Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 14. kapitola

24.02.2012 (08:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 72× • zobrazeno 11236×

Bella

„Kde to je? Kde to je?“ zašveholila Viola akčně, když mi vlítnula do pokoje jako tornádo. Ukázala jsem na poličku, kde trůnila černá mušle s perlou uprostřed. Viole se rozzářily oči.

„Můžu?“ zeptala se a málem nadskakovala. Přikývla jsem. Vzala ji opatrně do ruky a zkoumavě si tu kuličku prohlížela.

„Nebudeš to doufám strkat do pusy, abys zjistila, jestli je pravá,“ nadhodila jsem, když jsem viděla její zaujaté oko, jak brousí po jejím povrchu.

„Dal ti ji Cullen. Je jasné, že je pravá,“ opáčila se samozřejmostí. Sedla jsem si na postel a čekala, až odtrhne pohled od mušle… Podle jejího výrazu bych tipovala, že plánuje vyměnit nejlepší kamarádku, a to mě, za lasturu.

„Poslyš, a to se tu prostě v deset večer zjevil a vrazil ti tohle do ruky?“

„Jo. A omluvil se. Tentokrát vážně,“ dodala jsem blaženě.

„No, jak vás dva znám, tak jste si to hned potom rozdali na pohovce v obýváku,“ odhadovala a já se zamračila.

„Ne. Omluvil se a odešel. Prostě normální konverzace.“

„Bez postraních úmyslů?“

„Ne.“

„Žádné otlapkávání, ocucávání…“

„Ne!“

„Takže fakt vůbec nic?“ zeptala se znovu a já si povzdechla. To je tak těžké tomu uvěřit?

„Vůbec nic.“ Viola protáhla překvapeně obličej a sedla si vedle mě na postel.

„Takže jsi mu odpustila,“ konstatovala.

„Asi,“ připustila jsem opatrně.

„Tak asi nebo určitě?“ Chtěla přesnou odpověď.

„Fajn, odpustila… Měla si ho slyšet. Řekl, že mě má rád.“

„No, tak to se teda pochlapil… A jak to teď bude dál? Myslím – vás dva.“

„Co by mělo být? Prostě jsme…“ Došly mi slova. Já nevěděla, co jsme. Jsme kamarádi? Blbost. Spali jsme spolu a včera spolu poprvé normálně mluvili.

„Prostě jste v hajzlu.“

„Jo, to jsme… Změňme téma. Co ty a Chris?“ zeptala jsem se se zájmem. Viola se zamračila a já se pořádně lekla.

„Všechno je fajn… Já se do něj asi… Víš co,“ řekla a já vyvalila oči.

„Miluješ ho,“ dokončila jsem to za ni s širokým úsměvem.

„Jo,“ odsekla nevrle.

„A v čem je problém?“ zeptala jsem se, když jsem viděla její nadšení. Vstala a začala přecházet sem tam. U toho si tleskala rukama.

„Já mám pocit, že něco tají.“

„Jak jsi na to přišla?“

„Ženská intuice, tušení – říkej tomu, jak chceš, ale něco tají,“ vysvětlila stále přísně zamračená. Bylo vidět, že jí to vážně vrtá hlavou.

„Dobře. A co myslíš, že tají?“

„No, to nevím. Ale něco ano!“ rozhodla a zvedla výstražně prst. „A Cullen v tom jede s ním,“ dodala a já v tu ránu zmobilizovala mozek naplno. „Je na nich něco divného… Než jsem začala chodit s Chrisem a ty s Edwardem – teda, než jsi začala spát s Edwardem, myslela jsem, že ti dva snad spolu něco mají.“ Teplí bratři. Já to říkala. „A Christopher o něm tak zvláštně mluví. Víš, občas mi něco ujede – na Edwardovu osobu a on hned, že Edward za to nemůže a kecy v kleci.“

„No, tak se zastává nejlepšího kamaráda,“ zastala jsem se zase já Chrise. Bylo mi jasné, že mu nebude příjemné poslouchat Violiny tituly pro Edwarda.

„Ne, Bello. To bys musela slyšet. A vidět jeho výraz. Já ti říkám, že tam něco je a cítím to napětí, které najednou mezi námi je, když na to přijde řeč. Je to jako propast, která se zvětšuje a zvětšuje… Nesnáším, když mi někdo lže.“

„To já moc dobře vím. Hele, budete v pohodě. Jsi to přece ty a Chris.“

„To jo, ale Brad Pitt a Jennifer Aniston se taky rozvedli, i když všem připadalo, že jsou dokonalý pár.“

„No, po vlastní zkušenosti tě můžu ubezpečit, že Edward Chrisova Angelina nebude.“

Věděla jsem, že Viole to bude vrtat hlavou, dokud na to nepřijde. Nenáviděla tajemství, i když do nich byla sama zasvěcena. Podle ní lži ničily svět… Jen doufám, že tohle nezničí je dva. Jestli vážně Christopher něco tají, tak by jí to měl říct dřív, než mu začne svítit lampou do obličeje a hrát si na detektiva.

Edward

„Tak co, ty lovče perel, jaká byla noc?“ zazíval unaveně Christopher, když padnul na sedadlo a zapnul si pás.

„Jaká by měla být?“ Myšlenky ho předběhly, no, nechtěl jsem mu hned odpovídat. Nechal jsem ho to říct, aby měl lepší pocit.

„No, předpokládám, že jste se s Bellou až do rána usmiřovali,“ řekl přesvědčeně.

„O usmiřování nic nevím. Celou noc jsem byl v lese. A sám. Kromě pár jelenů.“

„Jako že vy dva jste spolu mluvili a nic se nestalo?“

„Přesně tak. Omluvil jsem se, ona moji omluvu nejspíš přijala, a já si šel po svém,“ vyložil jsem mu a on uznale pokýval hlavou.

„Hustý,“ ohodnotil to a nějak se mu nechtělo věřit. No, mně taky ne. Proč jsem se na ni tentokrát nevrhnul? Dům měla prázdný a ten sexy župan a rozcuchané vlasy. Asi mi bránilo to, že jsem věděl, jak jsem jí ublížil. A tentokrát pořádně. Taky jsem si jí nějak začal všímat… Záleželo mi na ní. Doufal jsem, že se jí ta perla bude líbit. Doufal jsem, že mi bude věřit a pochopí, že jsem ve skutečnosti celkem milý… A to je špatně!

„Matka mě přinutila, abych s ní šel na ten pitomý úřad,“ oznámil po chvíli a já zaklel.

„Já musím taky. Esmé chce, abychom se zapojili do života ve městě jako ctihodní lidští občané. Co bych pro rodiče neudělal?“ položil jsem řečnickou otázku a vůbec se netěšil na to, až bude rodina upírů jediný střízlivý objekt v místnosti.

„Podívej, naše holky,“ upozornil mě Chris a ukázal na Bellu a Violu, které vystupovaly z auta. Zavrčel jsem.

„Tvoje holka,“ opravil jsem ho a koukal na tu krásku s mahagonovými vlasy, které se jí vlnily až do pasu, jako řeka plná zralých kaštanů… Proboha!

„Edwarde, ty jsi vážně takovej debil. Podívej, jak na ni čumíš. Zní to jako nějaká slátanina, ale ty ji miluješ.“

„Co? Neblbni. Už jsem ti říkal, že já se do ní nezamiluju.“

„Taky jsi říkal, že se od ní budeš držet dál. Smiř se s tím. Zamiloval ses do člověka. Zamiloval ses do Belly Swanový.“ Hruď se mi rozvibrovala nesouhlasem.

„Já snad vím, co k ní cítím!“

„Nevrč na mě. A očividně to nevíš a mě už nebaví koukat na to, jak dáváš do zubů jí i sobě.“

„Chrisi, o upířích emocích nic nevíš,“ přecedil jsem skrz zuby, protože mi dál otevřeně tvrdil, že jsem udělal něco, co jsem rozhodně neudělal.

„A proč pořád meleš o upířích emocích? Možná milujete navěky, ale začíná to všechno stejně, ne? Zamiloval ses do ní, tak si to přiznej,“ zařval na mě a já ho propichoval očima.

„Víš, co Chrisi? Jdi si za svojí holkou, která ti momentálně naprosto nevěří, protože si myslí, že jí něco tajíš.“

„Polib si, kámo. Jak vidím, tak i upíři mají svý dny,“ ukončil to a prásknul dveřmi mého auta. Byl to hněv koťátka oproti tomu, co bych takovým prásknutím udělal já, ale stejně jsem zavrčel, když se otřáslo sklo. Můj Aston… Proč jsem si radši nevzal Volvo? Ne, že jemu by mohl někdo ubližovat, ale pořád lepší ztráta věrné pravé ruky než obou nohou. A taky jsem si hořce uvědomil, že jsem si sice usmířil Bellu, ale právě jsem vytočil Chrise. Navíc Viola ho podezřívá jen kvůli mně. Jestli se něco stane, bude to na moji hlavu, i když se všem bude zdát, že na jeho. Ale on neměl pravdu. Nemá mluvit o něčem, o čem nic neví.

To není možné. To bych přece poznal. Teda, myslím. Nějak bych to pocítil… snad. Nějaké zvláštní, nedefinovatelné teplo a štěstí, co vás zaplaví od prstů na nohou až po konečky vlasů. Něco, co s vámi tak otřese, že má i upír pocit, že jeho srdce zase mlátí o jeho žebra a je nějaké těžší… někomu patří. Že svět je najednou o něco krásnější a on není sám. Že by toužil objekt jeho lásky sevřít v náručí. Ruce jí obtočit kolem pasu. Že by se mu najednou zdálo, že na světě něco znamená, že pro něco žije… Že i sto let mrtvý teenager mohl milovat a cítit sladkost toho citu ve svém těle… Prostě přesně tohle všechno, co jsem cítil, když se na mě Bella rozpačitě usmála a lehce pohodila vlasy, do kterých se opřel vítr a stejně jí je zase sfouknul do obličeje a na chvíli zakryl čokoládové oči.

„Ahoj, já jen, jestli taky jdeš na to zasedání rady?“ zeptala se, když jsme mířili do školy a já málem brečel nad tím, co jsem nedobrovolně spáchal. Zíral jsem do asfaltu, a pak se podíval na ni. Proboha, já jí miluju!

„Já tě… Jo, jdu,“ opravil jsem se včas. Kdy se to stalo? A jak? A proč jsem to nevěděl? Proč mě na to nikdo nepřipravil?

„Tak… Ještě jednou díky za tu… za tu věc,“ hlesla a začervenala se.

„Jo… To nemáš vůbec zač,“ vykoktal jsem a musel vypadat, jako když se právě dívám na start raketoplánu. Bella mi zamávala před obličejem.

„Je ti dobře?“ zeptala se s vráskou mezi očima. Jakoby o mě měla starost… Úžasné.

„Ani moc ne,“ odvětil jsem.

„Jo, vypadáš nějak pobledle. Teda, to jsi pořád, takže to vlastně nepoznám. No, jdeš - nebo jdeme - do třídy?“ dostala ze sebe zmateně. Měli jsme biologii.

„Hmmm,“ zabručel jsem a snažil se vzpamatovat. Já toho Emmetta zabiju! Všechno to byla jeho vina! Kdyby mi neporadil, tak bych za ní nešel a ona se tak krásně neusmívala a neměla radost… Tohle je průser. Průser, který bude trvat navždy. Už navěky budu milovat Bellu Swanovou. Středoškolačku z Forks, která má před sebou lidskou budoucnost, zatímco já budoucnost plnou strádání a bolesti. To jsou vyhlídky, že mám chuť si hodit mašli… Kdyby to šlo.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 14. kapitola: