Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 17. kapitola

02.03.2012 (16:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 63× • zobrazeno 11371×

Bella

Na dějepise vykopl Edward z místa Mikea Newtona – tedy zdvořile ho o to požádal, ačkoliv jsem za tím cítila ostří hrozby, a posadil se vedle mě. Jenže to jsem netušila, že jsem tomu měla v zájmu svých studijních výsledků zabránit. Pořád na mě dorážel a já mu vyšla vstříc – nemusel mě zrovna dvakrát přemlouvat, abychom se nakonec přesunuli z předposlední lavice do poslední a tam si dokazovali naši… chtěla bych říct lásku, ale o tu se jednalo jen z mojí strany, takže vzájemnou náklonnost. Když jsem ho hladila po vnitřní straně stehen, přemýšlela jsem, jestli by mě mohl milovat. Už jen to, že s ním chodím, mi přijde potrefené, a věděla jsem, že ten nahoře mě předtím netrestal – jen mi kompenzoval to, že budu později - teď - strašně šťastná.

„Edwarde,“ vzdychla jsem a chtěla se odtáhnout, ale jeho velké ruce mi v tom zabránily, protože mi tlačil na kříž a tím pádem jsem byla natisknutá na jeho těle.

„Co?“ zeptal se tiše, zatímco profesor zíral do počítače a předčítal zápis, který stejně promítal na plátno za ním… Pod očima měl kruhy a lil do sebe kafe po litrech. Že by snad i učitelé měli bujarý, noční život a nepřipravovali nám jen záludné testy a netěšili se na to, až to všichni projedeme?

„Takhle z toho nebudu nic mít,“ podotkla jsem a ukázala na zápisy.

„Pokud je mi známo, tak to nemáš nikdy. Přes řev sluchátek těžko něco slyšíš,“ namítnul a já pokývala uznale hlavou. Měl pravdu. Ale po chvíli si povzdechnul a odtáhnul se. Ruce mi spadly do klína a já litovala, že jsem něco říkala.

„Sundejte si všechno z lavic,“ ozval se unaveně profesor a já strnula. To mi nikdo nemohl říct, že píšeme? Edward se mi začal smát, když viděl můj zoufalý výraz. Probodla jsem ho pohledem a rezignovaně hodila učebnici a penál na zem. Tomu se to směje, když může konkurovat Einsteinovi.

„Když budeš hodná, poradím ti,“ pošeptal mi tajemně.

„Co mě to bude stát?“ zeptala jsem se přimhouřenýma očima. Zajel mi ledovými prsty pod tričko.

„Uvidíš.“ No, to mi toho řekl. Ale mám dojem, že mu za to nebudu muset vařit večeři nebo uklidit pokoj.

„Fajn,“ souhlasila jsem, protože už jen tón jeho sametového hlasu ve mně vyvolal chvění.

Edward nejen, že mi poradil – on mi to celé nadiktoval do nejmenšího detailu a mezitím stačil ještě napsat svůj test, jelikož to profesor duchapřítomně rozdělil na dvě skupiny.

Když zazvonilo, Edward mě chňapnul za ruku a táhnul ze třídy. Nechápala jsem, o co jde a snažila se stačit jenom jeho dlouhým nohám… Bože, on byl tak vysoký.

„Edwarde, proč jdeme k východu?“ zeptala jsem se s podezřením. To, že na nás všichni zírali, mi přestalo vadit po dvou hodinách. Teď jsem moc dobře věděla, že mi závidí Edwarda a poprvé mi nevadilo, že civí… Jen ať se podívají.

„Říkal jsem, že tě to něco bude stát,“ zasyčel a já se lekla toho jeho přiškrceného hlasu. Byl jako utržený ze řetězu, když téměř utíkal ke svému autu se mnou v závěsu.

„Počkej, počkej! Máme přece biologii,“ zaprotestovala jsem a obrátila se nazpátek. Stáhnul mě však nazpět a tvrdě mě políbil. A to se mi sakra líbilo. V břiše jsem měla milion motýlků a moje ruce už bloudily po jeho těle, ale mozek se nehodlal dát tak snadno. Stačí, že si Banner myslí, že kouřím a zneuctila jsem školní šatny – nemusím mít ještě absenci.

„Bello, uděláme to jednoduše, abychom neztráceli čas, ano?“ zeptal se najednou vážně a já netušila, o čem mluví. Natáhnul ukazováček a objel mi s ním dolní ret. „Myslíš si, že mě nakonec dotáhneš zpátky do učebny biologie?“ Nejen, že je nadržený, ale ještě je zatraceně silný, takže jsem neměla šanci. Kromě toho… I mně chyběl. Už to bylo dlouho, a teď si ho můžu užívat beztrestně. Nymfomanka nejsem, ale mít toho krásného chlapa a jen na něj zírat? To je smrtelný hřích a desatero přikázání by mělo přibrat do party ještě jedno.

„Jsi hrozný,“ utrousila jsem a zachmuřila se. Nemusí vědět, že to vyhrál tak snadno.

„Jsem hrozný?“ opáčil a pustil mě. Rozešla jsem se k jeho autu.

„Hrozně sexy,“ zamumlala jsem si pod nos, takže to slyšet nemohl – jak říkám – nemusí vědět, jak snadno vyhrál.

„Hrozně sexy? To si budu pamatovat,“ hlesl vesele a blýsknul se oslňujícím úsměvem. Zaraženě jsem civěla, když mi otevíral dveře. Pak se posadil za volant a vystartoval z parkoviště takovou rychlostí, že jsem čekala, kdy uvidím bílé světlo, až budu umírat s mozkem na silnici.

„Bello, máme problém,“ řekl po chvíli, když si to razil neznámo kam.

„Jaký?“

„Moje matka a dva sourozenci jsou doma. A víš, ty stěny jsou strašně tenké...,“ vysvětloval zkroušeně.

„No, víš, kde bydlím já,“ přerušila jsem ho s úsměvem, který mi okamžitě nadšeně opětoval. Oči mu hořely a já zakroutila hlavou nad jeho chováním. Byl tak roztomilý, když něco chtěl, a obcházel to sáhodlouhým vysvětlováním. Když jsem se otočila k bočnímu oknu, přepadla mě myšlenka na to, že tohle bych možná neměla dělat. Nechtěla jsem, aby náš vztah byl jen o sexu. Sex byl důležitý – to jsem cítila, ale… Nevím. To takhle bude vypadat pořád? Podívala jsem se na jeho výraz, kterým skenoval silnici. Ne, já věděla, že umí být něžný a sladký. Věděla jsem, že mi dovede být i oporou. I já jsem ho teď chtěla - fyzicky. Potřebovala jsem vybít to, co se ve mně nashromáždilo za ty roky, kdy si to moje spolužačky vybíjely na každém rohu a já seděla doma.

K našemu domu Edward couval pozadu a zepředu jsem na něj tlačila já. Už na verandě jsem mu rozepínala knoflíčky u drsné košile a on svými prsty jedním stlačením rozepnul moji podprsenku.

„Chtěla bych zpátky svoje kalhotky,“ zamumlala jsem nesrozumitelně jemu do rtů, když jsem přes jeho záda odemykala dveře.

„Na to zapomeň. Příště si je lépe hlídej,“ doporučil mi, a pak… zavrčel. Nejen, že jsem neměla čas ptát se ho na to, proč to dělá, ale taky mi zase tělem přešla taková vlna vzrušení, že jsem do něj strčila a on spadnul na pohovku v obýváku. Posadila jsem se na něj obkročmo a propletla prsty s jeho.

„Teď bychom měli mít biologii,“ připomněla jsem mu a sama žasnula nad tím, jak se dá ten předmět využít mnohem lépe.

„Vždyť máme. Tedy, tu praktickou část,“ odvětil, a pak jsem uslyšela trhnutí. Překvapeně jsem se podívala, když mi z ramen spadlo roztržené tričko.

„Já už to nevydržím,“ zavrčel a cítila jsem, jak vibruje. Než jsem se stačila rozkoukat, ležela jsem pod ním a on byl bez košile. Stehna mi tiskl tak silně, že to skoro bolelo. Jeho polibky byly tak naléhavé… Nevím, co s ním bylo, ale začala jsem ho odstrkovat, protože mi připadalo, že ztrácí kontrolu. A nejhorší na tom bylo, že jsem začala cítit strach – díky němu. Něco se stalo…

„Edwarde!“ řekla jsem a položila mu ruce na tvář. Namáhavě lapal po dechu a chtivý výraz mu mizel z tváře. Slast vystřídalo zděšení.

„Promiň,“ šeptnul bolestně a chystal se vstát. Obmotala jsem pevně nohy kolem zad.

„Jen zpomal,“ řekla jsem a pohladila ho po tváři. Přikývnul a já měkce otřela svoje rty o jeho. Zpomalil, a to pořádně. Když ze mě tahal kalhoty i s kalhotkami dolů, to tempo bylo pro mé rozdrážděné smysly trýznivé. Možná jsem měla to zpomalení definovat přesně na sekundy. Držel se zpátky, a tak jsem to musela vzít do vlastních rukou, protože jsem ho chtěla v sobě, a to hned. Mám jen jedny nervy, které zrovna natahoval na skřipec. Stáhla jsem mu kalhoty po kolena a sama ho rukou navedla na správné místo. Prohnula jsem se v zádech, a pak zase dopadla na naši modrou pohovku, na které sedáváme a díváme se povinně na nedělní zápas v baseballu.

Nedovedla jsem si představit, jaké je to pro Edwarda a byla jsem stále moc stydlivá na to, abych se ho zeptala, ale ten jeho výraz mi bral dech. Vypadal tak děsivě a lačně… A podle toho, jak zrychloval, jsem věděla, že bude u vrcholu dřív, než já. Byl tak studený, a to mi způsobovalo neskutečné pocity. Nikdy jsem nezažila sex s nikým jiným, ale pochybuju, že ještě někdo má takhle ledové nástroje. Nehty jsem se mu zarývala do krku a věděla, že to přichází. Před očima se mi zatemnilo a v uších mi hučelo sto lodí, když vyráželo z přístavu.

Edward na mě nalehnul celým tělem, když se zhroutil a vydýchával mi svůj orgasmus do ramene.

„Myslela… jsem, že budeš… zase první,“ začala jsem s pauzami, kdy jsem popadala dech. „Ale byli jsme nastejno,“ dokončila jsem to. Edward se začal smát a já se i po tomhle stačila rozplývat nad jeho krásným smíchem. Chytil mě za ruku a políbil na tvář. Pak najednou vystřelil do vzduchu. To tělo…

„Co je?“ zeptala jsem se a stáhla stehna k sobě, když jsem zůstala na pohovce sama.

„Tvůj otec,“ odpověděl a hledal svoji košili. Vyletěla jsem do sedu a panicky se podívala ke dveřím. Edward byl rychlejší a do ruky bral moje spodní prádlo. Toužebně se na něj zadíval a já mu ho nahněvaně sebrala.

„Ne!“ vřískla jsem a rvala na sebe džíny. „Měl se vrátit až odpoledne!“

„Už je na verandě!“

„Jak to víš?“

„Prostě to vím!“

„Já… Zadní dveře!“ nařídila jsem mu a ukázala do kuchyně. Ten idiot mě ještě chytil kolem pasu a políbil.

„Edwarde!“ Otočila jsem ho a položila mu ruce na zadek. Dostrkala jsem ho až k prahu kuchyně, a pak přeskočila pohovku. Lehla jsem si na ni a tím si sedla na podprsenku. Rychle jsem ji vytáhla zpod mého zadku a hodila ji za televizi.

„Kdepak mám tu svoji květinku?“ zavolal otec, když odemknul. Já jsem květinka? A jak ví, že jsem doma?

„Miláčku?“ Náhle se zjevil v obýváku s lahví vína v ruce a úsměvem.

„Bello, co tu děláš?“ zeptal se zmateně a schoval víno za záda.

„No… Já…“

„Jsi celá uřícená. Jsi v pořádku?“ Přešel ke mně a položil mi ruku na rozpálené čelo.

„Vlastně mi bylo špatně, a proto jsem nešla na biologii. Viola byla tak hodná a odvezla mě.“

„Holčičko moje,“ zabědoval, jako kdybych umírala. Oddechla jsem si. Sežral mi to i s navijákem.

„Tati, co tu vůbec děláš ty?“ zeptala jsem se, ale odpověď mi dala matka, když přišla do obývacího pokoje a vlasy jí trčely všemi směry. Dlouze zívala a pak zaostřila pohled na mě. Panebože, ona byla celou dobu nahoře?

„Bello? Co děláš doma?“ zeptala se zmateně a promnula si rozespalé oči.

„Já? Co tu děláš ty?“ Všichni tři jsme se po sobě podívali, a pak se odmlčeli.

„No, nic. Já půjdu nahoru – vyležet se. A vy… klidně pokračujte. Květinky,“ dodala jsem tiše a uchichtla se. Táta mě probodnul pohledem a já proklouzla po schodech do svého pokoje. Cestou jsem si hodila vlasy dozadu a přidržovala si roztržené tričko. Nenápadnost první třídy.

Únava se do mě pořádně zahryzla, ale stačila jsem si přečíst rozzlobené zprávy od Violy, když mi vyčítala, že se o mně a Edwardovi dozvídá jako poslední. Když jsem zahlédla jméno Edward, neodolala jsem a začala psát zprávu.

Celou dobu byla doma moje matka. Měli jsme zatracené štěstí. Už teď mi chybíš.

Vážně mi chyběl. Jeho dotyky, jeho vůně… Z lásky se stával ještě hlubší cit, co si mě bral do parády.

Vážně? To jsme teda měli štěstí. Ty mně taky. Brzo se uvidíme. Edward.

Spokojeně jsem se usmála a podívala se z okna na otcovo auto. A pak mi něco docvaklo… Když táta přijel, stálo kousek od domu Edwardovo auto. Těžko budu tvrdit, že ten Aston Martin za čtyři melouny je Violy…  Můj květinový otec nejspíš taktně mlčel a nechal mě jít. Za to a za spoustu dalších věcí ho mám vážně ráda.

Já vždycky hledám nějaký dobrý způsob, jak vám poděkovat za hlasy, ale nikdy mě nic pořádného nenapadne. Takže vám strašně moc děkuju. Tohle člověka neuvěřitelně pohladí na duši. Díky vám mám zase pocit, že se mi něco povedlo. Děkuju moc.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 17. kapitola: