Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are my destiny 3. kapitola

03.07.2012 (17:45) • Day • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1242×

„Ahoj, teto, vrátím se večer!“ Obouvala jsem si sandálky.

„Dobře, Sophie, užij si to.“ Teta za mnou přišla zavřít dveře.

Vyšla jsem do horkého podvečera. Do Nebrasky dorazila vlna veder a venku bylo kolem třiceti stupňů, přestože bylo už půl šesté.

Mířila jsem do keramické dílny, která se měla nacházet jenom dvě ulice od tetina domu. Nemohla jsem ji ale najít.

„Dobrý den, nevíte, kde je tady keramická dílna?“ vykoktala jsem. Chodec se ani nenamáhal odpovědět.

„Ahoj, nevíš, kde je tady keramická dílna?“ zeptala jsem se dívky zhruba mého věku.

„Jasně, zrovna tam mířím. Jsem Lucy,“ napřáhla ke mně ruku s širokým úsměvem na tváři.

Společně jsme tedy zamířily na keramiku. Lucy mi o sobě povídala a na nic se neptala. Byla takovým tím příjemným typem člověka, který z vás nic nechce tahat. Když mu něco řeknete, udrží tajemství a pochopí vás, ale nechce vás dostat do nepříjemné situace. Tušila jsem, že se z nás stanou kamarádky. Na hodině nám lektorka rozdala hroudu hlíny a řekla, že by chtěla vidět, jak si představujeme klid a harmonii těla a duše. Splácala jsem jednorožce. Vypadal příšerně. Lucy na tom nebyla o moc lépe. Pokusila se o pláž, zalitou sluncem, její výtvor ale spíš vypadal jako krvavý flek. Jenom nad tím mávla rukou.

„Výborně! Tato lekce byla úvodní, takže jsme pro dnešek skončili. Vaše výtvory dám do pece a příště budeme glazurovat. Na závěr každé hodiny si určíme nejlepší nápad a provedení. A dnes to bude Maryina práce!“ Začali jsme tleskat a dívka Mary se začervenala jako jahoda.

Pořádně jsem si prohlédla, co má na stole. Její socha byla ve tvaru stromu, ale když jsem přišla blíže, všimla jsem si, že v koruně je mnoho rybiček, naaranžovaných jako listy. Vypadalo to neuvěřitelně realisticky!

„Páni, to je krása!“ Lucy se mi dívala přes rameno.

„Díky,“ usmála se Mary.

„Ahoj, já jsem Lucy, a tohle je Sophie, poznaly jsme se asi,“ podívala se na hodinky, „před hodinou a něco. Nezajdeš s námi někam na kafe?“ představila nás Lucy.

A tak jsem získala dvě nové známé – Lucy a Mary. Zatímco Lucy byla nepředstavitelné šídlo, Mary byla její přesný protiklad. Hodně tichá a uzavřená dívka, která se bála zvednout hlavu sklopenou k zemi. Já jsem byla asi jejich zlatý střed. Přes naše odlišnosti jsme si docela dobře rozuměly. Lucy a Mary se spolu neznaly, což mě překvapilo. Vždyť musely chodit na stejnou školu?! Záhada se vyjasnila skoro hned. Mary měla domácí vyučování. Strávily jsme spolu příjemný večer, takže na cestě domů jsem měla pocit, jako bych začala nový život. Larimore s Val a Robbiem byli pryč. Jako by nikdy neexistovali. Cítila jsem se volná.

V pátek po obědě jsem zběsile pobíhala po pokoji, který mi teta přidělila, a chystala jsem se na schůzku s Jeremym.

„Sophie, ty máš rande?“ smála se mi teta.

„Ale prosím tě!“ snažila jsem se ji odbýt, i když jsem doufala, že by to mohla být pravda.

Na náměstí jsem přišla s desetiminutovým zpožděním, jak to holky dělávají. Už stál u kašny, jenom v tílku a krátkých kalhotách. Všichni kolem něj vypadali zchvácení a propocení, na něm se ale neleskla ani kapka. Byl dokonalost sama. Jeho oči měly ještě světlejší odstín, než jsem si pamatovala.
„Ahoj, jak ses měla?“ mrknul na mě.

„Fajn, našla jsem si nějaké kamarádky. A co ty?“ zeptala jsem se ho.

Šli jsme si najít nějaké místo ve stínu a povídali jsme si dlouhé hodiny. Probrali jsme snad všechno – od oblíbených knih po domácí mazlíčky a alergie na ně. Bylo to dokonale strávené odpoledne. Až do chvíle, kdy mi zakručelo v břiše.

„Promiň, máš určitě hlad. Hrozně jsem tě zdržel. Snad jsi neměla žádné další plány,“ omluvně se na mě usmál.

„Ne, nemám hlad!“ lhala jsem, jako když tiskne. Jenom povytáhl obočí, ale nic neřekl. Rychle jsem proto vytáhla cereální tyčinku, kterou jsem dostala v letadle, a ještě jsem se nedostala k tomu, abych ji z tašky vyndala, a začala ji okusovat. Zatvářil se spokojeně a chvíli vedl jednostrannou konverzaci.

„Není ti horko?“ otázal se, sotva jsem dojedla.

„Jasně, že je, tobě snad ne?“ zachichotala jsem se.

„Ani ne,“ pokrčil rameny. Nevěřícně jsem na něj zírala – mohlo být kolem třiceti tří stupňů.

„Jestli chceš, můžeš se, no, ehm, trochu o mě zchladit,“ řekl a nejistě rozpřáhl náruč. Váhala jsem asi sekundu, než jsem se rychle přitiskla k jeho tělu. Opravdu byl studený a jeho tělo se podobalo mramoru. Přesto jsem se cítila pohodlně a příjemně. Náboj mezi námi byl hmatatelný. Mlčeli jsme. Ta chvíle byla tak perfektní, že jsem se bála jenom nadechnout, abych ji neporušila. Nakonec se však příliš brzy pohnul on.

„Sophie, teta si o tebe určitě bude dělat starosti. Je sedm hodin, měla bys jít.“ Pomalu jsem se odtáhla. Bylo mi jasné, že cesta domů rozhodne o našem vztahu. Nebylo cesty zpět. Buď spolu začneme chodit, nebo ho už nikdy neuvidím.

Pomalu jsme mířili k mému nynějšímu bydlišti a nic jsme neříkali. Očividně nad něčím přemýšlel. A pak, bez jakéhokoliv upozornění, vložil svou velkou mužskou ruku do mé. Uchopil mě něžně a lehce – kdybych chtěla, hned bych se mu vysmekla. Já jsem jeho ruku jenom stiskla pevněji. Netušila jsem, co tenhle vztah přinese, ale cítila jsem, že to bude něco neobyčejného. Oba jsme se zaobírali svými myšlenkami, přesto jsem s ním byla nějak podivně spojena – nejenom fyzicky, ale i duševně. Jako bychom spolu mluvili a sdělovali si své pocity beze slov. Cítila jsem jeho obavy, i když jsem nevěděla, z čeho pramení. On zase musel cítit moji nejistotu. Příliš brzy jsme dorazili k tetinu domu: nic jsme nevyřešili – jak mezi sebou, tak ani v sobě.

„Chtěla by ses sejít v neděli?“ Poprvé za celou cestu na mě promluvil.

„Moc ráda! Zase ve tři na náměstí?“ souhlasila jsem.

Přikývl hlavou.

Hlavu pak naklonil blíž k mé, cítila jsem na tváři jeho nasládlý dech.

A pak…

Políbili jsme se. Bylo to jiné než s Robbiem. Bylo to mnohem vášnivější, procítěnější a dokonalejší. Vydržela bych se s ním líbat celé hodiny. Když jsme se od sebe konečně odtáhli, podíval se mi do očí. A v tu chvíli jsem viděla, že se jeho obavy rozplynuly jako pára nad hrncem. Zasmál se.

„Uvidíme se v neděli. Už se těším.“ Rychle mi vlepil pusu na líčko, otočil se, a odcházel se.

Sledovala jsem ho a bezděky si hladila rty, na které mě ještě před chvíli líbal. Já blázen se asi zamilovala!

Pokud se vám něco na kapitolce nelíbilo, nebo naopak líbilo, zanechte mi o tom klidně zprávu v komentáři, ráda bych se v psaní zlepšovala. Day

Autor: Day (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are my destiny 3. kapitola: