Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » What is love? - kapitola čtvrtá

15.02.2012 (20:45) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1398×

Druhý den ráno jsem se vydal do kuchyně. Ne, že bych potřeboval jídlo, ale v lednici byla medvědí krev a mně se zrovna na lov nechtělo. Hned po vstupu do kuchyně mě ale upoutal pohled na Alice, sedící na židličce.

„Je ti něco?“ ptal jsem se.

„Mně ne bráško, ale pro tebe mám špatné zprávy.“

Hned jako první mě napadlo, co se stalo Belle. V hlavě mi běhalo tisíc myšlenek, kdo jí co udělal, jak jí je, kdy se k ní budu moct dostat. Nevydržel jsem ten tlak, a tak jsem vykřikl.

„Alice, proboha, co je s Bellou?“

Trochu nadskočila, jak se lekla. Ale nevyvedlo jí to z míry a významně se na mě podívala.

„Kdyby bylo něco s Bellou, tak bych ti to řekla hned, nemyslíš.“ Dívala se na mě.

„Tak, prosím, povídej, co se stalo?“

„Tenhle víkend, tedy od pátku od rána, do soboty do odpoledne, bude svítit slunce.“

„No a to je všechno? To není žádná hrůza,“ odpověděl jsem.

Pak mi to ale došlo. Na sobotu jsem si chtěl domluvit schůzku s Bellou. Teď to budu muset odložit, protože večer už nikam nebude chtít s klukem, kterého zná sotva den. Moje nálada klesla k bodu mrazu. Jak já se těšil a nic. Nezbude mi nic jiného než zase koukat do stěn a poslouchat Debbussyho.

„Edwarde, kdyby se cokoli změnilo, hned ti to řeknu.“ Alice byla moc hodná.

„Děkuju.“ Odešel jsem se skleničkou krve zase zpátky k sobě do pokoje.

Celý den strávím tady. Ne tam, kde bych chtěl být, ale zase tady. Sám.

Z pohledu Belly

Ráno jsem se vzbudila krásně odpočinutá. Koukali jsme na fotbal dlouho do noci, protože dávali hned tři zápasy za sebou. Podíval jsem se na hodiny a bylo deset hodin. Rozhodně se musím zajít umýt a něco se sebou provést, než půjdu na snídani a pak … vlastně nevím, co pak budu dělat. Možná by mohl zavolat Edward. Ale proč by to dělal. Proč by volal někomu, jako jsem já. Určitě si číslo vzal jen ze zdvořilosti. Pravděpodobně ani nezavolá. Proč by zahazoval čas zrovna se mnou, když může mít tisíc jiných holek. S jeho vzhledem anděla, žádný problém.

„Bells, je snídaně,“ zavolala ze spod mamka.

„Hned jdu,“ křikla jsem.

V koupelně mi to trvalo jen chvilku. Stejně budu zase celý víkend doma, takže žádný dlouhý upravování nepotřebuju. Rychlé pročísnutí vlasů a na sebe jen hip hopové tepláky a obyčejné černé tričko. Tepláky na styl hip hop jsem si oblíbila na škole ve Phoenixu, kam jsem krátce chodila a nosil je tam skoro každý. Tady ve Forks jsem stejně nikam nechodila a moc kamarádu tu nebylo. Pár lidí ze školy, ale to bylo všechno a nebylo to tak, že bych s nimi musela trávit všechny volné chvíle. Proto to časté dřepění doma na zadečku.

Seběhla sem dolů a nasnídala se. Mamka udělala výborné palačinky s javorovým sirupem nebo s ovocem a šlehačkou. Můj žaludek byl tak plný, že na oběd nebylo ani pomyšlení. Stejně rodiče odjížděli na dva dny ke svým kamarádům. Od soboty od rána do neděle do večera jsem měla dům pro sebe. Ale, co je to platné někomu, kdo nemá moc přátel, které by zval a ani přítele.

„Vážně ti nevadí, že odjedeme na víkend pryč?“ Zvedla oči od dřezu mamka.

„Vážně, po sté, mi to nevadí,“ odpověděla jsem a zasmála se.

„Nedělej z ní malé dítě, Renée,“ řekl taťka s mírným protočením očí.

Všichni se museli zasmát. Po snídani se začali chystat a mamka jako vždy vyšilovala, že něco jistě zapomene a nebude mít všechno. Že si na to vzpomene až na cestě, ale to už bude pozdě. S taťkou nás chytil záchvat smíchu, jako vždy, když mamku chytila tahle její nálada. Přesně v jednu hodinu odpoledne odjížděli a já samo sebou dostala spoustu rad, co děla a co naopak nedělat.

Když zmizeli z dohledu a já už nikomu nemohla mávat, odebrala jsem se zpátky do domu, kde bylo krásné teplo, protože taťka ještě zatopil, než jeli. Sice venku svítilo slunce, ale moc teplo nebylo. A začínal foukat vítr.

Z Edwardova pohledu

„Edwarde, Edwarde,“ křičela na mě Alice.

„Co se stalo?“

„Bude zataženo, za hodinu se přižene bouřka a bude pršet až do příštího týdne. Vlastně aktuálně, podle mého dokonalého systému slunce nebude svítit dost dlouho,“ zaklepala si na hlavu.

Musel jsem se zasmát, ale ne jen proto, že bude zataženo a já snad budu moct pozvat Bellu ven, ale i proto, že byla Alice roztomilá jak skřítek. Jak tam tak poskakovala a měla radost skoro větší než já, že můžu Bellu někam vzít.

Z Edwardova pohledu:

Měl jsem plnou hlavu nápadu, kam zajít, co všechno podniknout. Ale každý jsem zavrhl jako nedostatečně dobrý pro Bellu. Nakonec mě napadla jen klasická večeře a procházka, ale vůbec jsem netušil, jestli se jí bude chtít jít ven s cizím klukem, kterého viděla jen jednou.

Možná mi řekne, že už má jiné plány a ani nic vymýšlet nemusím. Ale to se nedozvím, pokud hned teď neseberu všechnu odvahu a nezavolám Belle. Pomalu a nejistě jsem vzal telefon do ruky a s třesoucími prsty vyťukal číslo, které patřilo právě Belle. Připadal jsem si jako puberťák, který jde poprvé na rande. Teda rande jsem zažil jen jedno, ale to teď není důležité. Stejně dopadlo otřesně. Z úvah mě vytrhlo pozdravení.

„Ahoj, Edwarde.“

„Ahoj, Bello. Ehm…jak se máš?“ koktal jsem.

„No, osiřela jsem, protože rodiče odjeli pryč, ale jinak fajn.“ Smála se do telefonu Bella.

„Vážně? Napadlo mě, jestli bys třeba nechtěla jít ven. Se mnou. Dneska.“ Vážně jsem byl jak prvňáček poprvé u tabule. Ale netrpělivě jsem čekal, co odpoví.

„No, proč ne. Stejně bych celý den proseděla u televize, protože jsem nic neplánovala.“

Její prostá odpověď mě víc než potěšila. Byl jsem nadšený, že souhlasila s tím, že se mnou někam půjde. Ani nevěděla, kam jí chci vzít, a přesto souhlasila. Připadala mi moc roztomilá.

„Mohu tě tedy vyzvednout okolo páté?“

„Výborně, budu přichystaná,“ odpověděla prostě.

„Budu se těšit. Zatím ahoj, Bello,“ řekl jsem nadšeně.

„Zatím ahoj, Edwarde.“

Hned, jak to dořekla, položila telefon. Cítil jsem trochu zklamání, ale proč? Na večeři se mnou půjde. Tedy snad. Protože zatím neví, kam půjdeme. Takže nemám být proč zklamaný. Je to snad proto, že tak rychle položila telefon. Čekal jsem snad, že si ještě bude chtít povídat. Tak dost Edwarde! Okřikl jsem se. Můj pohled se stočil k hodinám. Bylo půl třetí. Pomalu se začít chystat a pro jistotu si ještě dojít na lov. Takový byl můj plán. Alespoň do té doby než se setkám s Bellou.

Z pohledu Belly

Chvilku jsem strávila přepínáním televizních kanálů, jestli třeba nenarazím na nějaký zajímavý. Pak mě ale napadlo, že kniha bude možná lepší volba. Ani nevím, jak dlouho jsem si četla, když zazvonil telefon. Vůbec jsem netušila, kdo volá, a srdce mi přesto bušilo při pomyšlení, že by to mohl být Edward. Pohled na displej zapříčinil daleko rychlejší bušení srdce a tep vyskočil tak na dva tisíce. Volal mi opravu on. Nikdy v životě jsem svůj mobil nemilovala víc než teď. Edward Culllen. Zvedla jsem tedy telefon.

„Ahoj, Edwarde,“  řekla jsem opatrně. Chvilku bylo ticho.

„Ahoj, Bello. Ehm … jak se máš?“ Zněl trošičku nejistě, ale proč?

„No, osiřela jsem, protože rodiče odjeli pryč, ale jinak fajn.“ Smála jsem se do telefonu.

„Vážně? Napadlo mě, jestli bys třeba nechtěla jít ven. Se mnou. Dneska.“ Žádá mě opravdu o to, abych s ním šla ven právě já? Jen zachovej klid, běželo mi hlavou.

„No, proč ne. Stejně bych celý den proseděla u televize, protože jsem nic neplánovala.“

Snad horší  odpověď jsem mu dát nemohla. Vypadá to, že jsem troska po rozchodu u televize. Připadala jsem si jako idiot.

„Mohu tě tedy vyzvednout okolo páté?“ Jeho hlas mě vrátil do reality.

„Výborně, budu přichystaná,“ odpověděla jsem rychle, možná až moc rychle.

„Budu se těšit. Zatím ahoj, Bello,“ řekl tím svým krásným hlasem.

„Zatím ahoj, Edwarde,“ odpověděla jsem já a radši zavěsila.

Nechtěla jsem to tak rychle ukončit, ale neriskovat, že ze sebe udělám ještě většího hlupáka, se mi jevilo jako nejlepší možná varianta.

Já tedy půjdu ven s Edwardem Cullenem. No to snad ne. Začala jsem pobíhat po domě a prozpěvovat si písničky. Po pár minutách mi došlo, jak se chovám. Jako malé děcko! Okřikla jsem se v duchu. Mrknu na hodiny a ono už je půl třetí. Sakra, tak málo času na přípravu. Ihned následoval běh do koupelny, kde započaly všechny nutné přípravy na rande snů.

Bylo za deset pět a já nedočkavě stepovala před oknem, zda zahlédnu přicházet Edwarda. Samozřejmě nepozorovatelně. Nechtěla bych vypadat jako nedočkavá holka, která čeká jen na něho. Dávat najevo přílišný zájem není dobré. Alespoň to říkává moje teta. Ne vždy se tím ale řídím. Ostatně jako v posledním případě s Andrewem. Ale na to teď myslet nebudu.

Hodiny v obýváku odbíjely pátou, když před naším domem zaparkovalo auto. Na vteřinu přesný. Nejen, že je krásný on, ale jeho auto byla prostě nádhera. Jedno z nejkrásnějších aut na světě, alespoň pro mě. Před domem stálo Volvo C30. Když vystupoval, nedovedla jsem si představit lepší auto, které by k němu tak ladilo, jako právě tohle Volvo. Skoro jsem zapomněla, že vlastně jde ke dveřím, protože když zazvonil zvonek, málem mě leknutím kleplo. Nemohla jsem letět ke dveřím jak cvok, i když bych moc ráda. Došla jsem k nim tedy pomalejší chůzí, a jak jsem vzala za kliku, polilo mě horko. Dveře se s klapnutím otevřely a já málem upadla. Na prahu stál anděl a božsky se usmíval.

„Ahoj, Bello.“ Dvě slova a já myslela, že se semnou svět nepřestane točit.

„Ahoj.“ Neodvažovala jsem se říct nic víc.

„Půjdeme?“ Jak prostá otázka a já zůstala civět. Přísahala bych, že slintám. Zkontrolovala jsem pusu mírným přejetím ruky přes rty. V pořádku.

„Moc ráda,“ odpověděla jsem a začervenala se u toho.

„Nevadí ti snad moje Volvo?“ Zřejmě si moje chování vysvětlil po svém.

„Blázníš, vůbec ne. To je to nejhezčí auto, co jsem tady viděla. A vůbec nejhezčí, co můžeš mít.“ Nějak jsem se rozpovídala. On se jen božsky usmíval.

„Promiň, nechtěla jsem tak bláznit.“ Sklopila jsem hlavu a nevěděla, co dál říct. Připadala jsem si hloupě.

„Nebylo to bláznivé, ale roztomilé.“ S těmito slovy přistoupil ke mně a pohladil mě po ruce. V ten moment jsem nechtěla nic víc, než aby svou ruku z mé nikdy nesundal. Jeho blízkost, hlas a vůně mě naprosto omámily. Nevěděla jsem co dál. On naštěstí ano.

„Půjdeme do auta, je tu zima.“ Jeho andělský úsměv by mě přinutil k čemukoli. Jen jsem pokývala hlavou a nechala se dovést do Volva.

Sedačky byly vyhřáté a tak pohodlné, že bych je klidně brala jako postel. Edward zavřel dveře a obešel auto. Přísahala bych, že ho obešel nějak moc rychle. Skoro jako by běžel, ale to bych si všimla. Z mého myšlenkového pochodu mě vytrhla jeho vůně, když nastoupil do auta. To teplo a jeho vůně byli dokonalou dvojicí. Začala jsem přemýšlet, jestli právě on není tím princem, na kterého celý život čekám. Tím panem dokonalým.

Dorazili jsme do sousedního města. Cesta byla klidná. Ani jeden z nás moc nemluvil. Snad z očekávání, jak to celé dopadne. Snad proto, že ani jeden nevěděl jak začít. Důvodů bylo spousta. Přesto to nebylo to tíživé ticho, ale krásné uklidňující ticho, které ani jednomu z nás nevadilo. Edward zaparkoval před nějakou restaurací. Název mi nic neříkal, a tak nezbylo nic jiného než se nechat překvapit.

„Doufám, že nevadí, že tě beru na večeři?“ V jeho očích se dalo vyčíst pár obav.

„Vůbec ne. Vlastně mám i trochu hlad,“ usmála jsem se na něho.

„Pak tedy prosím.“ Pokynul rukou ke dveřím restaurace a zasmál se.

Jestli byl jeho úsměv andělský pak nevím k čemu přirovnat to, když se smál. Byla jsem už tak poblouzněná jen jeho přítomností. Když se k tomu přidal jeho smích, přestávala jsem dýchat. Byl prostě dokonalý v každém ohledu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak trošku posmutněl, ale nedovedla jsem si to vysvětlit. To už mi ale otevíral dveře a pomáhal mi z auta. Jako opravdový gentleman.

Restaurace byla útulná, diskrétně osvětlená. Tak, aby člověk viděl na jídlo, ale tak, aby světlo nebylo příliš ostré. Stěny byly fialové a svíčky na stolech celému místu dodávaly úžasnou atmosféru. A stoly byly oddělené ratanovými stěnami. Pro někoho možná výstřední, pro mě dokonalé. Lepší už snad vybrat nemohl. Zavedl mě ke stolu daleko vzadu od všeho dění. Sotva jsme se posadili a už u nás byla servírka. Byla docela hezká. Černé dlouhé vlasy, tmavé oči a hubená postava. Pro kluky jistě atraktivní. A taky se tak chovala.

„Mohu něco nabídnout?“ Otázka patřila Edwardovi, ne mně. Edward na mě pohlédl.

„Dám si gnochi s houbami a smetanou,“ usmála jsem se schválně na servírku. Dočkala jsem se zase jen ignorace. Jídlo si sice zapsala, ale pohled od Edwarda neodtrhla. Počkat proč mě to tak štve? Edward se usmál, ale ne na ní nýbrž na mě. Což mě potěšilo.

„Já si dám colu.“ Strohá odpověď, navíc se na ni nepodíval.

„Nic víc si nedáte?“ Dotírala servírka. Přísahám bůh, viděla jsem její hlavu na táce před sebou s jablkem v puse.

„Díky, snad jsem řekl jasně, co chci!“ Odbil ji Edward. Servírka se otočila k odchodu.

„Kdyby něco, stačí zavolat.“ Bože, jak ta je dotěrná!

„Hm, nemohla z tebe zpustit oči. Ale na to už sis asi zvyknul, viď?“ Čekala jsem, co řekne.

„Nemám takové typy rád. Jsem rád, že ty taková nejsi.“ Páni, ten věděl, jak na mě.

„Děkuji.“ Určitě jsem zase zčervenala, protože se usmál.

Servírka donesla večeři celkem rychle a nepřestávala dotírat, ale Edward jí vždy odpověděl rychle a striktně, takže poznala brzy, že z tohohle nic nebude. Navíc celý večer ze mě Edward nespustil oči, jak jsem si všimla.

„Děkuji za dobrou večeři,“ pousmála jsem se na něj.

„Není za co. Ale náš večer ještě nekončí, pokud nemáš jiné plány.“ Očekával, co řeknu.

„Vůbec ne.“ Co jiného mu říct, když se mu zahledíte do těch nádherných jantarových očí.

Zaplatil účet a pomohl mi vstát ze židle. Byl opravdu takový gentleman, až mě to zaráželo, a čím dál víc připadalo, že je z jiné doby. Došli jsme k autu a nasedli. Nevěděla jsem, kam pojedeme a nedalo mi to.

„Edwarde, kam vlastně pojedeme?“

„To je překvapení.“ Byl tajemný.

Na nic víc už jsem se neptala, alespoň budu překvapená. Tedy doufám. Auto se rozjelo a já začala uvažovat, že mu možná věřím až moc. Skoro ho neznám a už s ním jezdím autem navíc na místo, které mi nechce prozradit. Nevím, jestli nejsem až moc odvážná. Možná by nebylo od věci držet se trochu zpátky a raději se nechat odvést domů. Než jsem to stačila domyslet, auto zastavilo. Pohlédl na mě s otazníky v očích. Nedocházelo mi proč. Poznal snad, na co myslím? To mi snad vidí do hlavy? Nebo čte myšlenky?

„Bello, jestli chceš domů, tak tě odvezu anebo doprovodím, ale samotnou tě jít nenechám. Nevíš, jak je nebezpečné jít tudy v noci sama.“ Bylo mi ho líto. Tohle jsem nechtěla.

„Ne, to je v pořádku. Náš večer ještě nekončí,“ usmála jsem se na něho. Viditelně se mu ulevilo, že nechci domů.

„Půjdu vedle tebe, aby se ti nic nestalo.“ Byl tak úžasný. Snad čekal, že mi to bude vadit.

„Budu ráda,“ usmála jsem se, jako už tolikrát dnes večer. V jeho přítomnosti to ani jinak nešlo.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek What is love? - kapitola čtvrtá: