Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » With or without you - 7. kapitola

05.03.2012 (17:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2431×

Edward

Ležel jsem vedle ní a usmíval se. Uběhlo několik hodin od milování, které jsme prožili, ale já se pořád usmíval a mým tělem procházelo něco, co se mi velice líbilo. Pořád jsem v podbřišku cítil lehké pnutí a tlak. Bella vedle mě potichu oddechovala a její tvář byl klidná a spokojená. Pohladil jsem ji a pomalu se zvedl. Vstoupil jsem do koupelny a oblékl si spodní prádlo. Hleděl jsem na své tělo a připadal si jako někdo cizí. Ještě včera bych se styděl myslet na něco, co by mě vzrušilo, ale teď jsem vzpomínal na minulou noc a toužil po další rozkoši a uspokojení. Zakroutil jsem hlavou nad svými hříšnými myšlenkami a trochu poklidil v pokoji. Zbytky prádla, které měla Bella na sobě, jsem vyhodil stejně jako svoji košili a boxerky. Jindy bych se styděl za to, jak jsem se včera k našemu oblečení zachoval, ale teď jsem přičichával k jejímu prádlu a znovu cítil vzrušení, které ovládlo mé tělo. Když jsem se sehnul pro druhý cár kalhotek, které včera zdobily její tělo, ucítil jsem na zádech teplý dotek. Usmál jsem se, hodil oblečení na zem a otočil se na svou lásku.

Znovu jsem vzrušeně vrčel a dával tak najevo, jak moc se mi líbí to, co dělala. Nebála se zvuku, který vycházel z mé hrudi. Naopak. Když byla na vrcholu blaha, snažila se napodobit vrčení a já se bavil zvukem, který se linul z jejích úst. Padla vyčerpaná vedle mě a usnula tak tvrdě, že jí nevadilo ani to, že ležela na studené zemi s mým spodním prádlem na hlavě. Bavil jsem se pohledem na ni a uložil ji do postele.

Stál jsem u sporáku a zmateně hleděl na vaječnou omeletu před sebou. Neměl jsem páru, jestli je hotová. Podle toho, co jsem se naučil od Esmé, by měla být poživatelná, takže jsem vypnul sporák a na talíř nandal svůj výtvor. Na tác jsem přidal květinu, sklenici džusu a vydal se na cestu do pokoje. Když jsem vstoupil do místnosti, uviděl jsem Bellu, jak sedí na posteli a drží se za hlavu. Přešel jsem k ní a pohlédl do její tváře. Byla stažená bolestí a nikde jsem neviděl tu radost, kterou jsem tak miloval.

„Lásko, co se děje?“ zeptal jsem se a položil jí svou studenou ruku na čelo. Úlevně vydechla a natiskla si ji blíž k pokožce. Usmála se a natáhla se pro sklenici s džusem. Zprvu si jen lokla, ale než jsem se nadál, sklenice byla prázdná. Pomohl jsem jí posadit se a pozoroval ji, jak jí. S chutí konzumovala to, co jsem uvařil, a já měl radost, že se mi jídlo povedlo.

„Měla bych jet domů,“ řekla, když dojedla. Překvapeně jsem na ni pohlédl a přemýšlel, jestli jsem něco neprovedl. Měla tu se mnou být až do večera, tak proč chce odejít už teď? Všimla si mého zklamaného výrazu a pohladila mě po tváři.

„Musím něco vyřešit s Charliem,“ vysvětlila mi, ale mně to moc nepomohlo. Sice jsem se usmál, ale pořád mi vrtalo hlavou, proč má v plánu odjet. Pozoroval jsem její nahé tělo, když se snažila nasoukat do šatů a včas ji zachytil, když se její tělo řítilo k zemi. Byla při vědomí, prý se jí jen zamotala hlava. Se strachem tak velikým, až mě bolelo celé tělo, jsem ji vyprovodil před dům a pozoroval ji, jak odjíždí. Chtěl jsem ji odvézt, ale nedovolila mi to.

Seděl jsem u klavíru a snažil se zahrát něco veselého, ale tóny, které naplňovaly dům, měly k radosti hodně daleko. Neměl jsem tušení, co se s Bellou stalo, ale měl jsem strach. Co když se jí po cestě něco stalo? Co když jsem jí ublížil? V hlavě mi vířilo tolik zlých myšlenek, až se mi udělalo lehce špatně. Byl jsem snad první upír v historii, kterému se zvedl žaludek. Kůži jsem měl sice z kamene, ale city tak pevné nebyly. Třásl jsem se jako malé děcko, aby se jí něco nestalo.

Po další hodině jsem to už nevydržel a vyběhl jsem do pokoje pro telefon. Vytočil jsem ty známé číslice a čekal, až to někdo vezme. Nepříjemný zvuk naplňoval mou mysl a já se zděšením zjistil, že to nikdo nebere. Hodil jsem telefon na postel a vyskočil z okna. Když se mé nohy dotkly země, rozběhl jsem se lesem a pospíchal k jejímu domu. Minul jsem několik stád potravy, která mě držela při síle, ale já je nechal být a přidal na rychlosti. Když jsem se dostal na louku před jejím domem, oddechl jsem si. Slyšel jsem hudbu, cinkání příboru a myšlenky jejího otce. Přešel jsem ke dveřím a několikrát zaklepal. Poslouchal jsem, jak se Charlie blíží a usmál se. Dveře se otevřely a já pohlédl do jeho tváře stažené starostí. Úsměv na rtech mi zamrzl a já nahlédl do jeho myšlenek. Nic s Bellou neřešil, jak mi ona tvrdila. Přijela domů, šla do pokoje a už z něj nevylezla. Z jeho myšlenek jsem se dozvěděl, že několikrát zvracela a celkově se necítí dobře.

„Jak je jí?“ zeptal jsem se a prošel kolem něj do domu.

„Zvracela, nic nejedla, tekla jí krev z nosu. Myslel jsem si, jestli třeba není v jiném stavu,“ řekl a podezíravě na mě pohlédl. Trpce jsem se zasmál a zakroutil hlavou.

„Věř mi, dítě nečeká,“ uklidnil jsem ho a viděl na něm, jak si oddechl. Pokynul na židli naproti té své a já se posadil.

„Neměl bych ji vzít k doktorovi? Můj otec by se na ni podíval a pomohl by jí,“ navrhl jsem, ale jeho pohled plný bolesti mi zabránil v dalším povídání. Smutně se usmál, přešel k ledničce a pohladil dvě fotky. Na jedné byl John, jeho zesnulý syn a na druhé překrásná žena, která se usmívala do objektivu a vypadala šťastně. Nikdy mi o ní neříkali, ale bylo mi jasné, že je to Bellina maminka. Měly stejné rysy a vlasy barvy mléčné čokolády.

„Asi bych měl jít za ní,“ vydechl jsem a zvedl se. Charlie se na mě ani nepodíval, pořád sledoval dvě fotografie a smutně se na ně usmíval. Vyběhl jsem schody do patra a vešel do jejího pokoje. Ležela na posteli, schoulená do klubíčka a celá se třásla. Po tvářích jí tekly slzy a pokoj naplňovaly její vzlyky. Přešel jsem k ní a pohladil ji po tváři. Vylekaně sebou trhla a pohlédla na mě.

„Co tu děláš? Chci být sama,“ řekla a otočila se na druhou stranu. Lehl jsem si do postele vedle ní a objal ji. Chtěla se vymanit z mé náruče, ale já jí to nedovolil. Pevněji jsem ji k sobě přitáhl a vdechoval její vůni.

„Co se děje? Proč si odjela?“ zeptal jsem se potichu a poprvé od našeho seznámení jsem opravdu litoval toho, že jí nemůžu číst myšlenky. Vždy mi řekla, na co myslí, ale teď to bylo jiné. Z jejího těla jsem cítil strach a odhodlání.

„Nic se neděje, jen chci být sama. Prosím, odejdi,“ zašeptala a odtáhla se ode mě. Zvedl jsem se a překvapeně sledoval její tělo. Nikdy mi neřekla, abych odešel, právě naopak. Přemlouvala mě, abych zůstal a objal ji. Neměl jsem tušení, co se děje, a ta nevědomost mě ničila. Chtěl jsem jí nějak pomoct, ale ona mi nedávala šanci. Přešel jsem ke dveřím a chtěl splnit její přání, ale než jsem stihl cokoliv udělat, zvedla se a vyběhla na chodbu. Zmizela za dveřmi koupelny a sípavě se nadechovala. Vletěl jsem do místnosti za ní a pozoroval její křehké tělo, které se otřásalo pod návalem kašle, který zněl až příliš nezdravě. Když jsem pracoval s otcem v nemocnici, měl jsem kolem sebe takového kašle dost. Přešel jsem k ní a pohladil ji po zádech. Našel jsem malou prohlubeň pod žebry a lehkým tlakem uvolnil dýchací cesty. Zhluboka se nadechla a pevně sevřela mé ruce.

Když se trochu uklidnila, vzal jsem ji do náruče a přenesl ji do pokoje. Lehl jsem si do postele a přitáhl si ji do náruče. Její tělo se otřásalo pod návalem vzlyků a slz, které jí stékaly po tváři. Snažil jsem se ji nějak uklidnit, ale nevěděl jsem jak. Jen jsem seděl, objímal ji a plný obav a strachu přemýšlel, co se děje. Rukou se dotkla mé tváře a pohlédla na mě. Byl jsem zvyklý na život, radost a štěstí, které zářily v jejích očích, ale teď nebylo stopy ani po jedné emoci, kterou jsem na ní tak miloval. Její čokoládové oči byly bez života, tmavé a ponořené do tmy, která mě děsila.

„Bello, musíme k doktorovi. Zavolám otci a poprosím ho, aby se na tebe podíval. Mám o tebe strach,“ přiznal jsem a políbil ji na čelo.

„Jacob, bratr Rachel, je vlkodlak. Málem mě zabil, když jsem mu řekla, s kým chodím. Přemluvila jsem ho, aby nechal tebe i tvou rodinu na pokoji. Taky mám strach,“ vydechla a já se zasmál. Zmateně na mě pohlédla.

„Ty můj blázínku. Nemusíš se o nás bát, jsme upíři. S vlky máme smlouvu, která chrání je i nás. To ale nemění nic na tom, že pojedeme do nemocnice,“ rozhodl jsem a zvedl ji. Vysmekla se mi z náruče a postavila se k oknu.

„Nemusím nikam jezdit, vím, co mi je,“ přiznala a vzlykla. Dlaní se dotkla skla a namalovala na něj malé srdíčko.

„Jsem nemocná. Vážně nemocná,“ řekla a já zalapal po dechu.  

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek With or without you - 7. kapitola: