Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Wedding paradise - 6. kapitola

01.02.2011 (16:45) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2629×

6. kapitola

Když jsem se vzbudila, ani jsem se neobtěžovala podívat se na budík, kolik je hodin. Byla jsem přesvědčená, že víc jak šest určitě nebude, ale připadala jsem si naprosto vzkříšená. Začala jsem si vybavovat vzpomínky na dnešní noc. Vážně se toto všechno mohlo stát? Opravdu tu byl Edward, ležel vedle mě a objímal mě? Ne. To byl jen sen. Byl to sen. Tuto myšlenku jsem si opakovala pořád dokola, dokud jsem se nepřesvědčila téměř na sto procent. Přesto jsem chtěla doufat.

Znovu jsem si lehla na postel, ale neusnula jsem. Na to jsem byla až moc bdělá. Pořád jsem si vybavovala noc. Nemohla jsem myslet na nic jiného.

Ve stejném okamžiku jsem ucítila chlad. Byl to stejný pocit, jako když za mnou včera přišel Edward. Prudce jsem se otočila směrem k oknu. Nikdo tam nebyl. Položila jsem si hlavu zpět na polštář a rukou si prohrábla vlasy.

Najednou jsem ucítila na tváři něco studeného. Trhla jsem sebou, tentokrát na druhou stranu, a uviděla Edwarda. Ležel vedle mě a jednou rukou mě objímal.

„Copak jsem ti neříkala, abys chodil jako člověk?“ zeptala jsem se nabroušeně a schoulila se mu do náručí. Srdce mi bilo jako o závod.

„Promiň, ale líbí se mi, když se zlobíš.“ Mrkl na mě a nepřestával se usmívat. Dloubla jsem ho do žeber, ale bolelo mě to víc než jeho.

„Takže... To, co se stalo včera večer, se mi nezdálo? Vážně jsi tady byl?“ Podívala jsem se mu do očí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč by tady jinak byl?

Jen přikývl a políbil mě do vlasů.

„Ale...“ začala jsem protestovat. Nestihla jsem ani doříct větu, když mě Edward políbil znovu. Dobře, musel tady být, ale i tak to není možné. Co Jessica? A Alice? Nedovedu si představit, jak ta musí šílet.

Odtáhla jsem se od něj, abych si vyčistila hlavu. „Edwarde, neměl bys tu být. Ano, miluju tě a ty to moc dobře víš, ale Jessica je moje kamarádka a tohle jí nemůžu udělat. Navíc je to tvoje budoucí žena a já vám mám chystat svatbu. A nedokážu si představit, jak by všichni vyváděli, kdyby... V každém případě to musí skončit.“ Ukončila jsem svůj krátký proslov.

Vstala jsem a odešla do koupelny. Teď jsem nemohla být vedle něj. Už nikdy nemůžu být vedle něj. Přistoupila jsem k zrcadlu a podívala se do svého obličeje. Pod očima jsem měla tmávé kruhy a vlasy mi stály do všech stran. Do očí se mi začaly řinout slzy, když jsem pomyslela na to, jak bychom mohli být s Edwardem spolu. Jen my dva. Celý svět by zmizel. Tuhle šanci už jsem ovšem propásla. Litovala jsem toho jako ještě nikdy.

Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl a už vůbec ne Edward. Párkrát jsem zamrkala, aby se slzy vrátily tam, kam patří. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a vrátila se do pokoje.

Nikdo tam nebyl. Po Edwardovi nezůstalo nikde ani památky. Chtěla jsem, aby odešel, ale v hloubi duše jsem doufala, že zůstane. Že to bude jako včerejší večer. Nebylo. Edward byl pryč a já zůstala sama.

Netušila jsem, že pár slov ho dokáže ode mě dostat. Mých slov. Já ho od sebe odehnala. Myslela jsem to vážně. Všechno, co jsem řekla, jsem myslela vážně a Edward to poznal. Odešel. Opustil mě.

Plácla jsem sebou na postel a zabořila hlavu do polštáře, kde se stále držela jeho vůně. Přičichla jsem a tentokrát jsem nechala slzy, ať si dělají, co chtějí. Vzlykala jsem a nemohla přestat. Po hodné chvíli se mi podařilo utišit můj smutek a únavou jsem usnula.

Podruhé jsem se vzbudila až kolem poledne. Byla jsem tak unavená, že jsem skoro usnula, když jsem scházela dolů do kuchyně. Charlie už byl samozřejmě v práci. Jako vždy. Udělala jsem si šálek pořádně silné kávy, aby mě trošku probrala. Z talíře jsem si vzala studený sendvič obložený zeleninou, který tady nejspíš zbyl po Charliem. Překvapilo mě, že si můj otec také umí udělat k snídani něco jiného než míchaná vajíčka.

S plným bříškem jsem se odkutálela do koupelny, kde jsem si dala studenou sprchu. To byl nejlepší vyprošťovák z únavy, kterou jsem cítila.

Oblečená a kupodivu plná síly jsem seběhla zpět do obýváku, kde na stole ležel telefon. Chystala jsem se zavolat Jakeovi, kterému jsem slíbila, že se s ním rozloučím, ještě než odjedu do Seattlu. Po tom, co se událo s Edwardem, jsem byla pevně rozhodnutá, že odtud musím co nejdřív vypadnout. Všechno mi ho tady připomínalo a to jsem rozhodně nechtěla. Nemohla jsem zapomenout na dnešní noc, kdy ležel vedle mě a pevně mě svíral ve svém objetí. Ale také jsem nemohla zapomenout na to, jak se Edward bez jediného slova vypařil. Nemohla jsem vyhnat ze své paměti obrázek, na kterém stojí vedle Jessicy.

To už jsem popadla sluchátko a vytáčela Jacobovo číslo. Včera mi slíbil, že bude doma. Doufala jsem v to. Hlídku si prý prohodil se Samem a kupodivu Sam nic nenamítal.

„Ahoj, Bells,“ ozvalo se ze sluchátka. Byl to Jake. Nikdo jiný mi takhle neříkal.

„Ahoj, Jakeu. Tak co? Připravený někam si vyrazit?“ zeptala jsem se a doufala, že můj hlas zněl natolik vesele, aby Jakea přesvědčil.

„S tebou? Vždycky,“ řekl pobaveně. Usmála jsem se, aniž bych věřila, že se mi dnes na tváři vůbec nějaký úsměv může ukázat.

„To jsem ráda. Tak se připrav, už jedu pro tebe. A jestli budeš chtít, nechám tě dokonce i řídit.“

„Tak to se těším dvojnásob,“ zazněla jeho poslední slova ze sluchátka.

Na cestu jsem se až moc soustředila. Nechtěla jsem myslet na nic jiného. Překvapilo mě, že to uběhlo tak rychle. Za necelých dvacet minut jsem opět stála na příjezdové cestě k malému, cihlově červenému domečku. Jacob už mě vyhlížel z okna. Ani dveře od auta jsem nestihla zabouchnout a Jake už mi visel kolem krku.

„Taky tě ráda vidím. Ale... Nechal bys mě se nadechnout?“ vydechla jsem přiškrceným hlasem.

„Jasně. Promiň,“ omlouval se Jacob, ale o chviličku později se začal smát. Praštila jsem ho do ramene, ale neudržela jsem si vážný výraz. Smála jsem se s ním. Další nečekaná věc, kterou jsem udělala.

„Tak co budeme dělat?“ zeptala jsem se. „Doufám, že máš plnou hlavu nápadů, protože já nemám ani jeden.“ Zakroutila jsem hlavou.

„Neslíbilas mi náhodou, že se pojedeme projet ve tvým autíčku?“ škádlil mě a opřel se o kapotu nalakovaného Audi.

„Jasně. Ale myslela jsem, že ještě chvilku zůstaneme tady,“ škemrala jsem.

„Nechtěla bys teda zajít za klukama ze smečky? Včera celej večer škemrali, že tě chcou vidět. I když bych byl radši s tebou sám,“ řekl mi a z jeho hlasu zněla trocha zklamání.

„Tak teď budeme spolu a pak pojedeme navštívit kluky.“

Vešli jsme do malého domečku a posadili se v obýváku na pohovku. Jacob mi položil otázku, na kterou jsem nechtěla odpovědět.

„Proč odjíždíš tak brzo? Myslel jsem, že se tady chvíli zdržíš.“

„Jo. To jsem si myslela taky. Ale... Prostě musím odjet,“ řekla jsem a odvrátila jsem od něj pohled.

„Bello. Co se stalo? Znám tě až moc dobře na to, abych to poznal.“ Položil mi ruku na rameno a tím mě přinutil podívat se mu do očí.

„Já... Musím odtud pryč. Prosím, neptej se mě proč. Prostě musím.“

„Bello, co ti udělal?“ zeptal se ostře. Nemusela jsem se ho ptát, koho má na mysli. Nemůžu mu to říct. Nemuselo by to dobře dopadnout ani pro Jakea, ani pro Edwarda, ani pro mě.

„Nic se nestalo, vážně.“ Po tváři se mi začaly kutálet slzy.

„To vidím.“ Objal mě. Dál už se na nic nevyptával, což mě překvapilo, ale byla jsem mu za to vděčná.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli, ale bylo to příjemné. Měla jsem pocit, že jsem v bezpečí. Byla jsem vděčná, že se Jake už na nic nevyptával, ale já jsem to někomu chtěla říct. Chtěla jsem to říct jemu. Ale ne teď.

Po chvíli jsem navrhla, že bychom mohli jet za klukama. Jacob souhlasil, tak jsme vyrazili. Nechala jsem ho řídit a bylo vidět, že se mu zpravila nálada (aspoň trošku). Já jsem se dál užírala ve svých myšlenkách a vzpomínkám na Edwarda. Vzpomínala jsem, jak ležel vedle mě a objímal mě. Jak mě líbal. Cítila jsem, jak se mi do očí znovu řinou slzy. Rychle jsem zamrkala, abych je zahnala.

Nepřekvapilo mě, když jsme přijeli k Emilyině domu. Jedině tady kluci nemusí schovávat, kdo vlastně jsou. Na Jakeovi bylo vidět, že si tu krátkou cestu užil. O mně se to říct nedalo. V hlavě mi vířilo několik vzpomínek a ani u Emily tomu nebylo jinak.

Konverzaci, která se tu vedla, jsem vnímala jen na půl ucha. Všichni poznali, že se mnou není něco v pořádku. Cítila jsem na sobě upřené pohledy, ale nikdy jsem se nepodívala tím směrem. Pořád jsem hleděla do podlahy a očima jsem tam propalovala díru.

Pokaždé, když se mě chtěl někdo na něco zeptat, Jake jenom zavrtěl hlavou. Copak si můžou číst myšlenky i jako lidé? Ne. To jsem hned zamítla. I já jsem věděla, na co se mě chtějí zeptat. Stejná otázka, jakou mi položil Jacob. Co ti udělal? Ublížil mi a já jemu. Miluje mě a já jeho. To byla odpoveď, kterou jsem nechtěla vyslovit nahlas.

Ještě chvíli jsem tam jen tak seděla a bavila se s ostatními, ale i tak už jsem si chtěla lehnout doma do své postele a nechat moje vzpomínky, ať mě pohltí. Už jsem nechtěla tajit svoje city.

Tašku se svými věcmi jsem si zabalila ještě dřív, než jsme vyjeli za Samem a ostatními. Už jsem se nechtěla vrátit k Charliemu, i když jsem se s ním ani pořádně nerozloučila. Vůbec jsem se s ním nerozloučila. Ale na to už nebyl čas. Co nejdřív jsem chtěla být co nejdál od Forks. Od všech vzpomínek. Dobrých i špatných.

Bylo pozdní odpoledne, když jsem se začala loučit se všemi přítomnými a v duchu i nepřítomnými a vyrazila jsem na cestu do Seattlu. Jake se chtěl ještě projet v mém autě, tak mě dovezl až na hranici s Cullenovými.

„Dál už jet nemůžu,“ řekl smutně.

„To nevadí. Zvládnu to.“ Usmála jsem se na něj a začala otevírat dveře spolujezdce. Jacob mě ale zastavil.

„Bello, kdybys cokoli potřebovala, víš, že mi můžeš říct všechno. Víš to, že jo?“

„To víš, že vím.“ Políbila jsem ho na tvář. „Ale teď už radši pojedu. Chci dojet do Seattlu ještě před setměním.“ S těmito slovy jsem se s Jacobem rozloučila na dobu neurčitou.

Nedojela jsem daleko za hranice, když mi cestu zkřížilo kanárkově žluté porsche. Instinktivně jsem ztrhla svoje Audi do smyku. Alice. Samozřejmě by nesnesla, kdybych odjela bez rozloučení, pomyslela jsem si. Ale spletla jsem se.

Alice vystoupila upíří rychlostí z auta. Já jsem se nestihla ani pohnout a ona už mi otevírala dveře. Nechápavě jsem na ni hleděla. Takový pohled jsem u ní ještě neviděla. Ještě nikdy se na mě tak nemračila.

„Alice, co se stalo?“ zeptala jsem se rychle, abych ji předběhla.

„Kde je Edward, Bello?“ zeptala se vyděšeně tentokrát ona mě a upřeně mi hleděla do očí.

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wedding paradise - 6. kapitola: