Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 12. kapitola

17.09.2009 (20:45) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1529×

Pohodlně jsem se usadila pod strom, kde jsme strávili noc, a zabořila ruce do trávy kolem. Byla hebká a hodně vysoká. Není nic lepšího než čistá vůně trávy. Nerada ničím přírodu, které jsem sama součástí, ale neodolala jsem a dvě stébla utrhla. Zvedla jsem je, abych si je lépe mohla prohlédnout. Ne, že bych to potřebovala, můj zrak je vynikající, ale spíše jsem to brala jako záminku k tomu, abych si k ní mohla víc přivonět. Čich mám taktéž výborný, přesto tráva nemá natolik silné aroma, abych cítila přesně tohle stéblo na několik desítek centimetrů.

Přiblížila jsem ten úžasně zelený list k nosu a hluboce se nadechla. Ta vůně byla tak neodolatelně čistá a příjemná, že jsem utrhla dalších pět listů a spletla je do náramku. Roztrhne se mi sice při nejbližší proměně, ale to nevadí. Do té doby mi bude připomínat čistotu přírody, což je velice příjemné.

Za pár minut jsem měla spleteno dost na to, abych ho obtočila kolem zápěstí. Ohnula jsem ruku a chtěla jsem si ho zavázat, ale nešlo mi to. Sklouzl mi až na zem. Naštěstí jsem konce zavázala na uzel, takže se mi nerozpletl. Pomalu jsem ho sebrala z hromady hlíny, na kterou dopadl, a chtěla ho zkusit znovu zavázat. Obtočila jsem ho opět kolem zápěstí a přiblížila konce k sobě. Jednou rukou to šlo ale špatně. Najednou se za mnou vynořila mužská postava, jejíž ruce mi jemně vzaly náramek a pevně svázaly jeho konce k sobě.

Vzhlédla jsem a zadívala se Embrymu do tváře. Zachvátil mě neskutečně radostný pocit, že ho zase vidím. Uvědomila jsem si, že mi na něm vážně záleží.

„Ahoj,“ usmál se na mě. „Tušil jsem, kde tě hledat. Čekáš dlouho?“

„Je vidět, že mě znáš. A neboj, jsem tu jen pár minut.“

„Jak ses měla?“ zajímal se a sedl si ke mně na zem, přičemž mi vzal moje ruce do svých a pevně je stiskl.

„Měla jsem zajímavý rozhovor s upíry. Takříkajíc usmíření,“ odpověděla jsem a oplatila mu stisk. Oba jsme zírali na naše spojené ruce.

„Usmířila ses s upíry? Se všemi?“

„No s Edwardem, Bellou a Nessie,“ upřesnila jsem. „Už asi bylo na čase. Jsem ale ráda, že to mám za sebou. Ness je úžasná, věděl jsi to?“

„Mockrát jsem ji neviděl, ale podle toho, jak se na ní dívá Jake, bych si troufl tvrdit, že musí být neobyčejná,“ usmál se.

„To je. Přesto jsem z ní měla strach.“

„Už si s tím nedělej starosti, máš to za sebou,“ řekl s úmyslem mě povzbudit.

„Jo, už je to pryč,“ souhlasila jsem a zvedla oči. „A jak ses měl ty?“

„Byl jsem v La Push promluvit si s Quilem... o tobě.“

„O mně?“ zašeptala jsem udiveně. „Proč?“

„Ptal jsem se na jeho názor, co se týče smeček.“

„Myslíš o tom -“ zarazila jsem se. Nebylo pro mě lehké o tom mluvit, když jsem věděla, že jeho přestup by mohl zkazit všechno, co jsem doteď získala.

„O tom,“ potvrdil hlasem, který byl teď stejně tichý jako můj.

„A co si o tom myslí?“

Embry chvilku jenom seděl a třel mi ruce než odpověděl.

„Není si jistý. Víš, jak jsem ti říkal o té problematice ohledně otisknutí a stejné smečky? No, tak i Quil je přesvědčený o tom, že kdybych se k vám přidal, leccos by se změnilo. A to nejen k lepšímu. Mluvili jsme o tom dlouho, a dospěl jsem k závěru, že – pro jistotu – zůstanu v Samově smečce. Přes to všechno, co by se mi zlepšilo při přestupu, už jenom riziko, že bych tě ztratil... nechci podstupovat.“ Svěsil hlavu, ale pro mě to bylo neuvěřitelné.

„Embry,“ oslovila jsem ho a viděla, jak se mu líbí slyšet své jméno z mých úst. „Ty si to snad vyčítáš?“

„Kdybych byl ochotnej si připustit, že se bojím, možná bych to překonal a riskl to.“

„Ale to je naprostá blbost. Hej, poslouchej mě!“ Musela jsem zvýšit hlas, protože vůbec nevnímal, byl úplně mimo. Ale ani to nepomohlo. Zvedla jsem ruku, položila mu ji na tvář a otočila ji k sobě. „Poslouchej mě,“ zopakovala jsem, protože pořád koukal někam do dálky. Konečně ke mně stočil oči, které se mu zatemňovaly... snad strachem? „Tohle si rozhodně nevyčítej. Kdyby ses opravdu chystal vstoupit k Jakovi do smečky, nedovolila bych ti to.“

Ano, byla jsem si vědoma arogantnosti celého výroku, nicméně jsem opravdu nebyla ochotná zase všechno ztratit. A právě kvůli stejnému důvodu jsem mu to musela říct. Také tam byla skutečnost, že jsem ho chtěla uklidnit, přesto bylo důležitější to, že jsem ho nechtěla... a nemohla ztratit. Prostě nemohla. Pokud by se to stalo, tak bych se nejspíš sesypala.

„Nedovolila bys mi to?“ Jeho výraz se míhal na hranici pobavení, uspokojení a zděšení.

Po jeho otázce jsem pustila jeho ruce a zvedla se na nohy. Otočila jsem se k němu zády, protože mi to bylo zčásti trapné, zčásti mě to děsilo a zčásti rozlítostňovalo. Bylo špatné, že jsem se na něj tak upínala, jenže abych byla upřímná, moc jsem to neovlivnila. Prostě jsem do toho najednou spadla.

„Dobře, to je přehnaný výraz, ale v podstatě je to stejné. Nechci tě ztratit a to riziko nejsem ochotná podstoupit. I kdyby ty jsi tomu přístupný byl, stejně bych se tomu snažila ze všech sil zabránit. Kdyby se něco zvrtlo, neunesla bych to.“

Slyšela jsem, že se také zvedl ze země a přistoupil ke mně. Obtočil mi ruce kolem pasu a zabořil obličej do vlasů. Přitiskl mě k sobě a chvíli jsme jen tak stáli a dívali se mezi stromy. Po pár minutách mě otočil a jednu ruku zvedl z mého pasu k mým vlasům, které mi jemně pohladil.

„Leah,“ oslovil mě tiše s něžným pohledem v očích. „Kdybych se rozhodl, skoro nic by mě nezastavilo, to asi víš. Ale ty bys to dokázala. Přesně z toho důvodu, jaký jsi tu nastínila. Takže se netvař tak provinile, protože já bych na tvém místě řekl a udělal to samé.“

Najednou jsem pocítila nutkavou potřebu být mu blíž. Obejmutí mi nestačilo. Vypadalo to, že je na tom podobně, protože mě s rukou stále umístěnou v mých vlasech přitiskl k sobě a políbil mě. Nejdřív jemně, pomalu, protože nevěděl, jestli je to přesně to, co teď chci, ale když jsem se nebránila, bouřlivě zareagoval a už jsem vnímala jenom jeho přítomnost a také nezapomenutelnou vůni trávy, která se linula z mého náramku. Svoje ruce jsem mu umístila za krk, takže jsem ji měla přímo u obličeje.

Ani Embry nezůstal s rukama pasivní. Pevně si mě tiskl k tělu, až jsem měla pocit, že být slabší jedinci, už jsme oba na kaši. Kromě toho mi projížděl vlasy a občas mi prsty přejel po obličeji, jako by se chtěl ujistit, že jsem pořád stejná.

Vnímala jsem ho jako své osobní světlo, které mi dodává nejen energii, ale také radost a chuť do života. Cítila jsem, jak mě objímá a objala ho ještě silněji. Vnímala jsem, jak mě líbá a líbala ho ještě zuřivěji. Nemohla jsem si pomoct, užívala jsem si to, jako by to bylo poslední odpoledne v mém životě. Naplno.

Když jsme se po čase od sebe odtrhli, položila jsem si mu hlavu na rameno. Je vůbec možné, že jsem se tak dlouho vzájemně ignorovali a teď najednou... Nevědomky jsem vzdychla.

„Co se děje?“ zeptal se Embry tiše, aby nenarušil ticho lesa, který nás obklopoval, a jestli to bylo vůbec možné, přitiskl mě k sobě ještě pevněji.

„Nic, jen... jsem přemýšelela nad minulostí. A budoucností,“ dodala jsem potom.

Ano, i ta se mi do myšlenek připletla, ačkoli ne vědomě. Sice jsem přemýšlela nad minulostí, nad našimi společnými zážitky ve smečce. Byl to on, kdo pomohl Jakeovi, když ho zranil ten novorozený poté, co bránil mě. Byla to ode mě neskutečná pitomost... dokazovala jsem smečce, jak jsem tvrdá a silná, a přitom nebýt mě, Jake by neměl rozmačkanou celou pravou půlku těla. A naopak... nebýt Embryho, nejspíš by to vůbec nepřežil...

Vděčila jsem mu za mnohé. Přesto mě děsilo, že neznáme budoucnost. Jsou tu upíři, a nejspíš ještě nějaký čas budou. To nám zabrání potlačit naši zvířecí podstatu. Navíc si nejsem jistá, že o to stojím. Přeměny nám zajistí dlouhý, dlouhý život. A nést tíhu tohohle všeho sama celou dobu věčnosti by mi asi nezapůsobilo zrovna příznivě na mou psychiku. Z tohohle všeho mi vyplývalo, že se bojím.

„Bojím se jí,“ řekla jsem po delší době, protože Embry čekal, co ještě řeknu. Proti své vůli mi začaly téct slzy. Měla jsem hlavu pořád skloněnou, takže jsem doufala, že je neuvidí.

„Nemáš důvod,“ řekl tiše a pohladil mě znovu po vlasech.

„Nemám,“ souhlasila jsem, protože opačná odpověď by znamenala, že si jím nejsem jistá. A to jsem nechtěla, protože jsem si jím prozatím jistá byla. Dal mi to dostatečně jasně najevo. „Zatím.“

„Zatím?“

„Co až se některý z nás otiskne? Tedy – já se neotisknu, na to nejsem uzpůsobená, ale co až se otiskneš ty?“ Nedokázala jsem úplně potlačit sarkastický tón, když jsem mluvila o svém ne-otisku.

„Nebudu tě přesvědčovat o tom, že jsem si jistej, že jednou se určitě otiskneš, protože si to ze dvou důvodů nepřeju. Zaprvé, ztratím tě. Zadruhé, ty to nechceš. Ale přesvědčit tě o tom, že se nechci otisknout ani já by mohlo být jednodušší než zkoušet to první, nemám pravdu?“

„Nechceš?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Vždycky mi připadalo, že trochu závidíš Quilovi a ostatním jejich otisky.“

„Nezáviděl jsem jim otisky, ale to, že mají někoho s kým být. A to teď mám taky. Proto se už nechci otisknout. Je to zbytečný závazek navíc, před kterým bych nikdy neutekl,“ řekl klidně.

Stále mi tekly slzy, teď čím dál víc. Nemohla jsem si prostě pomoct. Ty stříbrné kapky se mi kutálely po tvářích úplně nezadržitelně. Zvedla jsem hlavu a rychle ho políbila. Snažila jsem se ty slzy potlačit, když jsem ho líbala. Přesvědčovala jsem sama sebe, že dokud jeho otisk nepřijede přímo do La Push, nepotká se s ním. Všechny holky v okolí znal a do žádné se neotiskl. Proč by tedy nezůstal nějakou dobu takhle? Ale pořád se mi do toho pletly ostatní případy otisknutí – stačila Emilyina neteř, Bellina dcera, Jaredova kamarádka... a už to jelo. Co když za kterýmkoli obyvatelem Olympijského poloostrova někdo přijede a bude to dívka? Tohle totiž nejsou náhody, to jsou předem promyšlené, osudem zkontruované vazby, které nelze ignorovat, potlačit či ovlivnit.

Když jsem si to uvědomila, rozvzlykala jsem se nahlas. Embry se chtěl odtáhnout a zřejmě mě uklidnit, ale já jsem se na to necítila. Přitáhla jsem si ho blíž, protože tohle bylo to jediné, co mě mohlo uklidnit. Najednou jsem si na nohách připadala příliš nejistě. Podlomily se mi kolena, a jen díky tomu, že mě Embry tak pevně držel, jsem se nesvezla na zem, jako včera v noci. No – na to, že jsem vlkodlak toho moc neustojím, pomyslela jsem si sarkasticky.

„Leah, nebreč,“ tišil mě. „Zatím je to dobré a pak se s tím nějak popereme. Žij přítomností nebo se z toho zblázníš, věř mi.“

Jemně jsem ho od sebe odstrčila a svezla se pomalu na zem, kde jsem složila obličej do dlaní a spustila zábrany, které mi doteď bránily se plně projevit. Abych to upřesnila, kdybych všechno, co jsem vybrečela, sbírala do sklenice, měla bych zásobu vody aspoň na dva dny.

„Promiň, promiň,“ šeptala jsem mezi vzlyky. „Chovám se hrozně.“

„Pojď sem,“ řekl něžně a přitáhl si mě k sobě. „Opři se, uklidni se a odpočiň si.“

Přisunula jsem se k němu a opřela se mu o hruď. Stulila jsem se mu do náruče a snažila se na nic nemyslet. Moc mi to nešlo, pořád se mi do vidění pletla představa Embryho a nějaké neznámé holky. Nešlo o žárlivost, ale o strach. A to bylo podle mého názoru ještě horší.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale najednou jsem zvedla oči a byla tma. Musela jsem usnout. Stále jsem ležela Embrymu v náručí, ale on naproti mému očekávání nespal. Díval se na mě ustaranýma očima.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se.

„Kolik je hodin?“ odpověděla jsem mu otázkou.

„Netuším, ale odhaduju, že ještě nebude půlnoc.“

„Spal jsi?“

„Ne.“

„Celou tu dobu jsi tu jen se mnou ležel?“ zeptala jsem se zděšeně. Proč mě neodsunul kus dál?

„Bylo to milé. Doufal jsem, že se ti něco pěknýho zdá,“ řekl s úsměvem. „Už jsi na tom líp?“

„Zkouším si to nepřipouštět,“ připustila jsem lehký pokrok, který jsem za dobu spánku udělala.

„To je dobře, netrap se tím. Chceš ještě spát?“ zeptal se. „Nebo se můžeme jít projít.“

„Raději bych se prošla, jestli ti to nevadí,“ zašeptala jsem. Ta tma okolo mi připadala tak tichá a klidná, že jsem ji nechtěla rušit hlasitým hovorem.

„Dobře, mám rád jeden průsmyk, kdyby ses tam chtěla kouknout,“ navrhl vesele. Asi se mě snažil rozptýlit. Musím přiznat, že to pomáhalo.

„Jak je to daleko?“

„Skoro u kanadských hranic.“

„To mi vyhovuje,“ usmála jsem se upřímně. Nic by mě teď nedokázalo učinit víc šťastnou než představa dlouhého běhu s Embrym po boku. A aspoň využiju Sethovu nabídku.

„Přeměníme se hned nebo chceš jít kus po dvou?“ zasmál se.

Také jsem se dostala do veselé nálady. „Myslím, že bude lepší teď se hned přeměnit a dostat se odtud co nejdál. Potom můžeme jít pěšky až tam.“

„Skvělej nápad,“ pochválil mě Embry.

„Půjdu se přeměnit,“ ukázala jsem na křoví vzálené podle mého odhadu necelého půl kilometru.

„Neblázni, otočím se,“ nabídl mi jednodušší alternativu.

„Když myslíš...“

Čekala jsem, až se Embry otočí, abych se mohla přeměnit. Popošla jsem pár metrů, abych mu neublížila. Chvíli se mi vyčkávavě díval do očí, než se otočil. Nevěřila jsem, že zůstane otočený celou dobu, ale nechtěla jsem zbytečně prodlužovat dobu v lidském těle, a tak jsem to neřešila. Nahou už mě viděl x krát v dobách, kdy jsem se snažila naučit se ovládat samovolné přeměny, které mě ovládaly ze začátku.

Sundala jsem si boty i oblečení, a obojí si přivázala k nohám. Potom jsem se roztřásla a skočila do prázdna. Vybouchla jsem do šedého vlka a přistála na všech čtyřech. Okázale jsem se posadila zády k Embrymu a čekala než se také přemění. Slyšela jsem, když se tak stalo. Potom jsem se lítostivě podívala na svůj roztržený náramek, co ležel na zemi, a řekla si, že si udělám nový, jakmile se sem příště vrátím.

Zamyslela jsem se a ucítila další vědomí, které jsem okamžitě identifikovala.

Jaku?

Oh, Leah. Co tak pozdě?

Kolik je hodin? zeptala jsem se.

Kolem půl jedný. Jsi s Embrym?

Jo, kde jsi ty? Zadívala jsem se do okolí, kde běžel. No jasně, co jsem čekala... Nessie spí?

Je s Edwardem a Bellou v jejich domku, přikývl. Nechal jsem jim soukromí.

Aha, a jak dlouho běháš?

Tak hodinu, odhaduju, řekl tiše.

Něco se děje? zeptala jsem se nejistě. Setha jsem potlačovala, jak se dalo, teď jsem chtěla klid s Embrym a nechtěla jsem řešit Moise. Slíbila jsem mu to, ale myslím, že do rána to počká.

Ne, v pohodě. Hele – víš co? Poběžím se asi podívat na tátu. Nechám tě tu samotnou, řekl potichu. Myslím, že nebude špatné mít pro tuhle chvíli hlavu pro sebe, ne?

Něco ho trápí, ale nechce říct co. No já to z něj dostanu. Ráno.

Děkuju, usmála jsem se.

Než jsem stihla říct cokoli dalšího, cítila jsem, jak se jeho vědomí vytratilo. Podívala jsem se na Embryho, který evidentně také právě mluvil s někým ve své hlavě. Zajímalo by mě, kdo to byl. Nás bylo přece jen míň než jich a je pro něj tedy těžší být o samotě.

Za chvilku se na mě otočil a vycenil zuby v něčem, co měl být nepochybně úsměv. Byl sám. Také jsem se usmála a kývla hlavou na znamení, že jsem též sama.

Škubl hlavou směrem, kam jsme měli namířeno a popošel tím směrem pár kroků. Švihla jsem radostně ocasem a rozběhla se za ním. Když jsem ho míjela, přidal se ke mně. Oba jsme nasadili mimořádně rychlé tempo a nechali vítr, aby nám čechral srst.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 12. kapitola: