Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are my destiny 6. kapitola

24.07.2012 (16:00) • Day • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1301×

Dny ubíhaly jeden jako druhý. Přestala jsem chodit do literárního kroužku, míň se starala o svůj zevnějšek, skoro se nesetkávala s kamarádkami a keramiku brala spíš jako povinnost. Raději jsem zůstávala uzavřená doma a užírala se.

Když se máma dozvěděla, že jsme se s Jeremym rozešli, byla radostí bez sebe.

„Byl na tebe moc starý, holčičko. Netrap se, takových ještě bude… Ty si najdeš nějakého vysokoškoláka z práv nebo medicíny. Nemluvě o tom, že váš vztah neměl smysl, když bydlíte každý v úplně jiném státě,“ hučela do mě. Moc to nepomáhalo – věděla jsem své.

Utekly už skoro dva týdny od chvíle, kdy jsem se s Jeremym viděla naposledy. Bylo pondělí večer, když se ozval zvonek. Nevěnovala jsem mu žádnou pozornost – pravděpodobně se někdo přišel zeptat na tetu.

„Sophie, máš tu návštěvu!“ zavolal na mě taťka.

Na pár sekund se mi zastavilo srdce. Mohl by to být Jeremy? Jednou jsem ho pozvala dovnitř, může tedy kdykoliv přijít! Ne, jistě to bude Mary nebo Lucy. Když jsem sbíhala schodiště, brala jsem schody po dvou. Co když to bude on?

Před dveřmi stál neznámý muž, vypadal asi na dvacet, měl úhlově černé vlasy a duhovky barvy zlata. Jeho tvář neměla tak mužné rysy jako Jeremyho, ale zdál se být mnohem krásnější – asi jako porcelánová panenka. Šla z něj posvátná hrůza, přestože jeho oblečení se očividně snažilo vyvolat opačné pocity: Byl oblečen v teplých barvách a vyhýbal se černé i bílé. Dokonce boty měl popelavě šedé.

„Dobrý den. My se známe?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jsem Jeremyho přítel.“

„O něm už nechci slyšet, odejděte!“

„Sophie, musíme se promluvit,“ podíval se mi přímo do očí.

„Ne!“

„Nic po tobě nechci, jenom mě vyslechni,“ žádal.

„Dobře,“ svolila jsem nakonec, „ale nečekej, že tě pozvu dál, neohrozím svou rodinu,“ upřesnila jsem.

„Povídačky,“ chladně se usmál a vešel do domu.

Chvíli jsem zůstala v šoku.

„Sophie, ty a tvůj host budete stát na chodbě? Nebuď nezdvořilá a odveď ho k sobě!“ kárala mě maminka. Očividně se pánské návštěvy v mém pokoji nebála.

Po schodech jsem šla první a jenom jsem doufala, že Jeremy nelhal, když tvrdil, že jeho rodina nepije lidskou krev.

„Jmenuji si Nigel a jsem Jeremyho nejlepší přítel. Oficiálně se označujeme za bratry. Od té doby, co ses s ním rozešla, chodí jako tělo bez duše. Nevím, kolik ti toho o nás stihl říct, ale vůbec to, že nás vyzradil, je velmi nerozumné a doufáme, že naši existenci neprozradíš,“ podíval se na mě s otázkou ve tváři.

„Sliby plním. Pokud je to všechno.“ Jasně jsem naznačila, aby odešel.

„Ujišťuju tě, že není. Asi je dost věcí, které o Jeremym a o naší rodině nevíš. Jeremy byl proměněn v upíra v roce 1899. Nikdy nám neprozradil, za jakých okolností a nevíme ani nic o jeho životě před proměnou. V upíří existenci se dlouhé roky protloukal světem sám. Sem tam někoho zabil, většinou se jednalo o starce. V roce 1911 potkal na území dnešního Ruska krásnou upírku Alinu. Ani ji nenaplňoval osamělý život, a tak začali po světě cestovat spolu. Oběma se příčilo, když o sobě četli v novinách a viděli rodiny svých obětí, jak pláčou, ale nebyli schopni svůj život jakkoliv změnit. V roce 1938 potkali upíra Gabriela, který se několik let snažil žít jiným způsobem – pil zvířecí krev. Alina Jeremyho přemluvila, aby to taky vyzkoušeli. Tenhle životní styl se jim natolik zalíbil, že u něj, i když s pár uklouznutími, zůstali a nadále žili i s Gabrielem, jako by byl jejich otec. Usadili se na jednom místě. Gabriel se později seznámil s krásnou ženou, která ho velmi milovala, a tak ji proměnil. Nadále žili ve čtyřech – i s Ritou. V roce 1955 jsem se seznámil s Alinou. Její dokonalost mi učarovala a i ona se do mne zamilovala. S Jeremym v té době byli už skoro půl století a nikdy mezi nimi nepřeskočila pověstná jiskra. Takže když jsem měl vážnou autonehodu a Alina se bála, že zemřu, proměnila mě. Pak to nějakou dobu bylo těžké. Jeremy se musel smířit s tím, že jsme já a Alina začali tvořit pár. Nikdy nám to ale nevyčetl. Dlouho k sobě někoho hledal, nedařilo se mu to. Sophie, nikdo jsme se neprosili o upírství, netušili jsme, koho milujeme. Přesto nelituji, že jsem, kým jsem.

Před pár lety jsme zjistili, že nejsme jediná rodina, která pije zvířecí krev. Našli jsme upíry v Denali a ve Forks, kteří se živí stejně jako my. A právě ve Forks jsme nalezli ještě dvě další anomálie – vlkodlaky a dítě napůl upírské a napůl lidské. Do té doby jsme měli za to, že upíři nemohou mít děti a ehm, jistý typ fyzického kontaktu je vysoce nebezpečný. Zjistili jsme, že nebezpečný neznamená nereálný. Spíš jde o sebeovládání.

Většina upírů ovšem nežije jako my – pijí lidskou krev. Rozeznáš nás velmi jednoduše. Zatímco my máme duhovky v různých odstínech zlaté až do černé, tak upíři pijící lidi mají duhovku zbarvenou v odstínech rudé. A černá znamená vždycky jenom hlad. Ale nemysli si, že nemáme žádné zákony, i když je jich poskrovnu. Číslo jedna je jasné: Nikdy nevyzradit naši existenci. Je to vlastně jediné zásadní pravidlo, na které dohlíží jedna velmi stará a vznešená rodina Volturiových. Ti žijí ve Volteře v Itálii na hradě. Mají zajímavou zálibu – sbírají upíry s různými dary. Jeremyho se také pokoušeli získat. Když pak zjistili, že jeho družka Alina sice dar má, ale není pro ně bezpečný, vzdali se,“ vysvětloval.

Seděla jsem a marně se snažila vstřebat všechny informace.

„A to každý upír má nějaký dar?“ vykoktala jsem nakonec.

„Samozřejmě nemá, je to vzácnost,“ vysvětloval.

„Alina má jaký dar?“ ptala jsem se dál.

„To bych ti asi neměl říkat. Alina má schopnost ovlivnit jakýkoliv dar kolem sebe, ale jenom v případě, že má v úmyslu pomáhat. A jelikož Volturiovi jenom dobro nekonají, Alina je jim nebezpečná.“

„Aha. Co ti vlkodlaci, jsou i tady?“

„Před pár týdny jsme zjistili, že ano. Ale neboj se, nejsou nebezpeční. Krmí se převážně v lidské podobě, jinak žerou menší zvířata. Ani nás neohrožují, protože zjistili, že nejsme zlí.“ Byl trpělivý.

„Jeremy, on, ehm, vy nevíte, jak se mu to stalo?“ vyslovila jsem nejpalčivější otázku.

„Jeho vznik je obestřen velkým tajemstvím. Jen on sám ví, co se stalo, ale z nějakého důvodu o tom nechce mluvit. Je to pro něj velmi bolestivé,“ připustil.

„Tajemství? To to jako neřekl ani svojí družce?“ šokovalo mě to.

„Ne, je to pro něj velmi důležité a chce to skrývat,“ pokývl.

„A jak se stane ta přeměna?“

„Je to velmi jednoduché. Upír kousne člověka, tak do něj vypustí jed a ten ho postupně poměrně bolestivě přemění. Trvá to asi tři dny a novorozený upír je pak velmi žíznivý. Ještě nějaké otázky?“

„Myslím, že už ne,“ řekla jsem nakonec.

„Dobře, Sophie, tak se rozmysli, co uděláš. Jeremy tě má opravdu rád, přestože z toho nejsme zrovna nadšení.“ Pak vstal a odešel. Za pár sekund jsem slyšela klapnutí domovních dveří.

Byla to dlouhá noc. Celé hodiny jsem se převalovala a přemýšlela. Další den jsem se neudržela a poslala Jeremymu esemesku: Potřebuju si s tebou promluvit. Na náměstí ve tři. S.

Hned po tom, co jsem zmáčkla „odeslat“, jsem věděla, že to byla správná věc.

Ve tři jsem přišla na náměstí. Už na mě čekal. Vypadal utrápeně. Kruhy pod očima měl tmavší, přestože jeho oči byly stálé velmi světlé.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Nevěděl jsem, že za tebou Nigel půjde, vážně!“ omlouval se rychle.

„Já vím,“ pokývla jsem hlavou.

„Chtělas se mnou mluvit?“

„Ano. Já ani nevím pořádně o čem. Jenom jsem s tebou potřebovala mluvit a – asi jsem tě chtěla i vidět,“ připustila jsem nakonec.

„Možná bych ti měl něco říct. Už jsi slyšela o mém tajemství. A možná je právě teď pravý čas někomu ho prozradit. Myslím, že tou osobou jsi ty.“

„Nejsem si jistá, jestli zrovna já mám být tím člověkem. Protože – víš, možná už se po dnešku nikdy neuvidíme.“ Na posledním slovu se mi zlomil hlas.

Beze slova mne odvedl do jedné tiché ulice. Rozhlédl se, jestli nás nikdo neuslyší a pak začal:

„Přesto si to zasloužíš vědět. Narodil jsem se v Londýně, chudým rodičům. Měl jsem dva sourozence, já byl prostředním dítětem. Matka měla ještě další dvě děti, ale ty zemřely. Nějak jsem se protloukal světem. Když mi bylo devatenáct, seznámil jsem se se svou ženou. Pracoval jsem jako dělník a byl jsem celkem zručný, takže jsem si na živobytí vydělal. Brzy byla svatba a má manželka mi povila krásného synka a po roce i dceru. Byla chladná, březnová noc. Má žena se před pár dny dozvěděla, že je znovu těhotná. Byl jsem šťastný, ale na druhou stranu jsem se i trápil. Už tak jsem měl problém uživit naše dvě děti, natož třetí. Také naše dcerka vážně ochořela, musel jsem platit léky, a tak jsem se zadlužil. Všechny ty obavy jsem šel zapít do hospody. Mohlo být kolem druhé ráno, když jsem se konečně vypotácel ven a vracel se domů. K domu jsem měl už jen pár metrů, když mě někdo chytil zezadu za krk. Vím jen, že jsem pocítil bodavou bolest v rameni. Vykřikl jsem a snažil se utíkat. Ten, který mě přepadl, mě dál nepronásledoval. Už jsem téměř sahal na kliku ode dveří, když jsem pocítil oheň, který mi prostupoval tělem. Jen tak tak se mi podařilo zaklepat. Má žena na mě čekala a poté, co spatřila, jak se svíjím, poslala pro doktora. Zatím mne položila do postele. Lékař jí sdělil, že se jedná o záhadnou nákazu, a že pravděpodobně nepřežiji. Celé tři dny byla u mého nebo dceřina lože a plakala. Třetího dne jsem se probral jiný. Netušil jsem, co se děje, jenom jsem měl chuť vraždit. Když má žena viděla, že jsem se probral, byla štěstím bez sebe. Ani si nevšimla mých rudých očí. Sotva se mi vrhla kolem krku, zakousl jsem se do ní a vypil ji do poslední kapky – svoji těhotnou manželku. Děti křičely. I je jsem vypil do poslední kapičky. Bylo mi ze mě špatně, ale aspoň na chvíli jsem necítil ten příšerný pocit hladu a touhy po krvi. Přesto mám dodnes výčitky svědomí. Trvalo pár měsíců, než jsem se trochu uklidnil a začal zvládat svou žízeň. Pak jsem cestoval po světě. Pořád jsem ale netušil, co se se mnou stalo. Až jsem jednoho dne narazil na jednoho mně podobného. Vysvětlil mi, že jsem upír. Dal mi taky pár rad. Dál jsem cestoval, až jsem potkal Alinu. Zbytek příběhu už, myslím, znáš.“

Civěla jsem na něj bez dechu.

„Jeremy.“ Nedokázala jsem říct nic jiného. Trpělivě vyčkával.

Byla jsem si čím dál tím víc jistá, že jsem se do Jeremyho zamilovala. A taky jsem se ho přestala bát, což mě děsilo. Je upír, měla bych mít strach – ale neměla jsem. Jeho pohnutý osud mě uchvátil. Toužila jsem ho utěšit. A najednou mi bylo všechno jedno. Bylo mi jedno, že není člověk. Bylo mi jedno, že mě před ním varují vlkodlaci. Bylo mi jedno, že nás dělí téměř sto dvacet let. Cítila jsem, že jsem ho měla potkat, že tohle je přímo osudové.

„Jeremy,“ zašeptala jsem, a pak jsem ho políbila. Byl tu jen on, já a vesmír.

Chtěla bych poděkovat každému, kdo čte a komentuje, protože bez čtenářů by povídka neměla život, nemohla by dýchat a bez komentátorů bych zase já neměla zpětnou vazbu. Tak co říkáte na Jeremyho osud? A prozradím vám, že v příští kapitole se dočkáme jednoho setkání... No, nechte se překvapit, příští kapitola opět v úterý! :) Day

Autor: Day (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are my destiny 6. kapitola: