Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky na budoucnost 3. kapitola

01.05.2011 (07:45) • Miranda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1444×

BELLA

„Co dnes budeme dělat?“ zeptal se mě s oslňujícím úsměvem, ovšem když jsem se mu podívala do očí, chyběly v nich ony jiskřičky radosti, které jindy radostně plály.

„Edwarde, děje se něco?“

Nemohla jsem si pomoc, moje potřeba dozvědět se, proč se trápí, byla doslovně neodbytná.

Zaraženě se na mě podíval, zřejmě si nemyslel, že prohlédnu jeho divadlo. To se ale mýlil, nikdy jsem nevěnovala tolik pozornosti zkoumání pocitů druhých lidí, nesnažila jsem se odhalit, nad čím přemýšlejí, co je trápí. Ale s Edwardem to bylo jiné, přála jsem si pohlédnout až na samé dno jeho duše.

Na jeho tváři se během několika málo sekund vystřídalo bezpočet pocitů – překvapení, radost, porozumění, odhodlání, přes které se po vteřině přenesl a jeho výraz se ustálil na zoufalství? Nebyla jsem si plně jistá.

„Všechno je v pořádku,“ odpověděl po chvíli rozpačitého ticha. Zvedl pomalu ruku a já sledovala, jak ji po centimetrech odhodlaně přibližuje k té mojí. Jeho zlatavé oči obezřetně sledovaly každou mou reakci.

Rozpačitě jsem se usmála a nechala ho, aby propletl naše prsty. Když se mě dotkl, projel mnou nečekaný elektrický náboj, který mě zahřál až u srdce, odkud jako ohnivý požár pronikal do všech buněk mého těla a vyvolal touhu po dalších dotecích.

„Musím se ovládat,“ připomněla jsem si a snažila se udržet své myšlenky pohromadě. Jeho dlaň byla téměř nelidsky studená, svou teplotou se podobala spíše kosce ledu než lidské končetině. Ale ani kdyby se ten chlad stal nepříjemným, nenašla bych v sobě potřebnou vůli pustit jej. Stejně tak jako jsem potřebovala naplnit své plíce kyslíkem, nedokázala bych přežít bez jeho přítomnosti. Teď už ne.

„Nad čím přemýšlíš,“ zeptal se. Tuto otázku v různých variantách pokládal Edward každý den. Bylo to zvláštní, já jsem sice také chtěla vědět, na co myslí, avšak nikdy jsem nenašla odvahu se jej přímo zeptat. On se ovšem tvářil, jako by bylo naprosto přirozené znát myšlenky ostatních.

Co mu mám říct, že se rozplývám nad jeho dotekem, přemlouvám sebe samu, abych na něj nemyslela jako na muže.

„Nad svým životem,“ vyhnula jsem se taktně otázce.

„Nad čím konkrétně?“ Edward byl opravdu až nezdravě zvědavý. Ale proč mu nedopřát tu radost a neodhalit mu kousek své mysli.

„Uvažuju, proč si osud s člověkem stále zahrává, proč se správné události dějí v nesprávnou dobu.“

Chápavě se pousmál.

„Ano, to je dobrá otázka,“ přitakal a nepřítomně se zahleděl z okna.

Do pokoje se přiřítila sestřička.

„Čas na léky,“ zavolala vesele, ovšem když si všimla Edwarda, zarazila se. Dokázala jsem si živě představit, co se jí právě teď odehrává mysli. Nejtěžší je uvěřit tomu, že je skutečný.

Byla pěkná. Vlnité blond vlasy jí upraveně spadaly kolem obličeje a zvýrazňovaly tak dětské rysy tváře. Tak jsem jí záviděla její mládí, možnost jít s Edwardem do divadla. Když jsem si ji představila, jak se prochází s mým andělem ruku v ruce po parku, jak mu zamilovaně hledí do očí, jak si stoupá na špičky, aby se mohla dotknout jeho rtů, zaplavila mě dosud nepoznaná vlna zuřivosti a já se musela ovládat, abych jí nevyškrábala oči z důlků. Co se to se mnou děje, snad nezačínám na stará kolena bláznit.

„Bláznit ne, ale žárlit,“ našeptával mi tichý hlásek mého podvědomí. „Ne, to není pravda,“ ujišťovala jsem se. Ovšem poté, co nová sestřička obdarovala Edwarda zářivým úsměvem plným bělostných zubů (jo, mít tak vlastní zuby místo protézy), jsem své city nemohla už dál popírat. Žárlila jsem, ačkoliv jsem neměla jakékoliv právo.

Edward ovšem nespouštěl pohled z okenního parapetu a blondýnku naprosto ignoroval, což mě nebývale potěšilo.

„Hezká holka,“ zamumlala jsem, když mi dívka dala léky a odešla z pokoje.

Nereagoval. Seděl naprosto nehybně. Kdybych si nebyla jistá, že se před několika málo okamžiky ještě pohyboval, myslela bych si, že hledím na sochu vytvořenou z toho nejjemnějšího mramoru. Dokonce jsem nezaregistrovala ani jeho dech. Trpělivě jsem vyčkávala, až se probere ze své strnulosti. Minuty ubíhaly, aniž by se byť i o milimetr pohnul a já jsem se začínala bát, zda je v pořádku.

„Edwarde?“ Jemně jsem stiskla jeho ruku.

Překvapeně se na mě podíval a konečně začal vnímat svět okolo sebe.

Hlasitě jsem si odechla, je v pořádku.

„Bello,“ oslovil mě naléhavě. Tak dlouho na mě takto nikdo nezavolal. Kolik je to už jenom let, co jsem naposledy slyšela tuto zkráceninu svého jména z úst matky. Bylo to ten den, kdy zemřela. Prodělala infarkt, skonala v pouhých padesáti letech. Nesla jsem si bolest z její ztráty celé roky u srdce. Ten, kdo nikdy neztratil milovanou bytost, nepochopí tu neskutečnou prázdnotu v srdci. Bylo těžké sledovat, jak lidi, na kterých mi nadevše záleží, umírají. Reneé, Charlie, Phil i Mariana (má nejlepší kamarádka) – ti všichni mě opustili. Umanutě jsem zadržela slzy a modlila se, aby nepřetekly přes okraj víček.

S jistou námahou jsem zahnala bolestivé vzpomínky zpět pod pomyslný zámek. Nemohu promrhat okamžiky, které mi byly dopřány strávit vedle Edwarda, bolestným rozjímáním.

Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Musím ti něco říct.“ Kam zmizelo zdvořilostní vykání, jsem neřešila. Byla jsem ráda, že se konečně rozhodl vzít mé přání k srdci a začal mi tykat.

Takhle jsem ho ještě neviděla, nejistě těkal očima po pokoji, snažíc se najít jakýkoliv opěrný bod, a nohou nervózně poklepával o podlahu.

„Slib mi, že mě vyslechneš až do konce,“ zaprosil.

Edward

„Slib mi, že mě vyslechneš až do konce,“ zaprosil jsem a najednou jsem svého rozhodnutí vyjevit jí celou pravdu o sobě litoval. Co když se mě bude bát? Nebude chtít se mnou až do svého konce mluvit? Bude mě považovat za blázna nebo co hůř za bezbožné monstrum?

Ten pocit nemoci se jí už podívat do očí, pohladit ji po jejích stříbrných vlasech, když spí, mě naplňoval úzkostí.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o budoucnosti,“ řekl jsem snažíc se opatrně vybruslit z mělkých vod upřímnosti.

„O čem konkrétně?“ zeptala se zastřeným hlasem, v jehož tónu jsem zaslechl špetku zoufalství a bolesti. V očích se jí zaleskly slzy, které se ihned pokusila zahnat, ovšem neúspěšně. Pár kapek si totiž už našlo cestu ven a pomalu sklouzávaly dolů po vrásčitých tvářích.

Nechápal jsem, čím jsem tuto reakci vyvolal. Já Belle nechtěl ublížit.

„Co kdyby byla možnost, abys nemusela zemřít. Možnost žít navěky?“ zeptal jsem se a s napětím sledoval Bellinu reakci.

Nechápavě na mě pohlédla a pak se nevesele rozesmála: „Co kdyby hvězdy sestoupily z nebes.“

Nevěřila mi. A co jsem vlastně očekával? Že přehodnotí všechny své životní postoje, že uvěří pohádkám nebo spíše hororům?

„Co kdyby tady ta možnost skutečně byla?“ zašeptal jsem naléhavě. Potřeboval jsem, aby pochopila.

Znovu se zasmála, tentokrát ovšem hystericky.

„Co chceš, abych ti řekla, Edwarde? Že bych si vybrala nesmrtelnost? Že bych chtěla navěky žít uvězněná v tomto těle? Navždy si vyčítat své chyby? Nikdy neumřít?“

Zamyslela se a pak pokračovala: „Ne, Edwarde, smrt je jediná jistota, kterou mám. Věčnost je nevypočitatelná.“

Aniž si to uvědomovala, zabodla mi do srdce dřevěný kůl a já měl pocit, že stejně jako filmoví upíři i já mohu zemřít touto primitivní zbraní. Můj svět se ocitl pod ničivou silou zemětřesení. Poslední šance na šťastný život, ke které jsem upínal ve slepé víře své naděje, se rozplynula a zanechala po sobě pouze bolestivou prázdnotu. Teprve teď na mě dolehla celá tíha Aliciny vize – Bellino mrtvé tělo v mém náručí.

Pohled se mi rozmazal a snad poprvé ve své upíří existenci jsem nebyl schopen ani jediného pohybu, stal jsem se kamenem, chladným kusem ledu, jehož mrtvé srdce se rozpadlo v prach. Pochopil jsem, že stejně tak jako Belle i mě zůstávají jen dva týdny života – pouhé dva týdny, ze kterých si nenechám vzít ani jedinou vteřinu.

Nepřítomně jsem zavrtěl hlavou a snažil se probudit svou zadřenou mysl, vytěsnit z ní bolestivé myšlenky.

„Žij přítomností!“ nakázal jsem si a opět začal vnímat okolní svět.

Bella na mě upírala své čokoládové oči, jejichž zorničky byly rozšířené strachem. Teprve teď jsem si uvědomil, že se mě celou tu dobu snažila probrat a nespíše mnou i třásla.

„Edwarde, tys nedýchal,“ obvinila mě s jemně se třesoucím hlasem.

„Ale samozřejmě, že jsem dýchal,“ pronesl jsem klidně tónem, který se používá, když se dítěti pokoušíte vysvětlit, že dvě a dvě jsou čtyři a ne pět.

Její obočí se zkřivilo do jedné linky a v očích se jí zlobně blýsklo. Chvilku pouze mlčky seděla provrtávajíc mě zkoumavým pohledem, ale pak se najednou její výraz vyjasnil a ústa se vytáhla do jemného úsměvu.

Každá Bellina reakce mě překvapila, byl jsem stále o krok pozadu. Nechápal jsem, jak je možné, že se její nálada mění častěji než počasí. Proč se najednou tak rychle vzdává své pravdy? Je možné, aby pochopila, kým jsem?

Při pouhé myšlence, že by odhalila mé tajemství, se mi sevřel žaludek. Sice jsem nevěřil, že by jí někdo dal za pravdu a spolu s ní mě označil za krev sajícího predátora, ale vidět Bellu strávit poslední dny jejího života na psychiatrii, bylo nemyslitelné.

Znovu jako už tisíckrát před tím jsem upřel pohled na Bellinu tvář, která byla neobvykle ztrhaná. Únava čišela z každého jejího pohybu.

„Měla by ses prospat,“ konstatoval jsem nepopiratelnou skutečnost.

Nejprve se chystala něco namítnout, ale když příval jejích slov přerušilo hlasité zívnutí, rezignovaně se zachumlala do peřiny a zavřela oči. Její dech se stával tišší a pravidelnější, až nakonec usnula.

„Neopustím tě, Bello,“ šeptal jsem zlomeným hlasem a rukou jí jemně přejížděl po hedvábných vlasech.

2. kapitola <> 4. kapitola

Prosím zanechte mi zde komentík. Pokud jich tady bude málo, od psaní mě to sice neodradí, ale další dílek přidám později, neboť zkouškové období se blíží rychlostí blesku a… no znáte to.

Díky :)

PS: Děkuju za předchozí komentáře.

Autor: Miranda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky na budoucnost 3. kapitola: