Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vysvobození? Ano, ale za jakou cenu...

11.09.2009 (11:45) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1491×

Už je to pět let, co jsem odešla od Cullenových. A pět let, co jsem se stala upírem. Když si vzpomenu na tu dobu před pěti lety, zmocňuje se mě zvláštní pocit. Byla jsem šťastná, měla jsem rodinu, velkou lásku,... Až do toho dne.

Byli jsme s Edwardem a Alice na lovu, všechno šlo dobře, probíhalo to normálně. Na novorozeného upíra jsem si prý počínala nadměrně skvěle. Prý... Zrovna jsem byla uprostřed lovu, když jsem zachytila pach člověka. To ve mě probudilo takovou chuť, že jsem se za ním vydala. Ani Edward, ani Alice mě nedokázali zastavit, byla jsem o tolik rychlejší. Toho člověka jsem našla poměrně snadno. Nic necítil. Bylo to velmi rychlé. Potom, co jsem ho vysála jsem se cítila dobře, skvěle. Byla jsem nasycená. Za chvíli ale tento pocit vystřídal stud.

Ach bože, zabila jsem člověka. A Alice to neviděla. Vždyť bylo o tolik lehčí číst moji budoucnost, když jsem byla upír. Proč mě nevarovala, proč to alespoň neřekla Edwardovi? Proč?? Styděla jsem se za sebe tak moc, že jsem se nemohla vrátit ke Cullenovým. Hanbou bych se propadla. Určitě by řekli, že je to normální a stává se to, ale stejně bych tím porušila jejich filosofii.

Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem si nevšimla, že ke mě Edward i Alice přiběhli. Asi to musel být strašný pohled. Sedím na zemi, obličej od krve, rudě zářící oči a hlavně... hlavně ta mrtvola vedle mě.

"Bello", zašeptal Edward.

Zvedla jsem k němu oči, vypadal zdrceně. Moc jsem se styděla.

"Bello", zašeptal znovu. "Co se stalo?"

Postoupil ke mě a chtěl mě vzít za bradu.

"Nech mě být", zasyčela jsem. Připadala jsem si špinavá.

Oba o krok ustoupili.

"Bello, tys toho člověka...", zeptala se Alice se strachem v očích.

Ne, on jen spí, pomyslela jsem si sarkasticky. Teď ovšem nebyl vhodný čas na jakékoliv nevhodné poznámky.

"Ano", řekla jsem překvapivě pevným hlasem.

"Bello, začal Edward, to nevadí. To se stane. Jsi upírkou teprve chvíli. Popravdě dalo se to čekat."

"Takže jste věděli, že něco takového udělám? Že zabiju nevinného člověka?"

"Nevěděli, ale všichni jsme si tím prošli. Opravdu nejsi výjimka."

To mě rozzuřilo. Temně jsem zavrčela.

"No tak, uklidni se", chlácholila mě Alice.

"Bello, nic se neděje. Příště se to nestane. Už to nedovolím", podpořil Edward Alice.

Podívala jsem se na něj, jeho obličej byl bez jakékoli emoce, ale oči ho prozradili. Byla v nich bolest. Vstala jsem a objala ho. Potom jsem se otočila a běžela jsem pryč tak rychle, že mi nemohl stačit nikdo z nich. Alice nemohla mít vidění, rozhodla jsem se na poslední chvíli. Věděla jsem ale, že se za mnou vydají, buď teď nebo někdy později.

Tak takhle jsem se dostala na okraj upíří společnosti. Jedno jsem ale ještě neřekla. Lovím lidi. Stali se mojí potravou, bez nich bych nepřežila. Zpočátku jsem zkoušela lovit zvířata, ale ta mi nedávala takovou sílu jako lidé. Moje smysly byly bystřejší, byla jsem rychlejší. Bylo to prostě něco nového a mě to moc chutnalo. Dlouho jsem cestovala, nechtěla jsem se usadit, ale brzy mi začal tenhle kočovný život vadit. Našla jsem si opuštěný dům uprostřed lesa. Jako by ho tam někdo postavil přímo pro mě. Nebyl nijak veliký, měl jen dvě místnosti, ale pro mě to stačilo akorát. Ten dům byl poblíž Washingtonu, velkého města. Velká města pro mě byla něco jako obrovský supermarket. Lidé se prostě ztrácejí a jedno zmizení za týden přece nic neznamená. Musím vás ale trochu zklamat, nezaměřila jsem se jen na "zlé" lidi. Spoléhala jsem se na svůj čich a lovila ty lidi, kteří mi voněli. Občas jsem se musela spokojit s člověkem ne zrovna hezky vonícím, ale to mi nevadilo. Hlavně že jsem se nasytila.

Byl podvečer a já se připravovala na svůj lov. Oblékla jsem si obyčejné triko a džíny, abych nevyčnívala. Ještě jsem se rozhlédla po svém domečku, za ten rok jsem si ho pořádně zabydlela. Byl vážně pěkný a útulný. Vzala jsem do ruky mikinu a vyběhla do deštivého večera. Ve městě jsem byla za pár okamžiků. Natáhla jsem si mikinu, v 15 stupních bych jen v triku vypadala si trochu zvláštně. Bloumala jsem po ulicích a nasávala vůni lidí. Necítila jsem nikoho zvláštního a připravovala se na lov bez opojení (ti lidi, co mi voněli taky chutnali naprosto skvěle). Najednou mě ale do nosu udeřila úžasná vůně. Bože, to už jsem dlouho necítila. Šla jsem za ní a došla k jedné studentské hospodě. Ten člověk je uvnitř, klidně popíjí se svými přáteli a netuší, že už je nikdy neuvidí. Neví, že dneska zemře. Chvíli jsem stála venku a pak jsem se rozhodla jít dovnitř. Ještě jsem neudělala ani krok a ten krásně vonící člověk se začal přibližovat. Vůně sílila. Zůstala jsem tedy stát, dveře od hospody se otevřely a já strnula.

"Bello, panebože Bello, co tady děláš?", zavolal radostně člověk, na kterého se mi sbíhaly sliny.

"Miku", usmála jsem se. Ano, byl to Mike Newton.

Mike ke mně došel a potěšeně mě objal.

"Dlouho jsem tě neviděl. Vypadáš fakt dobře. A co vlastně děláš ve Washingtonu?", zeptal se.

"Bydlí tu moje známá a já jí přijela navštívit." Trochu jsem lhala, ale co se dá dělat. "Co tu děláš ty?"

"Jsem tady na univerzitě, chtěl jsem sice někam na jih, ale tady mají fakt skvělý baseballový tým. Nechceš se mnou zajít někam na jídlo? Mám strašný hlad."

To já taky Miku, já taky, pomyslela jsem si. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jeho krev tak krásně voněla a měla jsem hlad. Ale byl to Mike, ten Mike, který mi pomáhal, když jsem se přistěhovala do Forks. Ten co byl do mě zamilovaný. Bouřily se ve mě protichůdné pocity.

"Bello", připomněl se Mike.

Usmála jsem se na něj:"Taky mám hlad. Kam půjdeme?"

Mike se na chvíli zarazil, asi viděl v mém úsměvu něco zvláštního, něco krvelačného. Pak se vzpamatoval a řekl, že mě vezme do svého oblíbeného bistra.

Celou cestu jsem přemýšlela, co dělat. Nechala jsem Mika v klidu najíst, sice se trochu divil, proč nejím já, ale snažila jsem se mu namluvit, že jsem na speciální dietě. Lhát se nikdy nenaučím, ani jako upír. Když dojedl a zaplatil, nabídl se, že mě doprovodí domů. Nebránila jsem se, bydlela jsem přece daleko. Snažila jsem se Mika trochu zmást, takže jsem městem chodila sem a tam. Nakonec jsem ho zavedla do jedné tmavé uličky.

"Ta tvoje známá bydlí ale na divném místě", podotkl během svého vyprávění o škole. Já jsem se místo odpovědi zstavila uprostřed uličky a nechala Mika poodejít o pár kroků dopředu.

"A pak chodím.... Bello, zarazil se, děje se něco?"

"Nic, vůbec nic."

Trochu nervózně se pousmál:"Tak pojď."

Hlad už mě skoro rozežíral zevnitř. Nemohla jsem to vydržet, musela jsem. Prostě jsem musela. Moje svaly se napjaly a já se jediným skokem dostala před Mika. Povalila jsem ho na zem. Chvíli jsem vyčkávala.

"Bello, vydech Mike, co blázníš? Pusť mě, máš strašnou sílu."

Začínal se lehce potit. A hlavně se bál, když uviděl výraz v mém obličeji.

"To vážně není sranda, okamžitě mě pusť."

Ach strachu, jak sladce voníš. Už jsem nemohla déle čekat. Otevřela jsem ústa a ukázala Mikovi své zuby. Ten výrazně zbledl a vytřeštil oči. Snažil se bránit, ale co proti mě zmohl. Slyšela jsem jeho srdce zběsile tlouct, cítila jsem jak se jeho krev rozlévá celým tělem. Nechtěla jsem myslet na to, kdo to je a jednala jsem. Moje zuby se zakously do jeho krku a neomylně našly jeho tepnu. Trochu jsem stiskla a krev mi začala téct do úst. Cítila jsem, jak z jeho těla pomalu odchází život. Nevím jak dlouhou dobu jsem nad ním strávila. Když jsem dopila, podívala jsem se na jeho mrtvolu. Bylo mi ze mě samé špatně, ale co na tom, když jsem se cítila tak skvěle. Musela jsem ještě něco udělat s jeho tělem. Ostatních jsem se vždycky zbavila tak, že jsem je hodila na skládku nebo je spálila. Ale tohle nešlo, byl to Mike. Vzala jsem ho do náruče a odnesla ho poblíž svého domu, kde jsemmu vyhloubila jámu. Dala jsem jeho tělo dovnitř.

"Promiň", zašeptala jsem tiše a zasypala ho.

Po této příhodě jsem celý měsíc nic nejedla. Hlad mě zmáhal, ale brala jsem to jako trest za smrt přítele. Jednoho dne jsem ale selhala. Hlad vystupňoval na takovou úroveň, že jsem si připadala jako smyslů zbavená. Ten večer jsem zabila pět lidí. Už jsem se necítila odporně. Probouzela se ve mě síla, byl to úžasný pocit. Nedá se to srovnat s ničím, co jsem kdy zažila. Tento večer byl pro mě zlomový. Smrt pěti nevinných lidí se nedala vrátit, takže mi prostě nezbývalo nic jiného, než pokračovat. Nešlo to, krev pro mě byla jako droga. A já byla těžce závislá.

K pocitu spokojenosti mi stačili tři lidé, čím ale jejich počty rostly, tím to bylo lepší. Říkala jsem si, že stejně přijdu do pekla, tak proč to trochu neurychlit. Nelovila jsem jen ve Washingtonu, vydávala jsem se i do okolních měst a někdy jsem si udělala i "výlet" klidně i na druhou stranu Ameriky. Snažila jsem se být alespoň trochu nenápadná.

Poslední dobou jsem hodně myslela na Cullenovi. Hlavně na Edwarda. Pořád se mi po něm stýskalo, ale vrátit jsem se nemohla. Teď už ne. Vzpomínala jsem na to, co jsme spolu zažili. Moje lidské vzpomínky byly poměrně zamlžené, ale něco jsem si uchovala v paměti dost jasně. Náš první polibek, ten den kdy se mi poprvé ukázal ve slunečním světle a já nemohl z jeho krásného těla a obličeje spustit oči. A pak, když jsem ho poprvé spatřila jako novorozená upírka. Nádhera. Přemýšlela jsem o něm celé hodiny, dny a noci. Dokonce i během lovu a po něm. Chtěla jsem ho alespoň ještě jednou vidět. Naposledy. Mám pocit, že co nevidět přijde mé zatracení. A nemýlila jsem se.

Tři měsíce jsem si plánovala cestu do Forks, nebyla jsem ale s to se rozhoupat. V duchu jsem si nadávala, nejsem přece srab. Co je jedna tajná návštěva Forks oproti smrti tolika lidí. Asi to pomohlo, protože jsem si stanovila určité datum.

Večer před dnem D jsem byla dost neklidná. Bydlí tam ještě vůbec, když jsem se stala upírkou, chtěli se přestěhovat jinam, aby nevzniklo nějaké podezření. Doufala jsem, že je tam najdu. Seděla jsem ve svém domku a plánovala si, co udělám. Z mého rozjímání mě vytrhlo zaklepání. Jemné a možná trochu nesmělé. Otevřela jsem dveře a málem jsem omdlela (to ale upíři nedělají). Stál v nich ON. Můj anděl, celý můj život, má láska. To mnou projelo v první vteřině, v té druhé se mi do mysli vkradla otázka: Co tady dělá?

"Ahoj", řekl tím svým sametovým hlasem a nepatrně se usmál.

Vydechla jsem:"Edwarde."

"Ahoj Bello", promluvil další hlas.

Trochu jsem se vyklonila, abych se podívala za Edwarda. Byla to Alice. A vlastně celá Cullenovic rodina.

"Bello, musíme s tebou nutně mluvit", řekl naléhavě Carlisle a tak jsem ustoupila, aby mohli všichni dovnitř. Edward zůstal stát ve dveřích a díval se na mě, potom se sklonil, lehce mě políbil a zašeptal:"Chybělas mi."

Pak se protáhl za ostatními do domu. Šla jsem za nimi, všichni seděli v obývacím pokoji a nervózně se na mě dívali. Než jsem se stačila zeptat o co jde, promluvil Carlisle.

"Na začátek ti chci říct, že se na tebe nezlobíme a nikdo z nás si nemyslí, že bys byla zrůda. Pořád patříš mezi nás. Bohužel ale to, co děláš je už moc nápadné i pro normální lidi, natož pro nás upíry. Tanjina rodina a dokonce i Amazoňanky si o tom už povídají. Neví ale, kdo má na svědomí ta úmrtí. My ano, ale obáváme se, že to ví i Volturiovi."

Nepochybovala jsem, že Carlisle ví, že se ze mě stal krvelačný upír. Alice určitě měla nějaká vidění. A nepochybovala jsem ani o tom, že to tuší Volturiovi. Přesně to jsem chtěla. Musela jsem ale doufat, že já najdu dřív Cullenovy, než že najde Aro mě. Jedině Cullenovi mě mohli bez boje zastavit. A já věděla jak.

"Bello, viděla jsem tě. Viděla jsem všechno cos celou tu dobu dělala. Carlisle mi řekl, že tě mám "sledovat", ale nebudeme do toho zasahovat. Jakmile se to ale začalo stupňovat, vyrazili jsme za tebou", řekla mi Alice. "Mimochodem, jak se ti líbí dům? Stavěli jsme ho dost narychlo, ale není špatný."

Jen jsem otevřela pusu, potom jsem jí zase zavřela a trochu se usmála. To jsem si mohla myslet.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Jasper seděl v křesle a zvláštně se na mě díval. Asi si připomínal svoje staré časy. V nohách mu seděla Alice a pozorovala mě svýma velkýma očima. Rosalie a Emmett se drželi za ruce, ale nic neříkali. Jen Emmett se na mě jako vždycky šklebil. Esmé měla v očích starost a zároveň něhu. Asi byla ráda, že mě vidí. Carlisle se tvářil trochu zamyšleně. A Edward? Co k němu říct. Ten vypadal nádherně při jakékoliv situaci. Carlisle se znovu ujal slova.

"Přišli jsme sem, protože o tebe máme strach. Alice viděla, že Aro vyšle vojsko, aby se tě zbavilo. Asi jim začínáš přerůstat přes hlavu a chtějí tě zlikvidovat. Přišli jsme, protože tě chceme vzít zpátky do Forks. Chceme ti pomoct, postarat se o tebe.

"Alice? Alice..., vyjekl Jasper, Alice co se děje?"

Alice pořád seděla na zemi, ale tvářila se nepřítomně a její oči byly jakoby nevidoucí. Měla vidění. Za chvíli ale procitla a švihla po mě pohledem.

"Co se stalo, cos viděla", zeptal se Jasper.

"Nic, jen něco mlhavého. Asi Volturiovi", odpověděla Alice a znovu mě zpražila tema svýma jantarovýma očima. Napadlo mě, co asi viděla.

Esmé rychle vstala a přistoupila ke mě. Chytila mě za ruku:"Bello, prosím, pojď s námi. My tě ochráníme, nenecháme je, aby ti ublížili. Nechceme tě ztratit."

"Já vím Esmé. Carlisle, počkejte na mě všichni venku, sbalím si potřebné věci. A ty tu zůstaň, Edwarde."

Ostatní vstali a chystali se ven. Přistoupila jsem k nim a jednoho po druhém objala. Vypadali udiveně, ale všichni mé objetí opětovali. Alice zašeptala tak tiše, že ji nemohl nikdo jiný slyšet:"Sbohem."

Když odešli, přešla jsem k Edwardovi. Padli jsme si do náruče. Představovala jsem si tento den už tak dlouho. Celých pět let jsem byla odloučená od své životní lásky kvůli jedné novorozenecké chybě. Jeden druhého stále objímajíc jsme si šeptali slova lásky. Ujišťovali jsme se navzájem, že se moc milujeme, jak jsme si chyběli a jaká to byla chyba odejít. Po nějaké době jsem od něj poodstoupila a vážně se mu zadívala do očí.

"Edwarde, slib mi, že mě teď nebudeš přerušovat. Chci tě požádat o něco důležitého. O něco, co můžeš udělat jen ty."

Edward pouze kývl hlavou, ale jeho výraz byl napjatý.

"Rozhodla jsem se, že s vámi nepůjdu."

Edward se už už nadechoval.

"Ne, nic neříkej, jen poslouchej", utnula jsem ho rázně.

"Nepůjdu zpátky do Forks ani jinam. To ale neznamená, že se vzdám Arovi. Chci zemřít Edwarde a chci, abys mě zabil ty. Nechci žít navěky s tím, že už jsem zabila tolik lidí. Věděla jsem, že se mě pokusíte "zachránit", když začnu zabíjet víc lidí."

Na chvilku jsem se odmlčela, aby si to mohl Edward přerovnat v hlavě.

"Chci zemřít tvou rukou. Tys mi dal tenhle život a jedině ty mi ho můžeš zase vzít. Už takhle žít nechci. Nechci dál mařit lidské životy. A i když se tvářím lhostejně, mé pocity se nemění."

"Tak tohle Alice viděla, usmál se smutně, viděla jak mě prosíš o smrt. Snažila se to utajit. Bello, já to ale nemůžu udělat. Nezabiju tě. Můžeš po mě chtít cokoliv, ale tohle určitě ne. Ty ses zbláznila. Poslyš, taky jsem nějakou dobu lovil lidi. A podívej se na mě teď. Carlisle mě nakonec přesvědčil, že zvířata jsou stejně dobrá jako lidé. Pomůže ti taky. Bello, lásko... budeme zase spolu."

V jeho očích se zračilo zoufalství. Miluje mě natolik, že to dokáže? Že pochopí moje pocity a pomůže mi smazat mé hříchy?

"Lásko, nemůžu. Nikdy bych si neodpustil, že jsem zabil někoho, kdo je pro mě vším. A pokud bych to udělal, našel bych si i já způsob,jak se dostat za tebou."

Chytila jsem ho ruku a zadívala se mu upřeně do očí.

"Prosím, Edwarde, moc tě prosím. Já trpím. Moje tělo, moji duši sžírá vina. I kdyby bylo vše při starém, vinu budu pořád cítit. Moje smrt bude vykoupením za ty lidi. Něco za něco. Jeden nesmrtelný život za milion lidských. Není to fér? Pokud to ale nechceš udělat, určitě se najde někdo jiný."

Jeho obličej byl teď zkřivený bolestí. Rozhodl se, jen mi to ještě nechtěl dát najevo.

"Bello věř mi, že tě moc miluju. A strašně mě bolí, když vidím, jak se trápíš. Ale mnohem víc mě bolí ta představa, že tě ničím, že ukončuji tvůj život."

"Neboj, ostatní se na tebe nebudou zlobit. Ostatně, určitě nás teď slyší. Myslím, že Carlisle by to udělal."

"Mě ale nejde o ostatní. Mě jde o tebe, o mě. Já bych nedokázal žít s takovým pocitem."

"A já s tím mám žít? Zabila jsem Mika. Mika ze střední, chápeš? Kamaráda. Tys někdy zabil kamaráda?"

Edward neodpověděl a držel mě oběma rukama za ramena. Trvalo hodně dlouhou chvíli, než promluvil.

"Ne Bello, ale zabil jsem svoji lásku."

Pár vteřin mi trvalo, než jsem pochopila. Rázem mě zalila vlna radosti a úlevy. Zároveň jsem pocítila strach, ale ty radostné pocity ho přebyly.

"Ach Edwarde. Moc ti děkuju. Jen je mi líto, že už se nikdy neuvidíme."

Edward mě pohladil po tváři:"Já za tebou přijdu, neboj."

Dostala jsem chuť ho políbit tak, jako nikdy. Naposledy. On moji touhu asi poznal a naklonil se ke mě. Naše rty spolu splynuly na dlouhý okamžik. Bylo to dokonalé a harmonické. Potom se ode mě odtáhl a řekl jen:"Odpusť."

Nic jsem nicítila, žádnou bolest, jen trochu úlevu. Dívala jsem se do jeho krásného obličeje. Kdyby mohl plakat, udělal by to. Jeho výraz byl plný zoufalství, bolesti, strachu a znechucení sama sebou. Měla jsem nutkání zakřičet, aby přestal, ale tohle jsem přece chtěla. Nebo snad ne? Poslední pohled do jeho medových očí, na jeho ústa, na jeho ostře řezanou tvář. Poslední.

Věděla jsem, že ať skončím kdekoliv, on za mnou přijde. My dva jsme nerozluční, nás nerozdělí ani smrt. A tuším, že to bude velice brzy.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vysvobození? Ano, ale za jakou cenu... :