jsem vůbec nečekala. Vyvalila jsem oči a rychle si sedla, abych mohla odepsat.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Vážně ne.

Psala mi moje nejlepší kamarádka…

Miss_Jo: no je dost že ses tu objevila, ségra :-D

Swabell: nebyl čas… byla jsem mimo NY

Miss_Jo: byla? takže už nejsi?

Swabell: na pár dní jsem zase tady… proč?

Miss_Jo: bude pařba u Clinta… takovej ten kluk s tím fárem… byl o rok starší… přijď, bude sranda

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Joan mě zve na párty? Mě? Vždyť jsem těhotná!?

Ale oni to vlastně neví, že... Měla jsem touhu jít.

Ale věděla jsem, že by se to Edwardovi nelíbilo. Ale Edward tady přece není…

Usmála jsem se a moje prsty začaly rychle psát odpověď.

Swabell: ok… kde a v kolik?