Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 14. kapitola

16.04.2010 (14:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1735×

14. kapitola – A takhle se pohřbívá naděje

„Pane... pane Cullene!“ vyhrkla jsem a nemohla si vzpomenout jak zavřít pusu údivem. Ale ano, nezdálo se mi to. Stál tam on. Ten, jehož jméno jsem si už zakazovala vyslovovat, jehož obličej jsem si zakazovala představovat, jehož hlas jsem si zakazovala vybavovat, i když to nešlo, protože mé sny se bez jeho tváře a hlasu neobešly. Edward Cullen. Dokonalý jako vždy.

„Dobrý den, slečno,“ pozdravil, ale do tváře se mi nepodíval. Ovšem už jen slyšet jeho hlas, který zněl jako rajská hudba bylo něco neuvěřitelného.

„Pro – promiňte, ale... co tu vlastně děláte?“ Byla to trochu hloupá otázka, protože jsem předpokládala, že také přišel na večírek, i když mi bylo záhadou, proč by ho Greg zval. Že by to od něj byla další škodolibost? Další výsměch?

„Copak vy dnes nepořádáte předsvatební večírek?“ zeptal se udiveně a nervózně se ošil při představě, že si spletl datum.

„A – ano, pořádáme, ovšem...“ koktala jsem a cítila, jak se mi žene červeň do tváří. „Samozřejmě, pojďte dál.“ Ustoupila jsem ode dveří a nechala Edwarda projít. Jen co kolem mne proklouzl dovnitř, ucítila jsem jeho božskou vůni. Zhluboka jsem se nadechla a vychutnala si pár vteřin ráje. Pak jsem Edwarda zavedla na zahradu a duševně se připravovala na tázavé pohledy přítomných a samozřejmě také další nepříjemný rozhovor s Gregem. A nemusela jsem čekat dlouho. Jen co nás Greg zpozoroval, přiřítil se k nám se skleničkou bílého vína a zamyšleným výrazem ve tváři.

„No podívejme se, už jsem ani nedoufal, že dorazíte,“ řekl Greg, čímž potvrdil, že pozvat Edwarda byl jeho nápad. Jak skvostné!

„Promiňte, trochu jsem se s něčím zdržel,“ omluvil se Edward stručně a zdvořile se usmál. Bylo na něm poznat, že ani jemu není v této společnosti příjemně, stejně jako mně.

„Vaši omluvu přijímám jen pokud slíbíte, že na naši svatbu dorazíte včas.“ Greg výrazně pozvedl obočí a čekal na odpověď. Edward chvíli mlčel než odpověděl, což mě trochu zamrzelo. Vlastně ani nevím proč. Cítila jsem z jeho ticha něco, co se mi nelíbilo, ale nedovedla jsem to přesně pojmenovat.

„Ehm... no samozřejmě, nemějte obavy. Takovou slávu bych si nemohl dovolit propásnout.“ Následoval další zdvořilý úsměv, ale ten, kdo se díval pořádně by poznal, že to všechno byla také jenom přetvářka. Edwardovi se na naši svatbu nechtělo, další věc, kterou jsem cítili stejně. Já jsem se toho dne přímo děsila.

„Skvěle! V tom případě si teď musíte zatancovat s mojí snoubenkou, protože po svatbě bude už jen a jen moje,“ zahlásil Greg se svým drsným smíchem a když jsem se na něj nechápavě podívala, jen do mě žďuchl a přitiskl k Edwardovi. Nechápala jsem, jaké s námi měl záměry. Proč mě chtěl tolik trápit? Chtěl mi ukázat, že má v sobě taky kouska citu a nechá mě alespoň na chvíli v Edwardově objetí, nebo se znovu projevily jeho masochistické sklony a tohle byl jen další pokus dohnat mě k šílenství, šílenství z toho, že Edwarda mám takhle blízko naposled? Přikláněla jsem se spíše k té druhé možnosti.

Neuniklo mi, jak si Edward povzdychl, když nás Greg opouštěl. Bez jediného slova pak obmotal ruce kolem mého pasu a začali jsme se pomalu ploužit do rytmu hudby. Přitiskla jsem se co nejblíže k jeho tělu a vdechovala jeho omamnou vůni. Musela jsem si na něj vytvořit alespoň barvité a přesné vzpomínky. Nemohla jsem dovolit, aby se mi časem vytratil z paměti, i když vzpomínky na něj byly vždy bolestné. Nechtěla jsem jednou dojít k bodu, kdy budu uvažovat, jestli to všechno nebyl jen krásný sen.

Tahle chvíle mohla být dokonalá, nebýt toho, že prostě nebyla. Mohla jsem si užívat blízkosti mezi mnou a Edwardem, ale neužívala. Něco tu totiž bylo špatně. Mezi námi dvěma bylo jakési napětí, ale necítila jsem z toho nic dobrého. Hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno a cítila jsem chlad, který z něj vyzařoval. Ani jsme nemluvili. Edward předstíral, že intenzivně poslouchá hudbu a já sama nevěděla, co říct.

Když písnička dohrála, na nic jsem nečekala a v tichosti odešla, aniž bych cokoliv řekla nebo udělala. Musela jsem odejít. Nemohla jsem mu poděkovat za pěkný tanec a tvářit se jako bych byla nad věcí. Už to nešlo. Ne, pokud tu byl Edward. Jeho přítomnost na mě měla zvláštní účinky.

Utekla jsem zpátky do domu, kde jsem se sesypala do křesla a začala jsem se neovladatelně třást. Bylo to těmi vzlyky, které jsem v sobě dusila a za žádnou cenu je nechtěla pustit na povrch. Ale už to nešlo, hranice byla překročena a já propukla v hysterický pláč. Jediné mé štěstí bylo, že sem dovnitř nikdo nechodil a tudíž mě nezahlédl. Mohla jsem se tak sama masochisticky vyžívat ve svém smutku a neštěstí. A to mi v tuto chvíli perfektně vyhovovalo.

Najednou jsem uslyšela něčí kroky a ihned se snažila svůj pláč utlumit. Slzy jsem si rychle setřela hřbetem ruky a snažila jsem se působit nenápadně.

„Vy pláčete?“ ozvalo se za mými zády a já zkameněla. Ten, jehož jsem měla plnou hlavu a úplně mi pocuchal rozum stál za mnou, ruku mi položil na rameno a srdceryvným hlasem mne začal konejšit. „Snad to není kvůli vaší svatbě? Nebojte se, jsem si jistý, že s vaším nastávajícím manželem budete šťastni.“ Slova volil opatrně a vyslovoval je tiše, ale s velkým důrazem na každou vyslovovanou hlásku.

Znechuceně jsem si odfrkla. „Vy si jste jistý, no to je výborné! Nechcete si tedy Grega vzít místo mě?!“ zavrčela jsem naštvaně a bylo mi jedno, jak budu od teď před Edwardem vypadat. Hodlala jsem mu říct pravdu. Všechno, co si myslím. Upřímně a bez jakékoliv přetvářky.

Edward se zarazil. Tohle nečekal a vypadal, že neví, co na to říct. „Já... já se omlouvám, jestli jsem něco řekl špatně...“

„Ne! Vy jste právě vůbec nic neřekl!“ vyštěkla jsem na něj a tím ho vykolejila ještě víc. „Vy si jen tak přijdete do našeho domu a tváříte se jakoby nic, ale to přeci nejde! Tak proč to děláte, proč to ksakru děláte?!“

„Já nechápu, o čem to mluvíte,“ bránil se Edward a to už mi po tvářích znovu kanuly horké slzy smutku a čirého bláznovství, protože já bláznit už skutečně začala.

„Nechápete?! A chcete něco říct? Chcete to pochopit?!“ otočila jsem se na něj, abych mu viděla do očí. Když už jsem se rozhodla přiznat mu své city, tak ať alespoň vidím jeho první reakce v obličeji. Edward přikývl a jeho nyní smutné oči se vpíjely do těch mých. „Celou tu dobu, od prvního okamžiku, co jsem vás spatřila, jsem vás milovala. Nechtějte po mně vysvětlení, protože to ani neexistuje. Prostě to tak bylo, a bylo to silné, silnější než cokoliv předtím. Ve francouzštině jsem nijak nevynikala, protože jsem se celou hodinu soustředila pouze na vás, a když jsme se párkrát vídali i po skončení lekce, byla jsem tak šťastná jako nikdy v životě. A když jsme se tenkrát políbili, byla jsem na vrcholu blaha. Nikdy jsem k nikomu necítila to, co k vám. Jenže od té doby to šlo už jenom z kopce. Vy jste se seznámil s Gregem, přestali jsme si tykat, přestali jsme se vídat, a hráli jsme hru “nic se nestalo“, ale nemůžeme to přece pořád dokola popírat! Prosím, přiznejte si to i vy, přiznejte si, že my dva si nejsme lhostejní!“ Prosebně jsem mu hleděla do očí a čekala verdikt, který mne mohl buď srazit na kolena, nebo vynést do oblak.

Muselo to tak přeci být, ne? Takovéto pocity snad nejsou jednostranné! A kdyby mezi námi nebyl určitý druh chemie, nepolíbili bychom se přece! To byly teď ty jediné myšlenky, jediné naděje, ze kterých jsem čerpala svou poslední energii. Ale musela jsem být celou dobu zaslepené svou vlastní láskou, protože milovat někoho znamená uvědomit si, že on naši lásku nemusí opětovat...

„Bello,...“ začal Edward, sklopil oči a mé ruce uchopil do svých. „Bello, vy jste neobyčejná žena. Vážím si toho, že jste mi přiznala svoje city, protože před svatbou je to jistě velmi těžké. Ale...“ A tohle byl okamžik, kdy mi došlo, co chce říct. Své ruce jsem mu vytrhla z těch jeho a přikryla si jimi obličej. „Ale nejde to. Promiňte mi to, ale já prostě nemůžu. Nehledejte v tom nic osobního... já... totiž vy... budete se vdávat, což znamená, že určitě milujete i Grega, ne? A já si nesmím dovolit zasahovat vám do života... nebylo by to dobré... a...“ Nevěděla jsem, jestli se zarazil, protože mu došla slova, nebo jestli to bylo z nějakého jiného důvodu, ale už mi to bylo vcelku jedno. Svoje pocity už vyjádřil dostatečně. „A... a ani nechci. Nezlobte se prosím, ale stejně by nám to neklapalo.“ S těmito slovy se na mne zadíval a očekával odezvu, která nepřišla. Byla jsem otupělá a tak nějak duševně umrtvená. Jestliže jsem si celou tu dobu dělala jen falešné naděje, pak jsem stejně ještě skončila dobře. Sama jsem se svému stavu divila. Seděla jsem a zírala do prázdna. Edward se zamračil a hned na to odešel. Jednoduše se zvedl a odešel. Prostě odešel...

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 14. kapitola: