Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 16. část

09.01.2010 (18:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3859×

16. část

„Tak kde mám začít?“ zeptal se mě.

„To je mi jedno,“ pokrčila jsem rameny. „Hlavně mi něco řekni.“

Krátce se zasmál. „Tak dobře,“ přikývl a pak se pustil do vyprávění.

„Moje matka žila už odmalička v Chicagu, byla velmi chytrá a podle Martina a Carlislea i velmi hezká a půvabná. Martin ji znal, je starší o pět let, pamatuje si ji, i když matně… Lidské vzpomínky postupem času vyblednou… Když mi ji Martin ukázal ve vzpomínkách, sám jsem musel uznat, že je nádherná… Ale na tebe nemá.“

Celou dobu se díval dopředu, koukal do blba, jak vzpomínal, při poslední větě se kouknul na mě a pousmál se. Úsměv jsem mu oplatila a jemně se začervenala.

„I když byla nádherná, ve svých dvaceti let stále nikoho neměla. Tenkrát byla jiná doba, Bello… Já jsem se narodil v roce 1918,“ vysvětlil, když zachytil můj pohled. Překvapením jsem otevřela pusu.

„No páni,“ vydechla jsem a on se zasmál.

„Jo, páni… Takže to asi chápeš, ne…“

„Asi jo,“ přikývla jsem a čekala, až bude vyprávět dál.

„No, takže, když ji bylo dvacet, byla pozvána na jeden ples. Byl velmi významný, jen tak pozvaný nebyl, ale jméno Masen něco tenkrát znamenalo.

Jak říkal Carlisle, který už tenkrát byl v Chicagu, byl můj praděda velmi známý a významný právník, prababička byla v domácnosti, jak bylo zvykem a slušností… Žádná žena z bohaté rodiny nemusela pracovat.

Masenovi tenkrát vlastnili několik domů a pozemků, opravdu významná rodina. Na tom plese se měla moje matka seznámit se svým budoucím manželem…“

„Seznámit?“

„Měla dohodnout svatbu. Měla si vzít velmi významného obchodníka… Tenkrát to bylo normální, že se svatby dohodovaly.“

„Aby urozenost zůstala mezi urozenými,“ zašeptala jsem, pomalu jsem chápala, jak to asi tenkrát bylo. Ono učit se o tom a pak to takhle slyšet od někoho, kdo to skoro zažil, je úplně něco jiného.

„Přesně tak… Jenže moje matka se s ním neseznámila.“

„Jak to?“

„Ještě před tím, než došlo k seznámení, ke kterému vůbec nedošlo, se totiž máma potkala s okouzlujícím a nádherným Edwardem,“ vysvětlil.

„Tvůj otec,“ odhadovala jsem.

„Ano… Carlisle říkal, že musím být fyzicky po něm, a měl vlastně pravdu… Moje matka byla menší a drobnější…“

„Jak se tvoje matka jmenovala?“ zeptala jsem se, protože jsem si uvědomila, že to stále nevím.

„Elizabeth Julie Masenová.“

Matčino jméno řekl s láskou a pýchou, v hlase šla poznat láska, musel ji mít rád, i když ji nikdy osobně vlastně nepoznal.

„Máma se do otce bezhlavě zamilovala a místo, aby se seznámila ze snoubencem, tak utekla s otcem.“

„Byl… je… byl… takový, jako je ty nebo tvoje rodina? Myslím, vegetarián?“ Pousmál se nad mým koktáním.

„Myslím, že ano, jinak by moje matka tu noc nepřežila… Ale ona ji přežila a v klidu se vrátila domů. Tam na ni čekali její rodiče, kteří ji zřejmě potrestali… Fyzické tresty nebyly nijak neobvyklé…“

„Chceš říct, že ji mlátili?“ vydechla jsem.

„Je to možné, tenkrát se moc nebralo, že jenom nevychovanec vztáhne ruku na ženu… Prostě se tak vychovávalo,“ vysvětlil Edward.

„To je tak… kruté a hnusné… Odhaduje, že muži se netrestali,“ řekla jsem naštvaně.

„Tenkrát nebyla zrovna dvakrát rovnoprávnost,“ připustil Ed.

„Ta není ani teď,“ zamumlala jsem. „Ale jak ji mohli mlátit? Vlastní dceru? Jistě, utekla s neznámým, ale bylo ji dvacet, proboha!“

Edward se pousmál. „Byla jsi Bello jinak vychována…“

„To si myslíš, Edwarde… Ale matka mě nikdy neměla ráda a taky to jasně dávala najevo,“ zašeptala jsem a malým okénkem jsem se koukla na mraky.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Edward, v hlase starost, zvědavost a možná i uleknutí.

„Až pak… Teď vyprávíš ty,“ zavrtěla jsem hlavou a koukla se na něj. Nechtěla jsem teď vzpomínat na svoji matku.

Jemně se zamračil, ale pokračoval. „I když ji přísně nakázali, že se s ním nikdy nesmí znovu setkat a že se do dvou týdnů vdá, i kdyby nechtěla, utekla znovu a znovu, aby mého otce viděla. Čest její rodiny a jméno ji nezajímalo, byla poblázněná…

Dřív jsem to nechápal, ale teď jsem sám poblázněný,“ podíval se na mě a usmál se. Opět jsem mu úsměv oplatila a on mě lehce pohladil po tváři.

„Udělal bych to samé, kdyby to znamenalo, že tě mám zase vidět,“ zašeptal.

„Zřejmě budeš psychicky po matce,“ uvažovala jsem nahlas.

„Carlisle to taky říká.“

„On tvoji matku poznal?“

„Sama za ním přišla… Ale počkej… k tomu se dostaneme…

Matka si všimla, že je trochu jiný, než ostatní lidé… že je krásnější, bledší, že jeho kůže je ledová… I když se snažila, nepřišla na to, co je… Ale i tak byla jejich láska hluboká…“

„Tak hluboká, až z té lásky vznikl další život?“ Krátce se zasmál.

„Jo, tak hluboká… Jenže… rodiče na mou matku ještě víc tlačili a ona je prosila, aby svatbu ještě o týden odložili… Nakonec povolili, protože mámě se zdraví horšilo.

Byl na ni čím dál větší tlak a tak se pohádala s otcem… A ten ji opustil. Nechal ji samotnou. A o dva dny máma zjistila, že mě čeká.

Byla rozhodnutá, že mě dá pryč… Že požádá rodinného doktora, aby o tom pomlčel a udělal to v tichosti… Ale jak na něj čekala, já jsem rostl a tak ji bylo čím dál tím hůř… Rostl jsem docela rychle…

A jak čekala na té nemocniční chodbě, spatřila Carlislea. Viděla, že několik věcí mají stejných… tu krásu, byl stejně bledý… Bylo ji jasné, že je to samé, co byl Edward. A taky ji docházelo, že opravdu nebyl člověk, protože jsem rychle rostl.

‚Prosím vás… Potřebuji vaši pomoc,‘ oslovila ho tenkrát. Carlisleovi to nepřišlo divné, každý ho žádal o pomoc, vždy byl skvělý doktor, který rád pomáhal ostatním. A když viděl moji matku, v jakém je stavu, neváhal.

‚Jistě, rád vám pomohu, slečno…‘

‚Elizabeth Masenová, doktore,‘ představila se mu. Byl překvapený, že někdo jako ona ho žádá o pomoc, když může mít jakéhokoliv doktora, měla by na ně peníze.

‚S čím vám mohu pomoci, Elizabeth?‘

‚Čekám dítě.‘

Carlisle si myslel, že není nejchytřejší, vždyť mít dítě neznamenalo problém… Tedy pokud bylo manželské… Nemanželské problém byl…

‚Gratuluji, slečno Masenová.‘ Vážně byl překvapen a moc nechápal.

‚Ale vy to nechápete, doktore… Ono je stejné, jako vy… Jeho otec je stejný, jako jste vy, doktore… Taky bledý, nádherný,‘ dotkla se jeho kůže.

‚A stejně ledový jako vy… To dítě je jeho… Musíte mi pomoct,‘ prosila ho šeptem, ale přesto naléhavě.

Carlisle byl ohromený, ale věřil ji a rozhodl se ji pomoct… Vzal si ji k sobě domů a udělal vše, aby ji pomohl.

V noci vždy chodili do nemocnice, protože v noci tam byl klid. Matka zanechala dopis rodičům, sbalila si pár věcí a odešla ke Carlisleovi. Řekla, že hned, jak se to vyřeší, ji zase uvidí.“

„A měla pravdu?“

„Jo, uviděli ji… Ale mrtvou,“ zašeptal.

„Ach,“ vydechla jsem.

„Jo… Carlisle se postaral, aby moje matka měla čestný a hezký pohřeb. Za to mu jsem navždy vděčný… Ona si to zasloužila…

Neměl jsem tu totiž vůbec být. Klidně se mě mohla zbavit, dát mě pryč, ale na to mě až moc milovala.“

„Chtěla bych tvoji matku,“ hlesla jsem, opět jsem se dívala z okna. Nechápavě se na mě podíval.

„Pochopíš později… Pokračuj… Jak ses měl jmenovat, kdybys byl holka?“ zavrtěla jsem hlavou a pobídla ho, aby pokračoval.

„Byla si jistá, že to bude kluk… A měla pravdu.

‚Carlislei, chci, aby se můj syn jmenoval po otci, pak po mém otci, moje příjmení a tvoje… Takže jeho jméno bude Edward Anthony Masen Cullen… Ale ať používá Cullen,‘ poprosila ho jednou, když se blížil čas k porodu.

‚Elizabeth… Jsi si jistá? Hodně to pro mě znamená… A co když to bude holčička?‘ Pro Carlislea to hodně znamenalo.

‚Bude to kluk… Já to cítím,‘ odpověděla mu s mírným úsměvem.

‚Ale kdyby to byla holčička… Tak ji pojmenuj, jak chceš…‘

‚Elizabeth,‘ zašeptal Carlisle, byl odhodlaný mě tak pojmenovat. Hodně to pro něj znamenalo, máma ho požádala, aby se o mě staral jako o vlastního…

Což vlastně jsem. Staral se o mě, vyrůstal jsem s ním… Vždy jsem ho považoval za svého otce… A pak, když máma umřela a já byl tady… udělal vše, aby máma měla pohřeb a rozhodl se zmizet.

Mým prarodičům oznámil, že Elizabeth umřela při nehodě a že nedokázali zachránit ani její dítě, které prý adoptovala… Když tohle slyšeli, vyčítali si to, že za to můžou oni…

Ale Carlisle věděl, co dělá… udělal to šikovně… řekl, že tělo dítěte nenašli, ale její ano a to pohřbili. Řekl to proto, aby se na jejím hrobě objevilo i to, že byla matka.

Na pohřeb Carlisle nemohl, musel se o mě starat… I když jsem chápal rychle a rychle rostl, taky jsem slyšel myšlenky, takže jsem přesně věděl, co Carlisle chtěl a co tím myslel, nemohl mě pustit mezi lidi…

Takže hned, jak byl zařízen pohřeb, tak jsme se odstěhovali do Kanady… Protože jsem rostl rychle, nemohli jsme na jednom místě vydržet dlouho…

Za několik let jsem přestal růst a zůstal jsem v tomto věku… Carlisle mi odhaduje tak sedmnáct, osmnáct… Nedokáže to říct přesně a ani já ne…

Po několika letech jsme narazili na Esme, která s…spadla z útesu… Carlisle neměl moc času na rozhodování a já mu v tom ještě víc pomohl.

A tak ji přeměnil. Esme se vzpamatovala rychle, Carlisle s ní byl ještě více šťastnější a já byl taky, protože můj otec byl šťastný.

Esme jsem začal brát jako svoji matku a ona mě ráda přijala jako svého syna.

Po několika klidných letech narazil Carlisle na Rosalii. Ona… taky by umřela, kdyby ji Carlisle nezachránil…

Přiznávám se, že jsem byl proti, Rosalie byla z velmi dobré rodiny, jako moje matka a tak jsem si myslel, že to nepřinese nic dobrého. Jak se mi později Carlisle svěřil, chtěl, aby to byla družka pro mě, protože mě nerad viděl osamoceného.

Já jsem však k Rosalii nikdy necítil víc, jak sourozeneckou lásku… To ona nějak nemohla přenést přes srdce, protože byla zvyklá, že ji chce každý a pak já… a nic…

Takže jsme teď byli čtyři. Esme s Carlislem už byli svoji a tak mě a Rosalii vydávali jako za svoje adoptované děti.

Mě však tento život nějak přestal bavit a tak jsem se na několik let vypařil a žil na vlastní pěst… Abych to upřesnil… zabíjel jsem lidi, ale vybíral jsem si je… bral jsem jen ty, co byli hříšníci… Nejsem z toho nadšený, že jsem to udělal, že jsem to vlastně dělal…“

Koukl se na mě, jakoby se bál, co udělám. Možná se bál, že začnu hystericky křičet, nebo něco takového, ale já jsem byla v klidu. Nic hrozného to zase nebylo. Jistě, zabil několik lidí, ale patří to k jeho minulosti.

„Pokračuj,“ pobídla jsem ho, byla jsem jeho příběhem fascinovaná. Nadechl se a pokračoval.

„Po několika letech jsem si však uvědomil co dělám a tak jsem se vrátil ke Carlisleovi… A tam narazil na své dvojče… Tedy na Martina. Vysvětlil mi, že jsme bratranci a že ho Carlisle vzal do rodiny.

Jak Esme, tak Carlisle mi odpustili, že jsem je opustil a přijali mě s otevřenou náručí zpátky… za to jim budu taky navždy vděčný.

O rok později našla Rosalie Emmetta, napadl ho medvěd a tak ho přinesla domů, aby ho Carlisle zachránil, tedy přeměnil. Emmett to všechno vzal s klidem, ještě si z toho dělal legraci a po pár měsících se dal s Rosalii dali dohromady.

Takže nás teď bylo šest. Někdy jsme si hráli na rodinu, někdy se od nás Martin odpojil, někdy zase Rosalie a Emmett.

A pak se k nám přidala Alice a Jasper. Zrovna jsem byl s Emmettem a Martinem na lovu, když přišli k nám.

Alice nás všechny znala jmény, díky vizím, které měla a tak je všechny překvapila a vystrašila. A taky Jasper, který byl… no víš, jeho minulost není zrovna procházka růžovým sadem… Tu nechám na jindy… A tak nás bylo osm, tu a tam sedm nebo šest, podle toho, jak s námi byl Martin, Rosalie a Emmett.

O hodně let později jsem pak potkal nádhernou dívku, s krásnými oči, krásnou tváří, s krásným hlasem, tělem a zamiloval jsem se do ní…

A potom, co mi řekla, že se do mě zamilovala a utekla, jsem se bál, že jsem ji ztratil a tak jsem ji hledal. A ona nakonec vlastně přijela za mnou…“

Usmála jsem se na něj a natáhla se, abych ho mohla políbit.

„Konec?“ zeptala jsem se tiše, když polibek skončil.

„Vlastně ještě kousek… Ta dívka mu oznámila, že čeká jeho dítě, jejich dítě a já z toho byl nadšený, ale zároveň se bojím, že o toho anděla přijdu, jako jsem já přišel o matku…

Ale aspoň špetku věří… Věří, že tu sním bude a že mu stále dokola bude říkat, že ho taky miluje, jako já miluji ji. Budu ji to říkat každý den, jestli bude chtít… Budu ji každý den kupovat růže, jestli bude chtít. Budu ji broukat před každým spánkem její ukolébavku, když bude chtít… Udělám vše, jen aby byla šťastná,“ dokončil svůj příběh a já se opět natáhla pro polibek.

Tentokrát byl delší a více procítěný, více citů v něm bylo.

„Dívka je šťastná jen tehdy, když je s ním a když ví, že ji miluje, protože dívka ho miluje z celého srdce, stejně jako jejich dítě… Takže nechce víc, než aby byl s ní a s jejich dítětem.“

„Já nic jiného ani nechci… Chci být jen těmi dvěma anděly,“ zašeptal a já se usmála. Andílek to zřejmě všechno slyšel a tak dal o sobě vědět.

Opět jsem se automaticky chytla za bříško, usmála se a koukla na Edwarda. V tváři měl najednou ustaraný a vystrašený pohled, ten láskyplný a něžný tam najednou nebyl.

Vzala jsem jeho ruku a položila si ji na bříško, aby pochopil, co se děje. Strach z jeho tváře zmizel a opět tam byla láska a něha.

„Andílek jen dává o sobě vědět,“ utěšila jsem ho. Edwardova ruka na mém bříšku zůstala, hladil ho konečky prstů,někdy celou dlaní. Bylo to příjemné ticho, ale já si pak něco uvědomila.

„Ukolébavku?“ zeptala jsem se.

„Ano… Tvoji ukolébavku,“ přikývl.

„Já mám ukolébavku?“ vyvalila jsem oči.

„Složil jsem ji pro tebe, lásko.“

„Ty jsi složil ukolébavku? Pro mě?“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.

„Ano… Už jsem složil i pro Esme, Alici, Carlislea…“

„Rád skládáš?“ odhadovala jsem.

„Když mám pro koho, tak ano… Skládám ukolébavky jen těm, které miluji,“ usmál se na mě a já ho něžně políbila na rty.

„Takže ta melodie, kterou mi pořád broukáš před spaním je ona?“

„Někdy ti ji zahraji na klavír,“ slíbil.

Najednou se rozsvítilo PŘIPOUTEJTE SE.

„To už přistáváme?“ udivila jsem se.

„Ano… Vítej v New Yorku, Bello.“

„Rychle to uteklo.“

„To ano,“ připustil Ed. Zapnula jsem si pás a pak se koukla z okénka. Spatřila jsem tak mrakodrapy v dálce a ten chaos, který miluji.

„Jsem v druhém domově,“ zamumlala jsem si pro sebe, ale on to slyšel.

„V druhém?“

„První je teď Forks…,“ otočila jsem se na něj a chtěla pokračovat, ale nemohla jsem, protože moje rty měly najednou hodně práce…