Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 9. kapitola

12.02.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 82× • zobrazeno 11493×

Občas – když jste teenager – pustíte si nádhernou písničku s krásnými, ale depresivními slovy. Normálně na vás tak ty slova nepůsobí, no občas, když je váš život jedno velké nesnesitelné drama, vám ještě přidají. Ale přesto je posloucháte, zíráte do stropu a utápíte se v sebelítosti. Ale já potřebovala spát. Zítra je škola a mě čeká začátek mé rozhlasové kariéry. A to nebylo dobré, protože i přes tu sebelítost jsem dokázala být naštvaná jako nikdy. Někdy míra ponížení prostě přeteče. Jako se dostanete do afektu a vyspíte se s někým, protože vás děsně přitahuje, a následky jsou vám u zadku – aspoň na pět minut, tak se taky dostanete do afektu, kdy řeknete něco, co jste říct nechtěla… No, já to chtěla říct. Poinformuju studenty o tom, jak se slavný kapitán Cullen zhroutil z krve – ne, já se nikdy nehroutím – a nechal to za sebe zahrát někoho jiného… Jo, to udělám. Když se totiž ze mě zvednul, narazil si kraťasy zpátky nahoru a odkráčel do tělocvičny slavit výhru – myslela jsem, že něco rozmlátím. Stála jsem tam ve vchodu pod schody a zírala na něj, jak se směje a plácá Christophera po zádech. Po tvářích mi tekly slzy, když jsem utíkala v dešti domů…

Viola nic nevěděla – zatím. Ale pochopí, jestli se z mých negativních – no, to je náhle relativní pojem – zážitků něco prodere na povrch. Do školy mě vezla matka. S veselým – ta škola vypadá pořád stejně - odjela a já si prohlížela ještě dlouhou dobu mizející zadek auta v dáli. Hm… Tohle bude den. Dokonce je i absolutně zataženo a obloha byla skoro stejně tmavá, jako moje modřina na čele, kterou jsem si přivodila úžasným sexem v pánských šatnách.

„Bí!“ křikla Viola a zamávala na mě, když se u vchodu loučila s Christopherem. Ten se usmál a zamával. A kde je ten jeho podařený kamarád, hm? Došla jsem k Viole a hodila si vlasy do čela, aby si nemyslela, že mě snad Edward znásilnil. Hó, to né! Ten mě k tomu teda vážně nutit nemusel. Bohužel a bohudík.

„Kam si včera zmizela?“ zeptala se podezřívavě.

„Víš, že nesnáším basketbal,“ hlesla jsem přemýšlivě, když jsme šly po přeplněné školní chodbě.

„Myslela jsem, že mu konečně přijdeš na chuť. Sexy kluci v basketbalových trenkách. Jéj,“ zašvitořila zasněně.

„Já myslela, že v basketbalu jde o koše a ne o trenky.“

„Když to říkáš,“ odvětila a zamkla skříňku.

„Co se vlastně včera stalo?“ zeptala jsem se, protože jsem v ten moment měla jinou práci, a to pozorování Edwarda.

„No, Zemsky je prostě kretén. Měl nějaký záchvat a uprostřed přihrávky se otočil a napálil míč Davidovi do obličeje, protože v poslední chvíli skočil před Christophera. Tomu debilovi to dneska v tom rozhlase vytmavím.“

„Ale ta facka byla pěkná.“

„Že jo? Chris si to taky myslí. Ale chce mu dát na držku. Asi bych měla být šťastná, že se kvůli mně kluci perou, ale… Nelíbí se mi to,“ uzavřela to zamračeně. „Nechci vědět, co se u nich dělo včera v šatnách. Kluci do něj šli už na hřišti.“ No, to nechtěj vědět. Edward do mě šel taky a pořádně tvrdě.

„Bude zvonit,“ řekla a kývla k hodinám. Povzdechla jsem si a táhla se na hodinu. Aspoň, že tu první nemám s ním…

***

„Slečna Swanová,“ protáhl Banner, když jsme čekaly s Violou u ředitelny. „A, zdravím, slečno Pevensová,“ dodal, když si jí všimnul. A mě nezdraví? No, to je milé. Já už tady vážně nikomu nestojím ani za pozdrav.

Nasoukali jsme se do malé místnosti s prehistorickým přístrojem a posadili se k mikrofonu. Moje sebeúcta v troskách a vařící krev mě nechávaly chladnou. Na nervozitu nezbylo místo.

„Doufám, že to máte připravené a nebudete tam blekotat nesmysly,“ řekl úsečně Banner a já zvedla jedno obočí. Nepřehání to už trochu? Mně není patnáct, aby se mnou mluvil takhle. Komunikace na střední škole by měla mít nějakou úroveň… Bože, ten Edward mě oddělal. Už tu přemýšlím i nad etiketou a morálkou.

Seděla jsem jako pravítko a čekala. Banner pustil znělku a já nechala Violu, aby se ujala slova jako první, protože hrozilo, že bych začala blekotat nesmysly.

„Děkujeme našemu panu řediteli za to, že se s vámi teď můžeme podělit o informace týkajícího se včerejšího basketbalového zápasu, které vám sdělí Viola Pevensová a Bella Swanová,“ začala věcně a slova se jí nějak nezadrhávala. Užívala si to.

„Nazdar,“ hlesla jsem ostře a otráveně do mikrofonu, když mi ho přisunula. Banner se zamračil a Viola zvedla obočí. Nevšímala jsem si jich. „Včerejší zápas přinesl hned několik novinek. Většina týmu odváděla výbornou práci, no, ne všichni se aktivně podíleli na výhře. Kapitán se před koncem sbalil a odkráčel beze slova z hřiště, a tak nechal naše basketbalisty bez vedení…“ Moji řeč přerušil Banner, když skočil po mikrofonu a zakryl jeho vrchní část.

„Vždyť je to pravda,“ zaprotestovala jsem. Slova hněvu ze mě padala tak přirozeně a bez námahy.

„Pane profesore, já to zvládnu,“ řekla Viola a přisunula si mikrofon zpět. Já zapadla znuděně do opěradla židle a založila si ruce na prsou.

„Zápas to byl opravdu skvělý a na koše bohatý. Viděli jsme skvělé útoky a přihrávky,“ začala zrychlovat a odtahovala se od Bannera. „No, taky jsme viděli absolutního kreténa, co napálil míč svému spoluhráčovi do obličeje a vážně ho zranil,“ řvala do mikrofonu a Banner s ní o něj začal zápasit. „Samozřejmě chtěl trefit rozehrávače Willise, ale pán se ani trefit neumí!“ Banner jí ho vytrhnul udýchaně z ruky a začal do něj mluvit sám.

„Děkujeme, slečno Pevensová, za zajímavé informace, které ovšem nejsou ověřené…,“ mlel dál a Viola zvedla palec a škodolibě se zazubila. Pak se otevřely dveře.

„Petere, ten rozhlas zase nefunguje,“ řekla zástupkyně ředitele a Banner zafuněl.

„Od začátku?“ zeptal se s nadějí.

„Ne. Přestalo to fungovat po – děkujeme, slečno Pevensová,“ vysvětlila pobaveně a mrkla na Violu.

„No, to je výborné,“ zabědoval a zpražil nás pohledem. „Počkejte tady. Tohle bude mít následky!“ varoval nás a vstal. „Už jste volali školníka?“

„Pořád mu to nejde nahodit…“ Oba vypadli a nás tu nechali. Jsem zvědavá, co mi matka koupí tentokrát. Prášky na uklidnění? Prohrábla jsem si vlasy a civěla na ten proklatý mikrofon. Ani jsem si nestihla vyřvat plíce.

„Bello?“ zeptala se Viola a podívala se mi na čelo. Sakra! Můj pitomý zvyk prohrabování vlasů.

„No, tak mám modřinu. U mě se není čemu divit,“ utrousila jsem a vlasy si splácla do čela.

„Nechceš mi něco říct? Jsi nějaká jiná… Ani si do toho mikrofonu nekoktala a celé je to nějaké podezřelé,“ uvažovala nahlas.

„No… Já jsem včera tak trochu znova potkala pana kapitána,“ přiznala jsem ledabyle.

„Cože si? Už zase?“ zeptala se překvapeně.

„Ano, přiznávám. Zase jsem se vyspala s Edwardem, ačkoli s ním nechodím a dokonce ani nekamarádím. Bože, ztrestej mě za sex před svatbou. No, moment! To už jsi vlastně udělal, když jsem se narodila,“ řvala jsem vytočeně. Řvu na tu nepravou ale.

„A ta modřina?“ zeptala se tiše.

„Narazila jsem mu hlavou do hrudě a mám tohle!“ řekla jsem a ukázala na ten fialový flek.

„Co jste dělali?“ zeptala se vyděšeně a znovu jsem se na ni podívala. Nebudu jí detailně popisovat, že Edward má kůži jako z mramoru, a že jsem se jen lehce ťukla, i když to vypadá, že jsem hlavou mlátila o zeď.

„No, co asi?! Ojel mě na lavičce a pak odkráčel pryč!“

„Tentokrát tě to pořádně naštvalo,“ konstatovala a já přikývla.

„Už to takhle nejde dál. Ubíjí mě to,“ přiznala jsem a zadržovala slzy.

„Tak pojď, ty neštěstí. Čekají nás ještě tři hodiny,“ řekla a já se zvedla ze židle. Když jsme otevřely dveře, stálo tam pár lidí, co vyvalovali oči.

„Vidíš! Náš proslov se všem dostal pod kůži,“ řekla spokojeně Viola. „Ještě, že Zemsky je ve škole, protože to bylo speciálně pro něj.“ Když jsme šly po chodbě a všichni na mě divně čuměli a šuškali si, začínal mě nahlodávat pocit, že je něco špatně.

„Proč všichni takhle čumí?“ zašeptala jsem Viole, která pokrčila rameny.

„Violo!“ zahulákal Chris a doběhnul vytřeštěně k nám.

„Co je?“ optala jsem se, protože mě to už začínalo vážně štvát.

„Bello, mně je to líto, ale…“

„Slečno Swanová!“ štěknul Banner.

„Co sem zase udělala?“ vyprskla jsem na něj. Takhle průbojná bych mohla být i bez hněvu a ponížení.

„Detaily ohledně vašeho vztahu s panem Cullenem nikdo znát nemusel,“ řekl a já… No, já jsem na tom v tu chvíli byla vážně špatně. Ani nedokážu pořádně popsat, jak strašný ten moment uvědomění toho, proč na mě všichni zírají, byl. Bylo mi na omdlení, a to doslova. Díky mé špatné psychice a výdrži jsem začala padat dozadu. Christopher mě chytil a postavil zpátky na nohy. Radši mě přidržoval, zatímco jsem chtěla umřít.

„Bello, je ti dobře?“ zeptala se Viola a chytila mě za ruku. Banner po svém oznámení zmizel.

„Nejhorší den mého života, ale jinak jsem v pohodě,“ řekla jsem přidušeně.

„To bude dobrý,“ řekl Chris a usmál se. Zakroutila jsem hlavou.

„Já jdu domů a nesnažte se mě přemlouvat!“ oznámila jsem a otočila se k východu. Doprovázel mě šepot a smích. Super. Zrychlila jsem a vytáhla mobil, abych zavolala mámě.

„Bello!“ zavolal na mě ten protivně krásný hlas ještě před východem. Neohlížela jsem se a rozběhla se pryč. Běžela jsem po parkovišti a čekala, kdy si nabiju hubu. K tomu čelu by to úžasně pasovalo.

„Bello, počkej!“ řekl a pak mě chytil za ruku. Ten dotek ve mně vyvolal jediné – příšerný vztek.

„Nešahej na mě!“ zaječela jsem přes celé parkoviště jako pomatená. Okamžitě ruku stáhnul.

„Bello, mě to mrzí…“

„Jdi do hajzlu!“

„Jenom mě vyslechni! Jsem parchant a zasloužím si to. Ale všechno to dělám jen proto, že mi na tobě záleží víc, než by mělo!“ Tak když si vymyslel tuhle složitou, chatrnou výmluvu, vážně jsem chtěla začít chrlit lávu. Natáhla jsem ruku a chtěla mu jednu vrazit. Uhnul a já zase byla za debila, co se neumí trefit z metru do celkem velkého a vysokého objektu.

„Ublížíš si!“ varoval mě.

„Jediný, kdo mi ublížil, jsi ty!“ Proč já nemám řidičák? Mohla bych už dávno zdrhat.

„Já vím.“ To je hezké, že to ví. Ten ví taky všechno.

„Teda. Ta vaše hádka je slyšet po celé škole,“ namítla Edwardova sestra Alice, která se tu zjevila, bůhví odkud.

„Ve škole bylo dneska slyšet všechno!“ zasyčela jsem a ona přikývla.

„Bello, vezmu tě domů,“ řekla a já vděčně přikývla. Bylo mi jedno, že pojedu s jeho sestrou. Hlavně chci pryč.

„Ale…,“ protestoval Edward.

„Ty zůstaň!“ zavrčela Alice na Edwarda. To vrčení jsem neslyšela poprvé. „Ty pojď!“ přikázala mi a já si pospíšila za ní. Nastoupila jsem do jejího žlutého Porsche, které pokaždé rozzářilo parkoviště.

„Tak, a teď mi řekni, co se mezi vámi dvěma děje.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 9. kapitola: