Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Wedding paradise - 8. kapitola

16.02.2011 (21:45) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2538×

8. kapitola

„Bello, já... jsem těhotná,“ oznámila mi a pořád se usmívala.

Edward:

Utekl jsem. Všechny jsem tam nechal. Nemohl jsem být s ní. Nemohli jsme být spolu, oba jsme to věděli, ale já se nedokázal držet dál. Musel jsem jí být nablízku, ale ona mě poslala pryč. Chvíli jsem si myslel, že se dokážu vrátit domů a být s Jessicou, ale pokaždé, když jsem se vracel, jsem si uvědomoval, že nedokážu. Miluji jinou. Celou tu dobu jsem ji miloval, ale teď, když je na dosah, tak s ní nemůžu být?

Překvapilo mě, že mě Alice ještě nehledá. Nebo hledá? Zakázal jsem si hrabat se jim v mysli, ale chtěl jsem vědět, co se děje. Jestli to řekli Belle. Jestli mě hledají.

Už tisíckrát jsem litoval toho, že nemůžu číst Belle myšlenky, ale ještě nikdy ne tolik, jako právě teď. Chtěl jsem vědět, na co myslí.

Neodolal jsem. Nahlédl jsem Alici do mysli a její myšlenky byly stejně ostré, jako kdybych stál hned vedle ní. Výhodou bylo, že jsme jedna „rodina.“ I kdybych byl na druhém konci světa, pořád to bude, jako bych stál vedle ní.

Hlavou jí vířily tisíce myšlenek. Byla zmatená. Takovou jsem ji ještě nikdy neviděl. Nejvíc mě zaujaly (samozřejmě) myšlenky kolem Belly. Byl jsem rád, že je s nimi. Všechno věděla, Alice jí všechno řekla.

Další myšlenky se točily kolem mě. Věděl jsem, že dostanu odpovědi na moje otázky. Alice mě nehledala. Nemohla. Z nějakého důvodu mě neviděla. Nikdo nevěděl proč. Byl jsem rád, že mě nehledají, ale jen do té doby, než mě zasáhla další myšlenka. Bylo to jako dostat ránu pěstí.

Tyto myšlenky se stáčely k Jessice. Nepřekvapilo mě, že jí zatím nic neřekli. Ale... Co? Jessica je těhotná? Jak? To není možné.

Najednou jsem si byl stoprocentně jistý, že se musím vrátit. K tomuto mi nestačí jen Alicina mysl, ani mysl nikoho jiného.

Pohyboval jsem se poblíž Seattlu, čekal jsem tady na Bellu v případě, že by se rozhodla vrátit. Teď jsem byl rád, že jsem neutíkal dál. Upíří rychlostí jsem se rozeběhl do Forks.

Bella:

Zůstala jsem na ni zírat neschopna slova. Hlavou mi vířily tisíce myšlenek. Nevěděla jsem, na kterou se mám soustředit jako první. Jak může být Jessica těhotná? Upíři přece nemůžou mít děti. Nebo ano? Ne. To není možné. V tom případě by to znamenalo, že byla Edwardovi nevěrná těsně před svatbou. Ale jak by to před ním utajila? A jak by to utajila před Alice? Netušila, že jí Edward může číst myšlenky, tím pádem neměla důvod si je chránit.

„Cože?“ zeptala se Alice, která už stála ve dveřích. Za ní se pomalu objevovalo dalších pět vyděšených tváří.

„To jste zase všichni poslouchali za dveřmi?“ vyjela na ně Jessica.

„Ne. Byli jsme dole. Jessico, jak můžeš být těhotná?“ zašklebila se.

„Úplně normálně. Proč na mě všichni zíráte, jako kdyby to byl zločin?“ zeptala se nevrle.

„Tys byla Edwardovi nevěrná?“ ozvala se Rose.

„Ne,“ vykřikla.

Pomalu jsem se vzpamatovávala z té šokující novinky. Teď už jsem byla skálopevně přesvědčená, že mě nic nepřekvapí. Opět jsem se zmýlila.

Vedle mě se objevil Edward. Zírala jsem na něj a opět jsem se nemohla pohnout. Podívala jsem se na Jessicu, která na něj zírala stejně jako já. Zbytek jeho rodiny mu okamžitě skočil kolem krku.

Fajn, tohle je i na mě trochu moc. Edward se jak pára nad hrncem vypaří a teď se zase objeví?! Ne. To teda ne. Celou tu dobu o všem věděl. Určitě sledoval něčí mysl. Už jsem tady nemohla zůstat.

Začala jsem se zvedat, ale pro změnu se všechny páry očí upřely na mě.

Promluvil ten, od kterého bych to čekala a chtěla nejmíň. Edward.

„Bello, kam jdeš?“ zeptal se, jakoby se celá tato situace točila kolem mě.

„Pryč. Odjíždím do Seattlu a teď už mě vážně nic nezastaví. Ty ses vrátil a svatba... To už jsem ti řekla minule. Alice, ty se o všechno postaráš, že ano?“ Vyhledala jsem Alici v hloučku Cullenových.

Všichni na mě omráčeně zírali a Alice jen nepatrně přikývla.

Prodrala jsem se až ke vchodovým dveřím, kde mě zastavila ledová ruka. Otočila jsem se a přede mnou stál Edward.

„Co je?“ zeptala jsem se otráveně, ale stejně jsem cítila, jak mi vlhnou víčka.

„Bello, nemůžeš odjet. Slíbilas, že mi pomůžeš, až to řeknu Jessice. Copak jsi na to už zapomněla?“ zašeptal a chytil mě za ramena.

„Nezapomněla,“ sklopila jsem zrak. „Ale jak jsem řekla, už mě nic nezastaví. Musím odjet. Nedokážu se dívat na to, jak je Jessica šťastná – s tebou. Užírá mě to k smrti,“ odmlčela jsem se. „A teď ke všemu je ještě těhotná. Promiň, ale tohle je i na mě moc,“ omluvila jsem se a otočila se k odchodu.

Tentokrát už mě nikdo nezastavil. Moje polovina, která milovala Edwarda, na mě křičela, abych se otočila a skočila mu kolem krku. Druhá polovina, ta rozumná, mě popoháněla k autu a jako s ohněm v zádech uháněla do Seattlu.

Neubránila jsem se a otočila se.

„Edwarde, řekni jí to možná co nejdřív. Dlouho už ti ty výmluvy nepomůžou po tom, co ses nahoře objevil jako duch a...“ odmlčela jsem se. „Užij si svatbu.“ S těmito slovy jsem se s ním definitivně rozloučila.

Nasedla jsem do svého auta a vyrazila na cestu. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Dojela jsem na konec příjezdové cesty a musela zastavit. Přes potoky slz, které se mi řinuly z očí, jsem neviděla na cestu.

Opřela jsem si čelo o volant a vzlykala. Nemohla jsem přestat. Teď jsem si přála, aby vedle mě seděl Edward, objímal mě a do ucha mi šeptal, že všechno bude dobré. Při vzpomínce na něj se mi sevřelo srdce.

Asi po dvaceti minutách vytrvalého pláče jsem se opět vydala na cestu.

Edward:

Stál jsem tam jako přimražený. Chtěl jsem se za ní rozběhnout a zastavit ji, ale věděl jsem, že bych tím všechno akorát zkazil. Nechal jsem ji odjet. Znovu. Trhalo mi to srdce na kusy.

Loudavým krokem a se smutkem vrytým ve tváři jsem se vracel do Jessicina pokoje. Nevěděl jsem, proč to dělám. Nevěděl jsem, proč jsem se za Bellou nerozběhl a nezastavil ji. Nevěděl jsem nic. Jediné, co jsem věděl je, že jsem chtěl být jenom s ní, že ji miluju.

Vešel jsem do pokoje a všichni na mě hleděli. Každý myslel na něco jiného, ale já jsem jejich myšlenky nevnímal.

„Jaspere, varuju tě. Nehraj si se mnou,“ varoval jsem ho tiše tak, aby to Jessica neslyšela.

„Neboj. To ani nemám v plánu,“ oznámil mi stejně tiše.

Přešel jsem k Jessice a zahleděl se jí do očí. Všimla si mé změny nálady, když Bella odjela, ale nezeptala se mě na nic. Bylo tady jiné téma k diskusi – její těhotenství.

„Vážně jsi těhotná?“ zeptal jsem se přímo. Neměl jsem chuť na nějaké sladké řečičky.

„A-ano,“ vykoktala.

„Ale jak? Vždyť my jsme spolu ještě...“ oznámil jsem a Emmett se v povzdálí začal chechtat. Jen jsem ho zpražil pohledem a on se pro změnu začal smíchy dusit. Měl jsem co dělat, abych mu neskočil po krku.

„Takže... Tys mi byla nevěrná?“ ptal jsem se dál.

Odpovědí na mou otázku bylo sklopení zraku.

„Jak jsi mohla?“ zeptala se Rosalie s hořkostí v hlase.

Jessica se rozvzlykala a posadila se na koženou sedačku. Sedl jsem si vedle ní a objal ji. Přál jsem si, abych takhle mohl objímat i Bellu. Po ničem jiném jsem teď netoužil. Bylo mi jedno, že mi moje budoucí manželka byla nevěrná a že čeká dítě.

Myslím, že měním rozhodnutí o tom, říct Jessice, kdo jsme, posílali mi myšlenky všichni členové rodiny. Musel jsem s nimi souhlasit, takže jsem jen přikývl. Teď jsem neviděl jako nejlepší řešení říct jí, že jsme upíři.

„Co ti mělo dojít se svatbou?“ zeptala se mě Jessica mezi vzlykáním.

„Bella nám svatbu dělat nebude,“ oznámil jsem smutně. Jestli ovšem nějaká svatba vůbec bude, domyslel jsem si.

„Proč?“ nechápavě na mě pohlédla.

„Řekněme, že k tomu měla určité důvody. Pár věcí se změnilo...“ nedokončil jsem větu. Měl jsem pocit, že mé srdce, které už tak dlouho nebilo, se najednou pohnulo. Stáhlo se smutkem.

Odtáhl jsem Jessicu od své hrudi, vstal jsem a utíkal do lesa. Chtěl jsem být sám. Když ne s mou milovanou Bellou, tak sám.

Jasper s Emmettem se za mnou rozutíkali. Byl jsem rychlejší, ani zdaleka mi nestačili. V mysli na mě pořád volali Edwarde, počkej! Počkal jsem. Věděl jsem, že když budu pořád utíkat, nikdy mi nedají pokoj.

Když mě konečně doběhli, tiše jsem zaprosil. „Kluci nechte mě být. Chci být sám.“

„Copak tam necháš Jess jen tak?“ zeptal se Emmett.

„Emmette, prosím...“

„Má pravdu, Edwarde,“ vložil se do toho Jasper.

„Copak necítíš, že ji nemiluju? Já miluju Bellu,“ štěkl jsem na ně. „Vraťte se domů a vyřiďte jim, že se vrátím. Jen mě teď nechte. Chci být sám.“ Otočil jsem se a začal utíkat hlouběji do lesa.

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wedding paradise - 8. kapitola: