Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínka - 1. kapitola

03.12.2009 (20:30) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2425×

Předmluva
Bella:
Nikdy jsem nepomyslela, že se mi toho tolik naloží na bedra už ve 14 letech. Myslela jsem, že když už žiji v téhle společnosti, že to je zdaleka to nejpodivnější, co se mi kdy v mém životě stalo. To ale nebylo to nejhorší. 
V té době jsem totiž nevěděla, jestli mé srdce nebije naposledy. 

Pohled Esme
Odcházela jsem zrovna z obchodu s potřebami pro miminka a uchopily mě něčí ocelové chladné ruce. Než jsem se nadála, odtáhly mě za roh, do temné uličky, kde nikdo nikde nebyl. 
Chtěla jsem začít křičet, co se tu děje, ale jako by mi dotyčný četl myšlenky mi dal roubík do úst a přes hlavu mi hodil plátěný pytel. 
Pak jsem ucítila prudký náraz a během 5 sekund jsem se ocitla podle počasí na velmi větrném místě. A jediná vyvýšenina byl skalní útes, a intuice mě nezradila. Uslyšela jsem záhy šplouchání vln a křik racků, kteří se hladově vrhali do vody pro potravu a zase vzlétali. 
Po chvíli mi dotyčný sundal pytel z hlavy a já ho poprvé mohla spatřit. Tedy je. Byli dva, neuvěřitelně svalnatí a hrdí, jak se dalo z jejich výrazů poznat. 
Nenechali mě však přemýšlet dlouho, jeden z nich začal mluvit. 
„Dobrý den, mé jméno je Demetri a tohle je Felix.“ Začal mluvit neuvěřitelně zdvořile. V hlavě jsem měla chaos a Felix se škodolibě usmíval. Nechápala jsem to, proč se mnou zacházejí jako s dámou? Tohle měl být snad únos, ne?
„Možná se ptáte, proč jsme Vás sem odnesli…“
„Přestaň žvanit, Demetri. Pryč s těmi žvásty a zdvořilostmi! Stejně to pak nepůjde po dobrém.“ Přerušil Demetriho Felix a od prvního pohledu bylo zřejmé, že on je větší bojovník. 
Hrdě jsem vztyčila bradu, abych dala najevo, kdo je tady „host“ , pokud by se tomu tak dalo říkat. 
„Co ode mě chcete, když už jste se obtěžovali mě sem zanést? Mohli jsme si to vyřídit v klidu.“ Zeptala jsem se příkře.
„No to tedy nemohli.“ Zakrákoral Felix. 
„Tady Demetri Vám to vysvětlí.“ Hodil hlavou ke kolegovi a ten na něho hodil zuřivý pohled. 
„Přišli jsme za Vámi v míru…“ začal zase zdvořile. „… a chceme, abyste si svou volbu předem pořádně rozmyslela. Záleží na ní Váš život.“ 
Zmateně jsem se na oba podívala. Co tohle má znamenat?
„Před 4 dny jste porodila dítě, holčičku. A Vaše volba zní takto: buď ukončíte její život, nebo ukončíme život Váš.“ A nenápadně posunkem naznačil, že mě shodí z útesu.
„Samozřejmě to budete moct udělat sama, pokud ovšem… nechcete zemřít, a-„
„To dítě zabijeme sami.“ Zachechtal se Felix.
„Co tím jako myslíte? Jak se opovažujete? NE! Své dítě bych nikdy nezabila. Okamžitě mě pusťte zpátky nebo zavolám policii!“ zvolala jsem hystericky. Co to je za hloupou hru? Zabít mé dítě?
„Vy si opravdu myslíte, vy si opravdu myslíte, že policie se o tomhle něco někdy dozví? Až Vás shodíme z útesu, pokud se nerozhodnete jinak, bude to vypadat jako „nešťastná nehoda“. Řekl naoko lítostivě. 
„Ne.“ Řekla jsem. Ještě než mě zabijí, potřebuji vědět pravdu. Tohle pravděpodobně nebude tak hloupá hra, jak jsem si myslela. Ale co má dcera, musí ji někde ukrýt, musí. Byla jsem v panice a to tak neovladatelné, že jsem si nedokázala pořádně roztřídit myšlenky. 
„Prosím?“ zeptal se na moji odpověď Demetri.
„Chci slyšet pravdu.“ Řekla jsem statečně. 
„Pravdu? Co to je? Už jsi nám konečně začala věřit, hloupá?“ Zachechtal se opět Felix, ale Demetri nasadil vážný výraz.
„Bylo vyřčeno proroctví…“ začal a Felixovi najednou zrudli oči. Smích byl ten tam. 
„Demetri zmlkni. Víš, že o tom nemáme mluvit.“ Zavrčel sotva slyšitelně.
„…že dítě zplozeno Tebou, které se narodilo 13.listopadu, až dospěje 15-ti let, bude mít nadpozemské síly,…“ víc už nestačil říct, protože se na něj Felix vrhnul. Měl sice vůli bojovat, ale Demetri byl silnější. 
Tohle byla moje šance. Vzala jsem nohy na ramena a utíkala pryč. Za sebou jsem slyšela křik.
„Utíká nám!“ Než to ale Felix stačil říct, Demetri už mě dopadl a během sekundy doběhl opět k útesu. Jak to že běžel tak rychle, co to má znamenat?
„Kdo jste?“ vykoktala jsem ze sebe. 
„Někdo, o kom vůbec nemáš vědět, hlupačko.“ Prsknul mi Felix do obličeje a luskl prsty. 
„Pokud nechceš udělat to, co jsme ti řekli. Zemřeš. A tvý děcko taky! Chípne, jako pes!“ 
Pak jsem už neměla pevnou půdu pod nohama a padala střemhlav dolů z útesu. 
Slyšela jsem jenom hrozitánský smích a něco v tom smyslu: „Až dorazíme do Volterry, Aro bude potěšen…“
Já už sotva vnímala jakoukoli věc kolem mě, až jsem dopadla tvrdě na zem a udělalo se mi černo před očima. 
Mé srdce se třepotalo jako kolibřík, věděla jsem, že už moc dlouho nevydrží bít. Doufala jsem jen, že nenajdou Bellu. Ano, Isabella, to je jméno mé dcery. 
Pak jsem omdlela a cítila jen dotyk něčeho ledového a vznesla jsem se. Tak mi to alespoň připadalo. 

Na tuhle vzpomínku jsem nerada myslela. Byla plná hrůzy a toho všeho utrpení. Ani jsem si neuměla představit, jak jsem nakonec mohla najít svou milovanou dceru po té, co jsem se stala… upírem. Jak hanebné slovo. 
Trvalo to 2-3 roky, než jsme ji pořádně našli. V té době byla v sirotčinci u majitelky, která ji ze srdce milovala. Ptala jsem se sama sebe: Mám ji brát k sobě? Neublížím ji? 
Ale musela jsem ji k sobě vzít. Jelikož jsem věděla, že po ní jdou Volturiovi, jak jsem se později dozvěděla od Carlislea, bych měla pocit, kdybych ji tam nechala. 
Lišila se od ostatních dětí. Edward, který se k nám později připojil a četl myšlenky mi pověděl šokující vzpomínku z její mysli. Hned poté, co mě Felix a Demetri shodili z útesu, se vypravili najít Isabellu. Ležela ve své postýlce v opatrovnictví mé chůvy Cecílie. 
Ta si bohužel holka jedna rozmarná zašla do obchodu pro stuhy a nechala tam mé děťátko samotné. Toho ti dva hned využili. Felix ji chtěl vysát, ale jakmile se k ní naklonil, zachřestil klíč v zámku a on se nedopatřením dotknul jen malinko svým jedovým zubem jejího krčku. Zanechal tam malou jizvičku, kterou tam má dodnes. 
Trochu toho jedu proniklo do její krve a od té doby byla jiná. Byla uzavřená, tichá, bohužel se později s ní nikdo nebavil, tím mám na mysli děti a držely se od ní dál i jejich matky. 
Po nekonečném vyřizování papírů jsem si konečně vedla Bellu domů. Mou malou Bellu. 
Jak krásný pocit mě hřál, i když má kůže byla studená jako led a moje srdce navždy mrtvé. Ale tohle bylo jiné. 
Bella se to tajemství o nás dozvěděla asi v 10-ti letech, když jsme se jí to pokoušeli říci dříve, brala to z legrace. Pak konečně uvěřila a smířila se s tím obdivuhodně dobře. V té době už jsem byla kompletní rodina včetně Alice, Jaspera, Emmeta a Rosalie, kteří si Bellu zamilovali stejně jako já. S výjimkou Edwarda, ten byl do ní doopravdy blázen, ale nikdy to nedával najevo a vždy, když jsem se ho na to zeptala mi tvrdil pravý opak. Tohle tajemství jsem si nechala jenom pro sebe. Ostatní netušili, co běhá Edwardovi v mysli, ale já, jako jeho matka jsem to věděla. 
Bylo úžasně Bellu sledovat jak rostla podivuhodně rychle. Jako šestiletou jsme ji zavedli do školy a samozřejmě jsme se nemohli ubránit dotěrným pohledům lidí, kteří na nás stále civěli. Ještě občas jsem zapomínala, jak jsme všichni krásní, a to včetně Belly. 
Měla vlnité hnědé vlasy jako já, hnědé oči a bledou kůži, ovšem ne z toho důvodu, jako jsme ji měly my. Jak postupně stárla, byla stále a stále krásnější a moudřejší. 
Bohužel Volturiovi po ní pátrat nepřestali a proto jsme se stále a stále častěji stěhovali. Celá rodina věděla o tom, co se mi tehdy stalo a jaká byla má vzpomínka. Neměla jsem na to sílu jim to celé vysvětlovat a tak jim to Edward řekl. 
Občas se Bella neubránila otázce, proč se tak pořád často stěhujeme, jestli se něco děje, ale my jsme ji vždy strašně lhali. Byla mladá, neměla by o tom vědět, ale ostatní byli jiného názoru, ale já jim to rázně zamítla. A také mě respektovali, chápali, že se asi vžiji do Belly nejlépe, když jsem její matka, nikdy ten pocit nepoznali a tak radši mlčeli. 
Edward, stejně jako nám všem uměl Belle číst mysl a ani k tomu nepotřeboval deníček, který si psala během 13-ti let o svých láskách a otázkách. 
Pak ale jednoho dne se to změnilo. Isabella potkala chlapce a bezhlavě se do něj zamilovala, ale on ji hrubě odmítl. Od té doby byla ještě uzavřenější a ještě více si znepřátelovala studenty ve škole, ale nikdy jsme nepobývali na jednom místě dlouho a tak na tom ani tak nezáleželo, ale ten hlavní detail byl, že její myšlenky se uzavřeli a Edward jak dělal co dělal, už nevěděl zhola nic, alespoň o ní.
Postupem času, čím víc na mě všichni doráželi, ať jí konečně řeknu pravdu, tím více jsem byla vystresovaná. Nezděsí se? Nebude chtít od nás utéct?
Tyto otázky do mě doslova bušily a jak jsem dělala co mohla, ani jednou nešly vtěsnat do mého periferního „šuplíku“ v mozku. 
A proto jsem se rozhodla, že ji řeknu pravdu, alespoň částečnou, protože Demetri neprozradil zbytek toho proroctví. 
Až bude mít čtrnácté narozeniny, což bude zítra, se dozví vše a já budu muset tomu úkolu čelit. Nesnesla bych, kdyby ji to řekl někdo jiný. Pocítila bych vůči ní určitou zradu. 
Zmučeně jsem si oddychla. Tak moc jsem se bála, abych neztratila to jediné, co jsem celých 13 let opatrovala, aby mi to nevzali. Sledovala jsem vteřinovou ručičku nástěnných hodin, která se pohybovala tak rychle, až to nebylo možné. 
Ozvalo se malinké cinknutí. Byla půlnoc, 13. listopadu.

Další díl

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínka - 1. kapitola: