Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 17. kapitola

12.05.2010 (15:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2300×

17. kapitola

Už to bylo několik týdnů, co Edward odešel a já se s tím stále nedokázala smířit. Několikrát jsem se chtěla vypravit do Volterry, ale vždycky mi to rozmluvili. A využili moje nejslabší místo-Lily. Jen kvůli ní jsme se definitivně psychicky nezhroutila. Snažila jsem se být silná a všichni kolem mi pomáhali.

Jenže to nebylo tak snadné a já občas neregistrovala některé věci nebo důležité data. Jako například Vánoce. Já je slavit ani nechtěla, ale Cullenovi udělali menší rodinou oslavu, kde nechyběl Charlie, Renée ani Phil. Udělali to hlavně pro Lily a já tam opravdu chtěla být, ale dlouho jsem nevydržela tolik veselí. A tak jsem se radši za chvíli vzdálila. A ostatní to respektovali.

Zanedlouho tu byl i Silvestr a ten jsem opět ignorovala. Ale bála jsem se toho, co přijde potom. Po ukončení vánočních prázdnin jsem měla opět nastoupit do školy. Po Edwardově odchodu jsem tam nechodila a zanedlouho nastaly prázdniny, ale teď se tomu nemůžu už vyhýbat.

Mám, ale strach a vůbec se mi tam nechce. Nejradši bych zůstala ještě doma a zavřela se před světem, před realitou. Jenže to nejde a mě proto čeká velice náročný den. Připadám si opět, jako kdybych tam šla poprvé, ale tentokrát bez Edwarda. To bude zase zvědavých pohledů a otázek…

„Bello, tak už pojď,“ řekla mi Alice, div mě netahala ze dveří.

„Jen se chci ještě rozloučit,“ namítala jsem. Nemůžu se ani rozloučit s vlastní dcerou?! Možná to trochu přeháním, ale teď je pro mě prostě těžší od ní odejít na půl dne.

„Loučíš se už aspoň půl hodiny,“ vyčítala mi. „Neboj, odpoledne ji zase uvidíš.“

„A co když ne?“ podotkla jsem.

„Bello, uvidíš, neboj. Až přijdeš domů, Lily tu na tebe bude čekat. Tak už pojď nebo přijdem pozdě,“ uklidňovala mě. A tak jsem předala Lily Esmé a odešla. Nemohla jsem se na ni ani otočit, protože vím, že bych se neudržela a běžela k ní zpátky a už by mě od ní nikdo nedostal.

Nasedla jsem do auta k Alice a vyjeli jsme směrem ke škole. Jeli jsme opravdu pozdě a tak na parkovišti bylo už téměř plno. Přesto se našla dvě místa pro naše auta. A hned jsme získali pozornost všech.

Vymysleli jsme, že Edward musel náhle odjet na nějakou novou léčbu kvůli tomu zranění a Carlisle to zavolal do školy. Po městě se to rozkřiklo rychlostí blesku a hned se začali tvořit i drby typu, že mě nechal. Že jsem mu byla nevěrná a že mě tedy nechal a dokonce jsem i zaslechla, že by Lily údajně neměla být Edwarda.

Všechny drby jsem ignorovala, já znala pravdu a všichni mí blízcí taky. Tedy až na tátu tomu jsme řekli to samé, co ve škole. Pravdu se nesmí nikdy dozvědět, zlé už bylo, že jsem to věděla já natož další člověk.

„Bello, pojď už, za chvíli začíná hodina,“ vytrhla mě z přemýšlení Alice.

„Jo už jdu, jen jsme se trochu zamyslela,“ odpověděla jsem a už šla za ní. Jakmile jsem se dostala na oči všech okolo, začala šuškanda a někteří si dokonce ukazovali. Bylo mi to srdečně jedno a se zvednutou hlavou jsem kráčela vedle Cullenů směrem do třídy.

Den se mi neuvěřitelně táhnul a já každou chvíli volala Esmé. Jen abych se uklidnila, že je Lily v naprostém pořádku. Hrozně jsem se bála, že mi seberou i ji to už bych vážně nepřežila.

Všichni se mě snažili uklidnit zvláště Jasper pomocí svého daru, ale moc se jim to nedařilo. Byla jsem celá nesvá a stále jsem sledovala hodiny. Chtěla jsem svou dceru už držet v náručí.

Sotva zvonek ukončil vyučování, vylítla jsem ze školy jak střela a nasedla do auta. Alice mi byla v patách a hned nastartovala auto. Snad poprvé mi nevadilo, že jede tak rychle, ba naopak jsem jí povzbuzovala, aby ještě přidala.

Jakmile jsem přišla domů, letěla jsem přímo k Lily, okamžitě jsem ji vzala do náručí a přitiskla ji k sobě tak silně, že na mě Rose musela zavolat, abych ji neumačkala.

Čas plynul a moje záchvaty strachu o Lily se zmírňovaly. Samozřejmě, že o ní nikdy nepřestanu mít strach, jsem její matka, ale teď už to bylo v mezích normy a já mohla opět normálně chodit do školy.

I drby se už uklidnily. Pár týdnů to sice ještě trvalo, ale pak se do řečí dostal zase někdo jiný a mě a mé rodině dali pokoj.

Pomalu jsme začínala fungovat jako člověk, samozřejmě chyběl mi Edward, ale snažil jsem se, co nejvíc na to nemyslet. Ale v jistých chvílích to prostě nešlo.

Jako například, když se Lily najednou postavila a ušla pár krůčků. Byl to nezapomenutelný zážitek, který se nedá slovy popsat, ale právě v těchto chvílích tam Edward chyběl nejvíc.

V červnu čtrnáct dní před jejími narozeninami, tedy 12.6, jsem přišla domů z poslední zkoušky na střední škole. Konečně jsem měla hotovo, spokojeně jsem si sedla do křesla, když v tom ke mně přišla má dcera a v ruce držela nějakou fotografii.

Podala mi fotku, která byla celá zničená a oslintaná, jak ji pravděpodobně všude vláčela sebou. Přesto jsem na ní, ale zřetelně poznala Edwarda. Byla to fotka pořízená v den, kdy se Lily narodila a Edwardovy jiskřily oči štěstím.

Ukázala na ní svými malými prstíky a řekla: „táta.“

V tu chvíli se mi nahrnuly slzy do očí. Bylo to první souvislé slovo, které řekla, před tím to byly jen žvatlavé zvuky. Vzala jsem ji do náruče.

„Ano, zlatíčko, táta,“ řekla jsem přes vzlyky.

„Slyšela jsem dobře?“ řekla Esmé, která právě přišla z kuchyně. Jen jsem přikývla.

„Esmé? Kde vzala tu fotografii?“

„No víš, já ji dneska trochu vyprávěla o jejím otci a ukazovala ji pár fotografií. A téhle se nechtěla vzdát a tak jsem ji jí nechala. Nevadí ti to?“

„Ne, ovšem že ne.“

Byla jsem hrozně šťastná tak, že bych skákala dva metry do vzduchu, ale zároveň jsem byla tak smutná, že bych si nejradši vykopala někde díru a schovala se v ní před světem.

A čas si opět plynul rychlý proudem a než jsem se nadála, musela jsem se rozloučit s Forks i se svým tátou. Byla jsem přijata na Dartmouth, který mi samozřejmě platili Cullenovi. Už jsem přijímala jejich dary i peníze. Byla to úžasná rodina a já byla její součástí.

„Sbohem, tati, a neboj se, brzy tě navštívím.“

„Dobře, holčičko, a dej na sebe pozor a na Lily taky.“

„Neboj, tati, mám tě ráda,“ řekla jsem, objala ho a nastoupla do auta. Slzy se mi nahrnuly do očí. Toto městečko mi přirostlo k srdci, a i když jsem tu prožila spoustu špatných chvil, bylo pár i těch dobrých a ty si vezmu i sebou. Do nového začátku.

Náš dům v Dartmouthu byl podobný tomu ve Forks jen byl o něco větší. Esmé se to opět moc povedlo a já nemohla jinak než žasnout. Měla jsem tu i mnohem větší pokoj a hned vedle mě byl ten Lilyin, samozřejmě Esmé myslela na vše a mezi mou ložnicí a dětským pokojem byl průchod.

Bylo to kouzelné místo a já věřil, že tady mohu být do určitě míry šťastná. Samozřejmě to už nikdy nebude takové jako dřív. Bez Edwarda ne, ale už kvůli Lily se budu moc snažit.

Do školy jsme nastoupili všichni do prvního ročníku, a jelikož jsme nebyli jediný nováčci, rozhodně jsme nepřitahovali tolik pozornosti. I když Cullenovi trochu ano, ale já se mezi nimi ztratila jako šedá myš.

Škola mě moc bavila a našla jsem si tam i pár přátel. Dokonce pár kluků projevilo zájem, ale jakmile zjistili, že mám dítě, hned je jejich zájem přešel. Ne že by mi to nějak vadilo. Nestála jsem o ně.

Škola utíkala tak rychle, že než jsem se nadála, byly tu opět Vánoce, ale bez vánočního vyzdobení, které bylo všude okolo, bych to snad ani nezjistila. Na tyto Vánoce jsem se ale chtěla snažit, aby z toho Lily taky něco měla a tak jsem s pomocí nadšené Alice nakoupila všechny dárky a pomalu sebou nechala prostupovat vánoční euforii.

Na Štědrý večer jsme se všichni sešli u večeře. Byl pozvaný i Charlie a tak si Cullenovi museli zahrát opět na lidi. A že jim to šlo výborně, dokonce jsem viděla, jak pozřeli pár soust i když ne s příliš nadšenými obličeji.

Po večeři jsme se seskupili kolem klavíru, na který hrála Rose, a zpívali vánoční koledy. Byla to opravdu pohoda a Lily se moc bavila.

Ale zrovna když jsme byli uprostřed koledy, si někdo hluboce odkašlal. Otočila jsem se a to, co jsem spatřila, mi doslova vyrazilo dech.

„Můžu se připojit?“

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 17. kapitola: