Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 44. kapitola

01.07.2011 (07:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2037×

Nadběhnu mu okolo, ty jdi pořád přímo po něm, vyslal jsem rozkazovačnou myšlenku a rozběhl se na sever tak rychle, jak to jen šlo.

Sam neprotestoval, což mě až překvapilo. Vždyť to on byl celou dobu ve vedení, proč se teď tak najednou beze slov podřídil? Než jsem si uvědomil, co se stalo, došlo mi, že jsem na něj nevědomky použil svou alpha sílu, které se nedá vzdorovat. Překvapilo mě, že to fungovalo i přesto, že už jsme nebyli členové stejné smečky.

I tak jsem došel k závěru, že omlouvat se mu by byla čistá hloupost. Když už jsem jednou dal najevo svou převahu, nehodlal jsem to brát zpátky.

„Jaku?“ ozvalo se za mnou tak rychle, až jsem se zarazil. Neslyšel jsem nikoho přicházet, byl jsem zřejmě příliš zabraný do myšlenek.

Prudce jsem trhl hlavou, i když jsem ji poznal už po hlase. O vteřinu později ke mně dolehl i její pach. Přeslazeně nechutný a přesto neodolatelný. Rozpoznával jsem v jejím pachu něco, co přenesla na svou dceru a to ho činilo tak úžasný, že jsem přitom vůbec nevnímal jeho upíří součást.

Okamžitě jsem se proměnil do lidské podoby.

„Bello!“

Očima se zaměřila čistě na můj obličej a dělala, že nevidí, že jsem nahý. Ocenil jsem to.

„Myslela jsem, že bych mohla být užitečná,“ usmála se a zavětřila. „Kde je ten upír?“

„Nemůžeme ho chytit,“ přiznal jsem a lehce zčervenal.

Vykulila oči. „Má snad nějaké zvláštní schopnosti?“ zeptala se. Potěšilo mě, že čekala, že bychom ho dokázali bez problémů chytit, a tohle přisuzovala něčemu jinému.

„Mám jistý podezření,“ zahuhlal jsem.

Rozhlédla se obezřetně kolem. „Na mě to nebude fungovat,“ usoudila. „A můžu ochránit i tebe. Spolu ho dostaneme.“

„Nechceš nejdřív vědět, jaká je jeho schopnost?“ otázal jsem se mírně sarkasticky.

„No vlastně to ani nepotřebuju vědět, ale jestli na tom trváš…“

Zíral jsem na ni jako na zjevení, ale pak jsem zavrtěl hlavou. Měla pravdu, na ni to účinkovat nebude a jinak ji tedy ohrozit nemůže. „Prostě mě přikryj tím svým štítem. Já mu nadběhnu, Sam by ho teď měl pronásledovat. Drž se mě jako klíště a ne že se necháš zabít,“ zadíval jsem se jí naléhavě do očí.

„I kdyby mě roztrhal na kousky, nikdy mě nestihne zapálit,“ řekla bezstarostně. „Někdo mě zase složí dohromady.“

„To je sice pravda, ale já tě potřebuju, abych ho dostal, takže si dávej bacha,“ uvedl jsem praktický důvod mé žádosti. To by na ni mohlo platit.

„Fajn,“ přikývla. „Ještě počkej,“ zarazila mě potom.

Fascinovaně jsem sledoval, jak vzala za lem dlouhé sukně a trhnutím ji zkrátila.

„Není trochu nevhodná doba na minisukni?“

„Jaku, udělej mi laskavost a neflirtuj se mnou, když nemáš nic na sobě,“ řekla a otočila oči v sloup. „Možná si to neuvědomuješ, ale v dlouhé přiléhavé saténové sukni se běží špatně.“

„Jak ses potom dostala celou cestu z Amazonie až sem, pokud v tom neumíš běhat?“ zeptal jsem se a založil si ruce na prsou.

„Tohle mám na sobě posledních několik kilometrů, Alice mě donutila se převléct v posledním hotelu, kde jsme byli. Chtěla jsem Nessie dopřát chvíli odpočinku a dobré jídlo. Nerada vidím, když se živí jen krví. Málokdy do ní dostanu něco jiného, takže jsem využila šance, že jsme byli na veřejnosti. A tahle pozice není o moc lepší,“ dodala a ostentativně se otočila bokem, aby se na mě nemusela dívat.

„Promiň, kdybych tušila, že ten rozhovor bude trvat takhle dlouho, něco bych na sebe hodil. Vlastně – Sam právě pronásleduje toho upíra, pokud na to nezapomněl. Možná bychom mu měli jít pomoct?“

„Nezapomněl?“ podivila se. „Proč by na to měl zapomenout?“

„Promiň, já zapomněl, že neznáš schopnosti tý mexický pijavice, co ji pronásledujeme.“ Z mého hlasu teď ironie přímo kapala.

Vzdychla. „Proč se tu teď vůbec vybavujeme?“ zeptala se a dala si ruce v bok. Její postava vypadala v tak krátkých šatech naprosto fantasticky, ale se mnou to naštěstí nic nedělalo. Už ne.

Zavřel jsem na vteřinu oči, abych si utřídil myšlenky. Pak jsem se na ni znovu podíval a sjel pohledem po jejích nohou. Nadechla se, aby něco řekla, ale nenechal jsem ji. „Sundej si ještě ty jehly a poběž za mnou.“

V dalším okamžiku jsem se proměnil opět do vlčí podoby.

Same?

Co to sakra děláš, Jaku? ozvalo se mi v hlavě. Řvu tu na tebe už dobrý dvě minuty a ty nic. Zase jsem ho ztratil!

Co? Už zase? zavrčel jsem.

Kvůli komu asi? Myslíš, že ho dokážu chytit sám, když každou chvilku zapomenu, že za ním běžím?

Teď ho dostaneme, ujistil jsem ho a nekomentoval jeho obvinění. Bylo štěstí, že ten výpadek paměti nebyl trvalý. Jakmile jsme byli dostatečně daleko, znovu jsme si vzpomněli, o co nám jde. Mám s sebou Bellu. Podíval jsem se na kamarádku, která mi běžela po boku. Jak jsem jí poradil, sundala si boty, takže se mnou docela držela tempo, přestože jsem nemohl běžet naplno.

No tebe možná ochrání, ale na mě asi nedosáhne, ne?

Když bude dost blízko, určitě to zkusí.

„Jaku, slyším ho!“ zamumlala Bella a já jsem poznal, že mě chrání její štít. Myšlenka, co tady vlastně dělám, totiž zmizela a já měl hlavu zase naprosto jasnou.

Díkybohu za její ochranu. Zrychlil jsem na nejvyšší možnou rychlost, kterou Bella stíhala, a za stromy uviděl toho krvežíznivce. Jeho běh se rozhodně nedal považovat za úprk. Spíš si tak lehce klusal, jako by se prostě bavil pobíháním po lese. Určitě nečekal, že by se k němu dostal někdo takhle blízko. Okamžik překvapení byl tedy na naší straně. Několika dlouhými skoky jsem ho dostihl a urval mu hlavu.

Mám ho! vyslal jsem k Samovi vítězné oznámení a následně se přeměnil v člověka.

Bella ke mně doběhla právě ve chvíli, když jsem si oblékal kraťasy a z kapsy tahal zapalovač. Škrtl jsem jím a zapálil obě části upírova těla.

„Dobrá práce,“ pochválila mě Bella a usmála se.

„Tvůj štít tomu taky dost pomohl,“ zamumlal jsem.

Bella se na mě dívala neproniknutelným pohledem. To byla jedna z věcí, která mě dováděla k nepříčetnosti v souvislosti s její přeměnou. Dřív jsem poznal z její tváře spoustu emocí, většinou i podle toho, jak vždycky zčervenala. Teď pokud nechtěla, neměl jsem šanci poznat, jak se cítí, nebo na co myslí.

„Myslím, že už je definitivně po něm,“ řekl jsem do nastalého ticha po chvilce. „Můžeš se vrátit za Edwardem. Za chvíli za vámi přijdu.“

Ještě jednou se usmála a beze slova odběhla. Vzdychl jsem a znovu se proměnil ve vlka.

Probudila jsem se za svítání. Netuším, kdy jsme šli spát, nebo jak dlouho to všechno trvalo, ale konečně jsem se cítila dokonale odpočinutá a nabitá energií. Cítila jsem Embryho ruku kolem svého pasu, jak jsem ležela na boku, zády k němu. I ve spánku byl ke mně přitisklý, jako by se bál, že se zase odloučíme. Spokojeně jsem vzdychla a položila svou ruku na tu jeho.

Je neuvěřitelné, co všechno naše tělo dokáže snést, a stále fungovat dál. Věděla jsem, že jsem mu poslední dobou dávala hodně zabrat, a tak jsem se rozhodla ho trochu odměnit. Ještě pár minut jsem ležela a vychutnávala si Embryho blízkost, přičemž jsem ocenila i čisté povlečení, které mi máma na postel dala. Už to bylo dlouho, co jsem takhle bezstarostně ležela v posteli. Potom jsem jemně odsunula Embryho ruku a vyklouzla zpod prostěradla, kterým jsme byli přikrytí. Ani jsem si nedokázala vzpomenout, kde jsme ho vzali a kdy jsme se vlastně dostali domů. Věděla jsem jistě jen to, že byla tma. Potichu jsem vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Na chodbě jsem na sebe natáhla župan, protože jsem byla úplně nahá a oblečení jsem měla všechno v pokoji, kde spal Embry, a já ho nechtěla rušit.

Zamířila jsem dolů do kuchyně s úmyslem dát si zase jednou hrnek kávy. Podívala jsem se na hodiny – ukazovaly pět minut po půl šesté. Usmála jsem se. Být zase doma byl skvělý pocit. Došla jsem ke sporáku a dala na něj vařit vodu.

„Čau, Leah,“ ozvalo se za mnou tak nečekaně, až jsem nadskočila. Otočila jsem se a uviděla Paula, který se nakláněl do otevřeného okna a zubil se na mě od ucha k uchu.

„Jsi zpátky?“ zeptala jsem se a bezděčně si pevněji utáhla pásek.

„Jo, bezva vejlet. Slyšel jsem, že jsi udělala jistej pokrok, zatímco jsme byli s Rachel na menší dovče?“

Podezíravě jsem se na něj podívala. „Jak to víš?“

„Jared.“

„Hmm. No jak vidíš, už jsem v pohodě,“ oznámila jsem a na důkaz toho roztáhla ruce. „Zdravá jako rybička.“

„To jsem rád. Embry z toho byl taky dost vedle. Oni vlastně skoro všichni,“ zachmuřil se na chvíli. Pak se mu tvář znovu rozjasnila. „Prý jste taky dostali pár upírů, dobrá práce.“

„Jo, včerejšek byl poněkud živější,“ potvrdila jsem. „Nechceš jít dovnitř? Bavit se skrz otevřené okno je sice sranda, ale nechci vzbudit Embryho.“

Paulův pohled střelil ke dveřím. Posunkem jsem ukázala na strop. Vzápětí se protáhl oknem tak obratně, že ani neshodil kytky, které tam máma měla. „Lepší?“

„Jo, nahoře je totiž taky otevřený okno,“ vysvětlila jsem.

„Tak vy jste vážně pořád spolu, jo? Nevěřil jsem, že to bude trvat takhle dlouho, natož že zůstanete spolu i po tom…“ Zarazil se a já jsem ho nedoplnila.

„Jak vidíš, tak jsme to zvládli,“ odpověděla jsem, otočila se k němu zády a sundala z plotny konvici s vodou. „Chceš taky kafe?“

„Ne, díky.“

Pokrčila jsem rameny, vyndala šálek, dala do něj lžičku instantní kávy a zalila ji horkou vodou. Potom jsem z lednice vyndala mléko a nedůvěřivě k němu přičichla. Překvapivě bylo v pořádku, a tak jsem ho přilila do kávy. Vrátila jsem ho do dvířek lednice a s hrnkem si sedla ke stolu. Lžičkou jsem voňavý nápoj míchala, zatímco jsem nepřítomně zírala z okna.

„Leah,“ začal zase, ale pak se zarazil.

„Přišel jsi kvůli něčemu konkrétnímu?“ zeptala jsem se bez obalu. „Protože mi nepřijde normální, že jsi tady v půl šestý ráno jen tak na pokec.“

„No totiž… Vlastně mě poslal Sam,“ vypadlo z něj po chvíli.

Zvedla jsem obočí. „Proč?“

„Koukni, neber si to špatně, nejde o nás, ale o tebe…“ Zatím stál opřený o rám okna, ale teď si přišel sednout ke mně.

„O co ti jde?“ vyjela jsem na něj a máchla lžičkou tak silně, že jsem si horkou kávu vychrstla na ruku. Zanadávala jsem, protože se mi udělal velký puchýř. Netrvalo to ovšem ani půl minuty a kůže se zacelila a byla jako předtím. Po celém incidentu zůstal důkaz jen v podobě velké skvrny na matčině ubruse. Úžasný, to už nepůjde dolů.

„O tomhle mluvím,“ řekl konečně a ukázal na mou ruku. „Tělo se ti hojí rychle, ale u psychiky to bude trvat mnohem déle.“

Zírala jsem na něj bez špetky porozumění, až vzdychl a vzal mě za ruku. „Beru tě jako svou sestru, i když jsi dala přednost Jakově smečce. Proto souhlasím se Samem. Co se stane, až se Embry otiskne?“

To snad nemyslí vážně? Moje nejhorší noční můra a on to musí vytahovat? „Co je ti sakra do toho?“

„No nemůžu říct, že by nás to potom nepoznamenalo všechny, a to vůbec nemluvím o Jakovi a Sethovi, ale teď momentálně mi jde o tebe.“ Mluvil naléhavě a v jeho obličeji nebyla ani stopa po ironii nebo smíchu. „Až se Embry otiskne, bude to jako opakování toho se Samem a Emily. Víš, jak jsi na tom byla posledně, jsi si jistá, že to uneseš? Nechceš se radši snažit od něj odpoutat už teď?“

Dívala jsem se na něj, jako by spadl z Marsu. Co mi to tu sakra vykládá? Snaží se mě donutit rozejít se s Embrym? Proč?

„To už by stačilo,“ ozvalo se najednou ode dveří.

Oba jsme sebou cukli, protože jsme ho neslyšeli přicházet. Embry se s výhružným výrazem díval na Paula a pak o něco mírněji na mě.

Vytrhla jsem Paulovi svou ruku. Skoro jsem si neuvědomila, že mě za ni drží, až do chvíle, kdy na ni Embry spočinul pohledem. Vymrštila jsem se na nohy a rozčarovaně vyšla z kuchyně. Paul mi právě zničil perfektní ráno. Vylezla jsem po schodech nahoru a na posledním zůstala sedět. Velice jasně jsem slyšela, jak se dole hádají.

„Jak tě napadlo o tom před Leah začínat? To si toho nevytrpěla už dost?“ syčel hlasitě Embry.

„Sam mě poslal a myslím, že má pravdu. Ty jsi nikdy neuvažoval o tom, co se pak stane?“ odsekl mu Paul.

„Běží mi to hlavou každou noc,“ odpověděl Embry. „Ale ty nemáš vůbec žádný právo do našeho vztahu jakkoli zasahovat!“

„Bude z ní zase troska, to snad chceš?“ obořil se na něj Paul.

„Leah je silná, zvládne cokoli,“ řekl hrdě Embry, „ale vzhledem k tomu, že se nehodlám otisknout, nebude to potřebovat!“

„Nehodláš se otisknout? A jak to jako chceš udělat?“ zeptal se výsměšně Paul. „Všude kolem je mraky holek. Stačí, aby přijela něčí sestra, a jseš v tom!“

„Mluvíš z vlastní zkušenosti?“

„Nestrhávej to na mě, můj otisk nikomu nevadí!“

„Já se neotisknu,“ stál si na svém Embry.

„Jo, jasně, tak to hodně štěstí. Ale pokud nepůjdeš někam mezi mnichy, kde není jediná ženská, jsi nahranej.“

„Mezi mnichy zrovna ne, ale někam přece.“

„O čem to mluvíš?“

Zalapala jsem po dechu, když řekl něco, čím Paula dokonale usadil.

„Opouštíme s Leah La Push.“

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 44. kapitola: