Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 5. kapitola

04.02.2012 (19:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 59× • zobrazeno 10650×

„Samozřejmě, že ne!“ vřískla jsem dost nahlas, aby se Banner otočil a probodl mě pohledem. Stále jsem tu za fabriku… A teď ještě asi za děvku. No, to bylo silné slovo. Takže musím najít jinou definici. Co zamilovaná a nadržená?

Snažila jsem si udržet vzpřímenou hlavu a neusnout. Není nad to, když strávíte noc žhavým sexem. Viola to zabalila, ale ne tak okatě, jako ostatní. Podložila si bradu dlaní, do ruky vzala tužku a do očí si nechala spadat vlasy. Ideální, školní, spací pozice, kdy se profesor domnívá, že si zapisujete, ale přitom si jen oddechujete do dlaně a jediné, čím se zabýváte, je spánek. Já nemohla usnout hned z několika důvodů. Ten méně důležitý byl, že Banner mě sleduje jako ostříž. A ten druhý - katastrofický - bylo dnešní ráno. Jakmile byl ze mě Edward venku, poslal za mnou svého kamaráda, abych se od něj držela dál, a když jsem si s ním chtěla všechno vyjasnit, tak mě ani nepozdraví a zdrhne. Vařil se ve mně vztek, ponížení a zklamání. Nejen, že jsem dala prvnímu, kdo se o to pokusil – co na tom, že je to největší kus, co jsem viděla – ale ještě k tomu jsem se do něj hloupě zamilovala a dala mu i podruhé. Moje situace byla k pláči. Pro ostatní spíš k smíchu, ale Edward by nepřiznal, že spal s Bellou Swanovou, takže o ten smích se bát nemusím. Navíc, ten si obstarám i bez tohohle.

A co jsem z toho všeho měla? Skvělý orgasmus. Jenže já chci i láskyplný vztah… A nehodlám se smířit s tím, že jsem moc náročná.

Když zazvonilo, téměř všichni odlepili tváře ze stránky svého sešitu a s těžkou hlavou si uvědomili, že by se měli přesunout na další hodinu.

„Ani jsi mi neřekla, jaký to bylo,“ upozornila mě Viola, když jsme šly po chodbě. Na tom večírku musela být polovina školy – což zase není tak moc, když uvážíme, že se bavíme o škole ve Forks – protože se všichni ploužili a zívali.

„Já…,“ začala jsem, a pak si na něco vzpomněla. Chytila jsem ji pod loktem a zatáhla na toalety – nutno dodat, že s čestnými úmysly. Lezla jsem po čtyřech a kontrolovala čistý vzduch.

„Tak jo… Hele, ty jsi tady zkušená. Už… Když si s někým byla… Vrčel u toho?“ dostala jsem ze sebe, protože ten děsivý, ale vzrušující zvuk mi nedal spát.

„Jasně. Ti u toho dělají různé věci,“ odbyla to bez velkého zájmu a vytáhla z kabelky hřeben.

„No, počkej. Tohle nebylo žádné vrr,“ napodobovala jsem jejich labradora.

„Jo? A haf, haf nedělal?“ smála se a já si založila nahněvaně ruce na prsou. „Co vy dva jste spolu dělali…,“ uvažovala se smíchem a já si dupla nohou. Kdyby to slyšela, tak si z toho legraci nedělá.

„Od tebe už radu nikdy nechci,“ prskla jsem a vtom začalo zvonit. To, že začalo zvonit, znamenalo jediné – biologie.

„Mně je zle. Jdu domů,“ zahlásila jsem a otočila se k odchodu.

„Já ti dám, že ti je zle. Teď se sbalíš a půjdeš se mnou na biologii,“ přikázala mi a táhla mě za paži k učebně biologie.

„Odkdy hlídáš moji absenci?“ brblala jsem a přepadávala dopředu, když jsem drhla ze všech sil nohama o podlahu.

„Od té doby, co tu musím zůstat taky. Včera jsem tam mohla, protože jsem tátovi slíbila, že do školy ale půjdu,“ prozradila mi. Jo, takže když trpí ona, tak já musím taky… To je skvělé.

Viola zatáhla za kliku a já sklopila oči na podlahu… Tohle nepřežiju.

„Hele, není tu,“ šeptla Viola a já vzhlédla. Naše lavice zela prázdnotou. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat, brečet, anebo se litovat. Jeho nepřítomnost znamenala, že se mi vážně vyhýbá a byla jsem jen jeho postelová přítelkyně, co ho po včerejší noci omrzela. A já s ním trávila svoje poprvé… Radost jsem měla, protože se mu nebudu muset dívat do těch nádherných očí, co pekelně lhaly. Zaplula jsem na místo chvílí předtím, než vjel do místnosti profesor Mason se stříbrným stolkem. Zase šutry?

„Kvůli nedávné akci, co podnikla nemocnice, dnes zjistíme svoje krevní skupiny…,“ vyprávěl a mně se zatmělo před očima. Pak začal blekotat o sterilních skalpelech a jednu tu motorovou pilu vytáhnul z obalu a napřáhnul ji k Viole. Ta mu, bez zaváhání a s širokým úsměvem, podala svůj prst. On to vážně udělá! Vážně ji řízne, bodne, rozpárá…

„Pane profesore,“ vydechla jsem a vstávala z místa.

„Slečno Swanová, jste v pořádku?“ zeptal se, zatímco skalpel prováděl invazi ve Violině těle… Hotové Hvězdné války.

„Jen… Já… Musím na toaletu,“ řekla jsem s oroseným čelem a vypadla za tichého smíchu ze třídy. Já jsem říkala, že posměch si obstarám sama. Doběhla jsem na záchody a opláchla si zelený ksicht vodou. Tak my nemáme do školy nosit zbraně a já nevím co ještě a on si do třídy přinese sadu skalpelů. Klidně toho může využít nějaký maniak a udělat z nás vejce na hniličko. Je vůbec legální, aby do nás řezali ve škole? Krev, krev, krev. Ble.

Pár minut jsem seděla na podlaze, ale pak jsem se rozhodla sebrat, než za mnou někoho pošle. Vstala jsem a belhala se ven ze dveří. Když jsem šla do třídy zpět, spatřila jsem dlouhé nohy v černých džínách a modrou košili. Hlava byla schovaná za dveřmi skříňky, ale moc dobře jsem věděla, čí je tohle vlastnictví. A všechno to, co se ve mně vařilo, se dralo na povrch. Zabránilo to červeným tvářím, slzám a směšnému koktání. Překonala jsem tu krátkou vzdálenost a bouchla pěstí do dveří kovové skříňky. Ta se přibouchla a odhalila tak Edwardův zmatený výraz.

„Ty!“ štěkla jsem a opírala se rukou o skříňky. Druhou jsem měla vbok a očima střílela blesky. „Je tak super, že máš kamaráda, kterého za mnou pošleš, když se se mnou vyspíš, aby za tebe všechno vyžehlil!“ prskala jsem nervně. Je to hajzl! Hajzl, kterého miluju. Může to být horší?

„Bello, já…“

„Mě ale vůbec nezajímá, co ty!“ Začínala jsem ztrácet páru. Už jsem se vyřvala a navíc jsem zase zírala do jeho očí. To nebylo dobré. „Myslel si někdy na mě? Jaké to pro mě je?“ zeptala jsem se o trochu tišeji. Snad jsem ho nepoprskala, protože moje sliny na svém obličeji mít nemusí.

„Já jsem…,“ vydechl, ale nedořekl to. Místo toho mu oči začaly tmavnout. Co to zase je?

„Edwarde, jsi parchant,“ řekla jsem to nejdůležitější poselství. A já myslela, že je něžný a milý. To jsou debilní představy.

No, a pak se stalo něco, co jsem vážně neočekávala. Neměl mě třeba seřvat, vysmát se mi, anebo mě poslat do hajzlu? Místo toho už jsem zase byla v jeho objetí, přitisknutá na chladný kov zezadu a zepředu se na mě tlačil ledový, ale voňavý kámen včetně jeho plného rozkroku.

Hej, Bello! Tady jsem! Nedělej to!

Však taky nic nedělám. To on.

Bello, nikdy jsi nechtěla být něčí – Hej, pojď na to!

Vážně za to nemůžu. Já jsem se na jeho rty nevrhla.

Jo, ale teď mu to s radostí oplácíš. Nebo je tvůj jazyk samostatná jednotka? A ta ruka na jeho zadku – ta se tam taky dostala úplně sama?

„Bello? Kde jsi?“ volala Viola. Edward se odtáhnul a zasténal zklamáním. Vydýchávala jsem ten polibek, když se na mě podíval. Suše polknul.

„Dneska v deset u kina,“ zašeptal, aniž by se mě zeptal. No, proč by se taky ptal nepřemýšlející osoby. Pak mě ještě jednou políbil a už jsem koukala na jeho zadek, jak se promenáduje chodbou k východu. Ježiš, já jsem idiot.

„Co tu děláš?“ zeptala se mě Viola, která vyšla zpoza rohu.

„Nic. Musela jsem se projít,“ lhala jsem, jako když tiskne. Viola ke mně přišla blíž a zdvihla mi bradu. Pak se zatvářila vševědoucně.

„Jo? A proč máš napuchlé rty?“ zeptala se a já se chytila za ústa, jako bych to ještě měla zakrýt.

„To nevím,“ hlesla jsem a Viola se zatvářila ublíženě.

„Tak ty nevíš. Je hezké, že mi věříš,“ utrousila a odcházela pryč.

„Počkej! Dobře, přiznávám. Potkala jsem Edwarda.“ Doběhla jsem ji a ona zakroutila očima.

„Neříkala jsi, že žádný vztah nemáte?“

„Říkala. Myslím. Určitě… Řekl, že dneska v deset u kina,“ prozradila jsem jí a ona přimhouřila oči.

„A ty tam půjdeš?“ Z jejího hlasu zaznívalo – jestli půjdeš, tak jsi kráva.

„Jasně, že ne,“ odbyla jsem ji se samozřejmostí, ale sama jsem si nebyla jistá, jestli říkám pravdu.

„To je dobře, protože ten kluk ti akorát ubližuje. Vidím to na tobě,“ řekla tentokrát bez té své rozjařenosti.

„Já vím. Nepůjdu tam. Slibuju.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 5. kapitola: