Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Wedding paradise - 4. kapitola

23.01.2011 (10:45) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2533×

4. kapitola

„Všechny jsou moc krásný,“ rozplývala se Jessica nad šaty. „Mohla bych si to tady nechat? Chtěla bych se na to ještě jednou podívat a rozmyslet se. Alice mi určitě pomůže, že?“ zeptala se Alice, ale ta se ani nehnula.

„Hej, Alice!“ Jessica ji chytla za ramena a začala s ní třást.

„Co?“ zeptala se Alice asi po minutě a nechápavě se podívala na Jessicu, která s ní ještě pořád cloumala.

„Alice, co se to s tebou děje? Tohle není poprvé, co jsi takhle mimo.“ Prudce vstala a začala přecházet po místnosti. „Pokaždé, když jsi někde v těch tvých snech - vážně nevím, jak jinak to mám nazvat -  tak se na tebe všichni dívají, jako by věděli, co se děje. Proč mám takový pocit, že jsem jediná v téhle místnosti, která neví, o co jde?!“ začala Jessica hysterčit a ukázala prstem na mě. „Vsadím se, že i Bella ví, co se tady děje.“ A zpražila mě pohledem.

„Já...“ začala se omlouvat Alice.

Musím něco udělat, ale co? Alice měla vidění. To mi bylo jasné hned, ale když Jessica neví, co se s Alice děje, není právě teď vhodná chvíle na to, aby se to konečně dozvěděla?

„Edwarde, můžeš na chvilku?“ zeptala jsem se a začala jsem se zvedat. Opět jsme šli do kuchyně, ale tentokrát mě neunesl jako Jasper.

„Bello, nemyslím, že je teď zrovna nejvhodnější chvíle na...“ ani nestihl dokončit větu.

„Ne, počkej. O tom jsem s tebou nechtěla mluvit. To si vyjasníme pak,“ zastavila jsem ho v půli věty. „Nemyslíš, že je teď vhodná chvíle říct to Jessice? O vás?“ zeptala jsem se a upřeně mu hleděla do očí.

„Co? Teď? Bello, nemyslím si, že je teď ta nejvhodnější chvíle. Nevidělas, jak zareagovala na to, jak Alice měla vizi? Jak si myslíš, že zkousne, když jí teď řeknu, že jsme krvelační upíři?“ Při slovech krvelační upíři jsem se zachvěla. Nikdy jsem se na ně nedívala jako na upíry. A už vůbec ne krvelačné.

„V každém případě nejste krvelační upíři a ty to moc dobře víš. A ano, viděla jsem, jak Jessica zareagovala, ale opravdu jí to nechceš říct? Divil by ses, co dokáže láska.“ Nechala jsem poslední větu vyznít do ztracena. Věděla jsem, že to Edward pochopil. Bylo mi jedno, že mě slyší zbylých šest upírů.

Zkoumavě se na mě podíval a nepatrně se mu zvedly koutky úst. Nechápavě jsem na něj hleděla.

„Co je? Co tě tak pobavilo?“ zeptala jsem se a říkala si, že jsem radši měla mlčet.

„Nic.“ A jeho úsměv se rozplynul. „Já jen... už ses rozhodla?“ Podíval se mi do očí a já se podívala do těch jeho. Nedokázala jsem se odtrhnout.

Přikývla jsem. „Ano. Už jsem se rozhodla.“

„A? Budeš se mnou, až jí to řeknu?“ zeptal se mě s nadějí v hlase. „Někdy mě tak mrzí, že ti nemůžu číst myšlenky.“ Smutně se na mě usmál a protočil oči. Tentokrát jsem mu úsměv neoplatila. Pomalu přikývl a já uviděla v jeho očích smutek a zklamání. „Neměl jsem tě o to žádat. Myslel jsem si, že se takhle rozhodneš. Ale doufal jsem...“ Otočil se ode mě a vyrazil ke dveřím.

„Edwarde, počkej!“ zavolala jsem na něj a přistoupila k němu. Obrátil svůj pohled zpět ke mně.

„Bello, nemusíš mi nic vysvětlovat. Já to chápu. Nebudu tě přemlouvat, abys to udělala.“ Položila jsem mu prst na jeho rty. V tomhle okamžiku většinou přichází polibek, ale nic takového se nestalo. Nemohla jsem ho políbit. Ne teď. Ne tady. Odtáhla jsem ruku a nechala ji klesnout. Pořád jsme se ale jeden druhému dívali do očí. Ani jeden se nedokázal odtrhnout. Konečně jsem se vzpamatovala z pokušení ho políbit.

„Ty už mi dokážeš číst myšlenky?“ zeptala jsem se ho tiše. Jen zavrtěl hlavou. „Tak vidíš. A prosím, než zase uděláš nějaký ukvapený závěry, tak mě chvíli poslouchej.“ Pořad jsem mu hleděla do jeho karamelově hnědých očí. Stál jako přimražený a pozorně mě sledoval. „Edwarde. Já jsem neřekla, že s tebou nebudu. Vím, že to pro tebe nebude lehké, a proto ti chci pomoct, jak jen to půjde. Takže moje odpověď je ano.“

„Měl bys jí věřit, Edwarde.“ Uslyšela jsem mezi dveřmi známý zvonivý hlas. Byla to Alice. Nezaznamenala jsem její příchod, a jestli ji viděl Edward, rozhodně to nedal najevo. Alice se na mě povzbudivě usmála a přišla k nám.

„Ale... proč? Já vím, že jsem tě o to poprosil, ale proč to děláš?“

„Myslím, že odpověď znáš líp než dobře.“

„Ah, ano. Takže Jasper...“ nedokončil otázku, ale já jsem jen přikývla.

„Tak co? Kdy jí to chceš říct?“ ptala jsem se dál. Udržela jsem rozpaky na uzdě.

„Já nevím. Co myslíš ty, Alice?“ Obrátil se k Alice.

„Dneska určitě ne. Ještě pořád je rozrušená. A říct jí pravdu no... nemyslím, že by to dopadlo dobře.“

„Dobře. Počkáme, ale už ne moc dlouho. Chci jí to říct, aby se mohla rozhodnout,“ řekl Edward a opět se otočil k odchodu. Tentokrát jsem ho nezastavila.

I já s Alice jsme odešly zpět do obýváku. Všichni si nás prohlíželi, až na Jess, která pořád pochodovala po místnosti sem a tam. Bylo mi jasné, že neví, co se tady děje, ale chtěla na to přijít.

Carlisle se díval na Edwarda a já jsem si všimla, že Edward jen nepatrně zakroutil hlavou. Byla to odpověď na nějakou nevyřčenou otázku. Všichni Cullenovi věděli, o čem se bavíme, a tak mi bylo jasné, na co se Carlisle ptal. Vážně jí to nechceš říct? Carlisle byl starostlivý. Bál se o Edwarda, ale vystavil by dalšího člověka takovému nebezpečí, ve kterém jsem žila já? K vystihnutí nebezpečí stačilo jediné slovo. Volturiovi.

„Tak já už půjdu,“ vložila jsem se do trapného ticha. „Chci zajít ještě za Charliem a Jacobem. Alice, my jsme domluvené. Až budeš mít chvilku, tak zavolej a domluvíme se na další schůzce. Tak se tu mějte.“ Vzala jsem si svoje věci. Emmett už se naštěstí vrátil z výletu v mém autíčku. Přejela jsem pohledem po všech tvářích a usmála se. Zabouchla jsem za sebou vchodové dveře a nasedla.

Cestou k Charliemu jsem zavolala Jakeovi. Zvedl to Billy. Slíbil, že mu všechno vyřídí, ale prý má hlídku. Jasně, mělo mi to dojít, že nebude mít čas, když si zrovna vzpomenu. Byla jsem rozhodnutá, že tady zůstanu ještě aspoň jeden den. Zastavila jsem před známým domem, kde jsem pobývala celou tu dobu, co jsem studovala ve Forks. Stálo tam i policejní auto a já byla ráda, že je Charlie doma. Nevěděl o tom, že přijedu. Chtěla jsem ho překvapit. Přišla jsem ke vchodovým dveřím a zazvonila.

„Ahoj tati.“ Usmála jsem se na něj a skočila mu kolem krku. Bylo to poněkud přehnané, ale já byla tak strašně ráda, že ho vidím.

„Bello. Co... Co tady děláš?“ zeptal se mě nechápavě, ale nepřestal mě objímat.

„Přijela jsem se na tebe podívat. Chtěla jsem tě překvapit.“ Odtáhla jsem se od něj a nepřestala se usmívat. „No, ale hlavní důvod proč jsem tady, je jiný. Určitě jsi slyšel, že se Edward žení a Alice vdává. Nemám pravdu?“ Byla to jen řečnická otázka, ale stejně se rozhodl mi odpovědět.

„Samozřejmě, že jsem o tom slyšel. A jak tě tak poslouchám, tak ty jim určitě ty svatby budeš chystat,“ konstatoval a táhl mě do obýváku - byl přesně takový, jaký jsem si pamatovala.

Jen jsem přikývla. Bylo pozdní odpoledne, když jsme si přestali povídat. Povídali jsme si dlouho, hodně dlouho. Pro nás oba to byl vynikající výkon ve vzájemné konverzaci. Náš rozhovor vyrušilo až zvonění mého mobilu. Podívala jsem se na displej. Byl to Jacob.

„Ahoj Jakeu,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj Bells. Billy mi říkal, žes volala. Měl jsem hlídku, promiň,“ okamžitě se začal omlouvat.

„To je v pořádku. Já jen, že jsem ve Forks a ráda bych tě viděla.“ Musela jsem se usmát.

„To je super. Nechceš se teda stavit? Billy by tě taky moc rád viděl.“ Neskrýval nadšení.

„Jasně. Přijedu ráda. Tak za dvacet minut mě čekejte, jo?“

„Jasně, jasně.“ A mobil položil.

Podívala jsem se na Charlieho, který jen přikývl, a já jsem se rozběhla ke dveřím. Nastartovala jsem auto a vyjela.

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wedding paradise - 4. kapitola: