Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 34. kapitola + epilog

21.10.2010 (07:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2637×

34. kapitola

Bella:

„Drazí svatebčané, rodino, milí hosté, shromáždili jsme se tu dnes, abychom oslavili a zpečetili lásku těchto dvou milujících se lidí. A jestli nemá někdo námitky, proč by měl být obřad přerušen, překročil bych k rozhodujícímu bodu,“ pronesl Marcus, co by oddávající.

Ve Volteře jsme byli již dva dny a já si tu začala pomalu zvykat. Opravdu to tu nebylo tak strašné, jak jsem si představovala. Velkou zásluhu na tom měla má rodina, která se starala, abych si tu opravdu odpočinula a tak se převážně Jasper s Emmettem celý den věnovali Lily, se kterou si nadšeně hráli na schovávanou v rozlehlých chodbách hradu. Matta si pro změnu vzaly na starost holky a celý den na něj jen šišlaly a nemohly se nabažit jeho roztomilých ksichtíků, gest a rozjařených úsměvů.

A když i tetičky a strýčkové potřebovali klid pro sebe, přišli na řadu babička Esmé a děda Carlisle, kteří je snad rozmazlovali ještě více než ti čtyři. Ale mně to pro tentokrát nevadilo, hlavní bylo, že jsem po tak dlouhé době měla Edwarda jen a jen pro sebe.

„Můžete se políbit,“ zaslechla jsem a z mého zamyšlení o pár předchozích dnech, mě vyrušily nadšené ovace všech přihlížejících. I já se po chvilkovém zmatení, zapojila do jádra dění a hrnula jsem se novomanželům poblahopřát.

„Gratuluju, Jane, moc ti to přeju,“ říkala jsem jí upřímně, když už na mě konečně přišla řada.

„Děkuju ti, Bello, jsem ráda, že se z nás staly takové kamarádky. Teď to bude určitě k užitku.“

„Počkej teď, jak to myslíš?“ ptala jsem se zmateně, zatímco se k ní hrnuli už další gratulanti a mě odstrkovali na druhou kolej.

„Později,“ naznačila němě rty a mně nezbylo nic jiného, než se smířit s tím, že budu muset opět na vysvětlení čekat.

Oslava již probíhala v plném proudu a mně se mého vysvětlení ještě nedostalo. Snažila jsem se k Jane dostat a na pár minut ji odtáhnout stranou, ale je dost náročné prohodit s nevěstou v den její svatby jen pár slov, natož absolvovat alespoň pěti minutový rozhovor.

„Koho tu celý večer vyhlížíš, lásko?“ zeptal se mě Edward, který ke mně zavítal krátce poté, co s Rose všechny oslnili skrz taneční parket.

„Jane. Potřebuju s ní mluvit.“

„Na to bude času dost, pojď si raději zatancovat,“ přemlouval mě rozjařeně.

„Ale já s ní potřebuju mluvit teď. Říkala něco zvláštního a…“

„Počkej. Co ti řekla?“ přerušil mě Edward a najednou byl značně nervózní.

„Říkala, že je ráda, že se z nás staly kamarádky. Že prý teď to bude potřeba. A když jsem se jí zeptala, jak to myslí, slíbila mi, že mi to vysvětlí později. Proč? Ty snad víš, o co jde?“

„Ano vím. Pojď, vše ti vysvětlím,“ řekl a vedl mě pryč od oslavy. Vešli jsme do místnosti se třemi trůny a to už mi začalo být podezřelé. To jsem ale ještě netušila, jakou skutečnou symboliku toto místo bude mít.

„Tak povídej, o co jde?“ vyzvala jsem ho, když už dobrou minutu přešlapoval na místě a nevěděl, jak začít.

„Jak asi víš, vždy jsou ve Volteře tři vládci a i Jane to tak chtěla zanechat, proto jsou tu stále tyto tři trůny.“ Ukázal na trůny za sebou a najednou k jednomu zamířil a posadil se. „Zpočátku byla dohoda, že bude vládnout ona, Demetri a Marcus, jenomže nastaly komplikace. Marcus už nechce vládnout, říká, že s tímto hradem má spojeno až moc vzpomínek, a proto se rozhodl hrad opustit a žít jiným životem…“

„A ty máš vládnout místo něho?“ vykřikla jsem, když mi došlo, co se mi už před chvílí snažil naznačit.

„Ano, ale to není vše. Jane a Demetrim se rozhodli, že budou vládnout jen jako jeden, jelikož jsou to manželé a mohlo by to působit jako střed zájmů. A proto se rozhodli požádat ještě Carlislea. Je moudrý, spravedlivý a mírumilovný a takové vládce teď Volterra potřebuje.“

„A proč jste nám to neřekli? Hádám, že Esmé o tom taky nemá ani ponětí.“

„Ne, nesměli jsme to nikomu říct a rozhodnout se podle sebe.“

„Jak vidím, ty už ses rozhodl.“

„Zlobíš se?“

„Ne, jen jsem trochu zaskočená. Co přesně to pro nás znamená? To musíme zůstat tady? A naše děti tu mají vyrůstat? Myslela jsem, že se oba shodneme na tom, že jim poskytneme relativně normální dětství.“

„I to jsme promýšleli. Stejně tak jako já se nechci vzdát normálního života pro své děti, Carlisle se nechce vzdát své profese a tak jsme se dohodli, že tu jako vládci nemusíme zůstávat neustále.“

„Takže i Carlisle přijal?“

„Ano, ale jak jsem řekl, náš život se příliš nezmění. Slibuju, Bello.“

„Budu ti teda věřit, můj pane,“ řekla jsem v žertovném tónu a sedla si k němu na klín. „Víš, že máš obrovské štěstí? Kdybych tě tolik nemilovala, tohle by ti nikdy neprošlo.“

„Ještě, že jsem tě dokázal natolik učarovat,“ řekl se smíchem a odnášel mě do našeho pokoje. Na probíhající svatbu jsme si již ani nevzpomněli.

Epilog:

Lily:

Stála jsem pod ohromným dubem a vzpomínala na dobu, kdy jsem tu byla prvně.

„Stlejdo, Emme, já tam nechci,“ přemlouvala jsem svého neodbytného strýčka, který se mě mermomocí snažil dostat na strom.

„Ale chceš, přeci nejsi poseroutka.“

„Ne, to nejsem,“ odporovala jsem razantně a rychle se na strom vyhoupla. Emmett se jenom smál a byl nadšený, jak nade mnou vyzrál.

Musela jsem se u té vzpomínky opět smát, se strejdou Emmem, ale i Jazzem jsem v dětství zažila spousty legrace a jsem jim za to moc vděčná. Nikdy mě neodhodili na druhou kolej, a i když se pozornosti dožadoval můj bratříček Matt, vždycky to zařídili tak, aby nás zapojili oba, a dodnes žasnu nad tím, jak nás dokázali udržet bez hádek. Podezírám z toho Jaspera a jeho schopnost, ale nemám to ničím potvrzené a oni dva mi to vždycky vyvrací. Prý to byl jen jejich přirozený talent. No to určitě!

Tak mě napadá, jestli se na ten strom ještě dostanu, tentokrát ovšem bez pomoci. Okamžitě jsem se to rozhodla zkusit a po menším drápání na první větev, jsem se dostala do vytoužené koruny stromu a mohla se porozhlédnout po už tak známém okolí mé milované Volterry.

Jak jsem se tak houpala v korunách stromu, spatřila jsem postavu, která se pomalu přibližovala. Moc dobře jsem věděla, kdo to je, ale přesto jsem se schovala hlouběji, i když mi to nebude, s tím lidským pachem, moc platné.

„Lily? Lásko, vylez. Vím, že tu jsi,“ volala na mě moje osudová láska - můj milovaný Alec.

„Nastav ruce,“ houkla jsem a skočila mu do náruče, sotva ruce natáhnul.

„Ty potvoro,“ zasmál se. Přitiskl si mě ještě víc do náruče a začal mě odměňovat polibky.

„Chyběl jsi mi a navíc jdeš pozdě,“ vyčítala jsem mu.

„Promiň, zdržel mě Jimmy. Ale teď už jsem tady a budu se věnovat jen tobě,“ řekl mi svůdně a svalil nás do trávy.

„Jenomže já budu muset jít. Musím zajít za tátou kvůli té přeměně,“ vysvětlovala jsem a snažila se ho od sebe odtrhnout.

„Ještě stále se chceš nechat přeměnit?“

„Samozřejmě. Celá moje rodina a i moje láska jsou nesmrtelný a jen já stále stárnu.“

„Lily, je ti teprve dva a dvacet. To chceš celý život zahodit?“

„Pro mě to není život. Pochop mě, od malička se pohybuje ve světě nesmrtelných, ale nedokážu s nimi udržet krok. A nechci se jednoho dne probudit jako stará vrásčitá stařena, zatímco ty, moje rodiče, bratr, tety a strýcové a dokonce i prarodiče budou stále mladí a krásní.“

„Tohle chápu, ale existuje i přeci příjemnější způsob než jen ležet tři dny v příšerných bolestech.“

„A jaký prosím tě?“

„Miminko. Co kdybychom my dva spolu měli dítě? Víš, dost jsem o tom přemýšlel a jediný, co chci, jsi ty. Hrozně moc tě miluju a samozřejmě tě nechci ztratit, ale taky nechci, aby jsi trpěla. Chtěl bych s tebou žít na věčnost, ale také bych s tebou chtěl založit rodinu, a když existuje možnost, jak tyto dvě věci skloubit, ta proč to nezkusit?“

„Ty… chtěl by jsi se mnou mít rodinu?“

„Ovšem. Cožpak ty by jsi nechtěla?“

„Popravdě řečeno jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Vždycky jsem žila s představou, že se stanu upírkou, ale musím říct, že poloupírka se mi taky zamlouvá.“

„V tom případě už nemusíš nikam chodit, o tvou přeměnu se postarám sám,“ řekl laškovně, svalil mě opět do trávy a začal ze mě pomalu strhávat oblečení.