Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky a navěky - 3. kapitola

09.12.2015 (21:30) • Rhi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1884×

3. kapitola

Seděla jsem bez pohnutí na měkké posteli ve stejné pozici už jedenáct hodin čtyřicet pět minut a dvacet tři sekund. Dvacet čtyři.

Stmívalo se a já na to velké rudé kolo měla perfektní výhled z okna svého hotelového pokoje.

Poslední sluneční paprsky mi vesele jiskřily na kůži odhalených paží.

Jejich prohlížením jsem strávila čtyři hodiny a patnáct minut v době, kdy dovnitř otevřeným oknem proudil teplý, zvláštně vonící vzduch a nejjasnější světlo. I to se výrazně lišilo od toho, co jsem znala z Forks, Aljašky, Kanady, Itálie a množství dalších míst, která jsem kdy navštívila.

Netušila jsem, čím to může být, ale všechno se tady zdálo tak jiné… Já se taky chovala jinak. Ještě nikdy jsem se necítila tak ne svá a strnulá jako tady. Venku jsem se neustále rozhlížela, zkoumala každičký kousek ulice, každý obličej kolemjdoucích lidí.

Hledala jsem.

Něco povědomého, cokoliv, co by mě uhodilo do očí, a já věděla, že to znám.

Ale nic jsem nenašla.

Na kolenou mi jako to nejtěžší závaží ležela složka s dokumenty, jež pro mě získal Carlisle, ale neotevřela jsem ji. Nebylo třeba. Za tu dobu, kdy mi oznámil ty neuvěřitelné informace o mém bývalém já, jsem je četla nesčetněkrát a už po prvním přečtení jsem je znala nazpaměť. Hustě popsané řádky mi létají myslí a zas a znova mi připomínají, co už vím a s čím se jen těžko vyrovnávám.

Manžel, děti…

Cítím samotu každičký okamžik své existence a nejvíce ve chvílích, kdy mě obklopuje má rodina, ty tři dokonalé zamilované páry. Nejhůře se to snáší, když musím poslouchat jejich dovádění a dokazování si lásky. Jenže sama jsem ani jednou nepocítila touhu po lásce.

Často mě přepadala tělesná touha, kterou jsem uspokojovala s více než ochotnými upíry, kteří se nachomýtli někde poblíž. Ale nikdy nešlo o nic víc než zvířecí pudy, základní instinkty a sex, spoustu drsného a úžasného sexu.

A pak nic.

Obléct se, rozloučit se, slíbit mu, že to někdy zopakujeme, i když vím, že mi to nestálo za to, abych to s ním opakovala.

Pak?

Prázdnota.

Jsem jen prázdná nádoba, krásná a chladná, vražedná.

Naplňuji se krví, koluje mnou jed.

Přináším zánik, tak jak můžu cítit lásku?

Tu pravou, o níž jsem už tisíckrát četla v knihách, tu, kvůli níž je člověk ochoten za toho druhého položit vlastní život a vše mu obětovat?

Mám ráda svou rodinu, i když je často nemůžu vystát. Zbožňuji je, jednoho vedle druhého, neboť každý je jedinečný a svůj, přestože si jsme všichni tolik podobní. Nebo spíš si jsou oni tolik podobní. Vedle nich vybočuji a cítím to velmi jasně. Vím, že i oni to vidí, ale neupozorňují na to.

Jsou tak lidští, dokonce bych řekla, že i zranitelní. Dokážou se vžít do lidí. Cítí emoce, které prožívají, vědí, jaké budou jejich reakce v určitých situacích.

Já jsem vždycky zmatená.

Angele zemřela kočka. Všichni kolem ji utěšovali, objímali ji a ona plakala. Cítila jsem z ní hlubokou bolest ze ztráty něčeho důležitého, zoufalství a žal.

Nerozuměla jsem tomu.

Proč tak vyvádí? Bylo to jen zvíře, obyčejná kočka, která se dá lehce nahradit a vzpomínky na ni brzy vymizí. Byla to jen otázka času. Nedlouho poté přišla s fotkou kotěte, které jí rodiče koupili k narozeninám. Byla zase šťastná a taky pořádně otravná, protože o tom hloupém uzlíčku chlupů dokázala mluvit hodiny a já za ní sedím aspoň na třech předmětech.  

Je pro mě opravdu těžké porozumět jejich reakcím, ale celá rodina se mi snaží pomoct a vysvětlují mi, proč se kdo a jak chová. Není to jednoduché. Nedává to logiku.

Stejně tak nedává logiku, proč jsem teď tady.

Reagovala jsem dost přehnaně a překvapila tím sama sebe.

Když mi Carlisle pověděl o tom, kdo byla Isabella Masenová, musela jsem pryč. Všichni se na mě dívali, jako bych byla sopka těsně před výbuchem, ale já se nejvíce ze všeho cítila zmateně. Opravdu to mluvil o mně? Nespletl se? Nezaměnil si mě s jinou ženou, která ten den umřela? Vyklouzla jsem i se složkou z domu a běžela vysoko do hor, kde jsem se usadila na nejvyšší skálu a opakovaně si pročítala všechny informace.

Celý můj svět se přestal otáčet a zadrhl se v pohybu. Hledala jsem nějaké vysvětlení toho všeho, ale nepřišla jsem na nic.

Když jsem se po přeměně probudila, byla jsem nikdo. Ne, byla jsem Bella.

To jediné jsem o sobě věděla, to jediné mi řekl i Carlisle. Neměla jsem se od čeho odrazit, a tak jsem začala od nuly a budovala svou vlastní osobnost.

Byla jsem čistá, nepopsaný list, tabula rasa.

Chodila jsem po domě, rozhlížela jsem se a zjišťovala, co se mi líbí a co ne. Už jen se vyznat mezi těmi zvláštními pocity mi přišlo podivné. Ale přišel Jasper a vysvětloval. Cítil to, co já, a dával tomu jména. Budoval spolu se mnou.

Pak už to bylo lehčí. Zkoušet a rozhodovat se.

Na prvním lovu jsem zjistila, že se jelení krev skoro nedá pít. Medvědí je lahodná a šťavnatá, ale pumí nepřekonatelná.

Při první návštěvě butiku jsem zjistila svou oblíbenou barvu. Tmavě modrá. Oranžová mě naopak odpuzovala. Smetanová uklidňovala, červená vzrušovala.

Lidští muži mě znechucovali.

Nemusela bych ani cítit emoce a z jejich tváře jsem přesně věděla, na co myslí. Nebylo to nijak těžké uhodnout. Navíc smrděli nepříjemným štiplavým zápachem potu, což se snažili zakrýt lacinými kolínskými. Často byli cítit i močí, což už na mě bylo doopravdy dost. Kdykoliv se ke mně nějaký chlap, teď mluvím o lidském exempláři, přiblížil, skoro jsem přestala dýchat a snažila se tvářit příjemně. To teplo sálající z nich mě pálilo, v ústech se mi tvořil jed, plameny mi sžíraly krk a dusila jsem se odporem.

Nikdy jsem si s žádným z nich nezačala.

Proto pro mě byl takový šok, když jsem se dozvěděla o svém manželovi.

Jak asi vypadal? Byl stejný jako ti ostatní, se kterými jsem se doposud potkala? Byl něčím zvláštní? Proč jsem si ho vybrala? Milovala jsem ho? Miloval on mě?

Tolik otázek a žádná odpověď. A nejhorší byla ta nečekaná touha po poznání. Přesně toho se Carlisle bál, když mě přeměnil a právě proto mi o mě nechtěl nic říct.

Bál se, že bych se sebrala a utíkala za svou rodinou.

A já  to doopravdy udělala, ale ze zcela jiného důvodu než čekal.

Telefon vedle mě zazvonil a já sebou skoro cukla, tak moc jsem byla pohroužená do vlastních myšlenek.

„Prosím?“

„Ahoj Bells, jak se máš?“ Alice zněla uvolněně a ledabyle, jako bych od nich vůbec neutekla. Uznávám, že ode mě nebylo zrovna moc hezké proletět halou s malým batohem přes rameno a křiknout na ně, že potřebuju čas a zase se vrátím, ale stalo se. V tom okamžiku mi to přišlo jako nejlepší možný nápad a na nějaké vysvětlování jsem neměla nejmenší náladu, stejně tak jako na loučení. Esmé by se opět tvářila jako u mučení Krista a mě by se mohly dostavit výčitky svědomí. Od té doby, co mi o nich Jasper do detailů povídal a ukazoval mi je na každém druhém kroku, jsem je taky chytla.

Proč já se ho jenom ptala na ten divný pocit, který cítila Jessica, když se objímala s Mikem po tom, co se na večírku opila a vyspala s Erikem?

Blbá Jessica, všechno je to jen její chyba.

„Normálka, co doma?“

„Právě jsme přijeli z lovu, byli jsme v horách. Dole svítí slunce, říkala jsem ti o tom…“

„Vím, proto jsme nemohli první týden do školy.“

„Přesně tak. Ale od pondělka už má být zase deštivo. Stihneš se do té doby vrátit?“

Přemýšlela jsem, jestli se chci ještě vůbec vrátit, ale věděla jsem, že odpověď bude vždycky znít ano. Chyběli by mi a chyběla by mi dokonce i škola. Už teď jsem se do ní neskutečně těšila.

„Když odletím zítra, mohla bych se vrátit v pondělí večer, možná v úterý ráno.“

Na druhé straně sluchátka se ozvalo nadšené zavýsknutí a pár úlevných výdechů. Rodina u Alice ani nedýchala, abych si jich náhodou nevšimla. Co čekali? Že to okamžitě položím?

„Už se na tebe moc těšíme.“

„Já na vás taky,“ pousmála jsem se a pozorovala poslední paprsky slunce a nádherně zbarvenou oblohu, která se přelévala do noci.

„Zeptej se jí, jak je v Chicagu!“ Jakmile jsem zaslechla Emmettův hlas, nemeškala jsem a doopravdy to položila. Lekla jsem se a být člověk, srdce by mi určitě v hrudi divoce bušilo.

Já místo toho jenom zalapala po dechu. Takže oni to věděli. Buď měla Alice vizi,  nebo jim to prostě došlo. V konečném důsledku není až tak důležité jak…

Spíš co si o tom myslí. Zvlášť, když jsem netušila, co si o tom sama myslet.

Vstala jsem z postele a z malého zavazadla vytáhla krátké červené šaty se spadlými ramínky a hlubokým výstřihem. Převlékla jsem se z riflí a košile a ještě si pročísla lokny, než jsem s malou kabelkou jen tak tak pro klíče od pokoje a drobnými vyrazila do podvečerních ulic Chicaga.

Chodníky přeplněné hlavně mladými lidmi mě rozechvívaly. Můj štít byl tak jako pokaždé v pohotovosti, ale to neznamená, že jsem necítila. Ta spousta voňavek a osobitých vůní krve, dokonale mi to pletlo hlavu a já se po chvíli přistihla, že se mezi nimi proplétám s uvolněným úsměvem na rtech. Dokonce mi ani nevadily pohledy, které na mě vrhali mladíci.

Jak říkám, tohle město na mě mělo nějaký divný vliv.

Procházela jsem zrovna kolem nějakého hodně hlučného klubu, když jsem pocítila známé trnutí vzadu v hlavě a do nosu mě udeřil silně kořeněný a přesto sladký pach dalšího upíra. Obezřetně jsem se porozhlédla a uviděla ho téměř okamžitě. Ležérně se opíral o zeď hned vedle vchodu do klubu a obklopovala ho asi desítka pubertálních, silně nalíčených dívek. Přimhouřila jsem oči, a když jsem se setkala s jeho temně rudým pohledem, lehce jsem se pousmála, což mi oplatil a bez jediného pohledu ke svým obdivovatelkám si to zamířil ke mně. Jemně jsem se zachvěla a zaplavila mě dobře známá tužba. Jeho vlastní.

I na upíří poměry vypadal dokonale. Široká tvář, spíše obrácený trojúhelník, husté, téměř černé vlasy rozcuchané kolem hlavy, několikadenní strniště, které samozřejmě muselo mít mnohem více než pár dní… Dal by se s lehkostí zařadit mezi pětku nejhezčích mužů, s nimiž jsem se kdy vyspala. Tedy, eh… Já se s ním samozřejmě ještě nevyspala. Ještě? Hups…

Došel až ke mně, na nic nečekal a svou velkou rukou mě pohladil po tváři. Naše teplota byla totožná, ale přesto mě jeho dotek rozehříval na těch správných místech.

„Někoho tak krásného jsem tady ještě neviděl. Nejsi místní.“

„Záleží na tom?“

Zasmál se a zakroutil hlavou. Nejspíše hned pochopil, že o nějaké řečičky mi ani v nejmenším nejde. Přistoupil ještě blíže a naklonil se ke mně. Olízla jsem si rty a nedočkavě k němu zvedla hlavu. Rty mi přejel po uchu a jemně o něj zaškrábal svými zuby. Tiše jsem zasténala a mírně se prohnula v zádech. Nezažila jsem nikdy nic tak vzrušujícího, jako když se někomu uvolníte pod těmi vražednými nástroji. Ta blízkost smrti, to nebezpečí… Ano, přesně toto potřebujeme ke svému životu jako lidé vzduch.

Rukama jsem mu vklouzla do vlasů a přitáhla si ho k sobě co nejblíže. Přilepila jsem se na jeho rty a vášnivě ho políbila. Nenechal se dlouho pobízet a brzy mi jazykem plenil ústa a pohrával si s tím mým. Rukou jsem mu zajela pod černé tričko na vypracované břišní svaly a on se rozchechtal. 
„Tak nedočkavá…“ Teprve teď jsem si uvědomila, že stojíme stále uprostřed ulice a kolem nás prochází lidi. Dost se jich na nás i dívalo a nejspíše čekali, jestli jim předvedeme pořádné divadlo. I u nich ta představa vyvolávala příjemné pnutí.

Odtáhla jsem se od něj a nechala se vzít za ruku. Netušila jsem, kam chce jít, ale souhlasila bych i s obyčejnou temnou uličkou. Na takových detailech, jako je místo, nezáleží. Ne nám.

Vedl mě mezi zklamanými lidmi někam do zadu a já si ve svém zaujatém, a přiznejme si to, i v nadrženém stavu vůbec nevšimla ženy, která se z nenadání zastavila jen kousek od nás a zůstala na mě civět s otevřenou pusou. Obvyklá reakce, ale typická spíše pro muže, ale ani to vlastně není pravidlo. Vzpomněla jsem si na jednu upírku, která na mě vždycky civí div, že jí jed neteče z pusy a mírně se nad tou vzpomínkou otřásla. Lepší si to nepřipomínat. Vzrušení ze mě dost opadlo a i já se zastavila, když jí z úst vyklouzl tichý vzlyk.

„Bello.“

Zkameněla jsem a můj společník si té změny všiml jen zlomek vteřiny potom. Nechápavě na tu ženskou sklouzl pohledem a jemně mu zajiskřilo v očích. Měl hlad, samozřejmě. To mě ale momentálně vůbec nezajímalo. Mnohem důležitější totiž bylo, odkud mě ta žena zná.

Celou dobu jsem někoho hledala a ve chvíli, kdy jsem polevila na obezřetnosti, jsem ho našla. Neuvěřitelné.

„Promiňte? Známe se?“ vytrhla jsem se neznámému a udělala pár kroků k ženě, která přede mnou vystrašeně couvla, jako by viděla ducha. Nadzvedla jsem nechápavě obočí a pozorovala, jak divoce kroutí hlavou a snaží se zahnat slzy tlačící se jí do jasně modrých očí. Při tom prudkém pohybu se jí delší hnědé, vlnité vlasy uvolnily ze sponek a spadaly jí do čela.

Prohlížela jsem si ji a snažila se pochopit, proč mi to přišlo povědomé. Mnohem povědomější ale bylo gesto, jímž si ony neposedné prameny z obličeje odhodila. Znala jsem ho totiž moc dobře od sebe. S otevřenou pusou údivem jsem znovu pokročila kupředu, ale ona se otočila na patě, a jak nejrychleji mohla, se vydala tlačenicí pryč. Jenom jsem za ní zůstala opařeně civět a nemohla se vzpamatovat. Přestože jsem ji neznala, něco v jejím obličeji mi bylo až příliš dobře známé. Ten obličej se totiž velmi blízce podobal tomu mému.

„Počkej na mě, hned jsem zpátky,“ houkla jsem ještě na svého upířího společníka, který jen nevzrušeně pohodil rameny a ztratil se v davu. Ještě jednou jsem do nosu nabrala jeho vůni a věděla jsem, že ho najdu, ať už se zatoulá do jakékoliv uličky. Vydala jsem se ale po jiné vůni.

Rozkvetlá louka, ranní rosa, slunce a písek. Moc lákavé, ale na to jsem si teď zakázala myslet.

Pronásledovala jsem ji a měla dojem, že ví, že ji někdo sleduje. Neustále se ohlížela a pátrala v davu, ale já se pokaždé šikovně přikrčila nebo ukryla do stínů při zdech budov, takže mě nemohla vidět.

Během pěti minut jsme se ocitly u ústí do klidné ulice. Stály zde rodinné domky dělené jen malými zahrádkami, některé větší, jiné menší, ale rozhodně krásné. Zvláštní, takhle v centru tato spořádaná čtvrť. Prošla kolem velkého domu z temně rudých cihel a na okamžik se zastavila u nízké kované branky. Vytáhla z kabelky klíče, odemkla schránku a vylovila z ní několik dopisů. Pak ji znovu zamkla a pokračovala v chůzi k vedlejšímu domu, o dost menšímu a obloženému bílými deskami. Vedle vchodových dveří stála vzrostlá borovice, po níž by i méně zdatný člověk dokázal vylézt do prvního patra. Divila jsem se, že tak riskují. Kdyby si toho všiml nějaký zloděj, nic by mu nezabránilo v tom je vykrást. Naklonila jsem hlavu na stranu a pomalu prošla kolem branky, kde vybírala poštu. Jen zběžně jsem pohlédla na jméno rodiny, která zde bydlela a vzápětí jsem se zarazila na místě neschopná pohybu. 

Masenovi

„Renée, jsi v pořádku?“ Mužský hlas z domu, do něhož žena vešla, mě aspoň trochu probral z prvotního šoku. Možná je to jenom náhoda. Třeba to vůbec není tak, jak to vypadá…

„Bože, Charlie!“

„Pšt, miláčku, co se děje? Proč pláčeš?“ Připlížila jsem se blíže k oknům a dávala si pozor, aby mě neviděl žádný soused a nezavolal na mě policajty. Plavala jsem si mezi stíny, až jsem se dostala k oknu v přízemí, odkud jsem měla perfektní výhled na objímající se dvojici uprostřed vkusně zařízeného malého obýváku.

„Já jsem viděla, viděla jsem…“ Opět zavzlykala a zabořila obličej do ramene o dost vyššího muže s tmavě hnědými vlasy lehce prorostlými šedí. I v jeho obličeji jsem zahlédla něco moc dobře známého a opět se zachvěla.

„Zase jsi viděla nějakou přejetou kočku? Nesmíš si to tak brát, drahoušku…“

„Já neviděla přejetou kočku! Přestaň ze mě dělat hysterku!“ zavřískala a odskočila od něj, jako by ji popálil. Jenom jsem nechápavě nadzvedla obočí. Pokud se nepletu, tak o ni měl jenom starost, ale ona se chovala doopravdy hystericky.

„Renée, já z tebe nedělám…“

„Viděla jsem Bellu.“ Její zašeptání mě přimrazilo na místě a muže v pokoji taky. Naprázdno otevíral pusu a kulil čokoládově hnědé oči.

„Renée…“

„Ne, já vím, co mi chceš říct, ale vím, co jsem viděla! Měla na sobě rudé šaty a byla neuvěřitelně bledá a krásná, ale byla to Bella!“

„Miláčku, viděla jsi jenom někoho, kdo se jí podobal…“

„Zavolala jsem její jméno a ona se otočila. To ti nepřijde zvláštní?“ Muž si protřel oči hřbetem ruky a posadil se do plyšového, lahvově zeleného křesla.

„Renée, já vím, že ti chybí, to nám všem, ale…“

„Charlie, já cítím, že moje holčička není mrtvá! A když jsem ji viděla na tom chodníku, srdce se mi rozbušilo… Vypadala skoro stejně, jako když k nám přišli před tolika lety na poslední návštěvu.“ Muž se prudce postavil a chňapl ženu za ramena, až sebou polekaně škubla.

„Bella je mrtvá, Renée! Už deset let je mrtvá a tím, že se s tím nedokážeš smířit, neubližuješ jenom sobě, ale i nám ostatním! Proč si sakra myslíš, že se Edward s dětmi odstěhoval?! Už to nemohl dál vydržet!“

Renée jen na prázdno otvírala ústa jako ryba na suchu a snažila se popadnout dech, což se jí nepodařilo. Charlie ji pustil, jako by ho popálila a s hlasitým dusotem přešel do předsíně, kde na sebe natáhl boty a bundu. Jen tak tak jsem uskočila více stranou, aby mě neviděl, když otevřel dveře a vyřítil se ven. Ještě chvíli jsem pozorovala jeho mizející záda a poslouchala hlasité vzlyky z domu. Vzlyky mé matky a záda mého otce.

Po větvích borovice jsem se vyšplhala do prvního patra domu a pootevřeným oknem vklouzla do tmavé místnosti. Ze zdí se v rozích odchlíply tapety se zelenými pruhy a na světlém nábytku ležela vrstva prachu. Ve vzduchu se vznášel sladký pach zatuchliny a jen stín zvláštní vybledlé vůně, v níž jsem rozpoznávala směs bílých broskví, lotosových květů a březového dřeva. Očividně tady už dlouho nikdo nebyl.

Široká postel s fialovou prošívanou dekou a množstvím plyšových polštářů, dokonale ustlaná a s nejsilnější koncentrací oné vůně. Teprve když jsem na nočním stolku uviděla fotku, docvaklo mi, komu ten pokoj patřil a to poznání mě dočista ohromilo. A ještě víc to, že mi to nedošlo mnohem dříve.

Opatrně jsem se posadila na matraci a vzala do rukou onu fotografii.

Chlapec a dívka, možná tak patnáctiletí. Oba se širokým úsměvem na tváři… Eh, tenhle výraz už umím pojmenovat… Tvářili se rozpustile a šťastně.

V tváři dívky jsem rozpoznala svou vlastní a věděla jsem, že tohle jsem kdysi dávno byla já.

Kluk vedle ní, tedy vedle mě… Chvíli jsem zkoumala jeho obličej a snažila se na něj udělat neobjektivní názor. Na člověka mu to moc slušelo. Rozcuchané hnědé vlasy s měděnými odlesky, úzká tvář s vysokým čelem a výraznými hranatými čelistmi, rovným nosem, plnými ústy a těma nejzářivějšíma, smaragdově zelenýma očima jaké jsem kdy u lidí viděla.

Rozebrala jsem opatrně rámeček a vytáhla fotografii. Chvíli jsem si ji ještě pozorně prohlížela a pak otočila na druhou stranu. Nevím, co přesně mě k tomu vedlo, ale objevila jsem tam nápis, který mě donutil opět přestat dýchat.

Bella a Edward, 30. 11. 1988

Přiznávám, že mě už několikrát napadlo, že by to mohl být On. Ale stále existovala možnost, že šlo jen o kamaráda. Teď už jsem věděla jistě, že tohle žádný kamarád nebyl.

Složila jsem během sekundy rámeček opět dohromady, ustlala postel, aby nikdo nepoznal, že tady seděl někdo nezvaný a jenom tak zkusila sáhnout na kliku. Ani mě nepřekvapilo, když se nic nestalo a dveře pevně držely. Zamknuto, jak jinak.

Vyklouzla jsem oknem a přirozenou rychlostí se dostala zpátky do centra.

Potřebovala jsem nějak rozptýlit ty divné myšlenky, které mě neustále přepadaly a nedovolovaly myslet na nic jiného než na to, co se stalo v domě mých rodičů. Ani v nejmenším se mi nelíbilo, co se odehrávalo v mém nitru, už z toho důvodu, že jsem té bouři vůbec nerozuměla. Nejvíce podivné bylo, že mě nerozrušilo seznámení s mými rodiči, ani zapečetěný pokoj, jako jedna jediná, skoro osmnáct let stará fotka. Potřebovala bych akutně Jaspera, aby mi pomohl to všechno ve mně pojmenovat. Ale můj velký bratr tu nebyl, a proto jsem si musela pomoct jiným způsobem.

Šla jsem po vůni a ta mě zavedla až do klubu, v němž se na parketu pohupovaly desítky párů v rytmu pomalé melodie. Stačil jediný pohled a našla jsem svého neznámého upíra přímo uprostřed s černovláskou v náručí. Pevně se k sobě tiskli v mileneckém objetí a on se skláněl hlavou až k jejímu rameni. Pro nezaujaté pozorovatele to muselo vypadat, že jí líbá na krku, ale mému dokonalému zraku nic neuniklo. Rty doopravdy pohyboval na jemné kůži, ale ústa měl otevřená a zuby zabořené hluboko v krční tepně.

Přepadlo mě silné vzrušení, jež jsem pocítila až v podbřišku. Zvláčněla jsem touhou a v silném nutkání prohnula záda jako kočka.

Ucítil mé rozpoložení přes celou místnost a sytě rudé oči mu zajiskřily navlas stejnými pocity. Vykouzlilo mi to na tváři svůdný úsměv a stačilo jen pokynout hlavou k východu a pochopil. Znovu se sklonil k dívce a já slyšela poslední úder jejího umírajícího srdce. Tlumeně jsem zavrčela, nedočkavá a rozžhavená do ruda.

Vyklouzla jsem z baru a nechala svou temnou mlhou oblouzněnou mysl volně běžet. Myšlenky na lidský život jsem odsunula do pozadí, pro teď postrádaly na důležitosti.

Ze skupinky přiopilých chlapů jen pár metrů ode mě se odlepil urostlý blonďák a vůně jeho krve, přestože zkažená alkoholem mi ještě více zamotala hlavu.

„Ahoj kočičko, co ty tady tak sama?“

Zeširoka jsem se usmála a párkrát svůdně zamrkala. Dokonalý nápad!

„Řekni mi, jsem krásná?“ zahleděla jsem se do jeho modrých očí a zaměřila veškerou sílu.

„Jsi nádherná,“ vydechl téměř zbožně a to mi úsměv ještě rozšířilo. Naklonila jsem se k němu a rukou mu přejela po hrudi, pod níž silně tlouklo jeho srdce. Ty údery mi zněly v hlavě a na nic jiného jsem se ani nedokázala soustředit.

„Chci tě,“ zapředla jsem a už ho za ruku táhla do uličky vedoucí do malého dvora za barem. Natiskla jsem se na jeho horoucí tělo a hlasitě zavrčela, když se jeho nechutné upocené pracky dotkly mého pasu a sjely po něm na zadeček. Přirazila jsem ho ke zdi, a vnímala jenom praskání kostí, protestování cihel, jeho úpění a vůni krve.

Ne, pak už jsem nevnímala vůbec nic. Jen mé zuby bořící se do měkké kůže, lahodnou tekutinu proudící mi do rozžhaveného hrdla a rychlé ruce upíra strhávající ze mě šaty těsně před tím, než se s mým tělem spojilo to jeho, mnohem větší a silnější.

Pak už všechno zmizelo v rudé mlze a temnotě. 

Autor: Rhi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky a navěky - 3. kapitola :