Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Who Owns My Heart - Prolog a 1. kapitola

24.11.2010 (18:00) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2895×

Prolog:

Zhluboka jsem se nadechla. Teď nebo nikdy. Přistoupila jsem k jeho dveřím a zazvonila. Slyšela jsem blížící se kroky, chtělo se mi utéct. Co mu mám říct? Jak se zachová když mě uvidí? Jak moc se změnil? Jsou to již dva roky. Dveře se otevřely a já se nezmohla na nic jiného nežli na ohromené zalapání po dechu.

1. Když to musí být

„Tak už to ukaž,“ rozkázal mi. Podala jsem mu své vysvědčení. Přesně jak jsem očekávala, hlasitě zalapal po dechu. Podívala jsem se na něj. Otevíral a zavíral pusu jak kapr na suchu. Barvy obličeje se mu měnily jako na běžícím pásu. Vypadalo to, že každou chvíli dostane infarkt. Dostala jsem o něj strach.

„Jsi v pořádku, tati?“ zeptala jsem se šeptem. Naštvaně se na mě podíval.

„V pořádku? Jak můžu být sakra v pořádku. Na něčem jsme se domluvili,“ zvedl na mě hlas. Instinktivně jsem se přikrčila.

„Zlepším si to,“ zašeptala jsem.

„Jo, přesně, zlepšíš, máš dvě možnosti. Buďto si do týdne najdeš někoho na doučování ty, nebo ti jej najdu já,“ mluvil tónem, který nedovolal odmlouvání.

„Jistě,“ zašeptala jsem, otočila se a odešla do pokoje. Moje mysl se soustředila jen na to, kdo by na to doučování byl nejlepší. Pořád mě napadala jen jedna možnost a ta se mi ani za mák nelíbila. Bylo by pod mou úroveň za ním jít. Ve škole se stýkám zásadně jen s lidmi mé úrovně. On by k nim sice taky mohl patřit, ale jeho vizáž byla hrozná. Pottrovské brýle, rovnátka, děsný oblečení a pořád ulízlý vlasy. Přitom jeho nevlastní sourozenci byli bezchybní. Až to snad nebylo ani možný. Jediné, co mě na něm uchvacovalo, byly ty jeho oči, barvy rozteklého karamelu. Mám dojem, že to je jediná možnost, jak by mohl sbalit nějakou holku. Že by se mu dívala neustále jen do očí. Ale stejně bych chtěla vidět tu chudinku, která by si jej z vlastní vůle vzala. Nejspíš by musela mít vypíchlé obě oči. Byl to šprt. Extra třídy. Všechno věděl, a co nevěděl, to nebylo důležité. Takže byl nejlepší volbou na doučování a byla jsem si jistá, že by táta stejně požádal jeho. No, takže se budu muset snížit a požádat jej o pomoc. Bezvadný.

Hodila jsem pohledem na hodiny. Dneska už nic nestihnu. Vyhoupla jsem se do sedu, sebrala noční košilku a hned vedle ní ležící ručník a šla se vykoupat. Celou dobu jsem přemýšlela o tom, jak jej požádat, abych nebyla na posměch. Nic pořádného jsem nemohla vymyslet. Budu improvizovat, nebo si jej odchytnu po škole a požádám jej bez svědků. Začala jsem si sušit vlasy. Jo, přesně to udělám. Odchytnu si jej po škole. Dosušila jsem si poslední pramínek a šla spát…

„Dobré ráno,“ vešla jsem do kuchyně. Táta stál u sporáku a něco kuchtil.

„Přemýšlela jsi už o někom, kdo by tě mohl doučovat?“ zeptal se mě místo pozdravu.

„Popravdě jsem o tom přemýšlela, až dokud jsem neusnula. Napadá mě jenom jeden člověk, dneska jej možná požádám,“ odpověděla jsem mu a vzala si jablko. Nic jiného k jídlu bych nestihla. Potřebovala jsem být ve škole s extra předstihem, nakonec jsem totiž svůj plán změnila. Požádám jej před začátkem školy. Jeho rodina je ráno vždy na parkovišti první. Chtěla jsem toho využít a předstihnout je.

„Kdyby to nevyšlo, mohla bys požádat Cullenovic kluka…,“ navrhl táta. Rozesmála jsem se. Hodil po mně naštvaný pohled.

„Promiň, tati, ale on mě právě napadl jako jediná možnost,“ vysvětlila jsem mu můj výbuch smíchu.

„Aha. Spěcháš někam?“ zeptal se, jakmile si všiml, že jsem už u dveří.

„Vlastně ano. Chci jej požádat před začátkem školy. Přijíždí vždy dřív, tak tam na ně chci již čekat,“ odpověděla jsem a otevřela dveře. „Uvidíme se odpoledne. Ahoj,“ rozloučila jsem a rozutekla se, jak jen zledovatělý povrch dovoloval, k autu. Nasedla jsem si do něj a v jedné chvíli jsem pustila topení a nastartovala. Vyjela jsem směr škola. Za neuvěřitelně krátkou chvíli jsem už vjížděla na zcela prázdné parkoviště. Zastavila jsem na obvyklém místě a vystoupila. Opřela jsem se o kapotu, nezbývalo mi než čekat. Za pět minut se na parkoviště vřítila tři auta. Byly tu. Jakmile zastavila, vydala jsem se k jeho Volvu. Musím uznat, že vkus na auta má. Zastavila jsem se kousek od zadku auta a čekala, až vyleze. Nic se nedělo, začala jsem být naštvaná, pak se dveře přeci jen otevřely. Vystoupil, celou dobu mě pozoroval.

„Ahoj, jak je?“ zeptala jsem se jej. Přece na něj nemůžu ihned vybafnout s tím, co od něj potřebuji. Sjel mě pohledem. Pousmála jsem se.

„Ahoj. Co potřebuješ?“ zeptal se.

„Nechtěla jsem to na tebe hned vybafnout, ale když jinak nedáš. Potřebovala bych doučování. Moje známky jsou opravdu hrozné a pokud si je nevylepším, tak…“ vysvětlovala jsem, ale utnul mě.

„Víš, kde bydlíme?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.

„Emmett se pro tebe v pět staví,“ řekl a odešel. Vykuleně jsem se dívala na jeho mizející postavu. Nemyslela jsem si, že to půjde tak snadno. Porozhlédla jsem se po parkovišti, právě přijíždělo další auto. Uvědomila jsem si, kde stojím, a vydala se ke svému slechovému miláčkovi. Čekala jsem ještě dobrých deset minut, než došla moje parta. Jakmile jsem zahlédla jejich auta, vystoupila jsem. Vzala jsem si kabelku, zamknula auto a šla za nimi. Ihned se ke mně nahrnuly.

„Ahoj, holky,“ pozdravila jsem je.

„Ahoj, Bello,“ odpověděly sborově. Usmála jsem se na ně.

„Holky, nevíte náhodou, jak se jmenuje ten šprt, co je s námi ve stejném ročníku?“ zeptala jsem se jich.

„Ten s těma brejlema a plechovou držkou?“ zeptala se Melissa.

„Přesně ten,“ přikývla jsem. Nemyslím, že bych dneska udělala zrovna dojem, kdybych se jej hned zeptala: ,Jak že se to vůbec jmenuješ?‘

„Edward myslím,“ odpověděla po chvilce přemýšlení Selena.

„Děkuji. Nemohla jsem si vzpomenout, jména osob, které mě nezajímají, si nepamatuji,“ řekla jsem popravdě a vydala se s nimi za zadkem do školy. První hodinu jsem měla historii. Před učebnou jsem se s nimi rozloučila, žádná se mnou neměla společnou hodinu. Jakmile jsem vešla do třídy, všechny pohledy se na mě zaměřily. Usmála jsem se.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je všechny a šla si sednout do lavice. Tři minuty po mém příchodu přišel i vyučující. Hodinu začal zkoušením. Když projížděl očima po třídě a hledal oběť, stáhl se mi žaludek. Naštěstí si ale mě nevybral. Vyvolal kluka sedícího přede mnou. Ten hned po položení první otázky začal s koktáním odpovídat a ještě špatně, to jsem usoudila podle učitelova výrazu. Ten čekal ještě pár minut, než ho poslal sednout. S pětkou v žákovské.

„Kdo bude tak hodný a odpoví mi na ty otázky správně?“ zeptal se a začal se rozhlížet po třídě. Napodobila jsem jej. Všimla jsem si jediné zvednuté ruky. Podívala jsem se na jejího majitele. Byl to, jak se vůbec, jo, Edward. Nikdy dřív jsem si nevšimla, že bychom měli nějaké předměty stejné.

„Pane Cullene,“ vyvolal jej učitel. Edward něco odpověděl, ale bylo to tak rychlé, že jsem ani málem nestačila zaregistrovat. Ale zdálo se, že učitel ano.

„Z něj byste si měli brát příklad. Tak výborný student se jen tak nevidí,“ začal. Třída sborově zašustila nevolí.

„No, takže zkoušení máme za sebou. Kde jsme to naposled přestali?“ zeptal se. Někdo mu odpověděl, takže navázal na minulé učivo, které jsem si ale nepamatovala. Začala jsem si kreslit do sešitu. V tom jsou výhody historie. Učiteli stačí, že nerušíte, pokud tohle pravidlo dodržujete, můžete si dělat cokoli. Já si většinou vyzdobuji sešit a pak si jej na opsání zápisu půjčuji od někoho, koho historie zajímá a píše si zápisky z hodin. Byla jsem zrovna v polovině vymalovávání tancující kočky, když mi na lavici přistál zmuchlaný papírek. Něco takového se mi stalo od mého přistěhování poprvé, kluci už si zvykli, že nic kromě kamarádství ode mě očekávat nemůžou. Otevřela jsem jej.

Nebo víš ty co? Dojedu pro tebe místo Emmetta já.

Podívala jsem se na Edwarda. Díval se na mě. Čekal na odpověď.

Když to musí být.

Poslala jsem mu odpověď tou nejkratší cestou. Přes Mika. Ten mu jej hned podal, ale neunikl mi jeho zamyšlený výraz. Jak jej znám, řekne to své holce, takže za chvíli si bude celá škola šuškatm co mám s Edwardem Cullenem.

Jak jste už nejspíš stačily zaznamenat. Povídka dostala název podle písničky od Miley Cyrus. Díky jejímu poslouchaní, jsem přišla na tento nápad a rozpracovala si jej v hlavě. Vivat Miley. ;)

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Who Owns My Heart - Prolog a 1. kapitola: