Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 15. kapitola

26.02.2012 (14:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 87× • zobrazeno 12291×

Bella

Edward byl poslední dobou zvláštní… Teda on je zvláštní pořád, ale teď mě pozoroval, jako kdybych byla zázrak. Nevěděla jsem ale, jestli zázrak v pozitivním slova smyslu. Občas mi přišlo, že mě probodává pohledem a snaží se mě spálit na prach… Člověk měl pocit, že mu něco udělal. To byl první pohled – nenávistný. Já jsem se shrbila a čekala, kdy mě seřve za něco, o čem nevím. Pak tu byl druhý pohled. Nijak moc se nelišil od toho prvního, ale přece jenom tu rozdíl byl. Kromě toho, že měl nakrčené obočí na maximum, byl frustrovaný. Zase jsem měla pocit, že jsem mu něco udělala.

No a ten třetí – možná jsem si to jen namlouvala, ale vypadal trochu jako zfetovaný. Zíral na mě s pokřiveným úsměvem a v očích mu pohrávaly veselé plamínky. Tak nějak jiskřil… Jako kdyby byl šťastný.

A výsledkem bylo, že jsem byla totálně zmatená. Co jsem si z tohohle všeho měla vybrat? Kromě toho tu byl stále malý, nepodstatný problém… Milovala jsem ho. A strašně jsem se snažila, aby mi při pohledu na ten jeho andělský ksicht netekly sliny. A nejhorší na tom bylo, že jsme se spolu začali… Jak to nazvat? Kamarádit? Možná silné slovo, protože to byly tři dny, kdy mi přinesl osobně perlu až před práh a omluvil se – od té doby se zdravíme a bavíme se spolu… Divné. Nejdřív spolu spíme, pak se hádáme a nyní jsme se dopracovali ke kamarádství. To ta škola… Je to jako být v jedné místnosti. Jak je možné, že ve stejnou chvíli vycházíme ze třídy a jdeme po stejné chodbě?

„Jak pokračuje tvůj plán?“ šeptla jsem Viole, když zahlédla Christophera, který měl po boku samozřejmě Edwarda, a radostně zamávala.

„Nijak. Zatím. Ale já na to přijdu,“ zašeptala nazpět, když šla rozhodně ke svému milému. Chtěla jsem odbočit při nejbližší zatáčce, ale pevně mě chytila za ruku a vláčela za sebou. To u toho musím být? Samozřejmě, že jsem se tetelila blahem, když jsem byla v Edwardově přítomnosti, ale pořád tu byla ta věc s rozhlasem, která byla celkem čerstvá. Ani ve škole na to nezapomněli – promlčecí lhůta ještě nenastala a my jsme dráždili jejich touhu po senzaci, když jsme byli s Edwardem spolu. Ani mně to nebylo nějak zvlášť příjemné.

Hej, třikrát jsme se spolu vyspali a jak se jinak máš? K obědu je zase nějaká šlichta… Ne, takhle to vážně nešlo.

Chris zkoumal, jestli má Viola opravdu jazyk jako každá jiná bytost a já nervózně mávla na Edwarda.

„Čau,“ hlesla jsem a zazubila se. Byl to nepřirozený a křečovitý úsměv. Výborně.

„Ahoj,“ odpověděl bolestně. Jo – bolestně. V něm aby se člověk vyznal… Měla jsem divný pocit, že mu ten jeho stažený obličej způsobuji já. V mučení sama sebe jsem expert. Jak bych mu to asi mohla způsobit já? Tím, že jsem se narodila?

Edward

„Já z ní zešílím!“ zabědoval jsem a bezvýsledně si hrabal prsty ve vlasech. Christopher zvednul oči od televize a podíval se na mě výrazem, který naznačoval, co si o mně momentálně myslí. Ty jsi ale debil.

„Můžu ještě jednou?“ zeptal se s nadějí.

„Posluž si,“ odvětil jsem a pobídnul ho rukou. Ať to máme za sebou.

„Já jsem ti to říkal!“ zahlásil vítězně. Protočil jsem oči a otráveně si povzdechnul.

„Ano, říkal jsi mi, že se do ní zamiluju, a já ti nevěřil. Měl jsi pravdu a omlouvám se,“ přinutil mě říct to už po desáté. „Víš, že jsi hajzl? Máš být kamarád a podržet mě v době mého neštěstí,“ vyčetl jsem mu zamračeně, zatímco on se pochichtával.

„To neštěstí vidíš jen ty sám,“ namítnul a přepnul kanál na fotbal. Otevřel ústa dokořán a nasypal si tam zbytek popcornu v míse.

„Jo?“ protáhnul jsem ironicky.

„Jo!“ štěknul a oprašoval si zrníčka z trička. Poslouchal jsem hlasitý zvuk dopadajícího popcornu na zem. Mělo to skoro rytmus.

„Edwarde, jak se našli ostatní z vaší rodiny? Myslím Jasper Alici, Emmett Rosalii a Carlisle Esmé?“

„Alice viděla Jaspera ve svých viděních, ale Rosalie a Carlisle byli upíři, když našli svoje partnery… Hele, tohle není stejné! Emmett i Esmé umírali,“ bránil jsem se, když jsem si přečetl poselství jeho otázky.

„Naznačuješ mi, že mám Bellu strčit do silnice, a pak bys ji mohl přeměnit?“

„To není vtipné.“

„Stejně… Měl bys jí říct, co jsi. Měl bys vyslechnout i její názor.“

„Taky bych si ten názor mohl pak vyslechnout v televizi, až bude řvát do kamery, že ve Forks žijí upíři.“

„Ty o ní máš teda mínění.“

„Tohle by udělal každý člověk. Co by asi udělala, kdyby zjistila, že spala s upírem?“ zeptal jsem se a snažil si to představit. Pokaždé jsem viděl vyděšený a znechucený obličej. Možná i pánvičku nebo paličku na maso…

„Fajn, nechceš ji přeměnit, a pokud tě teda nezajímá její názor, tak bys s ní měl být co nejdéle, ne?“

„Jako aspoň si užít vymezený čas?

„Přesně tak.“

„Začít s ní normálně chodit?“

„Jo.“

„Možná máš pravdu. Pak budu trpět navěky, takže aspoň pět let bych si z toho mohl odečíst… Jenže ty doufáš, že si to rozmyslím!“ obvinil jsem ho, když si gratuloval ke změně mého názoru.

„Naposledy ti říkám – zkus to. Bella Swanová k tobě možná něco cítí a ty to všechno zkazíš, protože si tradičně myslíš, že víš všechno nejlíp a máš právo rozhodovat o jejím životě!“ Zamračeně jsem civěl… Já si nemyslím, že vím všechno nejlíp. „Potřeboval bys nakopat zadek, Edwarde. Meleš kraviny a všechno si doteď zhoršoval, i když jsem ti říkal, abys to nedělal. Tak mě jednou v životě poslechni, seber se a jdi za holkou, kterou miluješ.“

„Víš, jak si mi jednou řekl, že mluvím jako ženská?“ zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem absorboval jeho slova.

„Jo. A?“

„A slyšel jsi teď sebe, Romeo?“ zeptal jsem se a smál se mu.

„Jsem rád, že jsem tě pobavil. Takže vypadni! A víš, kde se máš stavit,“ dodal a hodil po mně sako.

„Už je moc pozdě!“ zaprotestoval jsem a podíval se na hodiny, které ukazovaly osm večer.

„Nemel a jdi,“ poručil a já couval, zatímco on na mě vražedně shlížel.

„Fajn! Stejně mě nebude chtít!“

„Kámo, jsi Edward Cullen. Myslel jsem, že čteš myšlenky.“

„Jí ne.“

„Jsem přesvědčený, že se nebudou nijak zvlášť lišit od ostatních.“

Bella

Táta skrýval svoje utrpení. Trpěla jsem s ním a doufala, že tohle přežijeme ve zdraví.

„Vám to nechutná!“ zavzlykala matka a hodila rezignovaně lžíci do talíře. Polévka se rozprskla na všechny strany a já s tátou jsme začali okamžitě kroutit hlavami na znamení nesouhlasu. Matka nemusela vědět, že nejen, že nám to nechutná, ale to v talíři nás klidně mohlo zabít.

„Mami, ani ve školní jídelně na tebe nemají!“ přemlouvala jsem ji. Neuměla jsem lhát – to nutno dodat.

„Ale vždyť říkáš, že tam vaří hrozně!“ namítla a já zčervenala.

„Jo?“ vypadlo ze mě, ale táta začal zachraňovat situaci.

„Miláčku, je to výtečné,“ zamlaskal a chystal se strčit si do pusy lžící s tím nafialovělým, neidentifikovatelným něčím…

„Zvoní!“ upozornil nás a odtáhnul si s úlevou lžící od úst.

„Zvoní!“ opakovala jsem po něm a vyletěla od stolu, než budu přinucena dojíst matky nejnovější gastronomický kousek. Ale táta byl rychlejší. Sakra! Padla jsem zpátky na zadek a zkroušeně přemýšlela, jak utéct. Kdo tu vůbec zase otravuje v osm večer?

„Pojď dál,“ říkal někomu přátelsky táta a já zrozpačitěla. On si vede dovnitř návštěvu, když je osm večer a večeříme? A já mám ještě ke všemu pyžamo…

„A kur…va,“ zašeptala jsem a okamžitě si šáhla do vlasů, abych si rozpletla dva copy, co jsem si tam v zápalu nudy upletla. Aspoň, že mám jiné pyžamo, než posledně – blankytně modré. Aby si nemyslel, že neperu…

„Dobrý den, paní Swanová. Bello,“ řekl zdvořile Edward a kývnul na matku, a pak na mě. Matka se při pohledu na něj roztékala.

„Jsem Renée,“ řekla zvesela a já zatnula zuby. Prosím, ať ho nenutí jíst ten hnus.

„Tak, Edwarde, co tě sem přivádí?“ zeptal se otec. Aspoň ten je normální.

„Chtěl jsem mluvit s Bellou,“ odpověděl a já zkoprněla, i když to bylo zcela logické. Co by tu dělal jiného? Ale znělo to tak vážně… Mezi námi nebylo nic vážné. Až na omluvy.

„Bello?“ zeptala se matka a bylo mi jasné, že jestli nevyletím ze židle jako namydlený blesk, vytáhne mě z ní sama.

„Už jdu,“ hlesla jsem a vstala. Díky mému zjevu a očím mých rodičů bych se radši vrátila k večeři. Prométheus by se asi ke skále dobrovolně nepřivařil, ale já momentálně ano. I když matky polévka versus orel klovající játra… Těžká volba.

„Bello, vezmi Edwarda nahoru. Venku je zima,“ zavolala na mě matka. Opravdu? Venku je zima? Že bych snad žila osmnáct let ve Forks, kde jen lije? Ještě, že mám tak svědomité rodiče, co mi osvětlí mou životní situaci.

„Omlouvám se, že jsem vás vyrušil od večeře,“ řekl rodičům Edward.

„Ne, ne, Edwarde, to je v pořádku,“ přesvědčoval ho otec vděčně. Já zírala na podlahu a snažila se sesbírat. Neměla jsem tušení, o čem si přišel promluvit. Co mi tak může chtít?

Po chvíli mi zastínily výhled na podlahu Edwardovy špičky bot. Nasucho jsem polkla a obrátila se ke schodům. Jasně jsem na sobě cítila Edwardovy oči a pochybuju, že si prohlížel moje pyžamo se stříbrnými hvězdičkami.

Vzpamatovávala jsem se z toho, že je Edward u mě. Jak já se vždycky do takových situací dostanu – to nevím.

Otevřela jsem mu dveře a pustila ho dovnitř se sklopenýma očima.

Isabello, já ti žehnám. Uklidila sis v pravou chvíli.

Edward se rozhlížel a přišlo mi, že to tu rentgenuje.

„Tak?“ zeptala jsem se po chvíli, uši drásajícího, mlčení.

„Tak… Přišel jsem se tě na něco zeptat.“ No, to my toho řekl. Prohlížela jsem si jeho zadek v šedivých džínech, když se ke mně natočil zády, protože zase začal skenovat můj pokoj. Nahnula jsem hlavu k ramenu a zůstala přilepená na těch dlouhých nohách a dokonalém pozadí.

„Bello?“ dožadoval se mojí pozornosti.

„No?“ Vzhlédla jsem a podívala se mu do očí. Do dvou zlatých klenotů.

„Chtěl jsem… Já… Sakra!“ Asi neměl slov.

„Poslouchám,“ dodávala jsem mu odvahu. Nevím, kde se to ve mně vzalo, protože normálně zarytě mlčím.

„Vím, že jsme to vzali celé obráceně, ale já stejně doufám, že ještě není pozdě,“ řekl a vzal mě za ruku. Že by si mě chtěl vzít? To snad ne… Ale tak když bereme všechno obráceně? Ale já jsme moc mladá!

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bys se mnou chtěla chodit,“ řekl tichým, sametovým šeptem, při kterém mi nabíhala husí kůže. Ta otázka z jeho úst zněla tak zvláštně. Připadal mi to moc obyčejné k jeho zjevu. Vykulila jsem oči.

„Na procházku?“ zeptala jsem se, protože mi to nějak nešlo do hlavy.

„Ne. Myslel jsem nás dva spolu. Tentokrát oficiálně. A normálně.“ Měl nakrčené čelo a já zvedla prsty. Přejela jsem mu po čele a snažila se ho vyhladit.

„Edwarde, proč já?“ zeptala jsem se, protože to mě skutečně zajímalo. Nemohla jsem tomu nějak uvěřit.

„Protože… Protože tě mám rád. Jsi krásná, chytrá a… Já myslím, že to jako důvody stačí, ale mohl bych ti jich dát mnohem víc, jenže to bychom tu byli do rána.“ Člověk se občas cítí důležitě a výjimečně. Někteří lidé se tak cítí pořád – jako třeba Lauren, ale já si právě připadala důležitější než viceprezident. Chtěla bych si jeho slova nahrát na záznamník a pouštět si je pořád dokola. Edward Cullen si myslí, že jsem krásná. Samozřejmě je to pro mě větší důvod k radosti než to, že si myslí, že jsem chytrá.

„Ano,“ odpověděla jsem přiškrceně, protože mi to stále přišlo neuvěřitelné.

„Vážně?“ zeptal se překvapeně. Proboha, čemu se diví?

„Ano,“ zopakovala jsem a natáhla se na špičky, abych ho políbila. A tohle byl polibek, který jsem ještě nezažila. Hladil mě po kříži až ke stehnům a bylo to prostě jiné – víc intimní, intenzivní. Poprvé to nebylo hladové a ne jen za účelem ukojení bouřících hormonů. Poprvé to nebylo jen prokládání přírazů do mého těla. Když mi špičkou ledového jazyka kroužil po rtech, já mu šla naproti a každým dalším dotekem jsem do toho pouštěla lásku, kterou jsem k němu cítila. Bála jsem se, aby to nepoznal - jak moc jsem do něj zblázněná, ale brzy to šlo stranou a já si jen užívala náš první opravdový polibek. Po chvíli jsem začala lapat po dechu a Edward se odtáhnul. Zírala jsem omámeně na černou plochu jeho očí.

„Bello, a proč já?“ zeptal se.

„To bychom tu byli ještě týden,“ odpověděla jsem a objala ho. Spojila jsem mu pěsti za zády a obličej zabořila do široké, voňavé hrudě.

Civím na to a nějak nechápu, jak se to stalo. Snad se vám vývoj jejich situace bude líbit.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 15. kapitola: