Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 25. kapitola

Další dílek je na světě, a co vás čeká tentokrát? Janenina podivná návštěva je ještě podivnější... Bella se bojí ze ztráty důvěry svého manžela... A co na to celé Edward?
Přeji příjemné počtení.

„Jak se můžu ptát?“ řekl nejprve zuřivě, ale když viděl moje slzy, zvolnil hlas.

„Bello, prosím, nebreč, já ti nechci ublížit. Odejdu, jestli je otec tvýho dítěte pro tebe důležitější. Nechci ti nijak ublížit, nebo ti ztrpčovat život. Ani ti nic nevyčítám, dalo se to přeci čekat. Nejdřív ze mě byl mrzák, pak jsem na rok zmizel a ty jsi ani nevěděla, jestli mě někdy uvidíš. Takže jestli řekneš: „Jdi!“ Půjdu. Jen mi prosím nelži,“ řekl bolestně. A já, i když jsem věděla, že jeto od něj velice velkorysé a nesobecké, nedokázala jsem pochopit, jak si to o mě může myslet a rozbrečela jsem se ještě víc.

„Edwarde, proč prostě nedokážeš pochopit, že to dítě je tvoje. Proč si o mně myslíš takovýhle věci? Když jsem čekala Lily, takhle podezíravý jsi nebyl. Neměl jsi k tomu důvod a teď taky nemáš. Tak proč mi to děláš? Cožpak už mě nemiluješ?“ dostala jsem ze sebe přes vzlyky.

„Bello, jak bych si to nemohl myslet. Víš, že tě miluju víc než cokoliv na světě. Pro tebe a Lily bych skočil do ohně, ale tohle dítě nemůže být mí. Bello, upíři nemůžou mít děti,“ vysvětlil a já konečně pochopila, proč tak reagoval, ale stejně se mi moc neulevilo. Jak ho mám teď přesvědčit, že to dítě je opravdu jeho a že upíři mít děti tedy můžou?

„Mýlíš se, Edwarde,“ vstoupila do toho Jane.

„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě a i já byla zvědavá, co teď přijde.

„Před nějakým časem se Aro dozvěděl o jistých poloupírech,“ říkala spíš pro mě, protože Edward si to zřejmě četl v jejích myšlenkách, „poloupíři jsou děti zplozené lidskou ženu a upírem. Ara to velice zajímalo, a tak je tajně začal zkoumat ve Volteře, téměř nikdo o tom nevěděl a i já se to dozvěděla náhodou. Avšak zjistila jsem o nich velice cenné informace, které se vám určitě budou hodit.“

„Jaké informace?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Poloupíří podstata se u dítěte projevuje už v těle matky, a to tím, že potřebuje krev. V průběhu těhotenství tedy matka potřebuje jak lidské jídlo, tak i krev, ale časem nejen kvůli dítěti, ale i pro sebe. Stává se z ní díky tomu také poloupír. Matka tedy již nezestárne a dítě jakmile dosáhne dospělého věku také přestane růst,“ vysvětlovala Jane jak z učebnice. „To je asi vše co vím,“ dodala po chvilce. Já jen přikývla a němě ji poděkovala, na což ona se usmála a opět zmizela. Zůstali jsme v pokoji s Edwardem opět sami a ani jeden jsme nevěděli, jak začít.

„Takže to dítě je opravdu moje?“ zeptal se po chvilce Edward a prolomil tak tím to nesnesitelné ticho.

„Jak jinak,“ zamumlala jsem. Najednou se mě opatrně dotýkaly studené paže a já se za chvíli ocitla v jeho náruči.

„Ach, Bello, tolik mě to mrzí. Odpusť mi prosím. Nevím, jak jsem si to o tobě mohl myslet, jsem hlupák, který občas až moc rychle a nepřiměřeně reaguje. Vím, že to není omluva, ale můžeš mi i přesto odpustit? Prosím?“ prosil a bylo na něm vidět, že toho opravdu lituje a já nemohla jinak než mu odpustit, viděla jsem mu v očích upřímnost a lásku a to mi stačilo.

Edward byl štěstím bez sebe, začal mě vášnivě líbat a já si užívala každý jeho dotek.

„Tolik tě miluju,“ zašeptala jsem mu.

„A já tebe… a taky obě naše děti,“ dodal a usmál se, při čemž měl v očích takový zvláštní jiskřičky. Této chvíli už vážně nic nechybělo, ale jako obvykle musela být pokažena.

„Ehm… omlouvám se, že opět ruším, ale možná bych konečně mohla objasnit důvod svého příjezdu. Spěchám totiž zpátky,“ vložila se do toho Jane a tak pokazila tu kouzelnou atmosféru.

„Dobře o co jde, Jane?“ zeptal se s povzdechnutím Edward. Přemístil se i se mnou do křesla, ale mě nepouštěl z náručí a já se tak spokojeně uvelebila na jeho klíně.

„No… totiž… přijela jsem tě pozvat, samozřejmě i celou tvou rodinu, na naši svatbu s Demetrim,“ řekla poněkud rozpačitě, což bylo podivné. Určitě si toho musel všimnout i Edward.

„Ne, nepřijela si nás jen pozvat na svatbu. Přijela jsi kvůli něčemu jinému. Co přede mnou tajíš, Jane? A proč mi to najednou nechceš říct?“ ptal se jí Edward podezíravě.

„Nic, Edwarde, to je jediný co teď potřebuješ vědět. Teď když se situace změnila… neboj, vše se dozvíš včas, ale ne teď. A prosím nenaléhej na mě. Bude teď pro tebe a hlavně pro tvou rozrůstající se rodinu lepší, když zatím nebudeš o ničem vědět.“

„Vážně čekáš, že po tomhle úvodu budu úplně v klidu a nebude mě zajímat, o co jde?“

„Ne, nečekám. Přesto musíš. Pamatuj na svou rodinu, Aro se nesmí ani náhodou dozvědět, že Bella čeká dítě. Začal by ho také zkoumat a věř, že to není zrovna ta nejlepší cesta pro tvé dítě.“ Koukala jsem na ni celá zmatená a absolutně nic nechápala, Edward z toho, ale také nebyl moc moudrý.

„A co mám tedy dělat, Jane?“

„Prozatím nic. A teď už musím jít, pozvánky na svatbu vám pošlu a neboj, bude to v tobě, kdy už nebude hrozit žádné nebezpečí pro vaše děti. Opatruj si je, Edwarde,“ řekla mu a poté, co mě Edward opět položil na zem, ho i objala.

„A ty, Bello, se hlavně ničím nestresuj a dávej na sebe pozor. A pamatuj, že já nejsem zlá. Určitě budeme jednou dobré kamarádky.“

„Určitě,“ přitakala jsem a také se s ní objala. A než jsem se stačila vzpamatovat, byla pryč.

„Co to mělo znamenat?“ optala jsem se krátce na to Edwarda.

„Já nevím,“ odpověděl stroze a sám byl snad ještě víc zmatený než já a to on je ten, kdo umí číst myšlenky. Začínala jsem mít z toho, o čem okrajově mluvila Jane, celkem strach. Kdo ví, o co jde a co nás ještě čeká…

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 25. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: