Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky na budoucnost 1. kapitola

23.04.2011 (20:00) • Miranda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2070×

Isabella

„Jak jste se vyspala, Isabello?“ vyrušil mě ze zamyšlení jeho sametový hlas. Pomalu jsem se otočila, abych se ujistila, že je to skutečně on. Nemohla jsem pochopit, proč se zahazuje právě se mnou. Byl tak mladý, plný života, všechno měl ještě před sebou a místo, aby si užíval svého mládí plnými doušky, trávil čas se mnou – se starou opuštěnou ženskou, která už na světě neměla nikoho. Byla jsem si jistá, že kdyby mi každý den neprozářil svým úsměvem, už dávno bych se nacházela na pravdě Boží. Byl mi celou rodinou, kterou už jsem dávno ztratila.

„Skvěle, Edwarde,“ odpověděla jsem s neskrývaným úsměvem. V jeho přítomnosti jsem si připadala o šedesát let mladší. Kdybych ho tak potkala tehdy, ovšem tenkrát ještě nebyl na světě. Z úst se mi vydral smutný povzdech.

Obdařil mě svým pokřiveným úsměvem a usedl si na sedačku, kterou si přitáhl z rohu pokoje.

„Nic jste nesnědla,“ poznamenal, když jeho pohled zachytil netknutou snídani. Nemohl se mi divit, nejenže jsem poslední dobou neměla vůbec hlad, ale ty nemocniční blafy se opravdu nedaly jíst.

„Nemám hlad,“ odpověděla jsem prostě.

Aniž by mi dal jakkoli najevo, že mě slyšel, uchopil tác a lžičkou nabral jakousi mazlavou hmotu, která vzdáleně připomínala krupičnou kaši. Zkoumavě se na hmotu zadíval a pak jeho ruka i se lžičkou zamířila směrem k mým ústům. To přece nemyslí vážně, tohle nikdy nesním. Zamračila jsem se.

„Nemám hlad,“ opakovala jsem zarytě, zatímco jsem hypnotizovala linoleum.

Mlčel.

Bolestivě mě bodlo u srdce, nechtěla jsem ho urazit. On byl jediný důvod mé existence na tomhle světě nebo spíš na této nemocniční posteli.

Je to zvláštní, ačkoliv mé vzpomínky na celý život se začaly nevratně vytrácet, jeho tvář stejně jako naše první setkání se mi nesmazatelně vryly do paměti. Je to už rok, co se poprvé objevil u mě v pokoji. Tenkrát jsem měla pocit, že co nevidět umřu, a vůbec mě tato představa neděsila, ba naopak, byla jsem připravená na neodvratný konec. Má mysl věděla, že tento život už mě nic dobrého nepotká, ovšem mýlila se.

Když jsem se tenkrát ráno probudila, provázel mě neodbytný pocit, že mě někdo pozoruje.

„Jsem jenom paranoidní,“ pomyslela jsem si, „kdo by sledoval starou ženskou, jak spí.“ Otevřela jsem oči a pohlédla ke dveřím. Mé srdce vynechalo několik úderů. Hleděla jsem na tu nejkrásnější tvář – tvář anděla. Všechny jeho rysy byly přímé, dokonalé a ostře řezané.  Chlapcovy rozcuchané vlasy zbarvené do bronzova kontrastovaly s křídově bledou pletí. To ale nebyl důvod, proč jsem od něj nemohla odtrhnout svůj zrak. Oči barvy tekutého medu plné lítosti, zmatku a odhodlání uvěznily ty mé a já jsem měla pocit, že hledím až na samé dno jeho upřímné duše.

„Dobrý den, jmenuji se Edward Cullen,“ představil se.

Provrtávala jsem ho dál pohledem.  Jeho jméno mi nenapovídalo, že bych ho znala. Ovšem jistá jsem si být nemohla.

„Můj otec pracuje na chirurgii,“ pokračoval ve vysvětlování, „jen jsem se chtěl zeptat, jestli něco nepotřebujete.“

Odtrhla jsem pohled od linolea a s omluvným úsměvem pohlédla do jeho zlatých očí. Mnohokrát jsem postřehla, že nepatrně měnily barvu. Jako by se ze dne na den stávaly tmavší, a když dosáhly barvy černočerné noci, opět zezlátly.

Edwardova ruka trpělivě držela lžíci pár centimetrů od mého obličeje a vyčkávala na svou šanci.

Má ústa se odevzdaně otevřela. Nakonec jsem musela uznat, že odmítaná kaše vypadá mnohem hůř než chutná.

Edward se usmál a pokračoval v krmení. S každým soustem ve mně narůstal hřejivý pocit, který jsem nedokázala identifikovat.

S obavami jsem každých pár minut pohledem střelila k nástěnným hodinám. Mé nitro se sevřelo při pouhém pomyšlení, že za chvíli bude muset odejít. Celý život jsem toužila najít spřízněnou duši, někoho, s kým bych mohla sdílet radosti, jakož i dlouhé chvíle tichého porozumění. A teď na stará kolena se mé přání vyplnilo. Tolik mě tížilo vědomí krátkého času, jenž mi byl na tomto světě vyměřen po boku Edwarda. Všech svých prožitých osmdesát let bych vyměnila za pouhý jeden další rok, který bych mohla strávit se svým andělem.

Málokdy jsem vzpomínala na svůj prožitý život, ale dnes jsem musela. Něco uvnitř mě mi našeptávalo, že bych ho měla bilancovat, než se mi vzpomínky na prožité chvíle navždy vymažou z paměti. Vždy jsem byla svým způsobem snílek, který se neustále vznáší v oblacích, vysoko nad bolestivou realitou. Věřila jsem v lepší zítřky a splněné sny. Trvalo mi více než padesát let, než jsem pochopila ten jednoduchý fakt, že nic jako „žili šťastně až do smrti“ neexistuje. A tenkrát se u mě poprvé objevila cukrovka. Ztratila jsem své iluze a stejně jako Don Quijote tak pozbyla poslední sílu k životu.

Protože jsem neměla žádné příbuzné, kteří by se o mě postarali, skončila jsem v domově důchodců, který po pár letech nahradila nemocniční péče. Dodnes vzpomínám na své mládí, kdy jsem jako sedmnáctiletá měla celý život před sebou. Stále mě tížil nevysvětlitelný pocit, že jsem se rozhodla špatně, že jsem si neměla nechat vymluvit odjezd do Forks za otcem.  Co všechno by dnes mohlo být jinak, kdyby…

Kdyby – nenáviděla jsem to slovo. Prostě to nešlo, člověk nedokázal a nikdy nedokáže vrátit čas a změnit tak svoje rozhodnutí.

Podívala jsem se na Edwarda, jenž mi jako každý den předčítal knihu. V jeho podání se i obyčejný příběh stával uměleckým dílem. Hlas, který by mému andělovi mohl závidět kdejaký divadelní herec, dokázal svou dokonalou intonací vyjádřit každou emoci vycházející z příběhu. Když se mi Edward před týdnem nabídl, že mi přečte Romea a Julii, čímž údajně zaplní mou chybějící mezeru ve vzdělání, nepokoušela jsem se zastírat svou nevoli, ale Edward byl neústupný. Dlouho jsem nepotkala člověka, který by se mi mohl vyrovnat zrovna v této vlastnosti, ale stalo se.

Napůl omámeně jsem poslouchala jeho hlas, aniž bych vnímala význam slov. Pokaždé když odešel z této místnosti, se mi zdálo, jako by mi odešla půlka mé duše.  Ta část, která mi chyběla už od narození, a přesto vždy patřila ke mně.

„Nechci umřít,“ pomyslela jsem si a při pouhé představě, že už bych ho nikdy neměla vidět, bolestivě mě píchlo u srdce. Opravdu se v sobě poslední dobou nevyznám. Copak je možné, abych kvůli chlapci, jemuž bych mohla být babičkou, měnila své priority a rozhodnutí?

Už nesčetněkrát jsem si představovala, jaké by to bylo dotknout se jeho rtů, pocítit je na svých. Ale pokaždé jsem tuto myšlenku vyhnala z hlavy. Chudák kdyby věděl, jak o něm smýšlím, nejspíš by utekl a tady už by se v životě neukázal. Ovšem já jsem si nedokázala pomoci, zahnat myšlenky tohoto typu bylo den ode dne těžší a těžší. Bála jsem se, že jednou mé sebeovládání povolí a já… ne to nemůžu dovolit.

„V ten blud-li oči mé svou víru změní,
ať ohněm slzy jsou, jež pláču v hoři;
v nich často topeni, ne utopeni,
ti světlí kacíři ať za lež shoří!
Mé lásky krásnější? – co světem svět,
vševidným sluncem nezřen taký květ.“ ¹

Bylo smutné, že ačkoliv jsem dokázala vysvětlit význam jednotlivých slov, spojili-li se dohromady v jeden celek, staly se pro mě pouhými libozvukými hláskami šeptanými tím nejkouzelnějším hlasem na světě. Omámeně jsem jej pozorovala neschopna pochopit, jak je možné, že se ještě ani jednou nezakoktal, nezadrhl ba ani nezaváhal.

Celá tahle chvíle mi připadala neskutečná, zprvu jsem netušila proč, ale pak se u mě naplno projevil „aha efekt“ a já pochopila. Edwardovi oči, které měly být zavrtané do knihy a urputně se snažit rozluštit slova vtisknutá do papíru, se upíraly na mě. Znal Shakespeara zpaměti.

Kdo v dnešní době dokázal citovat Shakespeara z paměti? To ale nebyla nejzákladnější otázka, ta by zněla jinak: „Jakože někdo v současnosti čte dobrovolně Shakespeara?“

Čím déle jsem Edwarda znala, tím úspěšněji jsem pronikala do tajů jeho neobyčejné osobnosti. Samozřejmě křídlově bledé pokožky a měnící se barvy očí si musel všimnout každý, ale byly tu i další zvláštnosti. Ani nevím, kdy jsem si začala dělat pomyslný seznam, každopádně k dnešnímu dni se rozrostl o několik položek.

Nejen jeho procítěná gesta, ladné pohyby rukou, ale i mimika obličeje by se hodily spíše do černobílých filmů minulého století než k soudobému puberťákovi. Do též doby bych zařadila i jemné oscilace jeho sametového hlasu. Ale právě i díky těmto nepatrným drobnostem jsem ho milovala… měla ráda – opravila jsem se okamžitě.

Edward prudce zaklapl knihu, čímž mě vytrhl ze zamyšlení.

Hlasitě jsem si povzdechla a pohledem střelila po nástěnných hodinách, čas návštěv se schýlil ke konci.

¹ Romeo a Julie, William Shakespeare

Ahoj, chtěla bych se vás zeptat, jestli má cenu pokračovat, zda vás děj zaujal.

Komentáře všeho druhu uvítám s otevřenou náručí. Díky. :)

Autor: Miranda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky na budoucnost 1. kapitola: