Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » What is love? - kapitola třetí

17.09.2011 (21:00) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2219×

Snažila jsem se zvednout, když v tom ke mně někdo přistoupil a se strachem v hlase pronesl, „nestalo se ti nic?“

Vzhlédla jsem nahoru, nade mnou se tyčila štíhlá vysoká postava s rozcuchanými bronzovými vlasy a obličejem, který se dal snadno zhodnotit jediným slovem. Andělský. S mírně ustaraným výrazem mě sledoval těma svýma jantarovýma očima. Asi čekal, že řeknu alespoň něco a já si začala uvědomovat, že jen civím, ale nic neříkám.

„Já… jsem v pohodě,“ zalhala jsem. Věděla jsem, že v žádné pohodě nejsem. Kolena jsem měla v jednom ohni a cítila jsem, jak mi po ruce teče krev.

„Pojď, pomůžu ti nahoru a ošetřím ti rány,“ nabídl mi s nataženou rukou. Taky jsem si ale všimla, jak se kouše zevnitř do tváří. Ale nechápala jsem proč.

„Děkuju.“ Přijala jsem jeho ruku a vytáhla se zpátky na nohy.

Najednou jsme stáli naproti sobě a hleděli si do očí. Ty jeho měly ještě hezčí barvu, když jsem mu viděla přímo do očí. A celý jeho obličej byl tak úžasný, že se mi pomalu podlamovala kolena. Dívali jsme se tak ještě dlouho, než ho napadlo pustit mi ruce.

„Ehm, já jsem Edward. Edward Cullen,“ představil se. Trochu jsem se usmála, protože mi jeho představování připomnělo Jamese Bonda. Zřejmě si toho všiml a jeho úsměv se ještě víc roztáhl.

„Já jsem Bella. Bella Swan,“ využila jsem jeho styl. Znovu se víc usmál.

„A o co si se tu pokoušela, pokud se můžu zeptat?“ ptal se, aniž by mě přestal pozorovat. Z košile si utrhl kus látky, kterou mi se staženou pusou ovázal rány.

Nemohla jsem mu tady hned vykládat o nevěrném příteli, mojí neschopnosti udržet rovnováhu a o tom, proč mám opuchlé oči od hodinového breku. Vymluvím se tedy na něco jiného. Přemýšlela jsem na co. Pak mě napadla prostá odpověď. Procházka. Zahleděla jsem se mu do očí a odpověděla.

„Zapomenout, jak bolí zrada od nevěrného přítele.“

V okamžiku bych si nafackovala. Co to melu proboha. Chtěla jsem říct, že se jen tak procházím, relaxuju. Ne mu tady vykecat, jak jsem neschopná, že si ani přítele udržet nedokážu. Nechtěla jsem se litovat a už vůbec ne se opětovně dojímat. Bohužel, srdce mě zradilo. Na mysl mi přišlo, jak Andrew objímal a líbal tu holku. Všechny ty obrazy v mé hlavě mě donutily sklopit hlavu a přes řasy mi unikaly slzy. Nevěděl, co má dělat, protože natáhl ruku, ale hned ji zase stáhl. Musela jsem zareagovat první.

„Tak já už musím jít, nezlob se. A děkuju za ošetření,“ otočila jsem se k odchodu.

„Počkej, Bello, já, já. No, nemohli bychom se ještě vidět?“ Teď pro změnu sklopil hlavu on. Nedovedla jsem si to vysvětlit, ale bylo mi s ním dobře, a tak by možná nevadilo vidět se ještě jednou. Nezávazně.

„Ale ano, proč ne. Budu ráda.“ Dobrá, to poslední nevím, proč jsem řekla. Co on má na mě za vliv?

„Jsem moc rád. Mohu tě požádat o telefon?“ Přišlo mi, že pochází z jiné doby. Z takové, kde muži ještě byli gentlemani. Zase se zasmál. Jako kdyby mi viděl do hlavy.

„Ovšem.“ Vytáhl telefon a já mu nadiktovala telefonní číslo.

„Zavolej, kdy chceš. Měj se hezky, Edwarde Cullene.“ To první mi zase ujelo. Fajn už vážně musím domů. Otočila jsem se k odchodu.

„Děkuji. Přeju, ať to rychle přejde. Měj se hezky, Bello.“ Pořád byl tak ohleduplný. Naposledy jsem se na něj podívala a pak už jsem směřovala k domovu.

Sotva jsem dorazila domů, ještě ani na kliku jsem nesáhla a už bylo slyšet rodiče.

„Bello, zbláznila ses? Kde jsi byla? Stokrát jsme ti volali, co sis sakra myslela, že děláš, když odejdeš bez mobilu bůhví kam a…“ Mamka se zarazila sotva viděla můj obličej.

„Andrew?“ zeptala se.

„Je konec, mami, konec.“ Vrhla jsem se jí do náruče a znovu dala průchod svým citům. Mamka mě vzala do pokoje. A celou cestu mě chlácholila a hladila.

Nahoře mi převázala rány, kterých si všimla, a pomohla do postele a pak mě přikryla dekou. Stulila jsem se do klubíčka, objala si nohy a můj pláč neustával. Mamka mě ještě chvilku hladila a seděla u mě na posteli. Pak se zvedla a odcházela.

„Uvařím ti čaj a bude líp. Belli, neboj, to bude lepší,“ snažila se mě uklidnit.

Sotva odešla z pokoje, zmocnil se mě ještě větší smutek a deprese než předtím. Zůstala jsem stulená a pořád dokola jsem si přehrávala náš poslední rozhovor s Andrewem. Všechno, co se stalo, co jsme si řekli. Pořád dokola mi to všechno běhalo hlavou. Až se mi pak vybavila i jiná věc, kterou vždycky Andrew říkal.

„Zase řveš, pokaždé jen brečíš. Nic neumíš řešit!“ Tahle jeho slova mě vždy bodala do srdce jako ostré dýky.

Naštěstí mě jeho imaginární hlas, který jsem slyšela v hlavě, který mi dokola opakoval tuhle větu, dokonale probral. Tak já neumím nic řešit? Posadila jsem se na posteli, rychle si setřela slzy a zapřísahala jsem se, že už nikdy kvůli tomuhle idiotovi brečet nebudu. Nikdy nebudu brečet kvůli někomu, kdo je schopný mi tohle říct.

„Bellinko, tady je ten čaj.“ Do pokoje vstoupila mamka. Když mě viděla před zrcadlem, kam jsem přešla, divila se.

„Nehodlám se trápit kvůli někomu, jako byl Andrew,“ odpověděla jsem jí na její nechápavý pohled.

„To je dobře, neměla by ses tím neustále týrat, holčičko,“ chápala mě mamka.

Abyste zase pochopili vy. Moje mamka byla ta nejlepší na celém světě, byly jsme jako nejlepší kamarádky. Říkala jsem jí naprosto všechno a ona mi vždycky uměla poradit. Renée, tak se jmenuje, byla vážně tou nejlepší osobou v mém životě. Samozřejmě i s tatínkem. Charlie je zase ten nejúžasnější otec na světě.

Moji rodiče se vzali, když jim bylo 20 a za rok měli mě. Jsou to ti nejspokojenější lidé na světě a ten nejlepší pár, jaký jsem kdy viděla. Nehádali se, jen se škádlili a nikdy se nestalo, že by se jeden za druhého nepostavil, když bylo třeba. Moje rodina byla harmonická a spokojená. Měla sem úžasné dětství i dospívání. Lepší rodinu jsem si nemohla přát.

„Jdeme se dívat s taťkou na fotbal?“ zeptala jsem se mamky.

„S největší radostí.“ Mamka mě popadla kolem ramen a vyrazily jsme za taťkou. Mimochodem fotbal celá moje rodina miluje.

Z pohledu Edwarda

Dorazil jsem domů a pořád jsem přemýšlel nad tou dívkou v lese. Byla tak krásná, ale zároveň něčím zlomená. Někdo jí ublížil a soudě podle toho, co mi říkala, to byl nejspíš expřítel. Jak někdo může ublížit tak krásné dívce. Doufal jsem, že to na mě nepoznala, ale od prvního okamžiku, co jsem ji viděl, jsem z ní nemohl spustit oči a nemohl jsem se zbavit nutkání chránit ji po zbytek jejího života, od čehokoli.

„Tak jaká je Bella?“ Než jsem sáhnul na kliku u dveří, stála u mě moje sestřička Alice s pohledem dítěte, které dostalo ten nejlepší dárek.

„Alice!“ okřikl jsem ji.

„No co, chci jen vědět, jestli je tak skvělá, jak jsem viděla,“ nedala se odbýt.

„Ano je, stačí,“ nechtěl jsem se o tom víc bavit, i když mám Alice strašně moc rád.

„A bude to ještě lepší, víš až…“ nestačila to dopovědět, protože jsem jí skočil do řeči.

„Jaspereeeeee!“ zakřičel jsem na celý dům. Jasper, přítel Alice, se hned přihnal. A upřel na mě pohled. „Odveď si ji, než jí něco provedu,“ zasmál jsem se na něj.

„Tak pojď, ty moje malá vědmo,“ usmál se na ni a na mě mrkl.

„Stejně se ještě budeš divit, bráško,“ křikla ještě na schodech.

Odebral jsem se do svého pokoje a lehl si na postel. Vlastně bych ji ani nepotřeboval, protože nespím, ale alespoň mi zaplnila pokoj. Nemohl jsem pořád z hlavy vyhnat Bellu. A ani jsem snad nechtěl. Určitě jsem nechtěl. Někdo lehce zaklepal na dveře mého pokoje.

„Dále,“ řekl jsem, ale moc dobře jsem věděl, že za dveřmi je Esme a Carlisle. Moji rodiče.

„Alice nám něco prozradila, tak se jen jdeme zeptat,“ mrkla na mě Esme.

„Vy už taky?“ Hodil jsem po nich zoufalý pohled.

„Jen jsme ti přišli říct, že ti to moc přejeme, to, co bude v budoucnu, což nám samozřejmě prozradila Alice,“ zasmál se Carlisle.

„Děkuju,“ usmál jsem se.

„Tak pojďme, Esme, necháme Edwarda o samotě.“ Carlisle vzal Esme za ruku. Oba se usmáli a odešli z pokoje.

Abyste pochopili, nejsme normální rodina. Je nás sedm. Já, Esme, Carlisle, Rose, Emmett, Jasper a Alice a jsme upíři, ale ne jaké znáte z filmů. Pijeme pouze zvířecí krev, na slunci můžeme pobývat bez jakékoli ochrany a nezáříme. Zabije nás pouze utrhnutí končetin a kůl do srdce, který se ale musí dokonale zarazit, na což moc lidí sílu nemá. Takže se dá říct, že nás mohou zabít zase jen upíři.

Nespíme a nebrečíme, jsme bělejší než lidé. Jsme rychlí a silní. A máme schopnosti. Alice vidí do budoucna, Jasper umí ovládat pocity, Emmett je super silný, já čtu myšlenky. A najednou mě napadá, jak si Bella myslela, že se představuju jako James Bond. Neubránil jsem se smíchu, ale snad si ničeho nevšimla. Moc se mi líbí a nechci ji ztratit jen kvůli tomu, že by zjistila, kdo jsem. Zítra jí zavolám a sejdeme se. Moc se těším.

Znovu mi myšlenky sklouzly k Belle, ale tomu se prostě nešlo ubránit. Opět jsem se položil na postel a přemýšlel jsem, jak to bude zítra vypadat, pokud Bella přijme mé pozvání a v hlavě se mi rodily plány, co bychom mohli všechno dělat. Kam všude zajít. Bude to úžasný den.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek What is love? - kapitola třetí: