Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky na budoucnost 2. kapitola

25.04.2011 (11:00) • Miranda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1976×

Edward

Byly to už asi dva roky, co jsme se rozhodli přestěhovat do malého městečka poblíž Vancouveru. Nenáviděl jsem to věčné stěhování, vlastně jsem proklínal celou svou existenci, jak jsem tento nesmrtelný život nazýval. Nikdy nemůžeme zůstat na jednom místě déle než pět let. Nikdy se nikde neusadím, nezestárnu po boku milované ženy, jejíž tvář by, stejně jako ta moje, byla pokryta vráskami, ale přesto by mě jediný pohled na ni zahřál u srdce. Nikdy nebudu sedět v houpacím křesle a předčítat svým vnoučatům pohádkové příběhy.

Proč? Protože jsem upír, bezduché stvoření, které prahne jen po krvi – po lidské krvi. Byl jsem nebezpečný, stejně jako ostatní členové mé rasy, ale naše rodina se snažila vyhnout se zatracení, odolat vábení lidské krve a nahradit ji méně vábnou zvířecí. Ale bylo to těžké.

Znuděně jsem pootočil hlavou, abych na veřejnosti zachoval zdání lidskosti, a dál se utápěl ve svých myšlenkách.

Život upíra je tak dlouhý, kdybych mohl alespoň usnout, upadnout na pár hodin do sladkého nevědomí, ucítit na svém čele kýžený polibek snů. Ale i tento lidský zážitek mi byl osudem odepřen. Považoval jsem svůj život za prokletí, ale nedokázal jsem si představit žádný svůj čin, který by si zasloužil takovýto trest.

„Edwarde,“ vyrušila mě Alice z mého zamyšlení. Obezřetně jsem se na ni podíval. Něco mi tajila, není přece normální, aby si člověk od rána stále dokola překládal anglickou hymnu do mandarínštiny.

„Alice, co se děje?“ zeptal jsem se bez zájmu. Kdyby šlo skutečně o něco vážného, dávno by mi to prozradila.

Na její vždy veselé tvářičce se usadil bolestný škleb.

„Měla jsem vizi,“ zaváhala, „ale chtěla bych si s tebou nejdřív promluvit.“ V hlavě se jí míhaly jen obrazy všech členů naší početné rodinky.

„Edwarde, víš, že tě všichni máme rádi. Pomysli, jak bys ublížil Esmé, kdybys odešel.“

Vůbec jsem nechápal, co se mi snaží říct.

„Alice, já nikam nechci odejít,“ zašeptal jsem, aby mě mohla slyšet pouze ona. Seděli jsme totiž v zaplněné školní jídelně, kde na konzervace tohoto typu nebylo dostatek soukromí.

„Slibuješ?“ zeptala se přiškrceným hlasem.

Něco se děje, něco vážného. Buď má Alice výpadky ve své moci, nebo mě nějaká událost přiměje k odchodu. Ale nechtěl jsem, aby se má milovaná sestřička trápila.

„Slibuji.“

Sotva jsem z úst vypustil toto osudné slovo, Alice mi přehrála svou vizi. Seděl jsem v nemocniční posteli u Belly, jejíž oči bez jakýchkoliv známek života hleděly na strop. Nezvykle bledá pokožka a strnulost těla napovídaly jediné – byla mrtvá. Má Bella byla mrtvá. Ne, to nemůžu dopustit, musí být nějaký způsob, jak ji zachránit.

Zoufale jsem se podíval na Alici, která ovšem jen záporně zakroutila hlavou.

Bella nesmí umřít, nedokážu si bez ní svůj život představit. Byla mou alfou a omegou. Celý svůj život jsem hledal lásku, dívku (v mém případě raději upírku), která by mi dokázala porozumět, jež by dokázala vnímat i něco jiného než můj vzhled.

Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled, ovšem pouze do doby než jsem spatřil Belliny čokoládové studánky, které mi umožnily nahlédnout do její čisté a soucitné duše, do níž jsem se beznadějně zamiloval. Nikdo, dokonce ani Esmé a Carlisle, nemohl pochopit, proč Bellinku každý den navštěvuji. Emmett si myslel, že si tím kompenzuju ztrátu babičky a ostatních příbuzných, kterou každý z nás kdysi prodělal. Nesnášel jsem, když o ní přemýšlel tímto způsobem, když ji viděl jako starou vrásčitou stařenku.  Pro mě byla Bella tou nejkrásnější bytostí pod sluncem, mou múzou, láskou a životem. Běda osobě, která by jí zkřivila byť i jediný vlásek na hlavě. Osud mi přece nemůže vzít mnou lásku, důvod samotné mé existence.

„Může,“ pomyslel jsem si hořce, „a taky to udělá. Ne, musí být způsob.“

„Kdy?“ zeptal jsem se Alice přiškrceným hlasem.

„Za dva týdny.“

Nevěděl jsem, kde bere tu časovou jistotu, ale bylo mi to jedno. Mé kamenné srdce, které více jak sto let nebilo, se právě v tuto chvíli rozletělo na tisíce střepů a každý z těchto kousků se mi bolestivě zaryl do mramorového těla.

„Ale on je způsob, jak ji zachránit,“ uvědomil jsem si, „proměním ji v upíra, budu s ní moci být navěky.“ Jedna má část si to strašně přála a byla rozhodnuta Bellu přeměnit, ale ta druhá – méně sobecká – nechtěla zatratit její duši. Byl bych opravdová zrůda, kdybych ji přeměnil, ukradl jí její lidskost, vzal Belle tu jedinou možnost dostat se do ráje. Určitě by mě pak nenáviděla. V hlavě se mi míchaly dva obrazy – mrtvá Bella z Aliciny vize a Bella stojící mi věčně po boku jako nezničitelná upírka. Proč mi osud nedopřál více času? Proč jsem ji nemohl potkat před šedesáti lety? Proč?

Můj obličej se stáhl do bolestivé grimasy. Já nechci, nemohu žít - existovat bez Belly.

„Edwarde, NE!“ zakřičela Alice, když dostala vizi, jak stojím ve Volteře a prosím o smrt.

Všechny pohledy se zvědavě otočily na nás. Lidé nebyli zvyklí, abychom na sobě dávali znát jakékoliv silnější emoce.

„Edwarde, ne,“ zašeptala naléhavě Alice a ignorovala upřené pohledy, „slíbils to!“

Tak proto chtěla můj slib, že neodejdu. Už před tím věděla o této možnosti.

„Alice, já… já ji miluju,“ doznal jsem se, očekávaje smích či nevěřícný pohled, ale Alice mě překvapila.

„Já vím,“ pronesla s porozuměním a neskrývanou bolestí v hlase.

„A co kdyby,“ nemohl jsem ta slova dostat přes jazyk, jak mě samého děsily, „co kdybych ji proměnil?“

O dvě hodiny později jsem vcházel do Bellina pokoje s pevným odhodláním, že ji ani na minutu neopustím. Chtěl jsem si do paměti uložit každý rys její tváře, každou vrásku zdobící jí obličej, všechny stříbrné vlasy.

Sotva jsem za sebou zavřel dveře, uvítaly mě krásné čokoládové oči a vřelý pohled. Nejspíš mě už očekávala. Usmál jsem se.

„Jak se cítíte, Isabello?“ zeptal jsem se s neskrývaným zájmem. Ve skutečnosti nevypadala, že by měla odejít za dva týdny z tohoto světa. Kdykoliv se na mě podívala, vyzařovala z ní touha po životě. To před rokem, když jsem ji spatřil poprvé, se podobala spíše trosce čekající na smrt. Ale dnes byla opakem svého dřívějšího já. Její úsměv mě hladil po duši.

„Skvěle,“ usmála se. Netušil jsem, kdo nebo co jí takhle zlepšilo náladu, ale byl jsem tomu neskonale vděčný.

Ačkoliv jsem ji také obdaroval úsměvem a upřímně se radoval z její dobré nálady, nemohl jsem si pomoc a stále jsem se vnitřně dohadoval sám se sebou. Alice mě sice ujistila, že jed je dostatečně silný, aby Bellu uzdravil a udělal z ní vitální postarší ženu. Ale také mě upozornila na možnost, že Bella třeba nebude souhlasit se svou přeměnou. Alice totiž nemohla vidět Bellinu reakci na můj návrh, dokud se nerozhodnu já sám, jaký osud jí nabídnu. Uvnitř mě se odehrával divoký boj. Každé mé rozhodnutí bylo prohrou a zároveň vítězstvím, životem a stejně tak smrtí.

„Ach, Bello,“ zaúpěl jsem potichu.

„Co dnes budeme dělat?“ zeptal jsem se se snahou nedat na sobě znát své skutečné rozpoložení.

Moc děkuju za vaše minulé komentáře, opravdu mě povzbudily. Musím se přiznat, že místo, abych si dělala prezentaci do angličtiny, proseděla jsem celý víkend nad Wordem. Alespoň jsem si ujasnila, jak bude příběh pokračovat.

Byla bych ráda, kdybyste mi tu zanechali nějaký komentář. Vítám i kritiku. Děkuju.

PS: Miluju happy endy, takže doufat ve šťastný konec skutečně můžete.

Autor: Miranda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky na budoucnost 2. kapitola: