Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 18. kapitola

16.05.2010 (20:45) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2459×

18. kapitola

Ve Volteřře jsem žil už téměř rok. Postupem času jsem si zvykl na svou upírskou existenci i na svůj dar. Naučil jsem se ho skvěle používat a Aro toho náramně využíval. Začleňoval mě do „vládnoucích povinností“ jak s oblibou říkal.

Plně jsem si už prosadil lovení zvěře a tak už mě nikdo nenutil zabíjet lidi. Dokonce se ke mně přidalo i pár upírů z gardy, ale nebylo to nějaké závratné množství.

Sžil jsem se s hodně věcmi, co jsou tady. Ale s jednou myšlenkou jsem se ještě nesmířil a myslím, že ani nikdy nesmířím. A tudíž, že nikdy neuvidím Bellu a Lily. Myslím na ně každý den. Představuju si, jak moje holčička roste a jaký už dělá pokroky. Bellin úsměv při tom, když ji sleduje. Jen tohle mě udržovalo při zdravém rozumu.

Právě když jsem byl myšlenkami u Belly, uslyšel jsem v myšlenkách Jane.

Edwarde, Aro tě chce vidět. Hned!

„Už jdu,“ řekl jsem a věděl, že mě uslyší. Vyšel jsem tedy ze svého pokoje a vydal se za Arem.

„Ahoj, Edwarde, moc rád tě vidím.“

„O mě se to samé říct nedá,“ řekl jsem podrážděně. Ani po roce jsem mu nedokázal odpustit a byl k němu nepříjemný, zasloužil si to.

„Jak myslíš. Edwarde, přemýšlel jsem.“

„A bolelo to, co?“ řekl jsem výsměšně. Což způsobilo i pobavené tváře ostatních v místnosti, ale jakmile je Aro zpražil svým pohledem, umlkli.

„Jsi drzý, Edwarde. Nechováš ke mně žádnou úctu a já to hodlám změnit.“

„To jsem teda zvědavý jak.“

„Pustím tě.“

„Cože? Slyšel jsem dobře?“ ptal jsem se. Pravděpodobně budu první nedoslýchavý upír, ale přeci není možný, aby toto Aro vypustil z úst.

„Slyšel jsi dobře. Pustím tě, ale…“

„Jak jinak vždycky to tvoje ale.“

„Když nechceš, nebudu se vnucovat.“

„Ne počkej, tak mluv, o co jde?“

„Najednou… dobrá tedy. Jak jsem řekl, pustím tě pod jednou podmínkou. Tvá Bella je člověk, ale o našem světě ví a jak jsi si určitě vědom, to je proti pravidlům. Ale jelikož i já udělal výjimku, jsme ochotný tak udělat i u tvé Belly.“

„To ne!“ zakřičel jsem na něj, když jsem si uvědomil, o co mu jde. „To neudělám!“

„Musím ti bohužel sdělit, že nemáš na vybranou. Buď ji proměníš, nebo ji čeká smrt.“

„Ty jsi sketa!“ křičel jsem na něj a už jsem po něm skákal, ale zastavily mě páry něčích rukou.

„Edwarde, on ti za to nestojí,“ uklidňoval mě Demetri. Jen jsem přikývl a odešel zpět do svého pokoje.

Jakmile se za mnou zavřely dveře, začal jsem vzteky křičet a rozbíjet vše co mi padlo pod ruku. Jak já ho nenávidím. Stačí, že vzal život mně. Teď chce, abych ho vzal i Belle a určitě by nezůstal jen u ní. Nakonec by chtěl, abych proměnil i Lily.

Takhle se nic nevyřeší, Edwarde! Mohu dál?

Mluvila na mě Jane v myšlenkách. Za ten rok, co jsem byl tady, jsme se velice spřátelili. Ostatní to moc nechápali, protože dřív jsme se neměli zrovna v lásce, ale teď je vše jinak. Jsme nejlepší přátelé, ona mě chápe a dává mi naději, že ještě svou rodinu uvidím. Dokonce také přešla na zvířecí krev, za což mi Aro málem ukousl hlavu.

Šel jsem ji otevřít, ale raději jsem ji navedl do vedlejšího pokoje.

„Měl bys na tu jeho nabídku přistoupit.“

„Cože? Děláš si srandu?“

„Já vím zdá se ti to strašné, ale přemýšlej o tom. On už velkorysejší nebude. A navíc buď ji přeměníš, nebo ji čeká smrt.“ Jakmile vyslovila „smrt“ trhl jsem sebou. Měla pravdu a já to věděl, ale přesto jsem se s tím stále nedokázal smířit.

„Koukej se na to z té pozitivní stránky, budete spolu na věčnost.“ Před sebou jsem si představil sebe a Bellu, jak jsme stále spolu po celou věčnost. Líbila se mi ta představa, ale to bych měl být tak sobecký?

„Ale to já nemůžu.“

„Musíš, Edwarde, je to kruté, ale je to fakt. Ty to musíš udělat a dokážeš to.“

„Ale co když to nedokážu?“ ptal jsem se s hrůzou. Představa, že by mi zemřela pod mýma rukama, byla otřesná.

„Ale v podmínce přeci přímo nestálo, že to musíš udělat ty.“

„Carlisle? Ale to po něm nemůžu chtít.“

„Věřím, že ty něco vymyslíš. A teď už se seber a běž za Arem, ať seš co nejdřív doma.“

„Díky, Jane,“ řekl jsem a objal ji. Byl jsem jí opravdu vděčný, dala mi novou naději tak jako vždycky.

„Aro? Dobrá přijmu tvou nabídku.“

„Jsem rád, že jsi konečně dostal rozum, Edwarde. Takže přijímáš nabídku, že Bellu přeměníš a pak se vrátíte sem?“

„Počkat! Vrátíme sem? Ale… to přeci nejde!“

„Ale ano jde, Edwarde, budete vládnout spolu. Bok po boku. Přeci sis nemyslel, že tě jen tak pustím navždy? Ty jsi následovník trůnu, Edwarde. Na to pamatuj.“

Souhlas, Edwarde!

Křičela na mě v myšlenkách Jane. Podíval jsem se na ní a ona jen přikývla a usmála se. Mám takové tušení, že má něco za lubem, ale netuším, co a ona to přede mnou moc dobře skrývá.

„Dobrá tedy. Souhlasím, ale dej mi nějaký čas. Přeci jen nejsem zas tak starý a…“

„Souhlasím. Dávám ti pět let ani o den dřív. Za pět let v tento den budeš stát se svou půvabnou upírkou po boku. A tvá dcera bude s vámi, samozřejmě nechci, abys Lily proměnil hned, ale také na to dojde a teď už jdi,“ řekl a otočil se ke mně zády. V tu chvíli jsem měl chuť po něm skočit.

Klid, Edwarde, neboj, všechno dobře dopadne. Věř mi. A teď už běž za svou rodinou. Sbohem ještě se uvidíme.

Rozloučila se semnou v myšlenkách Jane a někam zmizela. A i já se vydal zpět k domovu. Postupně jsem ale začal utíkat, až jsem ze sebe vydal největší rychlost, kterou jsem dokázal. Měl jsem jasně stanovený cíl-Forks.

Utíkal jsem a plaval už týden a konečně jsem se dostal blízko Forks. Už jen kousek a budu moct vidět svou Bellu.

Ale bude i ona chtít vidět mě? Musím jen doufat, že ano.

Konečně jsem dorazil do Forks. Byla noc a tak jsem nepozorovaně proběhl k domu Cullenových, ale něco tu, už na první pohled, nehrálo.

Dorazil jsem až k domu, ale ten byl prázdný. I upíří pach už byl slabší. Museli odjet už před nějakou dobou. Ale kam?

Do nosu mě najednou uhodila líbezná vůně. To musela být Bella! Její vůně tvořila v mé puse jed, ale také pocit štěstí a lásky. V mysli se opět objevil obraz na dívku, která zbytečně zemřela pod mýma rukama.

Ne tohle bych Belle udělat nemohl. Já jí neublížím! Teď už to vím. Musím ji najít! Ale nemám tušení jak.

Napadlo mě se podívat po domě, třeba někde něco najdu. Vešel jsem do Bellina a mého pokoje. Její vůně tu byla ještě silnější, ale také už postupně odeznívala. Veškerý nábytek byl pokrytý bílou látkou a nikde nebyly známky toho, že tento dům byl obýván.

Rozhlížel jsem se po prázdném pokoji, až mi do oka padla obálka. Sebral jsem ji a doufal, že tam něco najdu. Obálka byla prázdná, ale zaujala mě adresa na ní uvedená. Bylo to adresovaný Belle, ale co mě víc zaujalo, odesílatel byla univerzita Dartmouth. Že by odjeli tam? Musím to zjistit!

Už se rozednívalo, a pokud vím tak by mělo být pondělí. Zkusím tam zavolat, ale jelikož momentálně nemám mobil, musím se vrátit do města.

Rychle jsem našel telefonní budku a začal listovat v telefonním seznamu. Číslo jsem našel rychle a tak jsem okamžitě zavolal.

Zvedla mi to téměř okamžitě nějaká sekretářka. Nejprve mi nechtěla nic říct a tvrdila, že mi takovéto informace podávat nemůžu, ale po delším přemlouvání nakonec svolila a prozradila mi, že školu navštěvuje nejen Bella, ale celá rodina Cullenů. Adresu mi už říct nechtěla, ale já si ji zjistím.

Vyletěl jsem z budky a rozeběhl se směr Dartmouth. Snad už budu mít štěstí a Bellu najdu.

Běhám velice rychle a tak nebylo divu, že jsem tam dorazil za tři dny. Koupil jsem si nové oblečení a mobil, abych více splynul s davem, a navíc mobil se hodí. A dal jsem se do pátrání.

Jenže dnes byl Štědrý den a všude měli zavřeno, a jelikož už byl dokonce Štědrý večer, na ulici se taky nepotloukalo moc lidí. Pak mě ale napadlo zavolat do nemocnice. Tam si přeci nemohou vzít jen tak dovolenou a navíc tam určitě Carlisle pracuje.

A měl jsem pravdu. Opravdu tam Carlisle pracoval, ale teď službu neměl. Ale když jsem sestře sáhodlouze vysvětloval, že doktora Cullena ihned potřebuju a že je to otázka života a smrti. Svolila a dala mi jejich adresu.

A tak jsem se tam vydal. Dům byl téměř stejný jako ve Forks jen o něco větší a tak jsem si byl stoprocentně jistý, že jsem na správném místě. A navíc z dálky jsem uslyšel smích, piáno a zpěv takže tentokrát už nebyl ani neobydlený.

Tiše jsem se vydal k zadnímu francouzskému oknu. A naskytl se mi pohled na šťastnou rodinku zpívající u piána. Byli tam všichni Cullenovi, Charlie, Reneé i Phil, ale můj pohled zůstal na Belle, která v náručí držela naši dceru. Ta se tak změnila.

Dopadaly na mě všechny ty vůně krve a tlukoty srdcí, ale já chtěl jediné. Obejmout svoji ženu a dceru. Rozhodl jsem se déle už nečekat a hlasitě jsem si odkašlal.

V tu chvíli všechny pohledy spočinuly na mně. Jeden do jednoho vykulili oči a nebyli schopni slova.

„Můžu se připojit?“ zeptal jsem se, abych nějak začal a snad je i probudil k životu.

předchozí kapitola shrnutí následující kapitol

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 18. kapitola: