Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzhůru nohama - 7. Setkání

26.06.2011 (20:15) • Hannie • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 975×

Nataly:

Ráno u snídaně jsme všichni potichu, táta zkoumavě kouká ze mě na Jacoba a je úplně jasný, že vůbec nechápe a neví, co si má myslet. Otočí se od nás a jde do obýváku, kde si sedne k puštěné televizi. S Jakem se na sebe podíváme a musíme se smát. Táta se na nás otočí s dalším nechápavým výrazem a hned se koukne zpátky na televizi, je mi ho úplně líto. Drknu Jaka do žeber, aby se přestal smát.

„Jdu za ním, koukni na něj.“ Jake se zasměje a dál se věnuje svému hemenexu. Fakt nechápu, jak tohle může jíst k snídani, mě by to asi zabilo. Odnesu na linku svojí misku od müsli a vydám se do obýváku.

„Tati?“ Nejistě otočí hlavou a já naznačím, aby se posunul a udělal mi na gauči trochu místa.

„Není to, jak si myslíš,“ pokračuju, když mi konečně udělá místo na sedačce.

„A co si mám myslet?“ Hlasitě si vzdychnu.

„Táto, Jaka znám odmalička, nikdy bych… To by prostě nešlo, chápeš? Jsme jenom kamarádi a včera jsme prostě jen usnuli u filmu. Nemáš se čeho bát.“ Nebo snad jo? Nějak si nejsem jistá, jestli opravdu věřím tomu, co jsem právě řekla. Jsme jenom kamarádi. Je to pravda, ale chci, abychom byli jen přátelé? Rychle zaženu tyhle myšlenky a podívám se na taťku. V jeho obličeji je vidět hrozně moc úlevy z toho, co jsem mu právě řekla.

„Tak už mě takhle, prosím vás, nikdy neděste, jo?“ Musím se začít smát a myšlenky na Jaka jsou tím zahnány, alespoň prozatím.

„Jaku, pojedeme teda… Kde je?“ Otočím se nechápavě na tátu, ale ten jen pokrčí rameny a věnuje se ranním zprávám v televizi.

Jacob:

Po včerejším povídání si jsem asi taky nějak usnu a strejda Charlie, který ráno přišel vzbudit Nataly, vypadal, že dostane infarkt. Nakonec to ale ustál, sice se u snídaně tvářil, jako kdyby mu ulítli včely, ale z toho se vzpamatuje. Nataly to po chvíli nevydrží a jde si sednout k němu do obýváku.

„Táto, Jaka znám od malička, nikdy bych… To by prostě nešlo, chápeš? Jsme jenom kamarádi a včera jsme prostě jen usnuli u filmu. Nemáš se čeho bát.“ Prudce se otočím směrem, kde sedí Nataly a Charlie, rychle položím příbor a okamžitě odejdu. Tělo mi zalévá hrozný pocit horka, kůže mě začíná pálit. Musím pryč, nebo jim tu rozmlátím půlku domu a ještě se jim tu změním ve vlkodlaka. Jakmile jsem venku ze dveří, dal jsem se do běhu k lesu. Když už mě schovávali větve stromů, přestal jsem ten vztek zadržovat a změním se.

Co se stalo? ozve se mi v hlavě Sethův hlas.

Nic o čem bych se chtěl bavit.

Po několika dlouhých a vcelku namáhavých dnech, si doma zničeně lehnu na postel. Kouknu na telefon na nočním stolku. Na záznamníku bliká červené světélko.

„Ahoj Jaku, to jsem já. Nataly. Kam jsi dneska tak zmizel? Měli jsme přeci jet zařídit Belle ty kytky na svatbu. No já jen, že si tam zajedu, tak už se nemusíš namáhat, ale stejně – píííp.“ Koukám ještě na telefon, světélko stále svítí.

„Jaku, zase Nataly. Jen by mě prostě docela zajímalo, proč mi neodpovídáš? Ahoj a dej vědět.“ Zamyšleně sleduji záznamník, skoro jako bych z něj sám měl vykoukat odpověď na Natalinu otázku.

Nataly:

Odpoledne toho dne, kdy tátu málem trefil šlak, když vešel do mého pokoje a vedle mě ležel Jacob, jsem se vydala odvézt objednávku na květiny na Bellinu svatbu do Seattlu. Co jsem ale nečekala, byl tvrdý náraz do někoho přede mnou, když jsem v kabelce lovila peněženku.

„Moc mě to mrzí!“ omluvíme se okamžitě, protože klukovi přede mnou spadl pytel s hlínou a celý se rozsypal.

„To se stane, nic se neděje,“ řekne mi s úsměvem ten kluk a mně se rozšíří zorničky v úžasu.

„Andy?!“

„Ježíši, Naty, to ti to trvalo,“ rozesměje se a obejme mě.

„Ty jo, nečekala bych, že tě tu potkám.“ Nemůžu pořád uvěřit tomu, že jsem potkala Andyho. Je to můj spolužák z Phoenixu, teda byl. Hráli jsme spolu v kapele, než se odstěhoval, byl to náš kytarista. Odstěhovali se před rokem z Arizony do Seattlu, protože jeho táta tady dostal práci.

„Jo, taky jsem vůbec nečekal, že zrovna Swanová mi vyrazí pětikilovej pytel s hlínou z ruky,“ rozesměje se nanovo a otočí se pro smetáčky a lopatky a jedno náčiní mi vrazí do ruky. Musím se pousmát a skloním se k té hromadě hlíny na zemi.

„A co ty tady? Seattle máš trošku z ruky od Phoenixu, ne?“

„Jo, ale táta bydlí ve Forks, víš. Jsem teď na prázdniny u něj. A sem jsem se dostala, protože moje ségra se vdává a já mám vyzvednout objednávku.“

„Nekecej! Bella se vdává?“ nahodí šokovaný výraz a čeká, co mu k tomu ještě řeknu.

„No, to je na dlouho. Ale teď mě tak napadá, že ty Bellu přeci taky znáš, ráda by tě tam viděla, tak nechceš tam jít se mnou? Navíc pořád nemám s kým jít.“

„Jako fakt? No proč ne, ale nevím, jestli mám volno, kdy to je?“

„Je to 30. srpna.“

„Tak počkej, kouknu se, jen tohle odnesu,“ řekne hned a usměje se. Čapne roztržený pytel s hlínou a hodí ho do kýble k tomu, co jsme právě zametli. Něco řeší s prodavačkou u kasy, asi jeho šéfová. Vrací se s celkem spokojeným výrazem. Tak fajn, doprovod na svatbu mám.

„No hele, tak mě napadlo, že bychom mohli třeba na kafé, za chvilku končím. Alespoň bychom se domluvili pořádně.“ Tak s tím nemůžu nesouhlasit. Vyřídím Bellinu objednávku, nanosím si těch sto padesát umělých kytek na výzdobu do auta, že mi zaplňují celý kufr i zadní sedačku a ještě jich spousta zbývá. Nakonec se Andy nabídne, že mi ten zbytek odveze svým autem. Fakt nechápu, co s tolika umělými kytkami chtěj dělat, a to nemluvím o té objednávce živých květin, pro které jedu den před svatbou. Nakonec se domluvíme, že kafé si dáme u nás ve Forks.

Když už jsme na příjezdové cestě k tátovu domku, pomáhá mi nanosit květiny dovnitř a já postavím vodu na to kafé. S Andym se u kafé zdržíme skoro dvě hodiny, probrali jsme snad úplně všechno, co se dalo a ještě pořád jsme měli o čem mluvit. Když ještě bydlel v Arizoně, byli jsme dobří přátelé, ale pak odjel. Probrali jsme jeho práci v květinářství, prý ho vlastní jeho mamka, vždycky milovala květiny, co si tak vzpomínám. Taky mi vyprávěl o svojí nové kapele tady v Seattlu a vyměnili jsme si telefonní čísla.

„A co holky?“ zeptám se ho.

„Nic, nemám čas se s někým seznamovat a ve škole, tam jsou holky nic moc. Spíš teda nic než moc. A co ty? Teda jasně, že ne co holky, ale chápeš.“ Musím se začít smát, Andy byl vždycky jetej kluk.

„Sem na tom stejně. Hlavně teď mě zaměstnává ségry svatba, takže já fakt nemám čas koukat po klucích.“

„To se ale divím, hlavně, ty se po klucích vůbec koukat nemusíš, to oni koukaj na tebe, ty si můžeš jen vybírat. No nic, budu muset jet, abych nepřijel domů o půlnoci,“ zvedne se Andy a odnese hrnek do dřezu.

„Tak zase to nebudeme přehánět, jo. Tak to vůbec není, každej se nekouká… No jo, škoda, tak pokecáme příště, jsem tu celý léto,“ také odnesu hrnek a doprovodím Andyho ke dveřím.

„Myslíš, že přeháním?“ zeptá se mě, když stojí na verandě.

„Tak třeba ty, ty si nikdy nebyl jeden z těch kluků, takže si protiřečíš,“ řeknu a zasměju se na něj.

„To ale není pravda, vždycky sem koukal, ale ty sis toho nikdy nevšímala.“ Koukám na Andyho v úplném šoku a nevím, co mu na to říct. Přece nejsem tak slepá, taky se mi líbil, tak bych to snad poznala. Nebo ne?

„To není možný!“ vydám ze sebe jenom a nechápavě se na Andyho dívám.

„Poznala bych to.“

„Naznačoval jsem ti to, ale nikdy si nejevila zájem,“ usměje se na mě s takovým tím výrazem, že to chápe.

„To není pravda, já naznačovala a tys nechápal,“ řeknu hned a zasměju se a Andy na mě vykulí oči.

„Chceš říct, že sem se ti líbil?“ ptá se nevěřícně.

„Jo, ty trubko, proč myslíš, že sem chtěla zpívat ve vaší skupině?“ odpovím a začnu se smát.

Andyho výraz se nečekaně změní a jeho hlava se ke mně začne přibližovat. Proboha, co to dělá?! On mě asi špatně pochopil! Vždyť to bylo před rokem! Stojím tam jak přimražená a ani Andyho rty na mých mě neodmrazí, nejsem schopná pohybu. Když se ode mě odkloní, usměje se na mě a vydá se k autu. Pootočím se jeho směrem a koukám, jak odjíždí. Ještě chvilku sleduju prázdnou příjezdovou cestu a zatřepu hlavou. Dojdu do pokoje a prásknu sebou na postel. Tak to byl úlet.

Jacob:

Když už jsem si vyslechl několikátý vzkaz od Nataly, řekl jsem si, že jsem to možná přeci jen trošku přehnal a rozhodl jsem se jí omluvit. Šel jsem pěšky, protože je to pro mě rychlejší a pohodlnější než na motorce. V zubech jsem nesl knížku Quilletských legend, kterou jsem chtěl Nataly dát na usmířenou. To, co jsem viděl, když jsem doběhl k lesíku u domu Swanových, mě ale hodně zarazilo. Na příjezdové cestě stálo auto, které neznám. Zrovna, když jsem chtěl vyjít z lesíka, který mě kryl, otevřely se dveře a z nich vyšel nějaký cizí kluk a Nataly. Nevím, o čem se baví, ale pár slov slyším.

„Myslíš, že přeháním?“ zeptá se jí ten kluk, když vycházejí.

„Tak třeba ty, ty si nikdy nebyl jeden z těch kluků, takže si protiřečíš,“ řekne Nataly a zasměje se na něj.

„To ale není pravda, vždycky sem koukal, ale ty sis toho nikdy nevšímala.“ Svaly v obličeji mi začínají tuhnout.

„To není možný!“ Kouká Nat nechápavě na toho kluka. „Poznala bych to.“

„Naznačoval jsem ti to, ale nikdy si nejevila zájem,“ usměje se na ní kluk a já si uvědomím, že mám ruce v pěst.

„To není pravda, já naznačovala a tys nechápal.“ Moje srdce začne bušit o dost rychleji a moje kůže hořela víc než obvykle a všechny svaly v těle se mi začaly klepat.

„Chceš říct, že sem se ti líbil?“ ptá se jí nevěřícně.

„Jo, ty trubko, proč myslíš, že sem chtěla zpívat ve vaší skupině?“ odpoví mu a začne se smát.

Ten kluk se k ní hned nakloní a políbí ji, jenom krátce, ale to mi stačí. Ani jsem nemusel myslet na přeměnu, oblečení ze mě okamžitě po kousíčkách odlítalo a já jsem běžel ve své vlčí podobě hlouběji do lesa, dokud sem nedoběhl na mýtinku, kde je les nejhezčí. Tam jsem se zastavil.

Co se s tebou děje?! Ozve se mi v hlavě Samův hlas. Neodpovím.

Už si to konečně přiznej a řekni jí to, tohle není dobrý ani pro tebe ani pro nás ostatní. Samův hlas zní rozhodně, byl to příkaz alfa samce. Jenže, co to vyřeší? Nebude mi věřit, musela by mi pomoct Bella. Ale příkaz je příkaz.

Autor: Hannie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzhůru nohama - 7. Setkání: