Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínka - 2. kapitola

08.01.2010 (10:45) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2265×

Bella
Vzbudilo mě šimrání paprsků na tváři a otevřela jsem oči s příjemným pocitem. Bylo mi 14 let. I když až takový příjemný pocit to nebyl. Chtěla jsem být starší, a ne taková „malá“ holka, za kterou mě všichni považovali.
Malá jsem myslela tak, že mi všichni věnují až přehnaně moc pozornosti, jakoby se o mě strachovali, či co, ale vždycky, když jsem se někoho zeptala z naší rodiny, jestli se něco děje, odpověděli mi, že je vše v naprostém pořádku. Tak nevím.
Okolo mého života byly samé otazníky, nevěděla jsem, kdo je můj otec, předpoklad byl, že je to Carlisle, ale z něho jsem neměla ani kapku podoby, a kdybych se zeptala Esme, nikam by to nevedlo, proč se tak stále stěhujeme byl ale pro mě největší oříšek. Věděla jsem, že upíři mohou zůstat mezi lidmi déle jak 3 roky, oni umí změnit vizáž i chování podle věku, ale my jsme se stěhovali aspoň každé 3 měsíce, nebo možná víc i míň.
Přestala jsem mít pojem o čase.
Abych si navodila nějaké pozitivní myšlenky na ty mé narozeniny, protřepala jsem si hlavu a šla se umýt do koupelny. Spíš jsem se šla umýt z donucení, poněvadž se mi vůbec nechtělo jít na snídani, kde všichni budou šílet, že už je mi čtrnáct.
Pobaveně jsem si odfrkla. Když jsem se umyla, hodila jsem na sebe to nejpohodlnější, co jsem našla – částečně abych naštvala Alici, a sešla jsem dolů.
Zvědavě jsem nakoukla do obýváku, kde byli všichni jako obvykle sešrocení, někteří byli na pohovce, jiní stáli a koukali se na televizi a na tvářích měli ustarané výrazy. Páni, aspoň nějaká změna. A co to vidím? Žádné dárky?
Dnešní den začíná vypadat slibně.
Tak jsem tam tedy vstoupila s hlasitým „Ahoj!“.
Jako filmovým hvězdám, tak i členům rodiny se proměnily výrazy během chvilky a už tu stáli vysmátí Cullenovi, tak jak jsem je znala.
První přišel ke mně Emmet a objal mě.
„VŠECHNO NEJ-!“ zaburácel, ale všichni ho přerušili hlasitým „PŠT!“
Emmet se plácnul přes pusu a pobaveně mi šeptnul do ucha: „Všichni se zapřísáhli, že ti dneska nebudou přát, chtějí ti udělat radost. Žádné dárky.“ Uchechtnul se.
„Teda až večer.“ Dodal a já nasadila jakoby ztrhaný výraz.
„Nemá v tom prsty Alice, že ne?“ šeptala jsem mu zpátky.
„Promiň Bello, nedala se udržet…“ vysvětloval mi coby tragicky.
„Hej, vy dva, nechcete se se mnou podělit o své tajnosti?“ přišel k nám se šeptem Jasper do teď už rozrostlého kroužku.
Emmet a já jsme to nevydrželi a dali jsme se do smíchu. Chechtali jsme se tam dobrých 5 minut, až nás přerušila Esme s tím, že potřebuji přece snídat, že jsem taky člověk.
Když jsme se střetly pohledem, vroucně se na mě usmála, ale po chvilce ji úsměv pohasl.
Moc jsem to nestudovala, poněvadž si mě Emmet vyhodil na záda s tím, že potřebuji dorazit ke snídani jako královna. Očividně byl jediný, kdo nebyl schopný respektovat pravidla ignorování mých narozenin do večera. Ale stejně jsem se divila, že to ostatní vydrželi.
Když jsme dorazili ke stolu, chvilku mě odmítal ze zad sundat, ale když jsem mu vyhrožovala tím, že se na něj spiknu s Jasperem a Edwardem, okamžitě toho nechal a usadil mě.
Během chvíle se všichni rozprchli a já se v klidu dala do své snídaně v podobě omelety, teda do té doby, než přišel Edward a přisedl si ke stolu.
„Aspoň teď…“ zaprosil.
„Ne, to by se na mě gratulace sypaly jedna za druhou. Až večer.“ Mrkla jsem na něj.
„Ty si tohle nějak užíváš, ne?“ zeptal se s mírným pobavením.
„Až moc.“ Samolibě jsem se usmála a chtěla na něj vypláznout jazyk, ale cosi mi v tom bránilo. Že by snídaně?
„Nechápu, jak nemůžeš mít ráda narozeniny, slavíš je přece jenom jednou za rok.“
„Prostě mi vyhovuje, když můj život probíhá normálně.“ Prohlásila jsem.
„A on snad probíhá?“ pobaveně se ušklíbl.
„Ty si prostě musíš najít nějakou zamínku pro to, abys mi mohl popřát, že jo?“ řekla jsem kysele.
„No tak… aspoň bratrskou pusu.“ Zaprosil.
„Ty si opravdu myslíš, že teď stojím o to, abych dostala ještě další od našeho Vegouše a jednu uslintanou od Emmeta?“
Neubránil se škodolibému úsměvu a z obýváku se ozvalo sborově: „Teď si nás ale urazila, Bello!“ A kdo jiný to mohl říct, než Jasper a Emmet?
„No tak…“ pobídl mě.
Ten o ni nějak stojí, ušklíbla jsem se. Nahnul se ke mně, naše rty byly asi centimetr od sebe a „bratrská pusa“, jak tomu Edward říkal, by byla učiněna nebýt toho, že Emmet začal dělat ksichty za Edwardem, já to nevydržela a začala se smát, až se se mnou převrátila židle a už jsem ležela na zemi s pomalu rudnoucím obličejem a se záchvatem smíchu.
Nejprve se nade mnou objevil Edward s ustaraným výrazem, pak Emmet a nakonec Jasper.
„Ts ts ts...“ vrtěl hlavou ze strany na stranu Emmet.
„Neboj brácho, je v pořádku, chtělo by to jenom měsíc v ústavu.“ Řekl, když spatřil Edwardův výraz. Ten jenom zakoulel očima a dál se na mě s pobavením koukal.
Stáli nade mnou jako tři sudičky a já se pořád smála, prostě to nešlo, přestat.
„Víš,… hele fakt promiň,…“ drbal se Emmet coby nervózně na hlavě a záhy pokračoval. „…já vám to fakt nechtěl zkazit, ale Edwarde, víš, že bys nás podved? Ty dostaneš pusu, a my nic?
A ty dámo,“ ukázal na mě výhružně „sis to u mě teda pěkně pokazila. Já a uslintaný? Ale když si o tu pusu tak stála, já ti ji klidně můžu dát.“ A už se ke mně skláněl s našpulenými rty a mně zmrzl úsměv na rtech, což rozesmálo naše tři milé pány.
„A to já myslel, že jsem přitažlivý…“ řekl naoko smutně Emmet.
„To víš, že jsi, drahoušku, ovšem když se nepokoušíš svádět 14-ti leté slečny uslintanými polibky.“ Zacvrlikala Rosalie až moc sladce z obýváku a já se zase začala smát.
„Hm,… zdá se, že se ji začíná překrvovat mozek.“ Díval se na mě s jakýmsi uspokojením.
„Jazzi, jídlo pobíhá v lese, ne v domě.“ Upozornil ho Edward.
„Taky bych Bellu někdy zakous.“ Řekl Emmet s pobavením.
Já jsem se mezitím přestala smát a koukala se na ty tři, kteří se začali bavit o tom, jestli by mě radši marinovali, nebo udělali krvavý steak.
S výjimkou Edwarda, ten na to jen přihlížel s jakousi nechutností, aspoň někdo normální.
Koukala jsem se na něj dlouho, Edward byl jeden z mých nejlepších přátel, měl smysl pro pochopení, a ačkoliv to tak vypadalo, my jsme spolu rozhodně nechodili. Jednou jsme si ze srandy řekli, že se vezmeme, to mi bylo asi 11 let a jasně si pamatuji, jak mu na tváři zůstal jakýsi zamyšlený výraz.
Z mého hloubání mě vytrhly jeho oči, které se do mě zabodly jako jehly do jahelníčku.
Pokrčila jsem rameny a obrátila oči v sloup, usmál se na mě.
„…ale lepší by bylo ji rozsekat na kousíčky, a zkombinovat ji třeba se srnčím masem, mohli bychom ji marinovat, a potom udělat krvavé steaky…“ povídal Jasper až jsem vyplázla jazyk a nakrčila nos.
„Teda brácha, ty se vyznáš, ale není to špatný, někdy bychom to mohli zkusit…“ navrhnul Emmet.
„Nezapomeňte pánové, že Bella je zatím mezi živými a je tady pod námi, na zemi a poslouchá vaše nestydaté debaty.“ Přerušil ho Edward.
„Učenec promluvil.“ Zahlaholil Emmet.
„COŽE? SLYŠÍTE TO?“ vykřiknul, až jsem se lekla.
„Co je?“ ozvala se Rosalie z obýváku.
„Bella se přestala smát? Ticho!“ řekl užasle Emmet.
„Emmete, Bella už se nesměje dobrých 10 minut.“ Křikla Alice ze svého pokoje.
Tak se zase ke mně chlapci sklonili a už jsem zase začala rudnout.
„Poslyšte, Edwarde, jste si jist, že ji nemáme odvézti do nemocničního zařízení?“ ptal se Emmet spisovně, až to bolelo. Edward ho jenom plácnul a nastavil ke mně ruku, kterou jsem s radostí přijala. Začínala mi už být přece jenom zima z těch studených kachliček.
Konečně jsem se postavila na nohy a jak jsem tak dlouho ležela, podlomila se mi kolena a než jsem stačila spadnout, už mě držely Edwardovy paže.
„Ó Róóómeo, ó Jůůůlie….“ Parodoval nás Emmet.
Pohoršeně jsem se na něj podívala a zasedla ke snídani, která už byla studená. Rychle jsem ji snědla a šla k sobě do pokoje, kde jsem strávila celé dopoledne.
Po obědě jsem se šla projít na mé oblíbené místo, i když jsem ho objevila teprve před třemi dny. Byla to malinká loučka s potůčkem uprostřed, nedaleko našeho domu, s párem balvanů a kapradím. Chodila jsem sem poměrně často, když jsem měla čas a náladu.
Než jsem se nadála tak už byl večer a měla nastat hodinka (nebo i dvě) mého mučení, tak jsem se sebrala a šla zpátky do domu, kde už kolem mě lítala Alice a hodila mi do náruče šaty.
Odběhla jsem do pokoje a nasoukala se do nich. Byly černé s tenkými ramínky, dole trochu nabírané a poměrně krátké. Líbily se mi.
Ale pak jsem zjistila hrůznou skutečnost: boty. Byly přichystané u dveří, černé a páskované, ale ten podpatek…
Jak to jenom udělám, abych se na nich nezabila??? Tak to už jsem netušila. Radši jsem se nejdřív chtěla upravit, a až potom zabít, když v tom ke mně vtrhla Alice s Rosalií.
„Bello! Na to zapomeň! Od toho jsme tady my!“ zaječely obě sborově a hned mě táhly někam pryč, tedy abych to upřesnila do Alicina pokoje.
Vůbec jsem nechápala, o co jde, ale když mě posadily před velké zrcadlo, pochopila jsem, jako každý rok.
Unavovalo mě to, ale nechtěla jsem je zklamat, a ony byly šťastné, že se mají o koho takhle starat, tak jsem poslušně seděla a jejich výtvory byly potom vždycky úchvatné.
Zavřela jsem oči a za 10 nekonečně dlouhých minut jsem je otevřela a práce byla dokončena. Málem jsem oněměla. Své dlouhé vlasy jsem měla v drdolu, jen pár pramínků z něho roztomile čouhalo, oči jsem měla obtáhnuté tužkou a řasenkou a na rtech jenom světlou rtěnku, byla to celkem změna, protože já se zatím nemalovala, ale to vše k sobě tak neskutečně padlo, až jsem Alici s Rose chtěla obejmout.
„Nemusíš nás objímat, Bello, jenom si vem ty boty a jdi dolů, bude přééékvááápko!“ jančila.
Tak jsem si šla pokořeně nandat boty a opatrně, krok po krůčku kráčela po chodbě s růžemi nasypanými na zemi, jako koberec. Snažila jsem se nezakoulet očima, oni si to očividně užívali, tak proč jim to kazit?
Už mi to chození celkově šlo, ale schody byla moje smrt, vše bylo dobré, až na předposledním mi sjel podpatek, ale než jsem samozřejmě stačila upadnout, Emmet mě vzal do náručí a vrtěl smutně hlavou.
„No to nevím, myslel jsem, že se na tu oslavu těšíš, ne že spácháš sebevraždu!“
„To neříkej mně, ale Alici!“ sykla jsem na něj.
„No tak, Emmete, snad ji nechceš mít jenom pro sebe.“ Zacvrlikala Alice. Možná bych raději zůstala u toho Emmeta, to slintání bych přežila, ale nákupy?
Ten mě teda postavil pevně na zem, Alice mě popadla za ruku a táhla ke stolu, kde byly úhledně srovnané dárky a dort.
Výzdoba obýváku byla úchvatná, všude byly růže – jako každý rok, ale jinak zdekorované, tentokrát byla zeleno – růžová barva, všechno bylo nádherně sladěno, až mi nad tím zůstal rozum stát, jak to mohli tak nádherně udělat. Ovšem, známe přece Alici.
„Tak, tady jsou dárky…“ začala.
„Počkej Alice, nemůžeš na ni takhle hr hr. Musí nám přece dát bratrskou pusu, po které Edward tak toužil.“ Řekl přeslazeně Emmet.
„Emmete…“ zavrčel Edward.
„První jdu já, máte smůlu, pánové.“ Odbyl ho Em a přistoupil ke mně. Jenom jsem se ušklíbla na znamení nelibosti.
„Na tvář.“ Poznamenala jsem a ještě na ni ukázala, aby vůbec pochopil.
„No tak, jsou to tvoje narozeniny.“ Prosil naoko smutně.
„Já vím, že nejsou tvoje. O důvod víc pusy nerozdávat.“ Vyplázla jsem na něj jazyk.
„Bells, nekaž nám zábavu.“ Zasmál se Edward a já ho propálila pohledem.
„Ty taky přijdeš na řadu.“ Hádala jsem se s ním.
„O důvod víc se těšit.“ Dodal a pořád se usmíval. Nechápala jsem to.
„Ehm, ehm, ještě než si spolu vy dva užijete, nezapomeňte, že jsem tady a čekám, ISABELLO.“ Řekl výhružně.
„Já taky, já taky!“ přiběhl Jasper a snažil se odstrčit Emmeta, ale marně.
„Přestaň mi říkat Isabello, Emmete. Nebo taky spíš demente.“ Ušklíbla jsem se.
„Chceš, abych tě taky nějak nazval? Co třeba…“ smál se.
„… nechci rušit vaši zábavu, milí zlatí, ale co třeba kdybys mu už dala pusu, Bello a on by pak s eufórií naklusal zase ke mně?“ dodala Rosalie.
„Tak jo…“ poraženě jsem sklopila hlavu naoko smutně.
Naklonila jsem se k uslintanému Emmetovi, a konečně mu dala pusu.
Všichni na znamení díků, že jsem se ho zbavila nám zatleskali a smáli se při tom. Pak přišel Jasper, a nakonec Edward, na kterého jsem skoro zapomněla.
Ten ke mně přišel, ruce založené v kapsách a vypadal celkem nervózně. Ale přece o nic nešlo, tak proč ta nervozita?
Byly jsme u sebe dost blízko, cítila jsem jeho dech a zpříma se dívala do jeho očí a on mi to opětoval, pak se ke mně nahnul, pozastavil se, jakoby zápolil se svými vnitřními city a nakonec mě políbil. Jakoby mnou projely jakési neznámé pocity, cítila jsem, jak se mi rozlévá mravenčení do rukou a nohou a motýli, dosud neobjevení v mém břiše šimrali svými křídly.
Nakonec jsme se od sebe odtrhli a já cítila, jak rudnu. Kéž bych měla rozpuštěné vlasy aby mi do obličeje nebylo vidět.
Podívala jsem se na Edwarda a ten měl na tváři vítězný úsměv, trochu jsem se zamračila na znamení nechápavosti, ale jeho to nerozhodilo. Zmateně jsem odvrátila hlavu a chystala se jít k dárkům, když v tom Alice odkašlala.
„Ehm… Bello, dárky jsou tady.“ Ukázala na opačnou stranu, než jsem šla. Sakra. Vzchop se Bello, co ti je?
Zatřepala jsem hlavou a šla k dárkům, když mi vpadla do cesty Rosalie a objala mě.
„Všechno nejlepší, a užij si dárky. Radši ti popřeji teď, než propadneš šílenství dárků.“
Usmála se na mě, tak to udělal i Carlisle, a Esme.
„Všechno nejlepší drahoušku, a užij si to.“ Řekla s úsměvem, ale trochu znepokojeně.
„Díky mami.“ A políbila ji na tvář.
Tak jsem se konečně po dlouhé době dostala k tomu stolu, objala mě ještě Alice.
„Ještě někdo mi chce popřát?“ zeptala jsem se všech se smíchem.
„Ne, Emmete, ty ne.“ Zasmála jsem se, když jsem viděla, jak na mě hází prosebné pohledy.
Tak jsem se tedy dala do rozbalování. Od Alice jsem dostala – pane bože – saténové prádlo, a reakce na to byly celkem povzbudivé, tak jsem chlapce zpražila pohledem, Esme na to jenom hodila vyděšený výraz a ostatní se tomu smáli.
„O tom si ještě promluvíme.“ Sykla na ni.
Alice jenom pokrčila omluvně rameny a tvářila se jako anděl.
Od Rosalie a Emmeta jsem dostala velkého plyšového medvěda s čepicí, od Carlislea a Esme deníček na sny se semišovým obalem a od Edwarda samotného nádherný náramek.
„Díky!“ poděkovala jsem všem a potom Alice pustila hudbu. S Emmetem jsme si zatancovali tango, které ani jeden z nás neuměl, takže to bylo něco na ten způsob.
Když už se schylovalo ke konci, všem naskočily tu ustarané pohledy jako ráno, až mě z toho zamrazilo. Hudba se vypnula a v místnosti nastalo nepříjemné ticho.
Nechápavě jsem těkala pohledem z jednoho člena na druhého, až všichni odvrátili pohled a upíraly ho na Esme, která vypadala dost zdrceně.
„Prosím, dneska ne, je šťastná,…“ zašeptala, ale nikdo se neslitoval, všichni na ni koukali jako utržení ze řetězu.
„Může mi někdo říct, co se to tady děje?“ vypálila jsem ze sebe otázku dřív, než jsem ji stačila přehodnotit. Edward po mě šlehnul pohledem. „Esme ti chce něco říct.“
Ale ta stála, pohled upírala do země a každou chvíli vypadala, že se zhroutí, i když to nebylo možné.
„Já to nechci slyšet.“ Prohlásila jsem a všechny pohledy, včetně Esmeina se na mě upřely s otazníky v očích. „Nechci, aby se trápila.“ Zamumlala jsem.
„Bello, jde o to…“ začala Esme. „…že ti chceme říct pravdu. Úplnou. Volturiovi, to je ta královská rodina, si najala 2 ze své řady, aby mě zabili nebo aby mě nechali žít a tebe zabijí. Řekla jsem, že tě nikdy nenechám umřít a tak se mě pokusili zabít pádem z útesu, ale Carlisle mě našel a přeměnil. A důvod, proč si měla být zabita, je jakési proroctví, že až dosáhneš 15 let, budeš mít nadpozemské síly, a to je pravděpodobně důvod, proč tě chtěli dostat, a pořád chtějí.
Proto se pořád stěhujeme, aby tě nenašli a nezabili.“ Odmlčela se po dlouhé řeči a dala se do vzlyků. Carlisle s Jasperem ji podepřeli, aby se nezhroutila a odvedli ji na gauč.
„Je pozdě Bello, měla bys jít spát. Uvidíme se ráno.“ Ukončil dnešní večer Carlisle.
Zůstala jsem jako ochromená, tak jsem pouze přikývla a prkenně vystoupala nahoru po schodech do svého pokoje, kde jsem si sedla na postel. Je to vůbec možné? Je to pravda?
Asi ano, jinak by mi to neříkala. Ale proč by mě chtěl někdo zabít, jen kvůli schopnostem, které ani nemám? Jistě, až v 15 letech, pokud se toho dožiji.
Takže já v podstatě ohrožuji celou mou rodinu, která může skončit na hromadě se mnou, jenom kvůli mně, a riskují pro nic za nic životy, vždyť já jsem jenom obyčejný smrtelník, ano, milují mě, ale opravdu za to stojím? Opravdu jsem tak dobrá? Otázky se mi hemžily v hlavě jako mušky. Sevřela jsem ruce v pěst. Tohle nedovolím, nedovolím, aby zabili mou rodinu, ať si vezmou mě, ale ne je.
Rychle jsem vstala a začala si sundávat šaty a místo toho házela na sebe džíny a triko. Popadla jsem batoh a začala si do něj strkat potřebné věci, ano, tohle byl šílený nápad, ale pokud Volturiovi chtějí mě, ráda za nimi přijedu, jenom aby nezlikvidovali ostatní.
Zrovna jsem hledala peněženku, když se mi u ucha ozval sametový hlas.
„Nedělej to.“
Strachem jsem nadskočila, vůbec jsem ho neslyšela přijít, asi si na tom dával hodně záležet.
Hlasitě jsem vydechla. „Proč?“
„Myslíš, že náš život by byl šťastný, bez tebe? Že by sis tam odjela jen tak a my bychom za tebou nejeli?“ řekl tvrdě Edward.
„Jak jsi to poznal?“ zeptala jsem se ho. Prý mi myšlenky nemůže číst od 13 let.
„Znám tě až moc dobře.“ Smutně se usmál.
Vzdala jsem to. Tohle by nevyšlo ani kdyby o tom nikdo nevěděl. Beze slov jsem odešla do koupelny, kde jsem se umyla a převlékla, sundala šminky a vyčistila zuby.
Když jsem z ní vyšla, Edward ležel na posteli, opřený hlavou o zeď, jako to dělal, když jsem byla mladší a propaloval pohledem stěnu.
Přišla jsem k němu a sedla si mu na klín, jako malé dítě, zavřela oči a objala ho. Měla jsem Edwarda opravdu ráda, byl můj přítel, který mi porozumí a zabrání v hloupostech.
S těmito myšlenkami jsem usnula v náruči Edwarda, o kterém jsem nevěděla, že se v této chvíli blaženě usmíval.

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínka - 2. kapitola: