Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » XxX - Poslední vydechnutí II

18.06.2010 (12:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2871×

Žádná jména, žádné zbytečné otázky. Tak tohle je Edward. Krásný mladý hoch, který se zapletl do nájemných vražd. Po dlouhé a vyčerpávající práci chce skončit. Jeho poslední úkol je dívka, která ví příliš mnoho o podvodech v jedné nejmenované firmě. Jeho úkol? – zlikvidovat a zahladit stopy.

Je tady závěrečný díl, který ukáže, jestli Edward, Bellu schoval. Předem upozorňuji, že se nebude jednat o happy end. Jestli tě to ale stejně neodradilo, prosím o tvůj názor.

+ rekapitulace z předešlého dílu. Od prvního setkání.

Příjemné čtení. Torenc

Plán

Celých deset minut jsem přemýšlel, jestli mám úkol dokončit nebo ne. Ale lítost nad prací vyhrála. Vstal jsem a šel směrem k dávce, která zrovna obědvala.

„Ahoj,“ oslovil jsem ji a usmál se.

„Ahoj,“ odpověděla sladkým hláskem, který jako by zpíval.

„Mohu?“ Ukázal jsem na místo proti ní a čekal na svolení.

„Jistě.“ Vůbec se nenechala rušit od jídla. Nechal jsem ji v klidu najíst a pak promluvil.

„Isabello, máme tu menší problém,“ vysoukal jsem ze sebe a ona si mě prohlížela tak nějak nedůvěřivě.

„Ty… ty znáš mé jméno?“ vyštěkla překvapeným tónem.

„Ano, ale to je teď vedlejší. Musím tě schovat tak, aby tě nikdo nenašel,“ šeptal jsem, protože nás nesmí nikdo slyšet.

Její dech se zatajil a já čekal jen její reakci. „A… co mám dělat?“ zeptala se celá vystrašená.

„V klidu to dojez. Pak pojedeme k tobě domů, tam si vezmeš pár základních věcí.“

„Ale co to malé?“ Hladila si bříško, až se poprvé pohnulo.

„Pohnul se,“ řekl jsem celý překvapený.

„Jak… to víš? Kopl poprvé.“ Byla tak zmatená, až byla roztomilá.

„Chlapec?“

„Ano. Max se bude jmenovat.“

„Krásné jméno.“ Zahleděl jsem se na stůl a nechal ji chviličku prostor pro přemýšlení.

„Děkuji, ale pořád si mi neodpověděl, jak víš, že kopl?“ Nadzvedla jedno obočí a čekala.

„Bello, teď jez. Tady o tom mluvit nebudu!“ Nestačil jsem to ani doříct a do úst si vkládala poslední sousto, které zapila a hned se zvedla.

„Jdeme?“ Pohodila rukama a vyndala peněženku.

„Nech to!“ Hodila po mne nechápavý výraz, ale peněženku si uklidila.

Vyndal jsem svoji a vytáhl bankovku, kterou jsem strčil pod talíř.

„Děkujeme,“ rozloučil jsem s obsluhou a šel ven. Bella už tam čekala.

„Nashledanou,“ zamulala slečna za pultem.

„Takže,“ řekla Bella a podepřela si záda rukama.

„Nasedni.“ Otevřel jsem jí dveře u spolujezdce a ona bez váhání nastoupila. Rychle jsem obešel auto a nasedl… Nastartoval a pomalu vyjel. Po cestě byla chvilku ticho, ale nechtěl jsem začít. Když bude na mě… nic neřeknu, je lepší pro ni nevědět.

„Tak povídej. Ani tě neznám a při tom mi přijdeš tak… povědomý?“

„To nevím. Ale - …“ nadechl jsem se a promnul oči.

„Jsi unavený. Nechceš někde zastavit a odpočinout si?“

„To bude v pořádku. Musím tě schovat!“

„Tak tě budu udržovat, abys tady neusnul,“ řekla s úsměvem na tváři. „ Jak víš, že kopl?“

„Nejsem člověk, Bello. Jsem poloupír. Mám skvěle vyvinutý sluch, nestárnu a jsem uznávaný ve své práci.“ Normálním okem, bych nepoznal, že se malinko posunula. Ale držela si mírný odstup.

„Ty jsi… co?!“ vyhrkla po pár minutách. Nejspíš nemohla strávit to, co jsem před chvilkou řekl.

„Poloupír,“ zopakoval jsem.

Bella se nadechla a hned vydechla. Třídila si myšlenky, které byly teď… určitě dost divoké. Při tom si hladila bříško, byl na ně krásný pohled. Hned bych měnil všechno, jen abych byl s ní. Nevěděl jsem, jestli na ni doma někdo čeká. Přítel, manžel, milenec nebo i rodiče. Ona – obyčejná lidská dívka mě dostávala do kolen. Něco mě k ní táhlo, nevěděl jsem co, nevěděl jsem proč.

„Fajn,“ vyslovila a dál semnou nekomunikovala.

„Já jsem ale říkal, že to není důležité.“

„Hmm.“

„Povíš mi alespoň, kam mám jet?“

Něco zašeptala, ale vůbec jsem jí nerozuměl. Když jsem se otočil po pár minutách, spala a lehce oddychovala. Vypadala tak roztomile, křehce, ale při tom tak zranitelně.

Někam jsem jel… někde jsem zastavil… „Bello,“ zašeptal jsem ji do ucha.

Ona se jen otřásla a vyděšeně se na mě dívala. „Jsi v pořádku?“ můj hlas byl plný obav, jestli se něco nestalo, ale vypadala v pořádku. Odtáhl jsem se a vystoupil.

„Jak jsi to našel?“ vyhrkla překvapeně. Ani jsem nevěděl, jestli tu jsme – prostě jsem zastavil.

„To je tvůj dům? Ani nevím, prostě jsem jel. Pak jsem zastavil, abych se tě zeptal kam dál.“

„Jde z tebe hrůza,“ vyštěkla a otřásla se.

Mne nenapadlo než se usmát a pomoc jí z auta. „Vezmi si, co jsem ti řekl, a jdi do auta. O zbytek se postarám,“ dořekl jsem větu a zmizel za domem.

Slyšel jsem Bellu, jak skládá nějaké oblečení a pár věcí do kufru. Zlehka oddychuje. Jemný třepotající tlukot malého a mladého srdce. Max, byl velmi silný, co se života týkalo. Když jsem přestal poslouchat dění uvnitř, začal jsem svou práci.

Nepatrným sluchem jsem slyšel, že Bella nastoupila do auta. A já vzal kanistr s benzínem a celý dům podpálil.

Doufal jsem, že už ji nebude nikdo hledat. A krátký čas to tak i vypadalo. Pospíchal jsem do auta, protože jsem věděl, že za pár hodin někdo přijede zkontrolovat, jestli zemřela.

„Bello, zatím tě schovám u sebe doma. Musím najít něco, kde tě nebudou hledat.“ Ona se na mne podívala tak nějak… smutně, zklamaně a se strachem v očích.

„Ano. Až to bude vše za námi,“ polkla a utřela si slzy, co jí padaly po tváři, „promiň. Za mnou. Uvidím tě ještě někdy?“

„Myslíš, že je to dobrý nápad? Zahazovat se s nájemným vrahem a ještě k tomu s polo člověkem?“

„Máš pravdu.“ Svěsila rty do jemného úšklebku a dívala se ven. Zbytek cesty jsme nepromluvily.

Po dvou hodinách

„Jsme tady,“ oznámil jsem a zastavil v garáži, která se hned zaklapla. Vystoupil jsem a pomohl jí ven. „Bydlím až nahoře, ale je tu výtah,“ reagoval jsem hned a ukázal na něj.

Když jsme dojeli nahoru, vytáhl jsem klíče a odemkl. „Tak… tady bydlím já,“ oznámil jsem a sundal jí kabát.

„Tady bydlíš?“ zeptala se se zatajeným dechem.

„Ano. Nelíbí?“

„Je tu krásně. Máš to tu nádherné. Mohu?“

„Jestli chceš. Ostatně teď tu budeme chvilku spolu,“ odpověděl jsem a pokynul dál.

Bella rovnou vešla do kuchyně a mlčky si vše pozorně prohlížela. Bylo zvláštní mít tu návštěvu. Připadalo mi to, že sem patří. Nějakým způsobem jsem ji vnímal jinak než kohokoliv jiného. Nevěděl jsem proč, jak… ale toužil jsem to zjistit. Teď budeme mít pár dní jen pro sebe.

Procházela dál do vnitra bytu. Zahnula za roh, kde byl obývák. Zůstala stát… „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.

„Ano. Jen kopl malinko do žeber. Ty jsi to neslyšel?“

„Slyším jen, když se soustředím.“

„Aha.“ A šla dál. Pomalým krokem jsem ji sledoval. Posadila se na pohovku, která byla v koutě.

Vypadala tam tak… kouzelně, sladce a k tomu to bříško. Po dlouhé době jsem si připadal, že jsem našel svoji tajnou lásku. Ale moje práce mi to nedovolovala. Nesmím se zamilovat!

„Musím jít nakoupit. K jídlu tu nic není. Vrátím se do hodiny.“

„Nemusíš. Zatím hlad nemám,“ oznámila mi.

„Ano, ale malej má hlad.“

„Ach tak. Pořád zapomínám, kdo jsi. Je mi s tebou hezky.“

Já se jen pousmál a vzal si klíče od bytu. „Udělej si pohodlí a buď tu jako doma.“ Hned jsem zmizel ve výtahu a pospíchal do obchodu. Nechtěl jsem ji tam nechávat tak dlouho samotnou. Nikdy nevím, kdy a kdo mne sleduje.

Když mne nikdo neviděl, použil jsem rychlejší tempo, a byl tak dříve, než jsem čekal.

„Je to všechno?“ zeptala se mne prodavačka za kasou.

„Ano. Děkuji,“ odpověděl jsem mile, ale spíš jsem si říkal, ať sebou hne. Zaplatil jsem a pospíchal k autu. Naházel jsem vše do kufru a vyjel. Chtěl jsem jí říct všechno, ale s mým rychlým nabitým nadšením vše také hned zmizelo.

Viděl jsem auto, které bylo podezřele blízko domu, kde bydlím. Nikdy tam nikdo nestál až dnes? Neotálel jsem a rozeběhl se k výtahu. Nastoupil jsem a málem vyletěl z kůže. Byl neskutečně pomalý.

„Bello,“ zavolal jsem. V bytě jsem nikoho neslyšel, žádné tlukoucí srdce. Žádné steny, že je živá.

„Bello, kde jsi?“ zavolal jsem znovu.

„E… Edwarde…“ ozvalo se z terasy na střeše. Její srdce bilo tak… slabě, že jsem si byl jistý, že nepřežije.

„Bello, kdo…?“ vyjekl jsem bolestí a vzal si ji do náruče. Tiskl jsem si ji k tělu, ale ona pomalu, ale jistě umírala. Všiml jsem si, že měla v sobě střelnou ránu, která ji zabíjí. „Ne… nesmíš mě tu nechat,“ volal jsem na ni, ale ona už nereagovala. Zemřela mi v náručí. Jediné, co jsem zaslechl, slabě tlukoucí srdíčko malého Maxe. „Bello, omlouvám se,“ šeptal jsem jí do ucha. Pomalu jsem ji položil zpátky na zem a namířil si to do kuchyně. Tam jsem vzal nůž a zachránil alespoň jeho. Něco mi říkalo, že to přežije. Měl skvěle vyvinuté orgány.

„Takže jak tak koukám, stejně by ses za pár dní narodil,“ šeptal jsem malému chlapečkovi, který se mi choulil v náručí.

Přivinul jsem si ho na prsa a mlčky sledoval svou lásku, která byla bez života. Nevím, jak a proč, ale všiml jsem si dopisu, který byl na stolečku v rohu. Zvedl jsem se a otevřel ho.

***

Dopis

Milý Edwarde,

Je mi líto, ale ona měla zemřít. Neuposlechl jsi rozkaz a tak si jí položil ty sám na ortel smrti. Doufám, že se to příště nebude opakovat! Mimochodem… Slečna Isabella Cullen byla tvá spřízněná duše. Kvůli ní jsi chtěl nechat práci. Ani jsi o tom nevěděl. Jak směšné.

Jestli se tohle bude někdy opakovat, zabiju i tebe!

***

O 18 let později

„Strejdo, nikdy jsi mi neřekl, jak zemřela má matka,“ vyzvídal Max, který měl oslavit za pár dní své osmnácté narozeniny.

„Maxi, už jsem ti to říkal tolikrát. Už to musíš umět nazpaměť!“ opakoval jsem mu.

„Je to osmnáct let zpátky. Tvou matku někdo zavraždil, protože si mysleli, že něco ví. Ale ona nic netušila.“ Po pár letech jsem mu pravdu říct musel.

„Tohle, ale není ten příběh, co jsi mi celou tu dobu vyprávěl,“ obořil se a zamračil.

„Já vím, ale je na čase, abys to věděl. Je mi to líto, protože jsem ji neochránil. Ale jsi tu ty a to je hlavní. Teď na tebe dohlíží a usmívá se.“

Po jeho tváři se začaly kutálet slzy. Tak velké až mi bylo jasné, že něco plánuje. „Maxi, opovaž se!“ řekl jsem na jeho myšlenky.

„Musím! Ten hajz chcípne.“ Vstal a zmizel z pokoje.

Jednou ho to pustí, ale co když ne? Nechci ztratit ani jeho! Musím to udělat za něj. To bude konec mé práce a jeho život bude snad už klidnější.

„Maxi,“ zavolal jsem na něj.

„Ano,“ zakřičel zpátky naštvaným tónem.

„Tohle vyřídím sám! Ty tu počkej!“ zavelel jsem. Max jen kývl a zmizel ve svém pokoji. Slyšel jsem, že sebou švihl vztekle na postel, ale je s tím smířený.

Teď mi nezbývá nic jiného, než ho zabít a pomstít mou drahou polovičku. Teď mi nezbývá nic jiného, než ho zabít a pomstít mou drahou polovičku. Vzal jsem si svoji zbraň a šel do boje. Po pár hodinách svého sledování jsem získal šanci na pomstu. Můj takzvaný šéf, byl o samotě. Nikoho nečekal, takže tam neměl ani své gorily. Pomalu jsem se přikradl k jeho židli a zmáčkl kohoutek. Žádný zvuk nevyšel, protože tlumič, který jsem měl na konci, utlumil kulku, která mu vletěla přímo do spánku.

Tím skončil můj úkol, ale mou lásku mi to nikdy nevrátí. Myslíte si, že jsem si ulevil, když jsem ho zabil? Tak se hodně pletete. Můj žal mi to nevyléčilo. A Max? Ten je spokojený, ale stále se trápí, protože nikdy nepozná svoji úžasnou matku, která pro něj zemřela.

„Isabello Cullenová, miluji tě a nikdy nepřestanu!“ šeptal jsem nad jeho mrtvolou.

THE END

PS: Stejné příjmení byla jen schoda náhod. :) Ale bylo to schválně, tak napsané.

Líbilo se? Tajně doufám, že ano. Prosím o komentíky. Vyjádřete svoje pocity, dojmy... Však vy si poradíte.

Děkuji za pozornost.

Vaše Torenc

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek XxX - Poslední vydechnutí II: