Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky a navěky - Prolog

31.07.2015 (15:00) • Rhi • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1406×

Prolog

Renée Swanová:

Telefon na stole hlasitě zařinčel, až jsem polekaně škobrtla perem na papíře popsaném celými řadami drobných čísílek. Posunula jsem si brýle na nose a chmátla po sluchátku, které jsem si vzápětí přiložila k uchu.

„Účtárna, u telefonu Swanová.“

„Paní Swanová, tady učitelka Monreová ze školky.“ Zpozorněla jsem a znepokojeně zaklepala nehty o desku stolu.

„Stalo se něco s Isabellou?“

„Ne tak docela… Mohla byste co nejdříve přijet, prosím?“

„Je všechno v pořádku?“ Do hlasu se mi vkrádala rozladěnost a obava odkapávala z každého mého slova. Sundala jsem si brýle a se sluchátkem mezi uchem a ramenem jsem zastrčila ruce do rukávů sytě růžového kabátu a popadla ze země kabelku.  

„Bella se dostala do jistého konfliktu s novým chlapcem, ale podrobnosti bych nerozebírala po telefonu…“ Zamračila jsem se a shrábla do tašky klíče a peněženku, mávla na kolegyni, která mě sledovala s nadzvednutým obočím a netrpělivě se otočila ke dveřím připravená okamžitě vystřelit k východu, jen co položím sluchátko. Naznačila jsem tiše ústy slovo školka a Bellino jméno. 

„Dobře, už jsem na cestě.“ Jako velká voda jsem se rozběhla dlouhou chodbou k výtahům dolů na rušnou ulici listopadového Chicaga, kde jsem okamžitě chytila taxi a nasměrovala ho ke školce.

„Paní Swanová! Ráda vás vidím!“ přivítala mě mladá učitelka mezi dveřmi a okamžitě mi uvolnila cestu ke vstupu.  

„Zněla jste naléhavě…“ konstatovala jsem a vyzouvala jsem si boty. Následovala jsem učitelku dále do školky a všimla si, že jen s obtížemi zadržuje pobavený úsměv… Nic jsem nechápala a doopravdy se bála, co se mohlo stát.  

„Dnes k nám přišel nový chlapec, spolu s rodiči se nedávno přistěhoval a toto byl jeho první den. Bella si s ním okamžitě padla do oka, celý den si spolu krásně hráli, a proto nás všechny překvapilo, co se stalo u oběda…“ Došly jsme do třídy, kde v rohu místnosti plné smějících se dětí seděla na židličce Bella v modrých šatečkách s dvěma pletenými copánky. S našpulenou pusinkou vyhlížela z okna na zahradu a pozorovala listy padající ze stromů.

„Bello?“ Vzhlédla a tvářičky jí zrůžověly. Vzápětí však zabodla hnědá očka do koberce a ruce si schovala do klína. „Bells?“

Znepokojeně jsem se podívala na slečnu Monreovou, která mě nasměrovala trochu stranou.

„Můžete mi vysvětlit, co se přesně stalo?“

„Bella seděla na obědě s Edwardem…“

„To je ten nový chlapec?“ skočila jsem jí do řeči a ani se nezastyděla nad svou nevychovaností. Už mi pomalu docházela trpělivost a děsila jsem se toho, co se dozvím.

„Ano, Edward Mason. Kontrolovala jsem zrovna další děti, které si teprve braly jídlo, a pak jsem uslyšela ránu, když Isabella praštila Edwarda tácem po hlavě.“

Pusa se mi otevřela dokořán a oči mi málem vylezly z důlků.

„Co–cože udělala?“ Doufala jsem, že jen špatně slyším, ale vzhledem k vyšetření sluchu před necelým měsícem jsem žádnou vadou netrpěla a tak jsem se nemohla přeslechnout.  

„Praštila Edwarda táckem po hlavě.“ 

„Ale proč? Já to nechápu. Bella je přece taková klidná, nikdy nic neprovedla…“

Učitelka se rozesmála a mně to už vůbec nedávalo smysl.

„Řekněme, že se Bella Edwardovi líbí trochu více… A on ji… No, dal jí  pusu.“

Brada mi spadla až ke kolenům a zároveň s učitelkou jsem vybuchla smíchy.  

„Je–je ten chlapec v pořádku?“ Dostala jsem ze sebe mezi smíchem a pohledem střelila ke své dceři, která nás zvědavě pozorovala s temně rudými tvářemi.

„Má jenom bouli, jinak mu nic není.“ Ubezpečila mě učitelka a rukou ukázala na hezkého chlapečka s kšticí měděných vlásků, který sám seděl u stolu a nepokrytě na Bellu zíral.

Po chvíli jsem zavolala Bellu, aby se oblékla a mohly jsme jít domů. Nemělo cenu nechávat ji sedět na hanbě, kam se podle všeho usadila sama dobrovolně. Pomalu se ke mně došourala a dávala si dobrý pozor, aby se na nikoho ani koutkem oka nepodívala. Díky svému snažení ale nekoukala pod nohy a přišlápla si rozvázanou tkaničku bačkůrek, díky čemuž upadla na zem a narazila si kolínka. Tiše fňukla, ale než jsem k ní stihla přiskočit, vytáhly ji na nohy dvě jiné ruce, malé, dětské a ještě stále baculaté. Bella se zatajeným dechem vzhlédla a setkala se s rozzářenýma zelenýma očima. Znovu zčervenala, vytrhla se chlapci a utekla do šatny. Chlapec smutně svěsil hlavu a z koutku oka mu vyklouzla slzička, kterou si rozhodně utřel hřbetem ruky a posadil se na židli, na níž ještě před chvílí seděla Bells.

Celý zbytek dne už Bella nepromluvila a jenom tiše kreslila jeden obrázek za druhým.

Druhý den ráno jsem ji zavedla do školky a pozorně ji sledovala, když si obouvala bačkůrky a brala si do náručí panenku.

„Paní Swanová, chtěla bych vám představit paní Masonovou…“ Otočila jsem se ke krásné ženě se smaragdovýma očima a měděnými loknami.

„Vy musíte být Edwardova maminka!“

„A vy Bellina…“ Mile se usmála a natáhla ke mně ruku. Edward stojící vedle ní ji políbil na tvář a se stále smutným výrazem zamířil do třídy, kde si bezcílně popojížděl autíčkem po zemi. Náhle k němu přistoupila blonďatá holčička, sklonila se k němu a vlepila mu pusu na líčko. Vykulil na ni oči, ale než stihl cokoliv udělat, přiřítila se k nim Bella a praštila holčičku po hlavě panenkou. Děvčátko se rozplakalo a běželo si postěžovat vychovatelce.

S paní Masonovu jsme nechápavě pozorovaly celý výjev a jenom kulily oči. Bella se obrátila k Edwardovi, natáhla k němu ruku, a když ji chytil tou svou, rozešli se ke stolečkům na druhé straně místnosti. Posadili se vedle sebe a společně se dali do vybarvování omalovánek, když se má holčička natáhla a vrazila Edwardovi mlaskavou pusu přímo na pusu. Ten se jenom spokojeně usmál a popadl první pastelku, která mu přišla pod ruku.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a pousmála se nad tou dávnou vzpomínkou, která mi téměř vehnala slzy do očí. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, jak tohle rozvíjející se přátelství může skončit a teď jsem stála před zavřenými, bíle lakovanými, dveřmi ve smetanovém kostýmku a přemýšlela, jestli má holčička nedělá největší chybu svého života, přestože bych jí to nikdy nepřiznala. Na svůj věk měla dost vyhraněné a rozumné názory a momentálně přesně věděla, co od svého života očekává.

„Bello, už je nejvyšší čas…“ Zaťukala jsem a zaposlouchala se do zvuků v místnosti, ale neslyšela jsem nic. Pak se klika pohnula, dveře se pomalu otevřely a mě spadla brada až na zem a oči se mi zalily slzami. Rozpuštěné mahagonově hnědé vlasy spadaly v jemných vlnkách až k pasu a nahoře je zdobil věneček z bílých kopretin. Splývavé bílé šaty s dlouhými rukávy, přesně takové, jaké měla Jenny ve Forestu Gumpovy, krásně obepínaly její drobnou postavu a zvýrazňovaly vystouplé těhotenské bříško.

„Sluší mi to?“ zeptala se nejistě a lehce se zatočila kolem dokola, takže se jí sukně krásně zavlnila v kruhu kolem nohou. Vydechla jsem a otřela si mokré tváře.

„Jsi krásná.“ Vydechla jsem okouzleně a nemohla uvěřit, že se doopravdy vdává.

Když se nám před pár měsíci přiznali, že ve svých čerstvých šestnácti čekají dítě, málem mě odvezli rychlou přímo do špitálu a ostatní na tom nebyli o mnoho lépe, ale oba si postavili hlavu a trvali na tom, že si to maličké nechají a bude z nich rodina. Samozřejmě se mi to nelíbilo. Byli oba tak mladí, celý život před sebou a rozhodli se zničit si ho hned na začátku tím, že si nechají dítě místo toho, aby dostudovali, šli na vysokou a užívali si, dokud můžou. Ale všech připomínek jsem se vzdala ve chvíli, kdy se Bella urazila a přestala se mnou mluvit, protože jsem ji chtěla poslat na potrat. To malé stvoření v sobě si okamžitě zamilovala a nehodlala se ho vzdát. A dalším překvapením byla ta svatba. Samozřejmě si na ni jako malí hráli, vázali si prstýnky z trávy a perliček, a vozili panenky v kočárcích, ale tohle? Pokud jsme předtím byli šokovaní, nemůžu ani popsat, jak na nás zapůsobilo tohle oznámení a co teprve na jeho otce, který se s celou touto situací srovnával ze všech nejhůře. Představoval si ze syna právníka, který převezme rodinnou firmu a ten si místo toho udělal děcko s holkou z chudé, nevýznamné rodiny policejního ředitele jednoho okrsku.

„Myslíš, že se mu budu líbit?“ Kriticky se na sebe zahleděla v zrcadle pověšeném na protější zdi a rukou si přejela po svém bříšku. Nedokázala jsem se neusmívat.

„Líbila by ses mu i v pytli,“ odvětila jsem pravdivě a z kabelky vytáhla taštičku s nezbytnými věcmi, kterou jsem jí podala. Zvědavě nakoukla dovnitř a se smíchem vytáhla modrý podvazek a stříbrnou sponku do vlasů. S radostí si ji zapnula do vlasů a podvazek si obratně natáhla na štíhlou nohu v balerínách.

„Není ti líto, že tady nemáš kamarády?“

„Proč? Můj nejlepší přítel tady přece je a na tom jediném záleží.“ Usmála se spokojeně a pak po mě střelila rychlým vystrašeným pohledem. „Přišel přeci, že ano?“

„To víš, že ano. Nikdo by ho od toho neodradil,“ ozval se hlas Elizabeth z opačného konce chodby. Obě jsme se k ní otočily a musela jsem uznat, že jí zelenkavé hedvábí perfektně pasuje k očím a celkově vypadá moc dobře. Bella hlasitě vydechla a skoro jsem slyšela, jak jí spadl kámen ze srdce.

„To je dobře,“ zamumlala si pod nos a znovu pohledem zabloudila k zrcadlu. Elizabeth k ní přistoupila a natáhla ruku s malou krabičkou. „Co je to?“

„Něco půjčeného a taky nového,“ osvětlila jí a otevřela sametové víčko. Vevnitř se ukrýval pár drobných náušnic s jemnými kamínky a stříbrný řetízek s diamantovým srdíčkem. Bella zalapala po dechu a lehce po špercích přejela bříškem ukazováčku.

„Je to krásné.“ Vydechla tiše a nechala si řetízek zapnout kolem krku.

„Edward říkal, že se ti budou líbit.“ Ten o tom musel něco vědět, když znal mou holčičku lépe než své vlastní boty…

„Tak půjdeme?“ navrhla jsem a vzala ještě ze stolu kytici bílých růží a lilií.

Rozešly jsme se chodbou a zastavily se před dvoukřídlými těžkými dveřmi, kde už na nás čekal Charlie. Když Bellu uviděl, zaleskly se mu oči a jen s přemáháním zadržoval slzy.

Povzbudivě jsem mu stiskla ruku a spolu s Elizabeth vklouzla do oddací síně, kde už na nás čekal soudce Philips a Edward starší a mladší, oba v oblecích. Rozezněla se ústřední melodie z filmu Forest Gump a já potlačovala smích, protože mi doopravdy přišlo vtipné, že si oba zamilovali zrovna tento film a nechali se jím inspirovat.

Postavila jsem se do řady naproti budoucí tchýni a tchánovi mé dcery a povzbudivě se usmála na mladého, ale urostlého a velmi krásného ženicha, ale ten se díval s rozzářenýma očima na otvírající se dveře, jimiž do sálu vstoupila Bells zavěšená do Charlieho.

Zdálo se, že vůbec nevnímá, pohledem vysela na Edwardovi a celá podivně svítila štěstím a láskou. Zdálo se, že se téměř nedotýká podlahy a jako křehká víla se vznáší ke svému princi.

Došli až před usmívajícího se soudce, Charlie Bellu jemně políbil na čelo a vložil její ruku do té Edwardovy. Dívali se na sebe, jako by krom toho druhého na světě nic jiného neexistovalo a já konečně uvěřila, že by jim to mohlo klapat a vydržet. Nikdy předtím jsem takovou lásku, úctu a oddanost u tak mladých lidí neviděla, ale oni mi dali naději.

„Já, Edward Mason, odevzdávám se tobě, Bello, a přijímám tě za svou manželku. Slibuji ti věrnost a lásku v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí.“

„Já, Isabella Swanová, dávám se tobě, Edwarde, a přijímám tě za svého manžela. Slibuji ti věrnost a lásku v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i chudobě. Budu tě milovat po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí.“ Slzy mi stékaly po tvářích a já byla ráda za voděodolnou řasenku. Pevně jsem se přitiskla k plačícímu Charliemu, kterého to očividně vzalo stejně jako mě. Na druhé straně uličky na tom ale nebyli o moc líp.

„Vyměňte si prstýnky,“ promluvil soudce a asistentka k nim přistoupila se sametovým polštářkem, na němž ležely dva úzké kroužky. S úsměvem si je navlékli a nepřestávali si hledět do očí. „Z moci mi svěřené vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“

Nemuseli jsme čekat dlouho a ten nedočkavý mladík se sklonil ze své výšky a něžně spojil svá ústa s těma Belinýma, která mu je ochotně nabízela a okamžitě se ponořila do svého prvního manželského políbení. Nadšeně jsme se roztleskali, a zatímco Charlie s Edwardem starším se podepsali jako svědci na oddací listině, s Elizabeth jsme se vrhly na naše mladičké novomanžele a se smíchem je objímaly a gratulovaly jim k začátku jejich společného života. 

Autor: Rhi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky a navěky - Prolog: