Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Wedding paradise 2. kapitola

16.01.2011 (11:00) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2362×

2. kapitola

„Ano?“ zeptala jsem se nabroušeně.

„Bello? Jsi to ty?“ uslyšela jsem ze sluchátka známý hlas.

„Ano, jsem to já. Smím se zeptat, kdo volá? Jste mi povědomý, ale nemůžu si vzpomenout. Omlouvám se,“ řekla jsem trochu rozpačitě a usmála se.

Kde jsem ten hlas jenom slyšela? Takový krásný, sametový hlas. Ten bych si musela pamatovat. Jak je možné, že nevím, kdo to je? Tak moc jsem se snažila si vzpomenout, až jsem ucítila, jak mi na čele vystupuje vráska.

„Bello, nemusíš mi vykat,“ pokračoval dál teď už pobaveným hlasem. „Nevím, jestli si na mě pamatuješ, já... Jsem Edward. Edward Cullen.“

No jistě. Jak je možné, že jsem ho nepoznala? Dlouho už jsem ho neslyšela, ale že bych si nepamatovala takový krásný hlas? Cítila jsem, jak se mi začíná rozpalovat kůže a srdce bít jako o závod.

„O-omlouvám se. Vážně jsem tě nepoznala. Já... Potřebuješ něco? Dlouho ses neozval,“ řekla jsem teď už klidnější, ale rozpaky jsem nedokázala skrýt.

„Pro tebe je pět let dlouho?“ pokračoval Edward. Teď už jsem věděla, že zadržuje smích. Musela jsem se začít smát a on se ke mně přidal. Smáli jsme se hodnou chvíli.

Pokračovala jsem dál, ale pořád se smála. „Pro mě je pět let dlouho. Já na rozdíl od tebe stárnu a šedivím.“

„Ty a šedivět? To nemůže být pravda,“ odpověděl Edward.

„Ale teď už vážně. Moc často nemívám telefonáty o půl desáté od bývalých přítelů, kteří se navíc ještě žení,“ řekla jsem mu nabručeně a byla jsem si jistá, že to poznal.

„No... Vlastně jsem s tebou chtěl o tom mluvit. Vím, že ti dneska volala Alice, ale nevím, co všechno ti řekla. Byl bych moc rád, kdybys tu svatbu udělala ty, ne Alice. Jessica bude také ráda. Vlastně to ještě ani neví, že nám budeš chystat svatbu,“ pokračoval, teď už vážným tónem.

Proč jí to neřekl? Možná si nebyl až tak jistý, že by to Jessice nevadilo. Střední už je sice dávno za námi, ale co když si myslela, že já a Edward... „Nesmíš na to myslet,“ napomenula jsem se tiše a zakroutila hlavou, abych myšlenky ubíhající tímto směrem honem rychle zahnala na místo, kam patří.

„Na co nemáš myslet?“ zeptal se Edward zvědavě.

No jistě! To mi tak ještě scházelo! Upíří sluch. Úplně jsem zapoměla, že mluvím s Edwardem. Jak jsem teď byla ráda, že mi Edward nemůže číst myšlenky. Musela jsem se usmát.

„Nic důležitého,“ odpověděla jsem klidně.

„Jestli by ti to nevadilo, rád bych si s tebou promluvil jenom mezi čtyřma očima. Není to nic tajného, ale přece jen... Nechci o tom mluvit před Jessicou. Mohl bych se za tebou stavit?“ zeptal se Edward pomalu. Slyšela jsem v jeho hlase starosti. Copak mu dokážu říct ne?

„Jasně. Mám za tebou někam přijet, nebo přijdeš ke mně domů?“

„Vlastně už jsem na cestě, tak mi přijď akorát otevřít dveře,“ pokračoval. A já věděla, že se u toho docela dobře baví.

„Tak já už pomalu jdu. Stejně u mě budeš tak za deset vteřin,“ řekla jsem otráveně. Slyšela jsem, jak se Edward tiše zasmál a položil mobil.

Vysoukala jsem se zpod deky, kterou jsem byla přikrytá. Vzala jsem talíř od večeře a dala ho v kuchyni do myčky. Napila jsem se studeného pomerančového džusu, abych se trochu vzkřísila. Se skleničkou v ruce jsem došla ke vchodovým dveřím. Ještě jsem se otočila na stěnu po pravé ruce, abych se podívala do zrcadla. Rychle jsem si upravila vlasy a otevřela dveře. Edward už tam samozřejmě stál.

„No jistě. Jak jinak.“ Podívala jsem se mu do očí. Měly krásnou karamelovou barvu. Dokázala bych se do nich dívat celý večer a stejně by mě to neomrzelo. Ušklíbla jsem se na něj a on na tváři vykouzlil jeho neodolatelný úsměv.

„Nezasloužil bych si nějaké lepší přivítání? Když se vidíme po tak dlouhé době.“ Prohrábl mi prsty mé zacuchané vlasy, naklonil se ke mně a já se rozpačitě usmála.

„Co to děláš? Nepřišel sis náhodou promluvit o Jessice a svatbě?“ A dál jsem mu upřeně hleděla do očí.

„Jen hledám ty tvoje šediny,“ zakřenil se na mě a já ho praštila do ramene.

„Pozor, neubliž si,“ řekl, když slyšel, že jsem potichu zaklela.

„Málem jsem zapoměla, jak jsi – ehm - tvrdý. Tak pojď dál.“ Otočila jsem se od něj a táhla do mého bytečku.

„Páni, máš to tu hezký. Alice si to představovala trochu jinak.“

Otočila jsem se zpět k němu a pohlédla mu do tváře. „Alice? Jak věděla... Aha. Počkej! Ona mě pořád sleduje?“ zeptala jsem se zmateně.

Provinile se na mě usmál. „Ano, Alice tě sleduje. Požádal jsem ji o to. Přece jen znáš naše tajemství. A to by se Volturiovým asi moc nelíbilo.“ Díval se do země a špičkou boty mi vyvrtával díru do podlahy.

„Super!“ řekla jsem sarkatisticky.

Posadili jsme na bílou koženou sedačku. Co potřebuje? Pět let se neukázal a teď? Určitě přišel jen kvůli svatbě. Ale co když tady není jen kvůli svatbě?

„Tak co potřebuješ?“ řekla jsem vážněji a nabručeněji, než jsem chtěla.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o Jessice. Alice ti to určitě řekla. Nevím, jak to mám Jessice říct.“ A smutně se na mě podíval.

„Co nevíš, jak jí máš říct?“

„Alice ti nic neřekla?“ podivil se.

„Ne, neřekla. Mluvily jsme spolu jen krátce a ještě před Rachel. Řekla mi jen, že se vdává a ty ženíš. Jinak nic víc. Teda, akorát jsme se domluvily, že se za vámi zítra stavím. Pojedu se podívat ještě za Charliem a Jacobem, ale to všechno určitě už víš.“

„Nevadí. Chtěl jsem se tě zeptat, jak mám říct Jessice, co jsme zač? Tobě jsem to nemusel říkat. Přišla jsi na to sama s Jacobovou pomocí,“ vyslovil jeho jméno tak kysele, až jsem se na něj zamračila.

„Tys jí to ještě neřekl?! Sakra, Edwarde, bereš si ji za ženu. Musíš jí to říct!“ řekla jsem tak hlasitě a důrazně, až jsem skoro zakřičela.

„Já vím! Bello, já vím. Ale nevím, jak zareaguje,“ snažil se mě Edward uklidnit. Položil mi ruku na rameno a usmál se na mě.

„Alice to přece musí vidět. A i kdyby ti nechtěla nic říct, snad jí můžeš číst myšlenky, ne? Oběma. Na střední jsi mi říkal, že Jessice můžeš číst myšlenky. Je to tak, že ano?“ řekla jsem teď už klidnější.

„Ano. Jsi jediná komu nemůžu číst myšlenky. Ovšem to nemění nic na tom, že nevím, jak zareaguje.

„A Jessica si ještě ničeho nevšimla? Nevšimla si toho, že jsi pořád stejný, že se neměníš ty ani nikdo z tvé rodiny? Nic ve zlém, ale určitě už mezi vámi musí být znát věkový rozdíl. A jestli říkáš, že neví, kdo jsi. Počítám s tím, žes jí ještě neproměnil,“ pokračovala jsem.

„Samozřejmě, že jsem ji neproměnil, ale začíná si všímat to ano,“ ujistil mě Edward a dál pokračoval. „Chci jí to říct ještě před svatbou a nechat jí čas, aby se rozhodla, jestli mě pořád ještě bude chtít. A...“ Zarazil se a upřeně se mi zahleděl do očí. „Byl bych rád, kdybys u toho byla?“

„Cože?! Ty chceš, abych byla u toho, až Jessice řekneš, že jste upíři?“ Prudce jsem se postavila, přecházela jsem sem a tam a pokračovala. Trochu jsem se zklidnila, ale pořád jsem nebyla schopná uvěřit tomu, oč mě Edward požádal.

„Já vím, že od tebe žádám příliš. Ale prosím... Udělej to kvůli mně, kvůli Jessice. Bude klidnější a věřím, že Jessica taky,“ prosil mě Edward.

Co mu na to mám říct? „Nech mě si to rozmyslet. Zítra, až k vám přijedu, ti to řeknu.“ Nevěděla jsem, jestli ujišťuju jeho, nebo sebe samu.

„Dobře. Mockrát ti děkuju. No... teď už radši půjdu.“ Začal se zvedat a přešel ke mně. „Dobrou noc,“ pošeptal mi do ucha a já ucítila jeho chladný dech na mé kůži.

Otočila jsem se k němu, pořád ještě vytočená z toho, co po mně žádal. „Dobrou noc. Zítra se uvidíme.“ Usmála jsem se na něj a on mi to oplatil – mým – pokřiveným úsměvem. Rozloučil se a odešel.

Najednou mi můj byteček připadal podivně prázdný. Jak mu mám pomoct? Mám mu stát po boku, až bude Jessice říkat, kdo je? Zdá se to jako ta největší hloupost. Ale co bych pro něj neudělala?

Znovu jsem se svalila na pohovku a podívala se na hodiny. Cože? To už je skoro půlnoc? Edward tu byl dvě hodiny? Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Usoudila jsem, že už je dost hodin na to jít spát. Zamířila jsem do koupelny, - kterou jsem měla podobně jako obývak tónovaný do zelené barvy – dala si krátkou sprchu, převlékla se do saténové noční košilky a šla si lehnout do krásné, měkoučké postele v ložnici.

Ještě asi hodinu jsem přemýšlela o Edwardovi a Jessice. Nedokážu si představit, jak jí to řekne. Chvíli jsem ještě přemýšlela a párkrát zívla. Dneska toho bylo na mě trochu moc. Nejdřív zavolá Alice do práce a večer se tady ukáže Edward. Nějak moc Cullenů naráz. A zítra je uvidím všechny. Moc jsem se těšila, že uvidím Esmé, Carlislea, Emmeta, Alice, Jaspera a dokonce i Rosalie. Na všechny jsem se moc těšila.

Zavrtala jsem se do měkoučkých a voňavých peřin a za chvíli usnula.

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wedding paradise 2. kapitola: