Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 10. část

09.12.2009 (21:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4312×

10. část

Vyšla jsem schody do pokoje, jeho jsem stále cítila za sebou. Otevřela jsem dveře do svého pokoje a vešla jsem jako první. Už tu nebylo zataženo, nebylo tu šero, takže jsem dobře viděla i já. Zamířila k posteli, na které jsem si sedla do tureckého sedu a nohy si zakryla dekou.

Potichu zavřel dveře a pak se otočil na mě. Až teď jsem si všimla toho zásadního rozdílu mezi Martinem a Edwardem.

Edward byl hezčí. A taky nebyl tak bledý, jako Martin či Esme a Carlisle. Zdálo se mi, že má větší nádech lidskosti, než Martin. Možná to bylo tím, že on je aspoň z polovičky člověk.

Momentálně vypadal dost nervózně a nejistě, možná nevěděl, jak začít a tak jsem se rozhodla převzít kontrolu.

„Chtěl jsi mi něco… Tak povídej,“ pobídla jsem ho. Polkl a pak přikývl.

„Vážně je to moje, že?“ zeptal se. I když je nazval „tím“, neznělo to jako, že by mluvil o věci, ale o živém člověku. Pousmála jsme se, i když se mě tak trochu dotkl. Koho jiného by to mělo být?

„Jo… myslím, že tomu hodně věcí nasvědčuje…“ Chvíli bylo ticho. Zavřel oči, ruce sevřel v pěsti.

„To byla chyba… Tohle se nikdy nemělo stát…“

„A co se nikdy nemělo stát?“

„Tenkrát ta noc…“

„Proč tak usuzuješ?“ zeptala jsem se ho. Měla jsem co dělat, aby můj hlas byl lhostejný a ne smutný. Jemu se ta noc nelíbila?

„Máš v sobě dítě…“

„To není zas tak hrozné.“

„Které tě může zabít,“ dořekl a podíval se mi do očí. Měl v nich strach, který tam byl i ráno.

„Já tomu nevěřím,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Koukni se na moji matku! Zabil jsem ji!“ zašeptal a já se na něj koukla. „A nejen ji! Zabil jsem hodně lidí, Bello! A ty chceš, aby naše dítě bylo takové, jako jsem já!“

Začal zuřit. Aspoň mi to tak připadalo. Lekla jsem se ho a tak jsem se kousek posunula tak, abych byla i tak trochu dál. Všiml si toho.

„Promiň, Bello… Ale tohle já dopustit nemůžu…“

„Co nemůžeš dopustit?“

„Aby tě to dítě zabilo…“

Přerušila jsem ho tím, že jsem zvedla ruku. Zklidnil se, párkrát se zhluboka nadechl, jakoby chtěl něco říct, ale nic ze sebe nedostal.

„Já jsem vás prve slyšela… Tebe a Martina… Martin říkal, že je tu jedna možnost…,“ nahodila jsem a on hned pochopil.

„Nenechám z tebe udělat to, co jsem já, nebo nedej bože, Martin.“

„Proč?“

„Proč?“ vydechl a krátce a falešně se zasmál. „Jsme zrůdy Bello! Copak chceš být zrůda?“

„Nejste zrůdy! Copak je Martin zrůda? Nebo Carlisle? Esme? Ani jeden z vás nejste zrůda! Nemůžete být! Nechápu, proč jsi to stále myslíš!

Jo a klidně bych byla to, co je Martin, nebo ty! Znamenalo by to, že bych mohla vidět svoje dítě jak roste, že tu můžu být s tebou a tvou rodinou!“

Můj hlas nabral intenzitu, křičela jsem, dívala se mu do očí a mezitím, co jsem mu to všechno říkala, jsem se vymotala z deky, zvedla jsem se a stála naproti němu.

Jeho oči se rozšířily překvapením. Dýchala jsem zhluboka, protože jsem se zadýchala, jak jsem na něj křičela.

Byla jsem zmatená ve svých citech – milovala jsem ho, ale zároveň nenáviděla.

„Ty… ty by jsi kvůli mně byla upírem?“ vydechl a já přikývla.

„Ano…“

Udělala jsem další kroky, takže jsem od něj nebyla víc jak metr. Jemně se zamračil.

„Nebo si to aspoň myslím…“

„Rád bych věděl, co ti právě teď běží hlavou,“ povzdechl si.

„Jsem ráda, že to nevíš.“

„Proč?“

„Protože by jsi pak zjistil, že tě chvílemi nenávidím.“ I přesto, co jsem mu řekla, se zasmál.

„To by jsi měla i tak… Zkazil jsem ti život…“

„Právě že naopak… Můj život stál za prd, ale teď budu máma… A ty táta,“ zavrtěla jsem hlavou. Na chvíli se zamyslel, zřejmě musel přijmout tento fakt. Holý, ale pravdivý fakt.

Ticho přerušil můj mobil. Věděla jsem, kdo to bude – táta.

„Tak se prosím dej trochu do kupy,“ požádala jsem ho šeptem, pak jsem se otočila a zamířila k nočnímu stolku, kde se můj mobil nacházel.

Vzala jsem ho do ruky a otočila jsem se…

Ale už tam nestál…

...

Jak jsem předpokládala, byl to táta. Ujišťoval se, jestli jsem v pořádku, jestli se mám dobře, jestli mi nic nechybí…

Začala jsem si říkat, že bylo lepší, když se o mě nestaral. Když jsem byla v Seattleu, tak se mi neodvážil zavolat, nebo možná ani nechtěl. Nevím co tenkrát prožíval…

Ale já kdybych měla takovouhle dceru… Třeba takovou budu mít… Musela jsem se pousmát. Doufám, že bude klidnější, než já, že bude mít rozum po Edwardovi.

Ani jsem vlastně nepřemýšlela nad tím, co bych chtěla víc – jestli holku nebo kluka. Bylo mi to jedno. Ani nad jmény se mi nechtělo zatím přemýšlet.

Když hovor s tátou skončil, rozhodla jsem se sejít dolů. V obýváku jsem narazila na jen Emmetta a Rosalii. Nervózně jsem se usmála. Emmett mi bez váhání úsměv oplatil, Rosalie vypadala taky nervózně.

Sedla jsem si vedle Emmetta na gauč a koukla se na televizi, abych zjistila, co dávají. Díval se na sportovní kanál a zrovna dávali baseball.

„Bello?“ oslovila mě Rosalii a já se na ni překvapeně koukla. „Omlouvám se za své chování… Já… já nevím… co to se mnou bylo… Ale pochop, bojím se o svoji rodinu.“

Na chvíli jsem vykulila oči. Něco mi totiž říkalo, že ona se tak často neomlouvá. Mírně jsem zavrtěla hlavou.

„Jo… jasně… V poho,“ dostala jsem ze sebe a ona se usmála.

„Díky…“

„Není zač… Kde jsou ostatní?“ Zdálo se mi, že je v domě nějaký velký klid. Na to, že tu má bydlet osm upírů…

„Ostatní šli na lov a menší poradu.“

„A my jsme dostali úkol tě hlídat,“ zazubil se Emmett.

„Ta porada je kvůli mně, že?“

Rosalie se koukla nervně na Emmetta, ten byl však rychlejší.

„Jasně, že jo! Ten cvrček, co je v tobě, je trochu problém, víš… Nevíme, co s tebou.“ Rosalie se zamračila a Emmettovi za tu upřímnost jednu vrazila. I přes tu zprávu, kterou mi právě řekl, jsem se musela zasmát.

„Neber to Bello nějak zle… Jen jsi ojedinělý případ… Carlisle má sice trochu zkušenosti, ale Edward je přeci jen trochu jiný,“ uklidňovala mě Rosalie. Hodně rychle změnila své chování a já byla ráda. Sice tohle chování mi bylo příjemnější…

„Ok…“ Zvedla jsem se a zamířila jsem do kuchyně.

„Kam jdeš?“ zeptal se Emmett, který se teď mračil.

„Jdu se najíst… Máme hlad,“ vysvětlila jsem a než jsem se nadála, tak Emmett stál vedle mě.

„Máme se o tebe starat a hlídat tě, takže ti něco uděláme my,“ mrkl na mě, chytl mě za ruku a táhl mě do kuchyně…

...

I přes riziko jsem se pustila s Emmettem do pečení bábovky. Formu tu měli, takže to nebyl problém.

Problém byl, že se mi do toho motal Emmett. Rosalie, pardon Rose (dovolila mi tak říkat), mi aspoň pomáhala – hodně tím, že ho klidnila.

Emmett se vůbec nechtěl držet kuchařky, pořád chtěl do těsta dávat to, co tam nepatří. Bábovku jsem už dlouho nepekla a tak jsem si musela přečíst recept.

Když jsem ho četla, Emmett mě posypal z legrace moukou. Z toho pak vznikla taková malá válka. Všichni tři jsme se u toho smáli jako blbí a samozřejmě se to nikomu nechtělo uklízet.

Válka trvala dobrou půlhodinu, pak jsme se dali opět do kuchtění. Za půl hodiny jsme dávali formu do trouby.

„Už se vrací,“ prohlásil Emmett a měl pravdu. Za chvíli jsem uslyšela, jak bouchli hlavní dveře. Koukla jsem se na Emmetta a Rose a ukázala na poslední sáček mouky. Pochopili mě a Emmett vzal mouku do ruky. Mě i Rose nasypal trochu do rukou, on si nechal sáček.

Schovali jsme se a čekali, až přijdou. Emmett mi měl dát vědět.

„Hej! Kde jste?“ uslyšela jsem Martina a měla jsem, co dělat, abych se nerozesmála. Emmett na mě mrkl a tak jsem napočítala do tří…

Jedna…

Dvě…

Tři…

Naráz jsme hodili mouku, ale pak jsme ztuhli…

To nebyli ti, co jsme očekávali…