Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » World of vampires - 2. kapitola

22.06.2013 (13:00) • hello1215, Princess • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1106×

Okamžitě jsem zaujala obranný postoj, jaký jsem se naučila v lekcích sebeobrany, a vytáhla stříbrný kůl. Rozhlédla jsem se kolem a zanalyzovala situaci. Rozlehlá planina se táhla do dálky a kolem byly lesy. Nikde žádný dům, žádní lidé. Jen ti přede mnou. Bylo jich tu celkem deset, všichni v páru, až na malou, asi šestiletou holčičku a asi devatenáctiletého opáleného kluka, který snad jako jediný tady vypadal jako člověk. V okamžiku, kdy jsem vytáhla kůl, se všichni zatvářili překvapeně a o krok couvli před mým výrazem. Ten lidský kluk se postavil před tu malou holčičku a měřil si mě s varovným zavrčením.

„Klid," řekl mi Edward a pozvedl ruce před sebe, jako by uklidňoval divoké zvíře.

„To je moje rodina: Carlisle, jeho žena Esme, Emm s Rosalie, Alice s Jazzem znáš, no a tohle je moje žena Bella a naše Renesmee.” Podíval se na ně s ohromující láskou a mně došlo, že je to jejich dítě. Šokovaně jsem se zahleděla na Bellu, které mohlo být kolem devatenácti. Zalapala jsem po dechu.

„To je Jacob," dodal Edward a ukázal na toho lidského kluka.

„Zdravíčko," zašklebil se. 

„Všichni tě tady vítáme," řekl vlídným hlasem mladý muž, myslím, že Carlisle. Uvolnila jsem postoj. Přemýšlela jsem a pak mi došlo, jak si můžu ověřit, jestli vážně nejsou Strigojové.

„Dotkněte se tohohle." Podala jsem jim kůl. Všichni na mě nechápavě hleděli.

„Proč?" zeptal se ten člověk, Jacob.

„Proto. Jen se toho dotkněte." Nechtěla jsem jim ten kůl dát přímo do ruky, věděla jsem, že by ho mohli použít proti mně. Ale stačí se toho dotknout. Jacob opatrně udělal krok vpřed.

„Ty ne," zavrčela jsem nevrle a zvedla oči v sloup. „Oni." Pokynula jsem hlavou k ostatním.

 Zatvářili se ještě víc nechápavě. Vzdychla jsem a vydala jsem se k prvnímu „člověku", který byl nejblíž - ke Carlisleovi. Všichni byli napjatí a připraveni zaútočit. Dotkla jsem se kůlem Carlisleovy ruky a čekala, že začne řvát, ječet bolestí a vrhne se na mě. A taky že to udělal. Dobře, nevrhl se na mě. Odskočil a zařval bolestí. Ostatní se v mžiku ocitli u mě. Vyvalila jsem oči. Tak rychle jsem ani Strigoje neviděla se hýbat. Rozmáchla jsem se proti Emmettovi, ale byl tak strašně rychlý. Zezadu mě někdo chytil za paže a smýkl se mnou k zemi, jako bych byla hadrová panenka. Kůl mi vypadl z ruky.

„Pusťte mě!" zařvala jsem a znehybněla, když Jacob - člověk - si vmžiku sundal oblečení a vybuchl - tím myslím, že se proměnil ve dvoumetrového vlka. Byla jsem tak v šoku, že jsem se na chvíli úplně zapomněla bát těhle novodobých Strigojů. Otočila jsem se k nim. Měli ve tvářích bojové výrazy, ale nikde nebylo ani stopy po zlosti a chuti zabíjet, tolik typické pro Strigoje. Co se to krucinal děje?

Jediný Edward na mě nevrčel. „Pusťte ji," zavelel. Všichni se na něj podívali jako na cvoka. Chvíli se měřili pohledem a pak mě Jasper pustil. Dopadla jsem na zem. Rychle jsem sebrala kůl a zvedla se ze země. Namířila jsem hrot na Edwarda.

„Co to sakra bylo?" vykřikl Emmett.

„A co jste krucinal vy?" procedila jsem skrz zuby. „Strigojové bez tesáků, kteří jsou šíleně rychlí, mají dítě a tváří se jako lidi?!"

„Nejsme Strigojové, už jsem ti to přece říkal," ozval se Edward. „Jsme normální upíři. Ale jiní než ty a Strigojové. Nebije nám srdce. Nepijeme krev lidí, ale zvířat. Nestárneme." Proboha. Vytřeštěně jsem na něho zírala. Nestárne. Proto má dítě s tou Bellou, přestože jim je asi jako mně. Proto jsou manželé.  

„Ale proč vás potom bolí stříbrný kůl?" zeptala jsem se podezíravě.

„To zjistím," ozval se Carlisle.

„Je to doktor," protáhl obličej Emmett a mrkl. „Velice chytrej." Když jsem se dozvěděla, že nejsou Strigojové, ulevilo se mi. Očima jsem zabloudila k vlkovi, ve kterého se proměnil Jacob.

„A co má být tohle?" kývla jsem k němu hlavou.

„Můj Jacobek," zaslechla jsem dívčí hlas. K Jacobovi přišla ta holčička, Renesmee, a zabořila tvář do jeho kožichu.

„Jsem Renesmee. Je mi šest let a Jacob je můj kámoš." Překvapěně jsem na ni zazírala a pobaveně se zeptala.

„Šest? Kámoš, co má devatenáct? Cože?"

„To proto, že..." začala vysvětlovat Renesmee, ale Edward ji přerušil.

„Dořekneš to potom, ale Rose tu přišla hrát, ne?" obrátil se na mě.

„Jdeme na to!" zařvali všichni a bleskově se rozmístili do pozic, ve kterých měli hrát.

„Moment," řekla bloncka, Rosalie, myslím. „Jakže se jmenuje?"

„Rose," zašklebil se Jacob. Ani jsem si nevšimla, že je z něj zase kluk.

„Čokle, tebe jsem se neptala," vyprskla Rosalie, ale v hlase jí zazněla škádlivost, takže to oslovení nemyslela zle. Potom se otočila na mě a zářivě se usmála.

„Tak, Rose. Mně říkají taky Rose. Budeš s námi v týmu?"

 Pokrčila jsem rameny a Emm se zaradoval. Začali jsme hrát. Já byla s Emmettem a Rose, Edward s Bells a Jasperem a Carlisle s Esme a Jacobem. Renesmee dělala rozhodčího, tedy spíše jen počítala body, přece jen jí bylo jen šest. Jak mi došlo, nebyla upír jako takový, bilo jí srdce. Zbývala Alice. Nadhazovala - ladně vyhodila nohu do vzduchu, napřáhla se a švihla míčkem. Byla jsem z ní na větvi, byla elegantní jako víla. První zápas jsme prohráli. Ale hráli jsme znovu, Emm chtěl odvetu. Po druhém zápase jsem už nemohla, nikdy jsem tak dlouho nehrála. Kupodivu ostatní měli pořád energie dost.

„Stop!" zvolal Edward. „Rose už nemůže." Chtěla jsem se ohradit, že je to v pohodě, ale ostatní se už seskupili kolem mě. Všichni byli rozzáření a usměvaví.

„Dala bych si něco na jídlo, mám hlad," poznamenala jsem.

„Tak jdem," vzala mě za ruku Alice a z druhé strany Renesmee. Podivila jsem se nad tou nenuceností, jako by mě znaly odjakživa.

„Ty jíš normální jídlo?" vyptávala se mě Renesmee.

„Říkej jí Ness," usmál se Edward.

„Ty mi čteš myšlenky?" vyjekla jsem.

„Jo, tohle umím já, Alice vidí do budoucnosti, Jasper ovládá emoce a Ness..." Ness mi sáhla na obličej a mně se před očima zjevil něco jako film.

„Umím ukazovat myšlenky," řekla pyšně. Pohladila jsem ji po vláskách.

„Jo, jím normální jídlo, Ness," odpověděla jsem jí konečně na její otázku.

„Jsi jako já, ale mně spíš chutná krev," svěřila se mi.

„Krev? Piješ lidskou krev?" otevřela jsem pusu.

„Pije zvířecí, jako my všichni," odpověděla za ni Esme.

„To nechápu," zavrtěla jsem hlavou. Začali mi to vysvětlovat.

„Místo lidské krve pijeme krev zvířecí, necháváme si říkat vegetariáni. Proto můžeme žít všichni společně na jednom místě a taky na delší dobu. Tady, v Malmö, jsme už pět let," zakončil Jasper.

„A Jacob je vlkodlak? A jak jste dokázali stvořit dhampýra?" vyptávala jsem se dál. Došli jsme k nějakému domu uprostřed lesů. Byl krásný. Napadlo mě, že je to jejich dům, a vevnitř to bylo ještě hezčí než z venku. Usadili mě do obýváku, všichni sesedli kolem mě a odpověděli mi na otázky. Vysvětlovaní se protentokrát ujala Bella.

„Jacob je vlk. Ale quiletský, ne vlkodlak. Je to měnič. A já sice nevím, co je to dhampýr, ale Renesmee jsem porodila, když jsem byla ještě člověkem. Pak mě Edward přeměnil, protože jsem umírala." Vyslechla jsem to a na oplátku řekla, kdo jsem já a kdo jsou to dhampýři. Edward to občas dovysvětlil, protože věděl z mých myšlenek, o co jde.

„A já piji lidskou krev od dobrovolných dárců, ale taky musím jíst normální jídlo." dopověděla jsem. Myšlenky mi zabloudily ke krvi a uvědomila jsem si, jakou mám žízeň. Pohled mi padl na Ness.

„Na to ani nemysli!" zavrčel Edward a ostatní se na něj nechápavě podívali. Zavrtěl zamítavě hlavou, že jim to neřekne. Střelila jsem po něj omluvným pohledem a zvedla se. „Jdu domů."

„A přijdeš zítra?" upřela na mě své krásné oči Renesmee. Souhlasně jsem pokývala hlavou a zamířila ke dveřím.

Autor: hello1215 (Shrnutí povídek), Princess, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek World of vampires - 2. kapitola: