Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 1. část

10.11.2009 (18:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6475×

1. část

„Mám zakázáno se zamilovat do svých klientů,“ špitla jsem. Jeho stiskl povolil, dokonce úplně zmizel.

Sklonila jsem hlavu a rychle zmizela v davu. Hned, co jsem chytře odmítla jednoho zákazníka, jsem se vydala do svého pokoje, převlékla se do něčeho teplejšího a zadními dveřmi jsem se vydala ven. Procházela jsem se městem a přemýšlela.

Přemýšlela jsem o svém životě, o své práci, o tom, proč to vlastně dělám, proč se mi tak zkazil život, proč jsem si Edwarda vzala zrovna já na starost…

Málo kdo ví, že nejsem vůbec ze Seattleu, ale z New Yorku. Že mě máma vyhodila z domu, ještě těsně před tím, než mi bylo osmnáct let. Táta mockrát chtěl, abych se vrátila a proto jsem utekla tak daleko. V Seattleu mě našla Dana, která mi nabídla, že můžu bydlet u ní a že mi zařídí flek. Ani za mák mě nenapadlo, co to bude za práci. Než jsem se nadála, měla jsem ve Sweet Dreams svůj pokoj a zákazníky.

Střední školu jsem doteď nedodělala a nevím, jestli ji někdy vůbec dodělám. S Danou jsme se natrvalo přestěhovali do klubu, bylo to tak lepší. A teď, sotva půl roku jsem v Seattleu, se tu objeví on. Společně s Danou jsme ho dostaly do mého pokoje, aby se trochu prospal.

Sedla jsem si na lavičku a vzpomínala…

Byla jsem za barem, když přišel. Byla jsem zády, takže nevím, jak se to stalo. Zrovna jsem se chtěla otočit, když jsem uslyšela žuchnutí.

Otočila jsem se, ale nikoho jsem nespatřila. Stoupla jsem si na špičky a naklonila se přes bar. A tak jsem ho spatřila. Měl krásnou tvář, byl přímo nádherný.

„Teda koho to tady máš? Teprve osm hodin a on už je zliskanej,“ zasmála se Dana, která přinesla několik prázdných půl litrů.

„Podle mě není opilej,“ zavrtěla jsem hlavou. Obešla jsem bar a pokusila se ho zvednout. Moc mi to nešlo. Dana mě celou dobu pozorovala.

Pustila jsem jeho bundu, za kterou jsem se ho pokusila zvednout, a on opět se žuchnutím dopadl na zem. Mlaskla jsem a koukla se na Danu.

„Pomůžeš mi, nebo se budeš jen dívat?“ zeptala jsem se a založila si ruce v bok. Krátce se zasmála, ale bar obešla a pomohla mi.

„Teda ten je těžkej,“ zamumlala Dana, když jsme vedly po schodech. Konečně jsme byly v mém pokoji. Opět s žuchnutím dopadl na postel, kde jsme ho i nechaly.

Ani jsem se mu neomluvila za to, že jsme s ním tolikrát flákly o zem. Opřela jsem se, zaklonila hlavu. Díky smogu a stromů jsem sice neviděla hvězdy, ale to mi nevadilo. Už dávno jsem si zvykla, že ve městě nejsou vidět hvězdy. Ale hvězdy mi chybí doteď.

Do mých deseti jsme bydleli v malé vile kousek od New Yorku. Pak táta dostal o něco lepší práci a tak jsme se přestěhovali do centra města a od té doby jsem hvězdy nikdy nespatřila. Tátu jsem měla vždy radši než mámu. Mám vždy dávala přednost mému staršímu bratrovi, který, narozdíl ode mě, byl dokonalý a chytrý.

Tátovi se líbila moje nešikovnost, moje časté úrazy. Zatímco táta se snažil, abychom nebyli rozmazlení, máma dělala opak. Hlavně u bratra. Táta byl obchodník na burze, párkrát mě tam vzal, a vydělával hodně peněz.

Máma psala do novin, ale byly to bulvární noviny. Mámě to však nevadilo. Nevadilo ji, že píše hnusné věci o těch druhých. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem od nich pryč, ale na druhou stranu mi chyběl můj táta…

...

„Hledal tě tu ten krasavec,“ poznamenala Dana, když jsme se setkaly v koupelně. Tu jsme měly společnou. Pozvedla jsem jedno obočí. Podle ní byl každý druhý kluk krasavec.

„Ten, co jsi ho měla minulý týden… Takovej kus a ty ho necháš být? Nebuď blbá,“ drkne do mě a já protočím oči.

Rychle jsem ze sebe shodila oblečení a osprchovala se. Padla jsem na postel a usnula…

...

Další den, jako jiný. Opět jsem se provokativně oblékla, lehce namalovala a sešla dolů. Bylo po sedmé hodině, a to tu už bývá zaplněné. Hned mě odchytil jakýsi mladík. Pousmála jsem se. Takhle to u mě chodí každý den.

Ráno vstanu, opařím se čajem, ne dělám si legraci…

Ráno vstanu, nasnídám se, pak všechny uklidíme bar, pak máme volno a v sedm nás čeká zase práce. Po tanci s mladíkem jsem se vydala za bar. Střídaly jsme se u něj. Chvíli já, chvíli Dana…

„Co si dáte?“ zeptala jsem se chlapů, kteří seděli u baru. Všichni si objednali pivo.

„Je tu zase,“ zašeptala Dana, která přinesla na stříbrném tácu prázdné skleničky.

„Kdo?“

„Ten tvůj krasavec,“ zašeptala a kývla ke dveřím. Koukla jsem se směrem, kterým kývla. Zase on.

Už dva týdny za mnou chodil, ale nikdy mě nezastihl. Uměla jsem se dobře schovat. Nechala jsem půl litr půl litrem a střádala plán, jak se schovat. Bylo pozdě, abych proklouzla do skladu nebo na záchody.

„Dělej, jak bych tu nebyla,“ poprosila jsem Danu a pak jsem si sedla na zem a namáčkla se zády na bar. Nohy jsem si přitiskla k hrudi a objala je pažemi.

„Ahoj… Není tu Bella?“ Podle zvuku jsem poznala, že si musel sednout nade mě.

„Čau, Ede,“ pozdravila ho Dana. Za ty dny mu začala říkat jménem a on ji taky. Protočila jsem oči. Bože, zase ho bude balit.

„Ne, Bella tu není… Opět,“ krátce se zasmála.

„A nevíš, jestli se tu dneska neobjeví?“

„Tak je to možný, ale netuším… Poslední dobou máme hodně práce,“ připustila Dana a já jsem zavřela oči. Edwardovi samozřejmě došlo, jakou práci Dana myslí.

„No nic… Tak ji řekni, že jsem tu byl… Měj se,“ povzdechl si, sesedl ze židle a pak jsem slyšela, jak se jeho kroky vzdalují. Ještě chvíli jsem počkala a pak jsem se zvedla na nohy.

Koukla jsem se na dveře a jedno mi bylo jisté…

Budu muset zmizet ze Seattleu…

...

„A kam bys chtěla jít?“ zeptala se mě Sandra, vedoucí podniku Sweet Dream.

„Nevím, ale vážně musím pryč.“

„Je to kvůli tomu mladíkovi, který za tebou pořád chodí?“ Věděla jsem, že se o něm dozví.

Pomalu jsem přikývla.

„Dobře tedy, budu tvé rozhodnutí respektovat… Ale kdybys chtěla, mám velmi dobou kamarádku na Aljašce,“ navrhla mi. Až teď jsem začala přemýšlet nad tím, co budu dělat.

„I Eskymáci potřebují zahřát,“ dodala se smíchem a i já se rozesmála.

Ale tohle jsem už nechtěla dělat.

„To je v pohodě… Já… vrátím se do New Yorku a asi dodělám školu, ale díky za nabídku… a za to všechno,“ zavrtěla jsem hlavou, zvedla se z křesla a zamířila k sobě do pokoje, kde jsem pomalu začala balit.

Svalila jsem se na postel, zavřela oči a nechala své myšlenky a vzpomínky volně téct…

Přikryla jsem nás svoji peřinou a zvedla se na lokti, abych mu lépe viděla do andělské tváře. Oba jsme byli udýchaní ze silného zážitku, který jsme právě prožili. Nemohla jsem uvěřit tomu, že žádnou neměl. Byl nádherný, jako anděl (musela jsem se zasmát, když mě oslovil andělem), milý, přátelský… a v posteli taky nebyl k zahození, právě naopak…

„Nevěřím ti, že si nikdy žádnou neměl,“ prohlásila jsem, když se můj dech zklidnil a dozvěděla jsem se jeho jméno. Edward. Nádherné, sice starodávné, ale nádherné.

„Vážně jsem nikdy nikoho neměl,“ pousmál se. Líbil se mi jeho úsměv, zvlášť jeden, krásně pokřivený.

„Vždyť jsi nádherný, sexy a máš něco do sebe…“

„Neměl jsem zájem,“ pokrčil rameny.

„To se nenašla ani jedna, o kterou by jsi stál?“ Ani nevím, proč jsem se zeptala. Nebo aspoň tuším. V koutku své duše jsem totiž doufala, že řekne mě…

On však jen zavrtěl hlavou.

Bodlo mě u srdce, ale nemohla jsem to na sebe dát vědět. Pousmála jsem se, neurčitě přikývla a vylezla jsem z pod přikrývky. Zavřela jsem se v koupelně.

Po dveřích jsem se sesunula k zemi a chovala tvář do dlaní. A já husa doufala. Vzpomněla jsem si na tu chvíli, kdy jsme vešli do mého pokoje.

„Protože jsi mě zaujala,“ zněla jeho odpověď, když jsem se ho zeptala, proč chce se mnou prožít své poprvé.

Seděla jsem tam hodně dlouho, ale já neměla sílu na to, abych se zvedla. Nakonec jsem se však donutila, rychle osprchovala, vklouzla do županu, který jsem tu měla a vrátila se do pokoje. On už spal.

Oblékla jsem se do volného velkého trika a kalhotek a usnula jsem ve svém křesle. Ráno jsem pak rychle zmizela.

Když jsem se vrátila, na posteli jsem našla několik bankovek… Svalila jsem se do křesla, nohy pevně k hrudi a po tváři mi v tichosti stekla jedna slza…

Otevřela jsem oči. Musela jsem usnout. Protáhla jsem se a zvedla se. Sandra mě dnes z práce omluvila a já ji byla vděčná. Opět jsem se dala do pomalého balení.

Bohužel tu budu muset nechat některé mé věci, jako je moje oblíbené křeslo, ale co jiného s tím můžu dělat.

Pomalu jsem hledala nějaký podnájem v New Yorku, protože jsem nenašla odvahu k tomu, abych se ukázala doma. Kdo ví, jak by to dopadlo. Táta by mě viděl rád, ale máma asi ne. Ale za tátou bych se do práce mohla stavit.

Neřekla bych mu, co jsem dělala a kde jsem byla. Dělal by si starosti. Jen bych mu řekla, že si dodělám školu a to by bylo všechno.

Jo, tenkrát jsem netušila, že všechno bude jinak…