Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 32. kapitola

06.10.2010 (21:45) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2225×

32. kapitola

Edward:

Bella bude rodit. Tyhle tři slova zaplňovala moji mysl natolik, že jsem nedokázal myslet na nic jiného, natož se zaobírat myšlenkami jiného, pro jednou jsem je opravdu nevnímal. Snažil jsem se soustředit na běh a vydat ze sebe co nejvíc. Musím to stihnout! Slíbil jsem jí to.

„Pospěšte si,“ křikl jsem na ostatní, kteří byli těsně za mnou, ale nestačili mi. Běžně jsem byl z nich nejrychlejší, ale pro tentokrát jsem nasadil opravdu vysoké tempo, nehodlal jsem ztrácet ani sekundu navíc tím, že bych zpomalil.

„Edwarde, zarezervovala jsem letenky. Měli bychom letět, tímhle stylem tam dorazíme až za čtyři dny. A to už bude pozdě,“ přesvědčovala mě Alice. Věděl jsem, že má pravdu, ale prostě jsem odmítal sedět v té plechové krabici a čekat, až se ona někam dostane, chtěl jsem být závislý jen na sobě.

„Víš, že má Alice pravdu, poběžme na letiště. Letí to za hodinu, nebudeme ani muset čekat,“ přisadil si Jasper.

„Dobrá, tak tedy jdeme,“ souhlasil jsem nakonec, když jsem uznal, že takhle to opravdu nestihnu.

Jakmile jsme doběhli na letiště, zbývalo pět minut k odletu. Alespoň nebudeme muset tak dlouho čekat. Okamžitě jsme zamířili k odbavení a za pár minut už jsme seděli v letadle. Pro tentokrát až ve třetí třídě, jelikož jiné volné letenky nebyly, ale upřímně mi to bylo úplně jedno. Nezáleží na tom, kde ten let přetrpím, hlavní je, abych byl brzo u Belly.

Asi po deseti mučivých minutách jsme se konečně vznesli do vzduchu a mě nezbývalo nic jiného, než-li doufat, doufat, že se k mé milované Belle dostanu včas.

Bella:

Posledních pár dnů bylo opravdu nesnesitelných. Věděla jsem, že rozhodující bitva se už blíží a měla jsem o celou svou rodinu, a především Edwarda, hrozný strach. Ještě ke všemu jsem byla jako balón a to mé náladě nikterak nepřispívalo, tudíž jsem většinu dne byla velice nepříjemná. Naštěstí to všichni chápali a v žádném případě se neuráželi.

„Volala Alice, prý za chvíli začne boj,“ oznámila mi Rose se strachem v očích a vytrhla mě tak z rozjímání. Jen jsem nepatrně přikývla a dál to nekomentovala. Bála jsem se své obavy vyslovit nahlas, bála jsem se, že tím se stanou skutečné.

„Určitě budou v pořádku,“ snažila se mě uklidnit Rosalie.

„Vážně si to myslíš?“

„Samozřejmě,“ odpověděla s jistotou v hlase, ale její výraz tomu příliš nenasvědčoval. Taky si tím nebyla tolik jistá.

„Au,“ sykla jsem najednou. Ucítila jsem jistý tlak v břiše, ale okamžitě to přešlo.

„Co se děje? Jsi v pořádku? Nemám zavolat Carlislea?“ strachovala se.

„Ne, uklidni se, vše je v pořádku,“ uklidňovala jsem nejen ji, ale i sebe.

„No dobře, budu ti věřit,“ řekla už klidněji. „Ale řekla bys mi, kdyby se něco dělo s dítětem, viď?“

„Samozřejmě.“

„Půjdu teď Lily obléct, ano? Dneska jsem jí slíbila, že s ní půjdu ven, ale neměj strach, Esmé se vrátí během půl hodinky a my odejdeme až pak. Nenechala bych tě tu samotnou v tomhle stavu.“ Zvedla se, vzala moji dceru, která si hrála na zemi s nějakými kostičkami, a chystala se jít nahoru.

„Ty, Rose? Mohla bych jít s vámi? Ráda bych se také protáhla.“

„Samozřejmě. Ale zvládneš to?“

„Bez obav,“ ujistila jsem ji. „Jen mi budeš muset pomoct se zvednout, a kdyby si mi donesla nějaké oblečení, bylo by to úžasné. Než já bych se doplazila do těch schodů, byl by večer,“ řekla jsem se smíchem.

„Ale jistě, hned jsem tu.“ Položila Lily na chvíli opět na zem, ale ta než se stačila vzpamatovat, už zase byla v jejím náručí. Rose mi podala oblečení, které pro mě vzala, a pomohla se mi zvednout. Bylo to opravdu opojné, opět stát na vlastních nohou, i když jsem si na ně momentálně už neviděla.

„Potřebuješ ještě něco?“

„Ne, děkuji. Teď už to zvládnu. Běžte se připravit vy dvě,“ vybídla jsem je s úsměvem a šla se pomalu převlékat.

Rose mi vybrala dlouhé pletené fialové šaty a k tomu legíny, když jsem si je ale chtěla nasadit, všimla jsem si, že je pode mnou louže.

„Zatraceně,“ zanadávala jsem si, jakmile mi došlo, o co jde.

„Ehm… Rose? Mohla by si sem prosím jít?“ zavolala jsem na ni.

„Ano, co se děje?“ ptala se hned, jak za mnou seběhla.

„No… obávám se, že budu rodit. Praskla mi voda,“ informovala jsem ji a poukázala na louži pode mnou.

„A sakra. Musím okamžitě zavolat Carlisleovi. Ale nejprve se postarám o tebe. O Lily se postará Esmé, slyším její auto.“ Jednala pohotově a bez větší paniky, ještě že tak.

„Esmé, ještě že už jsi tady. Bella rodí, zavolej Carlislea a postarej se o Lily,“ rozkázala ji Rose, jakmile vešla do dveří. Naštěstí její upíří mysl to zpracovala rychle a ona okamžitě sahala po telefonu a běžela za Lily.

„Pojď, Bello, ty zhluboka dýchej a já tě teď odnesu nahoru do postele,“ oznámila mi a než jsem se nadále, naskytla jsem se v její náruči a během chvíle už jsem ležela v posteli.

Prozatím to bylo v pořádku, ale teď se mi objevili prudké bolesti v břiše. „Auuu,“ křičela jsem.

„Má kontrakce,“ konstatovala Esmé, která se tu hned objevila. „Hlavně dýchej, Bello, Carlisle je už na cestě.“

„A Ed… Edward?“

„Ten snad také.“

Edward:

Nikdy bych nevěřil, že letadlo může letět tak neskutečně pomalu. Už jsem měl plný zuby letušky, která na mě stále dělala oči, měl jsem plné zuby chlapa, který dost hlasitě vše kritizoval. Měl jsem jednoduše všeho po krk a jediný, co jsem chtěl, bylo být teď u své nádherné ženy a narození našeho dítěte.

„Uklidni se, Edwarde. Už jen hodina, to stihneme, neboj,“ uklidňovala mě Alice, ale marně.

Konečně se z reproduktorů ozvalo oznámení, že přistáváme a upozornění, že se mají všichni připoutat. Letuška ještě všechny procházela a mně přitom nenápadně věnovala své telefonní číslo, které jsem okamžitě dal tlustému chlapíkovi vedle sebe, ať si taky užije.

Jakmile letadlo přistálo, doslova jsem z něho vyběhl a běžel sehnat auto.

„Na letištním parkovišti ještě bude mé Porsche. Rychle jdeme,“ zavelela Alice a my se rozeběhli za ní. Teď šlo o minuty, takže jsem moc nevěnoval pozornost tomu, že běhám trochu rychleji nežli normální člověk. Snažil jsem se to zkorigovat, ale moje myšlenky se tímhle prostě zaobírat nechtěly.

Doběhli jsme k autu a okamžitě vyjeli. Doma budeme během patnácti minut, snad ještě není pozdě.

Konečně jsme dorazili k domovu a já okamžitě uslyšel Bellin bolestný výkřik.

„Bello! Bello, miláčku,“ volal jsem a běžel okamžitě za ní. Našel jsem ji v Carlisleově pracovně, kde to vypadalo jako na porodním sále a i Bella už byla připravená v poloze na porod.

„Lásko, už jsem tady,“ přiběhl jsem k ní a chytl ji za ruku.

„Edwardééé,“ zakřičela a silně stiskla mou ruku.

„Tak, Bello, už je to tady. Pořádně se soustřeď a až ti řeknu tak tlač, rozumíš?“ dával jí instrukce Carlisle a Bella jen chápavě přikývla.

„Dobře, Bello, teď. Tlač!“ přikazoval jí a ona ho poslechla. Svírala přitom mou ruku a já si byl jistý, že kdybych byl člověk, tak už jí necítím, ale i přesto jsem byl neskonale šťastný. Měl jsem u sebe svou krásnou manželku, naše dcera spala ve vedlejším pokoji a na svět se klubalo naše další dítko. Co víc si přát?

„Bello, naposledy pořádně zatlač,“ nabádal ji a ona ho tedy s posledních sil poslechla. A za chvíli se místností rozléhal dětský pláč.

„Je to chlapec,“ oznámil nám Carlisle nadšeně. „Edwarde, přestřihneš pupeční šňůru?“ ptal se mě a podával mi lékařské nůžky.

„Samozřejmě.“ Přesunul jsem se blíž k němu a odpoutal ten malý zázrak od těla jeho matky. Carlisle ho okamžitě očistil, zabalil a podal mi ho do náruče.

Byl to neskutečně krásný pocit svírat něco tak malého ve své náruči a vědět, že já se podílel na stvoření tohoto drobečka. Byl tak nádherný. A byl mi velice podobný, jen vlasy a rty měl po Belle, jinak jsem to byl celý já, měl i mou lidskou barvu očí, tudíž zelenou. Byl opravdu dokonalý.

„A matce ho nepodáš?“ ozvala se smíchem Bella a napřahovala se po svém synovi, kterého jsem jí ochotně předal. Kochal jsem se pohledem na ty dva a nemohl pochopit, jak je možné, že mě potkalo takové štěstí.

„Děkuji ti,“ řekl jsem jí, posadil se na kraj lůžka a konečně ji po tak dlouhé době políbil.

„Ne, já děkuju tobě,“ oplatila mi s úsměvem a věnovala mi další polibek.

„Můžeme dál?“ přerušila naši chvíli Alice, kdo jiný.

„Ale jistě,“ vyzvala je Bella a všichni postupně vešli a natahovali se, aby také spatřili ten malý zázrak v Bellině náruči. Místnost se najednou zdála přeplněná, ale nikomu to nevadilo. Byli jsme rádi, že jsme spolu.

„Podívej, Lily, to je tvůj bráška,“ ukazovala jí Esmé.

„Lily, ty jsi ale vyrostla,“ napřahoval jsem se okamžitě pro ni a vzal si ji od Esmé. „Stýskalo se mi po tobě, broučku,“ řekl jsem jí a políbil do vlásků.

„Mě taky, tatínku,“ hlesla svým sladkým hlásek a pusinku mi uplatila. Byla tak roztomilá.

„Teď jsme konečně kompletní,“ pronesl jsem s pýchou a pohlédl na každého člena své rodiny.

„Navěky,“ potvrdila Bella s úsměvem a tiskla přitom k sobě našeho syna.

„Je nádherný, Bello, mohu?“ rozplývala se Rose a napřahovala ruce, aby si ho mohla pochovat. Bella jí ho s úsměvem předala a já si všiml, že mezi nimi vzniklo za tu dobu jakési pouto. Hlubší než předtím. Teď už byly Bella s Rose opravdové sestry.

„Už máte vybrané jméno?“ zeptal se Esmé, která ho teď také chovala.

„Mě napadlo Matthew, tak se totiž jmenoval Edwardův otec,“ ozvala se Bella. „Souhlasíš?“ zeptala se mě a v očích jí jiskřilo.

„Ovšem, že ano,“ souhlasil jsem nadšeně a dojatě zároveň. Vzal jsem si ho od Carlislea, kde se teď nacházel, zpět do své náruče a náležitě ho přivítal. „Vítej do rodiny, Matthewe Cullene Masene,“ řekl jsem na svého syna a obrátil se na Cullenovi, jestli jim nevadí, že jsem použil i jejich příjmení. Nevadilo, byli dojati. Stejně tak jako my je i oni nás už považovali za skutečnou rodinu.

Teď už nás nikdo nikdy nerozdělí, jsme jedna velká šťastná rodina a už navždy to tak bude.

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 32. kapitola: