Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 12. kapitola

19.02.2012 (19:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 74× • zobrazeno 11261×

Edward

Jako v mrákotách jsem zíral na Bellu, jak otevírá dveře do učebny biologie, hned potom, co mi řekla, abych ji nechal na pokoji. Dveře se mi přibouchly před nosem. Poslední dobou mi s nimi práská před obličejem dost často. Zase jsem měl pocit, že by mi měla skočit do náruče… Musel jsem si pořád připomínat, jak moc jsem jí ublížil. Neměl jsem tušení, co se jí honí hlavou, ale vzdušné zámky to nebudou.

Vešel jsem do třídy a všichni na mě upřeli zrak. Zvláštní. V myšlenkách dívek jsem byl nyní očištěn.

Bože, kašlu na Swanovou… Já ho chci.

Zajímalo by mě, jestli má ty vlasy takhle od přírody.

To bylo tak sladký. Mě se nikdy žádný kluk nezastal.

Vypadám v tom tričku moc tlustá? Na co ten Cullen čumí?

Co na ní vidí?

Chci ho, chci ho…  Ať mě tu klidně přehne přes lavici…

Swanová má modřinu. Ten musí být v posteli drsný…

Ty vole… Ten je tak sexy. Ne, nedívej se na mě.

Sakra, ten zadek…

A tak mě dál bombardovaly myšlenky a já to tiše snášel. Ale myšlenky, které jsem toužil slyšet, byly skryty. Tohle je vážně naschvál. Neskutečně mě přitahovala a u ní jediné bych si to přál slyšet… Nejen, že s ní naprosto ztrácím kontrolu, ale ještě ji neslyším.

Posadil jsem se k ní a všichni nás velmi nenápadně sledovali. Bella si kreslila na desky sešitu srdíčka. Když jsem si vyndal učebnice – vystřídaly srdíčka lebky. Kreslit neuměla…

Přemýšlel jsem, jak načít konverzaci. Lidé to asi mají jednoduché, no, my si toho celkem dost prožili a zároveň vlastně nic, a já nevěděl, jak se k ní přiblížit, poznat ji, a zároveň se do ní nezamilovat. Neznal jsem řešení a nesnesitelně mě to štvalo.

Do učebny vplul profesor Mason a přelétnul třídu očima. Zastavil se na Viole a Belle. A pak samozřejmě na mně.

Nebaví je biologie. Nebaví je nic… Na co si tu budu namáhat plíce…

Jak myslel – tak udělal. Do přehrávače vložil film o krytosemenných a nahosemenných rostlinách. Nijak zvlášť ho netrápilo, že už ho pouštěl v prvním ročníku. Všichni začali zatahovat žaluzie a připravovali si mikiny na lavice, aby byly při spánku pohodlnější.

Rozhodl jsem se zkusit znova omluvit.

„Bello, já se omlouvám,“ zašeptal jsem jí kousek od ucha a užíval si sálající teplo z jejího voňavého těla. Rozbušilo se jí srdce a já si připravil úsměv, protože jsem čekal, že se na mě otočí. Proto jsem nechápavě zíral, když si položila na stehna tašku a začala v ní něco štrachat. Po chvíli si vytáhla zamotaná sluchátka a začala je rozmotávat.

„Bello, prosím, vyslechni mě,“ zkusil jsem, ale ona mě dál okázale ignorovala. Sledovala film a u toho mordovala kabely. „Odpusť mi to, prosím…,“ začal jsem delší řeč o tom, jaký jsem parchant, ale ona zastrčila jack do mobilu a sluchátka si, bez jediného pohledu, nasadila na uši. Vykulil jsem oči, když jí do ušních bubínků začal narážet metal. Moment… Tohle jsem neměl vědět – co poslouchá za hudbu. Já ji nemám poznat – mám se jí omluvit. Sluchátka jí vypadla z uší, když se pohnula.

„Kurva,“ šeptla si pro sebe tak tiše, že by to člověk nezaslechnul. Další poznatek. Když se jí něco nedaří – je sprostá. Což je ale většina lidí, takže ne… Nic o ní nevím. Kromě toho, že má nejspíš ráda krajkové spodní prádlo a poslouchá metal. Taky jsem viděl každý skrytý kout jejího těla… Podíval jsem se na její hříšné křivky, co byly jen kousek ode mě, a mou mysl zaplavily krystalicky čisté vzpomínky na její tělo… Sakra! Opřel jsem si trup o lavici a ruce si položil na bouli na kalhotách. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. No, ta teplá ruka na mých zádech tomu moc nepomohla.

„Edwarde, co je? Já… Je ti špatně?“ šeptla mi Bella kousek od obličeje a já ho bolestně zkřivil, protože mi vháněla silnou koncentraci její vůně přímo do nosu. Ty mráčky se rozlézaly po mojí kůži a snad se do ní vpíjely…

„Ne,“ hlesl jsem a radši ty oči neotvíral. Mysli, Edwarde… Třeba na čerstvou pumu… A tak jsem začal myslet na pumu a horkou krev. Jenže mi to bylo vážně k ničemu, když můžu myslet na dalších pět věcí najednou. Ve všech byla její hebká stehna… Stejně horká, jako její ruka.

„Můžeš ze mě, prosím, sundat tu ruku?“ zeptal jsem se, protože jsem měl pocit, že se mi klín rozskočí touhou. Ji bych přes tu lavici přehnul a ani bych se jí nejspíš neptal.

„Fajn!“ prskla a její ruka zmizela. Urazil jsem ji. Opět. Myslím, že můj zoufalý pokus o moji rekonstrukci našeho vztahu – nevztahu pohořel… Ne! Já jsem řekl, že to vyřeším, a tak to tak prostě bude. Ale momentálně bych měl hlavně vyřešit to, že švy kalhot dostávají zabrat. Zhluboka jsem se nadechnul a zkusil jsem to přes žízeň. Maximálně jsem se soustředil na žhavé okovy kolem mého krku. Naplnil jsem celou kapacitu mrtvých plic, které na kyslík nijak nereagovaly, a tak do sebe pustil vůni třiceti lidí… Au! Bolelo to tak neskutečně, že jsem si objal rukama krk, jako kdybych to tím mohl zastavit. Byl to hazard – nechat se naplnit naplno vůní. Teď jsem měl jedinou starost, a to nesepnout lovecké instinkty a všechny tu nezmasakrovat… Kalhoty mohly zase volně dýchat.

Bella

Typický chlap. Ani nedokáže přiznat, že ho něco bolí. Měla jsem v plánu ho ignorovat, i když jsem si jeho přítomnost velmi dobře uvědomovala a soustředila se na ni – ale za to jsem nemohla. To můj nos pořád šmejdil doprava a zachytával ten sladký parfém, či co to bylo. Jenže když se složil s bolestným výrazem na lavici, byl mé ignoraci konec. Rvalo mi to srdce ho takhle vidět… Další věc, za kterou nemůžu. Za to může ten sval, co při něm vyhrává dost nahlas, a tak rychle, že už nestačím chytat rytmus.

Položila jsem mu ruku na záda, ze kterých doslova stoupal chlad.

„Edwarde, co je? Já… Je ti špatně?“ vykoktala jsem a měkce ho pohladila, abych asi zahnala jeho bolest. Ale záda ho asi nebolí, když si ležel na rukách.

„Ne,“ šeptnul tak tiše, že jsem mu musela odezírat ze rtů. „Můžeš ze mě, prosím, sundat tu ruku?“ zeptal se a tvářil se tak, že mě zamrazilo. Bylo mu to nepříjemné…

„Fajn!“ štěkla jsem. Ten hněv pramenil z mého ponížení. Okamžitě jsem ruku stáhla a srovnávala se s tím, že se mu můj dotek hnusí. Nejspíš mu vůbec nevadí, když do mě strká všechno možné, ale ruka na jeho zádech je pro něj hrozný zážitek… Bylo mi do pláče. To jedno nevinné pohlazení mu přišlo víc intimní, než když mi hladil prsa… No, ten má teda měřítka.

Teď se narovnal, ale hned na to zase sjel na židli dolů a objal si rukama krk. Debil.

„Nic ti není? Tak proč se tváříš, jako kdybys umíral?“ Neodolala jsem té otázce, protože ho vážně něco muselo bolet. Neodpovídal. Já jsem fakt kráva… To já ho měla ignorovat. A zase to skončilo naopak. Doprošuji se pozornosti a starám se o jeho zdraví. Copak toho už nebylo dost?

Pokusila jsem se znovu si narazit sluchátka do uší, které jsem měla po matce velké, takže tam moc nedržely. Rvala jsem je dovnitř a můj vztek mi byl věrným pomocníkem. Už s ním nepromluvím ani slovo… Ani kdyby tu měl infarkt a já mu měla dát první pomoc… I když to by mě pak asi zavřeli, co?

Když skončil film a všichni se probudili, zazvonilo. Prudce jsem vstala a skoro utíkala ze třídy. Kvůli tomu menšímu rozhovoru s Edwardem jsem zapomněla, kdo jsem, a co je na škole teď hlavní senzace. Pokoušela jsem se splynout se skříňkami, anebo se ploužila nalepená na zdi.

„Bí!“ zařvala Viola a svezla se po zábradlí dolů. Přistála vedle mě a vypadala značně šťastně. Začínala jsem mít Christophera ráda. Chudák. Nemůže za to, že má za kamaráda kreténa.

„Nazdar,“ pozdravila jsem a pokračovala do jídelny.

„Počkej! Proč máš to rameno celý bílý?“ zeptala se a ukázala na moji modrou košili, která na levém boku už modrá nebyla.

„Nemám tušení,“ hlesla jsem a začala si ho otřepávat.

„Asi ses někde opřela o zeď,“ nadhodila a šla se mnou. No, ve skutečnosti jsem se o ni opírala celou cestu ze třídy a doufala, že mě tak nikdo nevidí. „Mimochodem – blíží se závěrečky,“ upozornila mě.

„Jo, jsem z toho celá nadšená.“

„Jenže to znamená, že si budeme balit.“

„Co?“

„No, to Banner sliboval už na začátku roku, že pojedeme někam do hor, nebo co.“ Měla pravdu. To říkal. Třídní výlet… No, to je skvělé. Spousta příležitostí, jak ze sebe udělat idiota. A zvlášť mně se to daří na jedničku. Snad se mi takhle podaří i závěrečky.

„Já nepojedu,“ řekla jsem otráveně. Nechci na žádný výlet.

„To teda pojedeš. Přece mě nenecháš jet samotnou.“

„Máš přece Christophera,“ připomněla jsem jí věcně. Zastavila se a otevřela mi dveře do jídelny. Přimhouřila oči a zatvářila se smrtelně vážně.

„To mám, ale já tam potřebuji svoji nejlepší kamarádku,“ protestovala a já si povzdechla. Beztak by mi nakonec zabalila kufr a svačinu a vůbec by se mě neptala.

„Jsi otravná.“

„Taky tě miluju.“

Edward

Po biologii jsem šel rovnou na lov. Zkazil jsem, co jsem mohl. Nemělo smysl tam zůstávat. Až se přijdu omluvit příště - opět - musím si vzít i bílou vlaječku a do trenek si třeba nasypat led… Což nepomůže, když jsem mrtvý. Myslím ten led, ne vlaječku.

Ona si se mnou vážně mohla dělat, co chtěla, a ani o tom nevěděla. Jak jsem mohl takhle hazardovat se životy všech kolem? Nechat se naplno prostoupit jejich vůní… Nic lepšího mě napadnout nemohlo.

Doplahočil jsem se domů a složil se nešťastně do křesla. Pořád jsem se zabýval otázkou, jak se Belle omluvit, ale zároveň s ní nenavázat žádné spojení a nepoznat ji. To přece není nemožné. Kdyby to byla jiná dívka, za ty růže by mi skočila do náruče, ale tohle je Bella. Křehké stvoření, které si vzal do parády upír.

Vyrušilo mě auto na silnici, které tentokrát kolem skryté odbočky jen neprojelo, ale vydalo se k našemu domu. Když se řítilo klikatou cestou k nám, začaly ke mně doléhat myšlenky. Ale ne…

Hummer ohodil dům štěrkem a oba dva z něj vyskočili. Než jsem si stačil zmučeně povzdechnout, dveře do mého pokoje se rozletěly a panty zaprotestovaly.

„Taťka je doma!“

„Emmette, tady se klepe!“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 12. kapitola: