Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 8. kapitola

20.03.2010 (12:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2391×

8. kapitola

Dnes byla sobota a já se svojí novou nejlepším kamarádkou jsme měli vyrazit na nákupy. Trochu jsem se toho děsila, ale snad to přežiju ve zdraví.

Za ten týden jsem se postupně seznámila s většinou rodiny. Už jsem znala všechny kromě Esmé. Opravdu byli všichni moc milý a už mě ani nepropalovali ničivými pohledy, spíš naopak všichni až na Rose na mě byli moc milý. Opravdu nevím, co proti mně má, ale zřejmě to je jen její problém. Ostatní se semnou baví bez jakéhokoliv problému a Emmet se mnou nadšeně vtipkuje. Připadá mi, že mě považuje za svého nového obětního beránka, ale to mu já nedaruju. Už se moc těším až je všechny pozná Edward, určitě z nich bude nadšenej tak jako já.

Edward i Lily ještě spali a tak jsem vše připravila a tiše vyšla ven. Jakmile jsem spatřila kanárkově žluté auto, polilo mě horko. To si snad dělá srandu. Víc nenápadná už být nemůže!

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě nadšeně, div mě nestrkala do auta.

„Ahoj, Alice, nemohla jsi přijet něčím míň výrazným?“

„Ne, nemohla. Tohle je můj miláček, takže ho neurážej a radši si nastup, máme dneska spousty práce.“ Při slovech spousta práce jsem se zhrozila ještě víc. To jsem se zas do něčeho uvrtala.

S pokleslými rameny a výrazem jako když jdu na pohřeb, jsem nastoupila do auta. Cesta netrvala dlouho. Alice jela šílenou rychlostí a to i přesto, že jsem ji několikrát prosila, aby zpomalila. Na to mi ale odpověděla, že takováhle autíčko pomalu nejezdí. Čímž mi jemně naznačila, že mám držet klapačku a užívat si jízdu. Zhluboka jsem si povzdychla, aby i jí to bylo jasný, ale radši jsem už mlčela.

Dorazili jsme do nákupního centra a sotva jsme zaparkovali, už u mě stála a tahala mě z auta. Tý holce se vážně nikdo nezavděčí, nejdřív mě tahá do auta pak zase z auta.

Radši jsem se jí podřídila a slepě ji následovala. Tahala mě do každého obchodu, který ji přišel pod ruku. A v každém to probíhalo naprosto stejně, vždycky mě dovedla do zkoušecí kabinky a přinášela mi tam hordy kusů oblečení. Ve všem jsme se jí musela předvíst. Už si ani nepamatuju, co všechno vybrala, to bude překupko až budu rozbalovat tašky. Vzdáleně tuším, že jsme koupily i něco pro Lily, ale nejsem si tím moc jistá. Vím jen, že jsme byli v jednom obchodu, kde si ze mě hadrovou panenku na hraní nedělala, nebo to byli dva obchody? Kdo ví, kdo si to má taky pamatovat. Alice byla jak tajfun.

Konečně nastala ta chvíle. Konečně jsem se mohla po tom neskonale dlouhé maratonu jít najíst. Vsadím se, že jsem toho dneska naběhala tolik jako za celej svůj život ještě nikdy. Mě zítra budou tak bolet nohy, ještě že je neděle. Zůstanu celý den doma a Alice se ke mně nebude smět přiblížit ani na pět metrů.

Dala jsem si vytoužené jídlo a nebyla to zrovna malá porce. Alice si jako obvykle nic nedala, bylo to podivné, ale už jsem si začala zvykat.

Když jsme se konečně rozjeli domů, slastně jsem se ponořila do pohodlné sedačky auta a zavřela oči. Alice mě těsně před tím, než jsme zastavili u mého domu, probudila. A kupodivu jsem byla celkem odpočatá, sice by to ještě chtělo, ale nemůžu mít všechno. Že?

Edward už nám přijel naproti a Alice ho hned využila. Naskládala mi do klína tolik tašek, že jsem se bála, jestli přes ně vůbec vidí. Ale trefil podle Aliciních příkazů do ložnice bez sebemenších problémů. Mě dala jen pár posledních tašek a sama šla ověnčená jako vánoční stromeček už ji jen přidat žárovičky.

Přinutila jsem ji všechno nechat na posteli s tím, že si to pak všechno sama uklidím. Celkem by mě totiž zajímalo, co za nové věci mám.

Navedla jsem ji tedy do obýváku a chystala se ji oficiálně představit Edwardovi.

„Edwarde, tohle je moje kamarádka Alice. Alice, tohle je můj úžasný a naprosto dokonalý manžel,“ představila jsem je. Podali si spolu ruce, ale moc nadšeně se u toho netvářili. Když jsem se tázavě podívala oba na tváři vyloudili falešný úsměv, ale mě neoklamali. To se Edward bude nenávidět s každými mými přáteli? Co se tu sakra děje? Nejprve Billy s Jacobem a teď ještě Alice? A já opět o ničem nevím, už mě tahle hra vážně nebaví.

Chtěla jsem se je na to zeptat, ale v tu chvíli se Lily probudila a dožadovala se pozornosti, což dávala najevo dost pronikavým pláčem. Šla jsem tedy k ní do pokoje a vzala ji do náruče, hned jak jsem si jí k sobě přivinula, přestala plakat.

Přinesla jsem ji tedy do obýváku. Jakmile ji Alice spatřila, vrhla se k ní a rozplývala se.

„Můžu?“ zeptala se a nastavila rozevřenou náruč, do které jsem jí Lily předala.

Alice se rozplývala ještě víc, neustále ji vychvalovala a já se při tom naparovala, jako každá pyšná matka.

„Mám nápad,“ vypískla nadšeně, „nemusíte ji dávat do jeslí, Esmé se o ní postará a udělá jí to obrovskou radost.“

„To nejde, Alice, už tak dost otravuju. Nemůžu si z tvé mámy dělat chůvu. Ale díky za nabídku,“ řekla jsem razantně, ale Alice mě opět neposlouchala.

„Ale, Bello, Esmé bude nadšená. Miluje děti a uděláte to moc ráda. No tak prosím, uděláš jí tu radost? Můžeš se s ní hned zítra seznámit. Co kdybyste přijeli na oběd?“ naléhala a dělala na mě ty svý psí oči, kterým jsem prostě neodolala.

„No tak dobře,“ souhlasila jsem nakonec. Tázavě jsem se podívala na Edwarda, který se netvářil moc nadšeně, ale jakmile spatřil můj pohled, hned se mu na tváři objevil zas ten falešný úsměv.

„Skvělý nápad, moc děkujeme,“ řekl. Znělo to upřímně, ale já poznala, že lže. Proč to dělá?

Druhý den, těsně před polednem, jsme vyrazili ke Cullenům,. Edward se tvářil, jako když ho na nože berou, ale nahlas nic neřekl. A co jsem tak mohla dělat? Nic mi nic nechtěl říct, štvalo mě to. Štvalo mě, že má přede mnou tajemství. V hlavě jsem si utvářela tisíce hrozných představ, jedna horší než ta druhá, a to mě ničilo ještě víc. Snad se jednou dozvím pravdu, já naději ještě neztratila.