Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 1. kapitola

17.05.2009 (18:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3731×

Bylo to jako obvykle. Zase jsem měla v hlavě několikero vědomí. Pro většinu lidí by tato skutečnost znamenala, že patří mezi schizofreniky, jenže u mě to bylo naprosto běžné. Tentokrát to byly obě dvě možné mysli, které mi kazily vlastní myšlenkové pochody. Obě jsem se v tu chvíli snažila ignorovat, protože se nezaobíraly zrovna věcmi, které by mě nejvíc zajímaly. Oni si mě také v rámci možností nevšímali, stejně jako sebe navzájem, každý měl totiž nějaký problém, který řešil.

Bylo snazší čelit problémům jako zvíře. To jsem se naučila od Jacoba. Není to tak dlouho, co kvůli Belle Swanové utekl a nějakou dobu se neukázal. Vlastně teď už Belle Cullenové. Asi bych jí měla být vděčná, stejně jako té její pijavici, a to hned z několika důvodů. Jenže mi to jaksi nešlo přes ego. V něčem jsem si připadala pořád jako kluk, a nebylo to jen proto, že v době, kdy jsem ještě patřívala do jeho smečky, nás Sam rád oslovoval všechny společně – chlapi. To byl jen okrajový bod, který k tomu ještě přispěl. Ne – cítila jsem se tak z mnoha důvodů.

Tím hlavním bylo to, že jsem sdílela svoje myšlenky s dvěma kluky; dříve jich bylo ještě daleko víc. Oba měli svoje problémy a oba samozřejmě přemýšleli jako kluci, čímž mě donutili také některé věci tak brát.

Bylo mnoho chvil, kdy jsme byli ve smečce jenom dva, Jacob a já. To bylo v době, kdy se Jacob vzepřel Samovi a zaujal postoj Alfy, který mu náležel. Ve chvílích, kdy se Seth vracel do lidské podoby, kdy nám nechával soukromé chvíle pro naše problémy. To byly okamžiky, kdy jsem smýšlela jako Jacob Black.

Bylo o tolik jednodušší zapomenout na vlastní problémy a raději se věnovat těm jeho, i když jen zdánlivě. Tolik mi to pomáhalo. Na druhou stranu jsem nedávala najevo, vlastně v té době jsem si ještě vůbec neuvědomovala, že mi Jacobova bolest působí ještě jinou, kromě mé vlastní. Byla odlišná, než kterou jsem dosud cítila. Bolest nad přítelem. Nikdy jsem o Jacobovi nesmýšlela jako o muži, ale jako o bratrovi. Ale to až potom, co jsem se přestala chovat jako bestie – po tom, co jsem se přidala k jeho malé smečce. Po tom, co jsem se dostala daleko od Sama...

V těch tehdy vzácných chvílích, kdy jsem se vracela do lidské podoby, většinou jen kvůli jídlu a někdy ani to ne, se to na mě všechno nahrnulo. Bývala jsem rozpolcená mezi touhou jíst jako člověk a mezi touhou vyhýbat se bolesti, ať už Jacobově nebo své vlastní. A on to dobře věděl. Věděl, jak se mi hnusí lovit zvěř a jíst jako vlk. Byl to také on, kdo mi pomohl v těchto chvílích, kdo mě naučil, jak se chovat a myslet jako vlk, jak v sobě potlačit člověka. Tohle všechno bylo v dobách, kdy byla Bella ´těhotná´ s tou stvůrou, s tím krvežíznivcem, kterého si tak zamiloval můj vlastní bratr.

Bylo to pro mě strašně těžké. Na jednu stranu Jacob, který byl bezútěšně a úplně na doraz zamilovaný do Belly, na druhou stranu Seth, který bral Edwarda jako nejlepšího přítele. Přes to všechno se mi to Jacob snažil ulehčit a já jsem se stávala stále méně zahořklou a stále lépe jsem snášela všechny cizí pocity a potlačovala vlastní, až jsem se začala cítit jako kluk, jako Jacob. Doufala jsem, že už v sobě ženu nikdy nevzkřísím, že už takhle zůstanu. Bylo to o tolik jednodušší.

Také se Sethem vycházím líp. Přišla jsem na to, že je stejně silný jako já, i když asi jen fyzicky, a že nemám důvod se o něj teď, když byla ta rudovlasá pijavice mrtvá, bát. Naopak – byla jsem šťastná, že se mu tolik líbí být vlkem a sdílet se mnou myšlenky. To jsem u nikoho dřív nezažila. Už z těchhle všech důvodů jsem byla z větší části šťastná, že patřím do smečky, kde jsme byli jen my tři – já, Seth a Jacob.

Leah?

Trhla jsem sebou, když mě Seth v myšlenkách oslovil, protože jsem byla naprosto zabraná do úvah, kam půjdu lovit. Už jsem nejedla dlouho a vracet do lidské podoby se mi nechtělo. Uvažovala jsem, jestli mám větší chuť na něco menšího nebo spíš na losa.

Poslouchám.

Nechceš jít lovit na sever do lesa? Měli by tam být medvědi, nabídl mi Seth ozvěnou na moje přemítání.

Jacobe? Co bys řekl společnému lovu? nabídla jsem mu, protože jsem neměla náladu na vlastní problémy a Jacob jich měl momentálně hned několik. Dost na to, abych se jimi mohla zabavit během celého lovu, a pak na několik hodin usnout. Doufala jsem, že jsem důvody na tuto nabídku dostatečně skryla, a že Jacob neodmítne.

Už jsem moc dlouho bez Nessie, namítl Jacob, asi se vrátím.

Hned jsem zauvažovala, proč s ní není teď, a Jacob bohužel tu myšlenku zahlédl, než jsem ji stihla potlačit.

Protože jsem si musel zaběhat, jsem hrozně nevyběhanej.

Nezdálo se mi to jako dostatečný důvod pro to, aby se od své milované Renesmee vzdálil na několik hodin.

Protože je s Edwardem někde v horách, chtěl jí něco ukázat, odpověděl mi, než jsem stihla námitky zformulovat do vět.

Znovu mě napadlo, že mohl jí s nimi, ale tentokrát jsem svou myšlenku skryla dobře a včas. Doufala jsem, že nejde o nic vážného a proto jsem byla zklamaná, že nejde.

Jake to ale vycítil. Tak pojďme, oni stejně ještě nebudou zpátky.

Byla jsem mu neskutečně vděčná, stejně tak i Seth, kterému se nechtělo měnit se zpět na člověka, což by nepochybně musel, kdyby Jacob nešel. Poznal, že v takové chvíli bych se proměnila zpátky i já a šla bych na chvíli domů, a on by šel se mnou, aby nás máma měla aspoň chvíli pohromadě. Bylo by to pro mě bolestné, protože poslední dobou trávila máma spoustu času s Charliem, který už věděl, že Bella není obyčejný člověk, přestože nechtěl znát podrobnosti, a že my jsme vlkodlaci, a já bych tak musela jít do Bellina bývalého domu, někam, kde bych cítila své nepřátele, což nebylo zrovna to, co bych si v tuhle chvíli vybrala jako činnost, která mě zaměstná od přemýšlení.

Super! pomyslel si Seth a rozběhl se na sever, na místo, které Jacob v duchu viděl, kde určil, že bude pro všechny nejvýhodnější k setkání.

Stejně jako on jsem se rozběhla s největší možnou rychlostí a Jacob nás napodobil. Chvíli přestal uvažovat o Nessie a vnímal jen rozmazané okolí lesa. Ráda jsem se ocitla v jeho myšlenkách a spojila je se svými i Sethovými, což mi umožnilo vidět nádhernou škálu zelené barvy se zlatým sluncem nad stromy, spolu s jemným povrchem pod tlapami. Tyhle chvíle jsem milovala. Všichni jsme je milovali. Bylo to oproštění od problémů, poddání se zvířecím instinktům, kdy se vlk jen rozběhne a užívá si rychlost a přírodu okolo.

Ačkoli jsem byla od místa setkání nejdál, doběhla jsem tam jako druhá, hned po Jakovi. Seth dorazil jen několik desítek sekund po mně.

Tak co? Kam jdeme? Jacobova otázka byla nepřítomná, v myšlenkách měl chaos... nedokázala jsem určit, jestli ho vůbec zajímá odpověď.

Jenom kousek tady tudy, mrskl Seth hlavou mezi stromy směrem, odkud přišel Jacob.

Všichni se jako na povel rozběhli. Udržovali jsme s Jacobem stejnou rychlost se Sethem, přestože bychom dokázali běžet mnohem rychleji.

Už od počátku našim přeměn ve vlky to šlo nejlépe Jakovi. Dokázal se nejlépe ztotožnit s vlčí podstatou, nechával ji v sobě naplno se rozvinout, až se cítil víc jako zvíře než člověk. Díky němu, a hlavně tomuhle jeho pocitu, jsem se naučila brát se jako zvíře, spíš než jako člověk. Bylo to prostě snadnější.

Právě proto, že se Jake uměl nejvíce stát zvířetem, dokázal běhat nejrychleji z celého quileutského vlčího klanu. Byl schopen změnit se ve vlka a zpět za minimum času, zvládal potlačovat nepříjemné pocity, bylo-li to třeba, byl vždy ochoten pomoct. Tohle všechno, plus ještě skutečnost, že byl vnukem Ephraima Blacka, způsobilo, že to byl ten pravý vůdce. Vůdce, pod kterým jsem chtěla žít, měla-li jsem si nějakého vybrat.

Mnohokrát jsem se snažila odtrhnout se od Sama a jeho smečky, ničilo mě to... ale nešlo to. Vlkodlaci zjevně nebyli stvořeni, aby žili samostatně. Takže jsem se od Sama odpoutala jediným možným způsobem – přidala jsem se k jiné smečce – k Jacobovi.

Právě jeho schopnosti ho dělali pravým vůdcem. Věděla jsem to, ale nikdy bych mu to nepřiznala. Dávala jsem si v jeho přítomnosti mimořádný pozor na to, o čem přemýšlím, a nedovolila tak určitým myšlenkám a pocitům zničit to, co teď mezi mnou a Jakem bylo. Přátelství.

Soustředila jsem se jenom na dva vlky, běžící ve formaci vlevo ode mě, a na ticho lesa, probíhajícího kolem, a zapomněla na všechno, co mě v tu chvíli tížilo.

Tamhle, upozornil Seth a díval se doprava, kde jsem také uviděla dva obrovské medvědy.

Stejně jako ostatním Quileutům se mi příčilo lovit vlky. Ale medvědy jsem poslední dobou měla ráda.

Jdeme na to, pomyslel si Jacob s náznakem hořkosti v hlase a já jsem v jeho myšlenkách zachytila jednu, jak loví medvěda s Nessie, než ji stačil zapudit.

Seth si ale ničeho nevšiml. Bezva! prohlásil a začal se k medvědovi víc přibližovat. Ten ho ještě nezpozoroval, protože vítr nám přál. Ne, že bychom to potřebovali, napadlo mě a vzpomněla jsem si, jak rychle jsme dokázali běžet. To byl jeden z důvodů, proč se mi teď už líbilo být vlkem. Ta úžasná rychlost.

Všichni jsme udělali několik rychlých výpadů dopředu a dohromady skolili oba medvědy. Vzápětí jsem uviděla dalšího, jak prchá mezi stromy pryč. Nechala jsem ulovené kusy klukům a sama šla ulovit třetí zvíře.

Užij si to, popřál mi vesele Seth, když ucítil moji náladu.

Chtěla jsem ještě trochu pohybu, a tak jsem nechala medvědovi náskok. Pomalu jsem se vlekla za ním, abych pak měla možnost rychle udeřit. Věděla jsem, že vystopovat ho rozhodně nebude problém, takže jsem odběhla víc na západ, abych se trošku protáhla, a pak se mohla rychle vrátit. Nechala jsem mu několik kilometrů náskok.

Cítila jsem vědomí Setha i Jaka, jak sledují, co udělám. Chtěla jsem, aby se Jacob po jídle mohl v klidu vrátit za Nessie, a přitom jsem ho zdržovala. Jakmile jsem si to uvědomila, potlačila jsem rychle ten pocit, než ho stihl zachytit, a rozběhla jsem se za medvědem.

Snažil se na to nemyslet, ale některé pocity prostě potlačit nejdou. Nedala jsem najevo, že jsem to zaznamenala a dohonila jsem zvíře několika skoky. Rychle jsem medvěda usmrtila, aby se netrápil, a začala jsem jíst. Nechala jsem vystoupit na povrch svou zvířecí část, stejně jako pokaždé, když jsem jedla ve vlčí podobě. Seth a Jake se vrátili také každý ke svému zvířeti a oba nasadili tentýž pocit, který ovládal mě. Ale zatímco u Jaka to byl zvyk a způsob zastavení bolesti, Seth se nás jen snažil napodobit a co nejvíc nám to ulehčit. Byla jsem ráda, že to dělá, usnadňovalo se mi tím leccos.

Byla jsem s jídlem hotová dřív než zbytek naší malé smečky, a proto když jsem se vrátila, ještě jedli.

Netrvalo to dlouho a taky skončili. Potom jsme se všichni rozběhli dolů na jih, do La Push.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 1. kapitola: