Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are my destiny 1. kapitola

20.06.2012 (18:00) • Day • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1501×

Velká letní spisovatelská soutěž

Žila jsem si svůj obyčejný sedmnáctiletý život, který se zdál být spíše americkou pohádkou. V našem městečku se všichni teenageři znali – vždyť má Larimore jenom 1346 obyvatel. A zrovna já jsem se dala dohromady s hráčem amerického fotbalu, se zadákem. Robert byl moje velká láska už od patnácti, a když mě o rok později pozval na rande, byla jsem štěstím bez sebe.
I typickou nejlepší kamarádku jsem měla. Nehnuly jsme se od sebe ani na krok. I přesto, že byla kapitánkou roztleskávaček, mi nepřipadala namyšlená. Spíš naopak, chodila pravidelně vypomáhat do psího útulku ve vedlejším městě. Valerie byla skoro jako moje sestra. Opravdu jsem si připadala jako ve snu. Končila jsem třetí rok střední školy s obstojnými známkami, rodiče mě měli rádi – dokonalost sama!
 
V květnu mi Valerie oznámila, že odjíždí na měsíc k otci, prý na prázdniny. Překvapilo mě to – ještě ani zdaleka nebyl konec školního roku, navíc Valeriina matka zastávala názor, že New York, kde její otec bydlel, není tím správným místem pro teenagery. Val se ale těšila, což jsem jí nemohla zazlívat. Loučení provázely slzy a sliby, že si budeme pořád volat.

Prvních pár dnů tomu tak i bylo. Val měla radost ze shledání s otcem, nacházela nové známé a užívala si velkoměsta. Telefonáty ale najednou ustaly. Mobil už ani nezvedala.

Mezitím jsem se hodně upnula na Roberta. Chodili jsme spolu všude, vodili se za ručičky, cucali se, kde to jenom šlo. Ale brzo na mě začal tlačit. Ještě jsem s ním totiž nespala, necítila jsem se připravena.

„Sophie, pojďme ke mně! Nikdo není doma.“

„Ještě mi dej chvíli čas.“

„Ale jak dlouho ještě?“ Robbie na mě opravdu docela hodně tlačil.

„Už jenom chvíli, chvilinku.“

„Sophie, já mám svoje potřeby. Nenuť mě, abych to s tebou skončil jenom kvůli sexu.“

„Prostě ještě ne! Nebudeme se hádat. Ještě počkej, ale už to nebude moc dlouho trvat, slibuju.“

Rozhovory zaměřené na sex byly čím dál častější a vyostřenější. Někdo by možná řekl: „Vyspi se s ním,“ ale já nejsem ten typ holky.

Bylo mi těžko. Milovala jsem Roberta až k zbláznění, nebo jsem si to aspoň myslela. Na druhou stranu po mně chtěl něco, co já nechtěla. A pak tady byla Val, která se mi přestala ozývat, jako by mi zmizela ze života. Jednoho dne byla hádka s Robbiem opravdu hodně vyostřená, dokonce jsem se bála, že mě uhodí. Držel mě pevně za zápěstí, až mu zbělaly klouby na rukou. Hrozně křičel, vztekal se, že se mnou jenom ztrácí čas. A já jsem se nezmohla na nic jiného než na omluvy. Nakonec jsem se mu vysmekla a utíkala pryč s tváří zmáčenou slzami a bolavým zápěstím. Tak strašně jsem si přála, aby tady byla Val! Bezmyšlenkovitě jsem proto zamířila až k jejímu domu. Když jsem si to uvědomila, chtěla jsem se prostě jenom otočit a jít domů. Něco mě zadrželo. Byl to rachot v pokoji Valerie. Podívala jsem se do okna a viděla jsem jenom hýbající se záclonu. Přesto jsem si byla téměř jistá, že jsem koutkem oka zahlédla kadeř Valeriiných vlasů. Zaklepala jsem na dveře domu. Přišla mi otevřít její matka.

„Co chceš? Valerie se ještě nevrátila od otce!“ vyštěkla na mě podrážděně. Překvapilo mě to, vždyť bývala tak vstřícná!

„Já, já,… ona se mi už dlouho neozvala, jen mě tak napadlo, jestli není nemocná nebo tak něco,“ vykoktala jsem.

„Jo, aha, no jasně, onemocněla. Proto se ti neozvala, to je ono. Přijde do školy už brzy, už brzy… Tak se měj,“ a zabouchla mi před nosem. Nerozuměla jsem tomu, co tím vším myslela. Bylo to celé tak zvláštní!

Otočila jsem se a zamířila domů. Nepozorovaně jsem proklouzla do pokoje a tam jsem zabořila hlavu do polštářů a brečela.

„Sophie, stalo se něco?“ maminka vešla dovnitř.

„Nic, mami, běž prosím pryč!“ vzlykla jsem.

„Já vím, že se něco děje. Pověz mi to, jsem přece tvoje máma!“

„Všechno je v pořádku, jenom dneska není můj den. Vážně můžeš jít.“

„Určitě?“

Kývla jsem hlavou na souhlas.

Cítila jsem se strašně, ale pak jsem se rozhodla. Vyspím se s Robertem. Prázdniny začínají za tři týdny, takže někdy v tu dobu. Pak se zase všechno spraví, určitě. Val se vrátí z New Yorku a bude to jako dřív. Robbiemu jsem jen napsala SMS počkej do konce školy.

Když jsme se s Robertem v pondělí viděli ve škole, choval se zase jako kdysi: byl uvolněný, smál se, a o tom, co se stalo, nepadlo ani slovo. Celý týden jsme se chovali jako zamilovaní blázni.

Další pondělí jsem dorazila do školy jako vždycky. Bez jakéhokoliv předchozího upozornění seděla Valerie na svém místě. Vypadala jinak. Trochu jí zbledla pleť, vlasy byly nadýchanější a leskly se. Celá jakoby zkrásněla a hlavně se jí změnily oči. Jejich dříve jasná modř měla takový tajemně fialový nádech.

„Jééé, ahoj Val!“ chtěla jsem ji obejmout.

„Ahoj,“ ani se nepohnula, natož aby se nechala obejmout.

„Jak ses měla?“ zeptala jsem se.

„Dobře. Za chvíli začne hodina, měla bych se připravit,“ odvrátila se ode mne s kamennou tváří.

„Počkej, Val, stalo se něco?“

„Ne, nic. A teď mě neruš, chtěla bych se soustředit“.

Opravdu mě její chování vyvedlo z míry.

Po pár minutách dorazil učitel. Protože byla celá místnost zatemněná, očekávala jsem, že nám pustí video. Místo toho ale započal výuku.

„Pane učiteli a nemáme roztáhnout závěsy?“ zeptal se jeden spolužák.

„Valerie vám to neřekla? U otce chytila nějakou záhadnou nemoc a kvůli ní je světloplachá. Vadí jí ale jenom sluneční svit. Pokud si přejete, můžeme rozsvítit světla, abyste viděli na zápisky.“

Celá třída se pokradmu podívala na Val. Ta by se normálně červenala, teď ale ani nemrkla. Její tělo bylo až nepřirozeně vzpřímené, připomínala tak trochu sochu bohyně. Chyběla mi moje kamarádka, ne tahle namyšlená modelka!

Po hodině jsem za ní přišla.

„Val, co se s tebou stalo? Chyběla jsi mi tak moc a teď se mnou ani nemluvíš? Nemyslím, že s tímhle přístupem můžeme být kamarádky,“ odmlčela jsem se.

„Dobře,“ řekla bez jakéhokoliv náznaku pocitů a odkráčela pryč. Šokovala mě celá tahle absurdní situace.

Při obědě jsem se setkala s Robbiem. Povídali jsme si o hodinách a já se zmínila o Val. Samozřejmě ji taky potkal, ale podle něj se chovala normálně. Jenom se z ní stala kočka. V úterý jsem nepotkala ani Roberta ani Val. Nebyli k nalezení. Připadala jsem si odstrčená. Ve středu kolem mě Robert prošel, aniž by o mě zavadil pohledem. Valerie se mnou nemluvila. Ve čtvrtek jsem měla s Robbiem hned první hodinu.

„Co se s tebou děje?“

„Nic,“ lhal mi do očí.

„Vidím to na tobě. Co se stalo?“

„Víš, docela dobře si rozumím s Val,“ v očích mu problesklo něco, co jsem nedokázala definovat. Láska?

„Jak to? Vždyť jste se nikdy moc nemuseli?!“

„Změnila se, ale s tím si nelam hlavu,“ najednou jakoby zase viděl mě. Plamínek v očích pohasl.

Celé dopoledne jsem přemýšlela o našem rozhovoru. Snad se Robert nezamiloval do Valerie? Nebo u ní hledá jenom sex? Nakonec jsem se rozhodla a poslala mu zprávu.

Dnes u mě ve čtyři. Naši nebudou doma. Sophie

Věděla jsem, že rodiče dneska nebudou doma. Máma si vzala v práci volno, aby mohla jet za kamarádkou do vedlejšího města, a táta měl nějaké jednání, které se mohlo protáhnout až do půlnoci. Ze školy jsem vyrazila, jak rychle to šlo, abych se připravila na tu chvíli. Všechno muselo být perfektní. Netušila jsem, co mám čekat, takže když ve čtyři zazvonil zvonek, vyděsila jsem se. Za dveřmi stál Robert s úsměvem na rtech, ale nezdál se upřímný. Místo pozdravu mě políbil a vešel dovnitř, načež zamířil přímo do mého pokoje. Začal se svlékat. Napadlo mě, jestli dělám správnou věc, ale rychle jsem ty myšlenky zahnala. Kdy mohla být lepší chvíle? Sama jsem se taky svlékla. Políbil mě znova, živočišněji. Bylo to tak jiné, než popisovaly moje kamarádky. Všechno šlo strašně rychle.

„Miluješ mě?“ zeptala jsem se. Místo odpovědi si nasadil kondom.

 A pak jsme se spolu vyspali.

Když bylo po všem, rychle se oblékl a odešel. Neřekl mi ani slovo.

Kladla jsem si různé otázky. Pokazila jsem něco? Byla jsem hrozná? Udělala jsem někde chybu? Stalo se něco špatně? A na to všechno jsem najednou byla sama. Nebyl tu nikdo, kdo by mi odpověděl. Jediné, co jsem pochopila, bylo, že mě Robert nemiluje. Odmítala jsem si to ale přiznat.

V noci jsem měla divoké noční můry.

„Miluješ mě? Miluješ mě? Miluješ mě?“ pořád dokola jsem tu větu opakovala. Všude byly ruce a nohy, cítila jsem horkost jeho kůže, přitom se zdál být tak daleko. Nebyly to pěkné sny.

Ve škole se uzavíraly poslední známky. Už jenom jeden týden a budou prázdniny. Robbieho jsem potkala před školou. Čekal na mě. Chtěla jsem ho políbit, ale odtáhl se.

„Sophie, musím ti něco říct…“

To neznělo dobře.

„Někoho miluju…“

Že by mi vyznával lásku?

„Musela sis toho všimnout, zamiloval jsem se do Valerie. Včera jsme se dali dohromady.“

„Kdy včera?“

„Po našem sexu.“

„Proč, udělala jsem něco špatně?“

„Já se prostě zamiloval, promiň Sophie“

Už jsem se nezmohla ani na slovo.

Odešel. V tomhle stavu mě tam prostě jenom tak nechal stát…

Nepamatuji se, jak jsem se dostala domů, jenom vím, že jsem strašně brečela. Máma se ani neptala, co se stalo. Asi pochopila, že jsme se s Robertem rozešli. Proplakala jsem celý víkend, byla jsem jako tělo bez duše. Poslední týden mě máma nenutila chodit do školy. V pátek jsem si akorát došla pro vysvědčení. Robert se přede mnou schovával a bál se mi podívat do očí. Zato Valerie byla tvrdá jako led, její oči mě sledovaly všude, kam jsem se pohnula. Když jsem za sebou zavřela dveře školy, byla jsem ráda, že to mám za sebou. Doma už na mě čekala máma.

„Odjíždíš k tetě do Broken Bow. Dohodli jsme se s tátou, že to tak bude lepší. Nebudeš se muset s Robertem vidět celé dva měsíce. Tady by se ti to nepovedlo. Navíc potkáš nové lidi, změníš prostředí a lépe zapomeneš.“ Neodporovala jsem. Máma měla pravdu.

Pomohla mi sbalit a už v šest jsem mířila letadlem ze Severní Dakoty do Nebrasky. Rodiče se dohodli, že si vezmou dovolenou, co nejdřív to bude možné, a přijedou na celé prázdniny za mnou. Tušila jsem, že je za tím ještě něco víc než Robert, ale nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Teď mě totiž čekalo nové město.

Autor: Day (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are my destiny 1. kapitola: